II. TAROT A SVATÁ KABBALA DALŠÍ otázkou je svatá kabbala. Je to velmi jednoduchý předmět a pro průměrně inteligentního ducha nepředstavuje žádné těžkosti. V desítkové soustavě je deset čísel; a to je pravý důvod, proč by v numerickém systému, který není pouze matematickým, ale i filosofickým systémem, mělo existovat deset čísel, a právě jen deset. Zde je třeba se seznámit s »Neapolským uspořádáním«. Ale nejdříve ze všeho je nutné pochopit obrazové znázornění universa tak, jak ho předkládá svatá kabbala. (Viz obrázek.) Tento obrázek představuje Strom Života, který je mapou universa. Musí se začít tak, jak by začal každý matematik, totiž ideou nuly, absolutní nuly, která, jak se při zkoušce prokáže, znamená jakékoliv množství, které si člověk zvolí, nikoliv však, jak se bude laik zpočátku domnívat, Nic, v obecném významu slov »nepřítomnost všeho«. (Viz »Berešit«, Paříž, 1902). »NEAPOLSKÉ USPOŘÁDÁNÍ« Kabbalisté tuto ideu Ničeho rozvinuli, a dobrali se tak dalšího druhu Ničeho, které nazvali »Ain-Sof«, »Nekonečno«. (Tato idea, jak se zdá; se neodlišuje od ideje prostoru.) Poté usoudili, že na to, aby interpretovali pouhou nepřítomnost něčeho prostřednictvím nějaké definice, bude nutné postulovat Ain-Sof Aur, »Nekonečné světlo«. Zdá se, že tím mysleli mnohé z toho, co si pod tím představovali viktoriánští vědci, nebo myšlenku, kterou měli na mysli: éter, který vyzařuje světlo. (Časoprostorové kontinuum?) Všechno je to zjevně beztvaré a bezobsažné; jsou to abstraktní podmínky, nikoliv pozitivní ideje. Dalším krokem musí být idea polohy. Tuto tezi je třeba formulovat: pokud existuje něco mimo Nic, pak to musí existovat uvnitř tohoto Nekonečného světla; uvnitř tohoto Prostoru; uvnitř této nepochopitelné Prázdnoty, která jako Prázdnota nemůže existovat, nýbrž musí být formulována jako Prázdnota, vzniklá anihilací dvou imaginárních protikladů. Objevuje se tedy bod, který »nemá ani části, ani velikost; ale jen polohu«. Poloha však neznamená vůbec nic, ledaže by existovalo něco jiného, nějaká jiná poloha, se kterou může být porovnávána. Je nutné ji popsat. Jediný způsob, jak to lze udělat, je získat další bod, a to znamená, že se musí zavést číslo Dvě, které vytvoří možnou přímku. Avšak ani tato přímka opravdu moc neznamená, protože ještě neexistuje žádná délková míra. Limitujícím poznáním v tomto stádiu je to, že musí existovat dvě věci, aby se o nich vůbec dalo mluvit. Nelze však říci, že jsou blízko sebe, nebo že jsou od sebe daleko; člověk může říci jen to, že mezi nimi existuje vzdálenost. Aby je vůbec bylo možno rozlišit, musí existovat třetí věc. Musíme mít další bod. Je třeba zavést plochu. Je třeba vymyslet trojúhelník. Přitom se následně zjeví celá planimetrická geometrie. Teprve pak se může říci: »A je blíže k B, než je A k C«. Žádná z těchto idejí však nemá jakoukoliv podstatu. Ve skutečnosti tu nemáme vůbec žádné ideje, vyjma vzdálenosti, a snad »toho, co je mezi«, včetně úhlového rozměru; takže planimetrická geometrie, která je nyní teoreticky přítomna, zde existuje teprve v zárodku a bez souvislosti. Nebyl tu vůbec žádný přístup ke koncepci reálně existující věci. Neudělalo se nic víc, než že se vytvořily definice; vše v čistě ideálním a imaginárním světě. A najednou se objevuje Abyss. Dále ve směru ideálna již nelze postoupit. Příštím stupněm musí být skutečnost, nebo přinejmenším cesta k ní. Existují tři body, ale nelze si představit, kde se který z nich nachází. Čtvrtý bod je podstatný, a ten formuluje ideu hmoty. Bod, přímka, rovina. Čtvrtý bod zobrazuje těleso, ledaže by se stalo, že by ležel v rovině. Pokud chceme znát pozici nějakého bodu, musíme ho definovat tak, že použijeme tři koordinační osy. Je to tolik a tolik metrů od severní zdi, tolik a tolik metrů od východní zdi, tolik a tolik metrů od podlahy. Zde se tedy vyvinulo z Ničeho Něco, a můžeme o tom říct, že to existuje. Tak se dospělo až k ideji podstaty. Ale tato jsoucnost je neobyčejně prchavá, protože jedinou vlastností nějakého daného bodu je jeho pozice ve vztahu k určitým dalším bodům; žádná změna není možná; nic se nesmí stát. Jsme