Aldous Huxley-Věčná filozofie VII. kapitola Pravda

Aldous Huxley-Věčná filozofie VII. kapitola Pravda

Mlč o ní a nežvaň o Bohu, neboť když o něm žvaníš, lžeš,
děláš hřích.
Eckhart. (108)
V náboženské literatuře je slovo "pravda" používáno bez
volby nejméně ve třech určitých a od sebe rozdílných významech.
Tak se mnohdy používá jako synonyma "skutečnosti", jako když
se tvrdí, že Bůh je pravda - ve smyslu, že On je pravá skutečnost.
Avšak toto zřejmě není význam slov v takovém výrazu jako "Boha
v duchu a v pravdě uctívati" (109). Zde znamená "pravda" přímé
vnímání duchovní skutečnosti - vědění, které se formuluje do
zásad a přijímá se kvůli nějaké autoritě nebo že nějaký důkaz na
podkladě napřed připuštěných hypotéz byl logicky přesvědčivý. A
konečně existuje častější význam slova ve větě, jako: "toto
vysvětlení odpovídá pravdě." Tím se má říci, že slovní symboly, z
nichž se věta skládá odpovídají skutečnostem, k nimž se vztahuje.
Když Eckhart v kázání prohlašuje: "Lžeš, když žvaníš o Bohu,"
chce tím říci, že všechna theologická tvrzení jsou klamná. Pokud
vůbec může být společný jmenovatel lidských symbolů z Božských
skutečností, jsou určitá theologická tvrzení tak pravdivá, jak je
dovedeme vytvořiti. Jelikož byl Eckhart theologem, jistě by to byl
přiznal. On však nebyl pouze theologem, nýbrž také mystikem. A
protože byl mystikem, rozuměl velmi živě, co se moderní
semantika tak horlivě - a také tak bezvýsledně - snaží vštípiti
současníkům to, že slova nejsou tímtéž co věci a že vědění ve
slovech o skutečnostech není totéž jako přímé a okamžité vnímání
skutečností samých. Eckhart vlastně tvrdí toto: "Co se říká o
Bohu, nemůže být za žádných okolností "pravda" v prvních dvou
významech onoho mnoho zneužívaného a dvojsmyslného slova.
Nepřímo řekl svatý Tomáš Akvinský přesně totéž, když se po
prožití vlitého nazírání zdráhal pokračovat ve svých teologických
pracech a prohlásil, že všechno, co předtím napsal není nic než
sláma ve srovnání s přímým poznáním, které mu bylo dáno. Dvě
stě let dříve obrátil se v Bahdadě velký mohamedánský theolog Al-
Chazzali od rozjímání o pravdách o Bohu a od čistě intelektuální
discipliny filozofů, aby se přiklonil k rozjímání a bezprostřednímu
vnímání pravdy jakožto skutečnosti a k mravním a duchovním
disciplinám sufijů.
Smysl všeho toho je jasný. Kdykoliv slyšíme nebo čteme o
"pravdě", měli bychom o ní dost dlouho přemýšlet a ptát se sama
sebe, ve kterém ze tří výše zmíněných výrazů je slovo použito v
daném případě. Budeme-li dbát tohoto malého bezpečnostního
pravidla, (které představuje ctnostný skutek intelektuální
poctivosti), ušetříme si hodně duchovního zmatku, který je rušivý a
zcela zbytečný.
V úmyslu, aby přilákal slepé,
dal Buddha vyklouznouti ze svých zlatých
úst hravá slova;
nebe a země jsou od té doby naplněny
bodlavým houštím.
Dai-o Kokuši
Nikde není nic pravého,
pravé se nikde nenajde.
Pravíš-li, že vidíš pravé,
není tvé vidění pravé.
Je-li pravé ponecháno samo sobě,
není v něm nic nepravého, neboť je to
sám všeobsáhlý Duch.
Když všeobsáhlý Duch není odloučen od klamného,
není nic pravého, nikde se pravé nenajde.
Hui Neng.
Ve skutečnosti Buddha nikdy nekázal o pravdě, neboť tu
musí každý sám postihnouti.
Sutralamkara.
