II.
TAROT A SVATÁ KABBALA
DALŠÍ otázkou je svatá kabbala. Je to velmi jednoduchý předmět a pro průměrně inteligentního ducha
nepředstavuje žádné těžkosti. V desítkové soustavě je deset čísel; a to je pravý důvod, proč by v numerickém
systému, který není pouze matematickým, ale i filosofickým systémem, mělo existovat deset čísel, a právě jen
deset. Zde je třeba se seznámit s »Neapolským uspořádáním«. Ale nejdříve ze všeho je nutné pochopit obrazové
znázornění universa tak, jak ho předkládá svatá kabbala. (Viz obrázek.)
Tento obrázek představuje Strom Života, který je mapou universa. Musí se začít tak, jak by začal každý
matematik, totiž ideou nuly, absolutní nuly, která, jak se při zkoušce prokáže, znamená jakékoliv množství, které
si člověk zvolí, nikoliv však, jak se bude laik zpočátku domnívat, Nic, v obecném významu slov »nepřítomnost
všeho«. (Viz »Berešit«, Paříž, 1902).
»NEAPOLSKÉ USPOŘÁDÁNÍ«
Kabbalisté tuto ideu Ničeho rozvinuli, a dobrali se tak dalšího druhu Ničeho, které nazvali »Ain-Sof«,
»Nekonečno«. (Tato idea, jak se zdá; se neodlišuje od ideje prostoru.) Poté usoudili, že na to, aby interpretovali
pouhou nepřítomnost něčeho prostřednictvím nějaké definice, bude nutné postulovat Ain-Sof Aur, »Nekonečné
světlo«. Zdá se, že tím mysleli mnohé z toho, co si pod tím představovali viktoriánští vědci, nebo myšlenku,
kterou měli na mysli: éter, který vyzařuje světlo. (Časoprostorové kontinuum?)
Všechno je to zjevně beztvaré a bezobsažné; jsou to abstraktní podmínky, nikoliv pozitivní ideje. Dalším
krokem musí být idea polohy. Tuto tezi je třeba formulovat: pokud existuje něco mimo Nic, pak to musí
existovat uvnitř tohoto Nekonečného světla; uvnitř tohoto Prostoru; uvnitř této nepochopitelné Prázdnoty, která
jako Prázdnota nemůže existovat, nýbrž musí být formulována jako Prázdnota, vzniklá anihilací dvou
imaginárních protikladů. Objevuje se tedy bod, který »nemá ani části, ani velikost; ale jen polohu«.
Poloha však neznamená vůbec nic, ledaže by existovalo něco jiného, nějaká jiná poloha, se kterou může
být porovnávána. Je nutné ji popsat. Jediný způsob, jak to lze udělat, je získat další bod, a to znamená, že se
musí zavést číslo Dvě, které vytvoří možnou přímku.
Avšak ani tato přímka opravdu moc neznamená, protože ještě neexistuje žádná délková míra. Limitujícím
poznáním v tomto stádiu je to, že musí existovat dvě věci, aby se o nich vůbec dalo mluvit. Nelze však říci, že
jsou blízko sebe, nebo že jsou od sebe daleko; člověk může říci jen to, že mezi nimi existuje vzdálenost. Aby je
vůbec bylo možno rozlišit, musí existovat třetí věc. Musíme mít další bod. Je třeba zavést plochu. Je třeba
vymyslet trojúhelník. Přitom se následně zjeví celá planimetrická geometrie. Teprve pak se může říci: »A je
blíže k B, než je A k C«.
Žádná z těchto idejí však nemá jakoukoliv podstatu. Ve skutečnosti tu nemáme vůbec žádné ideje, vyjma
vzdálenosti, a snad »toho, co je mezi«, včetně úhlového rozměru; takže planimetrická geometrie, která je nyní
teoreticky přítomna, zde existuje teprve v zárodku a bez souvislosti. Nebyl tu vůbec žádný přístup ke koncepci
reálně existující věci. Neudělalo se nic víc, než že se vytvořily definice; vše v čistě ideálním a imaginárním
světě.
A najednou se objevuje Abyss. Dále ve směru ideálna již nelze postoupit. Příštím stupněm musí být
skutečnost, nebo přinejmenším cesta k ní. Existují tři body, ale nelze si představit, kde se který z nich nachází.
Čtvrtý bod je podstatný, a ten formuluje ideu hmoty.
Bod, přímka, rovina. Čtvrtý bod zobrazuje těleso, ledaže by se stalo, že by ležel v rovině. Pokud chceme
znát pozici nějakého bodu, musíme ho definovat tak, že použijeme tři koordinační osy. Je to tolik a tolik metrů
od severní zdi, tolik a tolik metrů od východní zdi, tolik a tolik metrů od podlahy.