proto donuceni analyzováním známé skutečnosti postulovat pátou pozitivní ideu, kterou je tímto idea pohybu. Implikuje to ideu času, protože jen prostřednictvím pohybu a času může dojít k nějaké události. Bez této změny a sekvence nemůže být nic předmětem vnímání. (Všimněme si, že toto číslo 5 je v hebrejské abecedě numerickou hodnotou písmene He. Je to písmeno tradičně zasvěcené Veliké Matce. Je to lůno, v němž Veliký Otec, kterého zde zastupuje písmeno Jod, jež je zobrazením nejzazšího bodu, hýbá aktivní existencí a zplozuje ji.) Nyní možná existuje konkrétní představa bodu; a nakonec je to také bod, který si může být sám sebe vědom, neboť může mít minulost, přítomnost a budoucnost. Dokáže sám sebe definovat pojmy předcházejících idejí. Objevuje se zde číslo Šest, střed systému: vědomí o sobě, schopnost zakoušet. V tomto stádiu je nutno se na chvíli odpoutat od striktně kabbalistického symbolismu. Nauka o dalších třech číslech není (přinejmenším pro někoho) příliš přesně vyjádřena. Musíme nahlédnout do systému Véd pro jasnější interpretaci čísel 7, 8 a 9, přestože souvisejí velmi úzce s kabbalistickými idejemi. V hinduistické analýze jsoucna postulovali Rišiové tři kvality: Sat, esenci samotného Bytí; Chit, Myšlení neboli Intelekt; a Ananda (obvykle se tento pojem překládá jako Štěstí), rozkoš, kterou zakouší Bytost v běhu událostí. Tato extáze je zjevně vzrušující příčinou hybnosti čiré existence. Vysvětluje to domněnku o nedokonalosti na úkor Dokonalosti. Absolutno by bylo Nicotou, kdyby zůstalo ve stavu Nicoty; proto tedy, aby si mohlo uvědomit své možnosti a radovat se z nich, musí tyto možnosti prozkoumat. Můžeme zde k této nauce připojit paralelní tvrzení z dokumentu, který se nazývá »Kniha o velké alce«, aby se studentovi umožnila zvážit pozice z hlediska dvou odlišných přístupů myšlení. »Všechny elementy musí být odděleny najednou«. – To by mohlo nastat v případě velkého žáru. – Pak, když se atomy dostanou ke Slunci, obdržíme takový ohromný, extrémní žár, a všechny elementy se znovu osamostatní. Představme si, že každý atom každého elementu si pamatuje všechna svá dobrodružství ve sloučeninách. Mimochodem, tento atom, obohacen pamětí, by neměl být stejným atomem; nicméně tomu tak je, neboť odnikud nic, kromě této paměti, nezískal. Takže postupem doby a činností paměti se věc mohla stát něčím více, než sama je; reálný vývoj je tedy možný. Můžeme potom pochopit důvod, pro nějž se element rozhodne projít touto řadou inkarnací, protože tak, a jedině tak se může vyvíjet; a také trpí selháním paměti, kterou během těchto inkarnací má, ví však, že jimi projde beze změny. »Proto můžeme mít nekonečný počet bohů, individuálních a rovnocenných, a přesto rozmanitých, každý je nejvyšší a naprosto nezničitelný. Je to také jediné vysvětlení toho, jak nějaká Bytost mohla stvořit svět, v němž existuje válka, zlo atd. Zlo je pouze zdáním, protože (podobně jako »dobro«) nemůže mít na samotnou substanci vliv, může jen rozmnožit její kombinace. Podobá se to trochu mystickému monoteismu; podmínkou této teorie je však to, že Bůh musel stvořit věci, které jsou všechny součástí Jeho samotného, takže jejich interakce je klamná. Pokud však předpokládáme mnohost elementů, je jejich souhra přirozená«. Tyto ideje – Bytí, Myšlení a Štěstí – konstituují minimum možných kvalit, které musí bod vlastnit, má-li skutečně mít možnost sám sebe smyslově zakoušet. Tyto vlastnosti korespondují s čísly 9, 8 a 7. První ideou reality, kterou duch poznává, je tedy postřehování bodu, který se skládá z oněch devíti předcházejících, a po sobě jdoucích vývojových etap začínajících od nuly. A nakonec je tu číslo Deset. Jinými slovy, abychom popsali realitu formou poznání, musíme postulovat těchto deset po sobě jdoucích idejí. V kabbale se nazývají »sefiroty«, což znamená »číselnosti«. Jak uvidíme později, každé číslo má svůj vlastní význam; každé koresponduje se všemi jevy takovým způsobem, že jejich uspořádání na Stromu Života, jak ukazuje obrázek (viz Dodatek B.), je mapou universa. Těchto deset čísel představuje v tarotu čtyřicet malých karet.