Čím dále cestujeme, tím méně víme.
Lao Tse.
"Slyšte!" křičel Monkey. "Po veškeré námaze, kterou jsme
vynaložili, abychom sem přišli z Číny a když jste přesně nařídil,
aby nám byly vydány spisy, předali nám Ananda a Kasypa
podvodné zboží. Dali nám k odnesení nepopsané exempláře.
Ptám se vás, zdali jsou k něčemu?" "Nemusíš křičet", pravil
Buddha s úsměvem. "Chceš-li vědět, tak ty čiré role jsou pravé
spisy. Vidím však už, že čínský lid je příliš hloupý a nevědomý,
než aby tomu věřil. Nemůžeme tedy opomenouti, abychom mu
dali psané exempláře."
Wu Č eng-ěn. (110)
Filosofové jsou sice dosti chytří, ale nedostává se
jim moudrosti,
pokud se týče ostatních buď, jsou nevědomí nebo dětinští!
Zaměňují prázdnou pěst s jinou, která něco obsahuje,
a ukazujíc prst s ukázaným předmětem.
Protože se k tomuto prstu upnou, jako by to byl měsíc,je všechna jejich námaha marná.
Toka Daiši.
Co je známo jako Buddhovo učení není učením Buddhovým.
Sutra měřiče diamantů.
"Co je podstatnou naukou buddhismu?"
"Neporozumíš jí, dokud ji nebudeš ovládat."
Ših T ou
Předmětem věčné filosofie jest podstata věčné duchovní
skutečnosti. Avšak řeč, kterou musí být tento předmět popisován,
vyvinula se vlivem rozporu s projevy v čase. Proto se v takových
popisech shledáváme s paradoxním prvkem. Podstata pravdy
jakožto skutečnosti nemůže být popsána slovními symboly, které jí
dostatečně neodpovídají. Může být v nejlepším případě jen
naznačena klamnými závěry a protiklady. K těmto nevyhnutelným
paradoxům přidávají někteří duchovní spisovatelé úmyslné a
záměrné nehoráznosti, ironické a humorné výstřednosti, které jsou
vypočteny na to, aby čtenáře překvapily a vyhnali ho z jeho
samolibé spokojenosti, která je dědičným hříchem intelektu. Tento
druhý druh paradoxu je zvlášť oblíben u mistrů taoismu a Zenbuddhismu.
Poslední užívají klamných závěrů a dokonce
nesmyslů jako prostředků, jimiž "dobývají násilím království
nebeské". Nápadníci dokonalého života byli podněcováni, aby
pěstovali diskurzivní rozjímání o úplně nelogické formuli.
Výsledkem byl jakýsi druh redictio ad absurdum celého na sebe se
vztahujícího diskurzivního procesu, jakýsi náhlý únik z "rozumu" (v
řeči scholastické filosofie) do intuitivního "intelektu", který je
schopen pravého nazírání na Božský základ každého jsoucna.
Tato metoda se nám zdá být zvláštní a přemrštěná. To však nic
nemění na tom, že byla tak úspěšná, že u mnoha lidí způsobila
poslední metanoiu nebo přeměnu vědomí a povahy.
Dobrý příklad, jak Zen-buddhismus používá téměř směšné
výstřednosti, aby vyzdvihl filosofické pravdy jevící se jako
nejdůležitější, nachází se v prvním z právě uvedených citátů.
Nemáme vážně věřit, že avatar kázal, aby si z lidstva dělal blázny.