Zde se tedy vyvinulo z Ničeho Něco, a můžeme o tom říct, že to existuje. Tak se dospělo až k ideji
podstaty. Ale tato jsoucnost je neobyčejně prchavá, protože jedinou vlastností nějakého daného bodu je jeho
pozice ve vztahu k určitým dalším bodům; žádná změna není možná; nic se nesmí stát. Jsme proto donuceni
analyzováním známé skutečnosti postulovat pátou pozitivní ideu, kterou je tímto idea pohybu.
Implikuje to ideu času, protože jen prostřednictvím pohybu a času může dojít k nějaké události. Bez této
změny a sekvence nemůže být nic předmětem vnímání. (Všimněme si, že toto číslo 5 je v hebrejské abecedě
numerickou hodnotou písmene He. Je to písmeno tradičně zasvěcené Veliké Matce. Je to lůno, v němž Veliký Otec, kterého zde zastupuje písmeno Jod, jež je zobrazením nejzazšího bodu, hýbá aktivní existencí a zplozuje
ji.)
Nyní možná existuje konkrétní představa bodu; a nakonec je to také bod, který si může být sám sebe
vědom, neboť může mít minulost, přítomnost a budoucnost. Dokáže sám sebe definovat pojmy předcházejících
idejí. Objevuje se zde číslo Šest, střed systému: vědomí o sobě, schopnost zakoušet.
V tomto stádiu je nutno se na chvíli odpoutat od striktně kabbalistického symbolismu. Nauka o dalších
třech číslech není (přinejmenším pro někoho) příliš přesně vyjádřena. Musíme nahlédnout do systému Véd pro
jasnější interpretaci čísel 7, 8 a 9, přestože souvisejí velmi úzce s kabbalistickými idejemi. V hinduistické
analýze jsoucna postulovali Rišiové tři kvality: Sat, esenci samotného Bytí; Chit, Myšlení neboli Intelekt; a
Ananda (obvykle se tento pojem překládá jako Štěstí), rozkoš, kterou zakouší Bytost v běhu událostí. Tato
extáze je zjevně vzrušující příčinou hybnosti čiré existence. Vysvětluje to domněnku o nedokonalosti na úkor
Dokonalosti. Absolutno by bylo Nicotou, kdyby zůstalo ve stavu Nicoty; proto tedy, aby si mohlo uvědomit své
možnosti a radovat se z nich, musí tyto možnosti prozkoumat. Můžeme zde k této nauce připojit paralelní tvrzení
z dokumentu, který se nazývá »Kniha o velké alce«, aby se studentovi umožnila zvážit pozice z hlediska dvou
odlišných přístupů myšlení.
»Všechny elementy musí být odděleny najednou«. – To by mohlo nastat v případě velkého žáru. – Pak,
když se atomy dostanou ke Slunci, obdržíme takový ohromný, extrémní žár, a všechny elementy se znovu
osamostatní. Představme si, že každý atom každého elementu si pamatuje všechna svá dobrodružství ve
sloučeninách. Mimochodem, tento atom, obohacen pamětí, by neměl být stejným atomem; nicméně tomu tak je,
neboť odnikud nic, kromě této paměti, nezískal. Takže postupem doby a činností paměti se věc mohla stát něčím
více, než sama je; reálný vývoj je tedy možný. Můžeme potom pochopit důvod, pro nějž se element rozhodne
projít touto řadou inkarnací, protože tak, a jedině tak se může vyvíjet; a také trpí selháním paměti, kterou během
těchto inkarnací má, ví však, že jimi projde beze změny.
»Proto můžeme mít nekonečný počet bohů, individuálních a rovnocenných, a přesto rozmanitých, každý
je nejvyšší a naprosto nezničitelný. Je to také jediné vysvětlení toho, jak nějaká Bytost mohla stvořit svět, v
němž existuje válka, zlo atd. Zlo je pouze zdáním, protože (podobně jako »dobro«) nemůže mít na samotnou
substanci vliv, může jen rozmnožit její kombinace. Podobá se to trochu mystickému monoteismu; podmínkou
této teorie je však to, že Bůh musel stvořit věci, které jsou všechny součástí Jeho samotného, takže jejich
interakce je klamná. Pokud však předpokládáme mnohost elementů, je jejich souhra přirozená«.
Tyto ideje – Bytí, Myšlení a Štěstí – konstituují minimum možných kvalit, které musí bod vlastnit, má-li
skutečně mít možnost sám sebe smyslově zakoušet. Tyto vlastnosti korespondují s čísly 9, 8 a 7. První ideou
reality, kterou duch poznává, je tedy postřehování bodu, který se skládá z oněch devíti předcházejících, a po
sobě jdoucích vývojových etap začínajících od nuly. A nakonec je tu číslo Deset.