TAROT A FORMULE TETRAGRAMMATONU
Co tedy jsou karty s figurou? Tato otázka obsahuje další aspekt vývoje systému. Co bylo prvním myšlenkovým procesem? Protože bylo třeba popsat Nic, jedinou možností, jak to udělat, aniž by se zničila jeho integrita, bylo vyjádřit ho jako sjednocení plus něčeho s ekvivalentem minus něco. Tyto dvě ideje můžeme nazvat jako aktivita a pasivita, Otec a Matka. Ale přestože Otec a Matka mohou vytvořit dokonalé spojení tak, že se vrátí k nule, která je zpětným vývojem, může jejich spojení rovněž nalézt vyústění v hmotě, takže vede ke zplození Syna a Dcery. Tato idea funguje v praxi jako metoda, která popisuje, jak spojením nějakých dvou věcí vznikne věc třetí, která není ani jednou z nich. Nejjednodušší vysvětlení nalezneme v chemii. Jestliže vezmeme vodík a chlór, a necháme jimi projít elektrickou jiskru, nastane exploze a vznikne kyselina hydrochlórová. Máme tak zde pozitivní substanci, kterou můžeme nazvat synovskou, jež vznikla manželským spojením těchto elementů a v hmotě představuje pokrok. V extatickém spojení se však rovněž uvolní světlo a teplo; tyto jevy nejsou hmotou v témže smyslu, v jakém je jako hmota chápána kyselina hydrochlórová; takový produkt spojení je proto duchovní podstaty a koresponduje s Dcerou. Jazykem alchymistů byly tyto jevy příhodně klasifikovány jako symboly »čtyř elementů«. Oheň, element nejčistší a nejaktivnější, koresponduje s Otcem; voda, element ještě čistý, ale již pasivní, je Matkou; jejichspojení má za následek vznik elementu, na němž se podílejí obě podstaty, od obou dvou elementů se však odlišuje, a ten nazvali »Vzduch«. Musíme neustále pamatovat na to, že tyto pojmy, které staří a středověcí filosofové užívali, neznamenaly vůbec to, co znamenají dnes. »Voda« pro ně není chemickou sloučeninou H2O; je to silně abstraktní idea a setkáváme se s ní velmi často. Kujnost železa je vodní kvalitou9. Slovo »element« zde nemá význam chemického prvku; znamená řadu idejí; shrnuje určité kvality nebo vlastnosti. Vypadá to, že je sotva možné definovat tyto pojmy takovým způsobem, aby se jejich významy studentovi vyjasnily. Sám pro sebe si musí neustálou praxí odkrývat, co pro něj znamenají. Nevyplývá z toho, že přijde na stejné ideje. A nemá to ani znamenat, že jeden uvažuje správně a ten druhý špatně, protože každý z nás má docela sám pro sebe své vlastní universum, a není jedno jako druhé. Měsíc, který vidí osoba A., není měsíc, který vidí rovněž osoba B., stojící blízko ní. V takovém případě je rozdíl tak nekonečně malý, že prakticky neexistuje; přece však tu rozdíl je. Ale pokud se osoby A. i B. dívají na obraz v galerii, není pro ně úplně stejný, protože duch osoby A. byl vytrénován pozorováním tisíce jiných obrazů, a ta tím získala osobitou zkušenost; osoba B. pravděpodobně viděla úplně odlišnou řadu obrazů. Jejich zkušenost se bude shodovat jen v případě několika dobře známých obrazů. Kromě toho jsou jejich myšlení podstatně odlišná v mnoha rysech. Tak pokud osoba A. nemá ráda van Gogha; osoba B. ho lituje; pokud osoba C. obdivuje Bougereaua, osoba D. pokrčí rameny. Co se týče této záležitosti, vůbec nic není špatné nebo správné. Platí to dokonce i v otázkách nejpřísnější vědy. Vědecký popis nějakého objektu je univerzálně pravdivý; přece však není pravdivý pro každého jednotlivého pozorovatele. Fenomén nazývaný, Dcera je nejasný. Byl vysvětlen výše jako duchovní ingredience vzniklá následkem manželského spojení Otce a Matky; je to však jen jedna z mnoha interpretací.