Avšak touto cestou se autorovi podařilo probudit nás z obvyklé
spokojenosti s vesmírem, který jsme si sami vykonstruovali ze
slov, a ve kterém strávíme velkou část života. Slova nejsou
skutečnosti, tím méně jsou to základní skutečnosti. Bereme-li je
příliš vážně, ztratíme svou cestu v tom trnitém houští. Když je
naproti tomu nebereme dost vážně, nenabudeme ponětí o tom, že
je možno sejíti z nějaké cesty nebo že je nějaký cíl. Kdyby
osvícení nekázali, nebylo by vůbec spásy. Protože však lidský
duch a lidské řeči jsou tak utvořeni a ne jinak, jsou ona
nepostradatelná kázání spojená s nebezpečími. Dějiny všech
náboženství se sobě podobají v jednom bodě: Někteří z jejich
zastánců jsou osvíceni a spaseni, protože se jim zalíbilo příhodně
reagovati na slova, která pronesli jejich zakladatelé; jiní dospěli jen
k částečné spáse, protože jen částečně příhodně reagovali, jiní
škodí opět sami sobě a bližním, protože reagují zcela nevhodným
způsobem - buď, že úplně ignorují slova, nebo potom, což se děje
častěji, berou se příliš vážně a jednají s nimi, jakoby byly totožné
se skutečností, k níž se vztahují. Že slova jsou zároveň
nepostradatelná a v mnohých případech osudná, to věděli všichni
zastánci věčné filosofie. Ježíš mluvil o sobě jako o někom, kdo je
horší než trní, kdo na svět přivádí dokonce meč. (111). Svatý
Pavel rozeznává literu, která zabíjí a ducha, který oživuje (112). A
během následujících století považovali mistři křesťanského
duchovního života za nutné stále znovu se vracet k tomuto
tematu. Vždyť homo loquax, mluvící zvíře, má hlavní schopnost
naivně se nadchnout, vydat se na pospas vlastním slovům, tak
jako tomu bylo, když se stavěla babylonská věž. V posledních
letech byla uveřejněna mnohá díla o semantice. Také jsme si
museli dát líbit ohromné množství nacionalistické, rasistické a
válečné propagandy. Nikdy dřív tolik nadaných mužů nevarovalo
lidstvo před nebezpečím špatné řeči - a nikdy politici neužívali slov
tak lehkomyslně a nikdy dříve je publikum nebralo tak vážně. Tato
skutečnost dostatečně dokazuje, že přes všechny nové formy
staré problémy zůstaly takovými jakými vždy byly - naléhavými,
nevyřešenými a podle všeho též neřešitelnými.
Všechno, co si v tomto životě představivost představuje a
co rozum chápe a může pochopit, není a nemůže být přímou
cestou ke spojení s Bohem.
Svatý Jan z Kříže.
Suchopárné a neplodné spekulování může rozestříti záhyby
oděvu pravdy, nemůže však odhaliti její krásnou tvář.
John Smith, Platonik (115)
Ve všech obličejích se ukazuje obličej všech obličejů, ale
zahalený a jako v hádance. A za žádných okolností nebude
spatřen nezahalený, dokud člověk neunikne všem obličejům, v
určitém tajemném a mystickém tichu, v němž není poznávání a
pojetí obličejů. Tato mlha, tento mrak, toto temno nebo tato
nevědomost, do které vstupuje, kdo Tvůj obličej hledá, když jde za
hranici poznání a pojmů, to je stav, mimo nějž Tvůj obličej může
být spatřen jen zastřeně. Avšak v oné temnotě se zjevuje Tvůj
obličej volně bez závoje. Proto uznávám, jak je pro mne nutné,
abych vstoupil do temnoty a uznal shodu všech protiv za
hranicemi rozumových možností a tam hledal pravdu, kde stojíme
tváří v tvář nemožnosti.
Mikuláš z Cues.
Právě jako je Božství bezejmenné a mimo jmen, tak je také
duše bezejmenná jako Bůh. Vždyť ona je tímtéž, čím je Bůh.
Eckhart. (114)
Jelikož Bůh je nepochopitelný, nezdržuje se u pozorování
předmětů, které mohou býti vnímány smysly a pochopeny
rozumem. To by znamenalo být spokojen s něčím, co je méně než
Bůh. Činíš-li tak, zničíš duševní energii, která je potřebná, abys s
ním mohl choditi.
Svatý Jan z Kříže
Není ti souzeno ani zde na zemi, ani v záhrobí, abys našel
nebo poznal Boha prostřednictvím důkazů smyslových nebo
pomocí něčeho jiného než pomocí Boha. Vždyť ani Bůh, ani nebe,
ani peklo, ani ďábel, ani hmota nemohou být v tobě a tebou
poznáváni jinak než jejich vlastní podstatou a jejich vlastním
projevem. A všechno údajné vědění o těchto věcech, které
nevznikne tím, že by se tyto věci samy v tobě zrodily a projevily, je
pouhým věděním jaké má slepec o světlu do něhož nikdy nevnikl.