Jinými slovy, abychom popsali realitu formou poznání, musíme postulovat těchto deset po sobě jdoucích
idejí. V kabbale se nazývají »sefiroty«, což znamená »číselnosti«. Jak uvidíme později, každé číslo má svůj
vlastní význam; každé koresponduje se všemi jevy takovým způsobem, že jejich uspořádání na Stromu Života,
jak ukazuje obrázek (viz Dodatek B.), je mapou universa. Těchto deset čísel představuje v tarotu čtyřicet malých
karet.
TAROT A FORMULE TETRAGRAMMATONU
Co tedy jsou karty s figurou? Tato otázka obsahuje další aspekt vývoje systému. Co bylo prvním
myšlenkovým procesem? Protože bylo třeba popsat Nic, jedinou možností, jak to udělat, aniž by se zničila jeho
integrita, bylo vyjádřit ho jako sjednocení plus něčeho s ekvivalentem minus něco. Tyto dvě ideje můžeme
nazvat jako aktivita a pasivita, Otec a Matka. Ale přestože Otec a Matka mohou vytvořit dokonalé spojení tak,
že se vrátí k nule, která je zpětným vývojem, může jejich spojení rovněž nalézt vyústění v hmotě, takže vede ke
zplození Syna a Dcery. Tato idea funguje v praxi jako metoda, která popisuje, jak spojením nějakých dvou věcí
vznikne věc třetí, která není ani jednou z nich.
Nejjednodušší vysvětlení nalezneme v chemii. Jestliže vezmeme vodík a chlór, a necháme jimi projít
elektrickou jiskru, nastane exploze a vznikne kyselina hydrochlórová. Máme tak zde pozitivní substanci, kterou
můžeme nazvat synovskou, jež vznikla manželským spojením těchto elementů a v hmotě představuje pokrok. V
extatickém spojení se však rovněž uvolní světlo a teplo; tyto jevy nejsou hmotou v témže smyslu, v jakém je
jako hmota chápána kyselina hydrochlórová; takový produkt spojení je proto duchovní podstaty a koresponduje
s Dcerou.
Jazykem alchymistů byly tyto jevy příhodně klasifikovány jako symboly »čtyř elementů«. Oheň, element
nejčistší a nejaktivnější, koresponduje s Otcem; voda, element ještě čistý, ale již pasivní, je Matkou; jejich spojení má za následek vznik elementu, na němž se podílejí obě podstaty, od obou dvou elementů se však
odlišuje, a ten nazvali »Vzduch«.
Musíme neustále pamatovat na to, že tyto pojmy, které staří a středověcí filosofové užívali, neznamenaly
vůbec to, co znamenají dnes. »Voda« pro ně není chemickou sloučeninou H2O; je to silně abstraktní idea a
setkáváme se s ní velmi často. Kujnost železa je vodní kvalitou9. Slovo »element« zde nemá význam chemického
prvku; znamená řadu idejí; shrnuje určité kvality nebo vlastnosti.
Vypadá to, že je sotva možné definovat tyto pojmy takovým způsobem, aby se jejich významy studentovi
vyjasnily. Sám pro sebe si musí neustálou praxí odkrývat, co pro něj znamenají. Nevyplývá z toho, že přijde na
stejné ideje. A nemá to ani znamenat, že jeden uvažuje správně a ten druhý špatně, protože každý z nás má
docela sám pro sebe své vlastní universum, a není jedno jako druhé. Měsíc, který vidí osoba A., není měsíc,
který vidí rovněž osoba B., stojící blízko ní. V takovém případě je rozdíl tak nekonečně malý, že prakticky
neexistuje; přece však tu rozdíl je. Ale pokud se osoby A. i B. dívají na obraz v galerii, není pro ně úplně stejný,
protože duch osoby A. byl vytrénován pozorováním tisíce jiných obrazů, a ta tím získala osobitou zkušenost;
osoba B. pravděpodobně viděla úplně odlišnou řadu obrazů. Jejich zkušenost se bude shodovat jen v případě
několika dobře známých obrazů. Kromě toho jsou jejich myšlení podstatně odlišná v mnoha rysech. Tak pokud
osoba A. nemá ráda van Gogha; osoba B. ho lituje; pokud osoba C. obdivuje Bougereaua, osoba D. pokrčí
rameny. Co se týče této záležitosti, vůbec nic není špatné nebo správné. Platí to dokonce i v otázkách
nejpřísnější vědy. Vědecký popis nějakého objektu je univerzálně pravdivý; přece však není pravdivý pro
každého jednotlivého pozorovatele.
Fenomén nazývaný, Dcera je nejasný. Byl vysvětlen výše jako duchovní ingredience vzniklá následkem
manželského spojení Otce a Matky; je to však jen jedna z mnoha interpretací.
2024 ©