William Law.
Následuje stručný obsah učení o džnaně z pera
významného učence, o osvobozujícím poznání Brahmana nebo
Božského základu.
...džnana je věčná, jest obecně siddha a svasiddha,
poznání v Atmanu samém, které je skryto za veškerým avidja (za
nevědomostí), jako nezrušitelné, jen zastíněné, nedokazatelné,
protože samo sebe dokazující, nepotřebující žádného důkazu,
protože všechny důkazy podávají teprve možnost něčeho
takového. Tyto věty jsou podobné zásadám Eckhartova poznání a
učení Augustinovu o neterna veritas in anima (o věčné pravdě v
duši), která jsouc sama bezprostřední je vůbec základem veškeré
jistoty.
Rudolf Otto. (115)
Vědění o estetice není totožné s přímou cestou k provádění
a ke zhodnocení umění. Jak se můžeme naučit míti malířské oko
nebo stát se dobrým malířem? Jistě ne tím, že si přečtete díla Benedetta Croceho. Malířství se učíme malováním, a správnému
hodnocení obrazů návštěvou uměleckých galerií a prohlídkou
maleb.
To však neznamená, že Croce a jeho kolegové promarnili
čas. Musíme jim být vděčni za jejich díla, v nichž vypracovali
myšlenkovou soustavu, která nám umožňuje, abychom hodnotili
přímo vnímanou důležitost umění ve světle obecného poznání a
uvedli toto hodnocení v soulad s ostatními zkušenostmi, a tak,
případně do té míry si "vysvětlili" umění.
Co platí o estetice, to platí i o theologii. Theologická
spekulace má potud cenu, pokud dovoluje těm, kteří prožili různé
aspekty Boží, učinili si srozumitelné představy o podstatě
Božského základu a o vlastním zážitku ve vztahu k ostatním
zážitkům. A jestliže byl jednou vypracován s poznáním Boha
související systém, uspokojuje potřebu, pokud přesvědčuje ty,
kteří ten systém studovali, že postulát Božského základu
neobsahuje sám o sobě nic sobě odporujícího a že u těch, kdo
jsou ochotni splnit určité podmínky, tento postulát se může převést
na skutečnost. Za žádných okolností nemůže však studium
theologie a souhlas s theologickými poučkami nahraditi to, co Law
nazývá "zrozením Boha uvnitř". Vždyť teorie není praxí a slova
nejsou věcmi, jejichž místo zaujímají.
Theologie, jak ji známe, byla studována velkými mystiky,
svatým Augustinem a svatým Tomášem. Mnoho jiných velkých
theologů - zvláště svatý Řehoř a svatý Bernard, ba dokonce
Surarez, - nebyli by měli taková vnuknutí, kdyby byli neměli navíc
mystické poznání.
Opat John Chapman.
Dr. Tennant je naproti tomu opačného názoru - a to, že
náboženský zážitek je sice něco skutečného a jedinečného, že
však v tomto zážitku obsažené poznání nic nepřidává k poslední
skutečnosti, která musí být vysvětlena prostřednictvím a pomocí
jiných pramenů, jež nám poskytují představu o Bohu. Studium
skutečností dává, jak se zdá, do určité míry za pravdu oběma
názorům. Skutečnosti mystického nazírání (společně se
skutečnostmi toho, co platí za historické zjevení) jsou
zracionalizovány podle obecného poznání a slouží jako základ
theologie. A naopak stávající, na obecném poznání postavená
theologie vykonává hluboký vliv na ty, kdo se věnovali duchovnímu
životu, neboť jim umožňuje, aby zamítli a nespokojili se s nižším
vývojovým stupněm svého zážitku nebo dokonce s vyspělým,
pokud nevykazuje známky spojení s Bohem, jak jsou popsány v
knihách. Tak mystik vytváří theologii a theologie mystika.
Kdo přikládá víru falešným dogmatům nebo celou svou
pozornost a příchylnost upne na jediné, z celého systému vyňaté,
správné dogma a ostatní zanedbává (jako činí např. mnozí
křesťané, když se soustřeďují na lidství druhé Božské osoby a
nechávají bez povšimnutí Otce a Ducha svatého), vydávají se v
nebezpečí, že si znemožní již napřed přímé poznání skutečnosti.
V náboženství jako v přírodní vědě je zkušenost dána jen
samotnou zkušeností. Je nesprávné už napřed ji posuzovat,
vtěsnávat ji do tvarů, které buď vůbec neodpovídají skutečnostem
nebo jen některým z nich. "Nesnaž se najít pravé", píše mistr
systému Zen. „Přestaň pouze lpěti na názorech." Je pouze jediný
prostředek, jak se vyhojiti z následků víry ve falešnou nebo
neúplnou theologii. Je to tentýž prostředek, který sám o sobě
dostačuje, abychom vyřešili přechod z víry (dokonce z víry v
theologii vykazující nejvyšší stupeň pravdy) k poznání, případně k
praskutečnosti - a tímto prostředkem je nezištnost, poslušnost,
otevřenost vůči dané věčné skutečnosti. Názor si vytváříme sami.
Můžeme jim proto rozuměti a formulovati je, diskutovati o nich. Ale
"zdržovati se pozorováním předmětů, které se vnímají smysly a
mohou býti pochopeny rozumem", znamená, abychom se vyjádřili
způsobem svatého Jana z Kříže, "spokojovati se s něčím, co je
méně než Bůh." "Spojivé poznání Boha jsou schopni jen ti, kdo
přestali lpěti na názorech" - též na názorech, které abstraktními
pojmy vyjadřují nejvyšší možný stupeň pravdy.
Jen kráčej ušlechtilá duše, navlékni cestovní obuv! To je
intelekt a láska. Překroč jimi díla vzniklá tvou silou a rozumem...a
skoč do srdce Božího, do jeho skrytosti. V něm se skryješ před
veškerým stvořením.
Eckhart (116)
S lampou slov a rozeznávání musíme putovati za slovo a
rozlišování, abychom nastoupili stezku uskutečnění.
Lankavatara Sutra.
Slova "intelekt" Eckhart zde užívá ve scholastickém smyslu
přímého poznání. "Intelekt" (intelectus) a "rozum" (ratio) píše
Tomáš Akvinský, "nejsou dvě síly, nýbrž liší se od sebe tak, jako
dokonalé od nedokonalého...Intelekt znamená důvěrné proniknutí
pravdy, rozum naproti tomu poptávání a rozhovor..." Jestliže
napřed sledujeme rozumovou a citovou cestu a potom se jí
odřekneme, můžeme vkročiti na intelektuální a intuitivní "stezku
uskutečnění". A přece, přes výstrahy těch, kteří dík své nezištnosti
pokročili od litery k duchu, od teorie k přímému poznání, zachovali
si organizované křesťanské obce neblahý zvyk zaměňovati
prostředek za cíl. Slova, do nichž teologie odívá více či méně
uspokojující racionalizace náboženského zážitku byla brána příliš
vážně. Stále znovu se šířilo mylné domnění, že duše budou
spasena, když budou souhlasiti na místě s formulí, která platí za
správnou, a budou zavrženy když nebudou souhlasiti. Zacházeli s
nimi s hlubokou úctou, která právem náleží jen skutečnosti, kterou
měl popisovat. Slovo filioque (117) nebylo asi jedinou příčinou
rozkolu mezi východní a západní církví, ale nepochybně bylo
záminkou k němu a casus belli. (118)
Přehnané oceňování slov a formulí nutno snad považovat
za zvláštní případ onoho přehnaného oceňování časných věcí,
které je pro dějiny křesťanství tak osudné. Poznávati pravdu ve
smyslu skutečnosti, poznávati ji spojivě", v duchu a v pravdě ve
smyslu přímého zažívání" - to je spasení, v tom "je náš věčný
život". Bráti pravdu podle zvyku ve formě slov, která odpovídají
symbolům pravdy ve smyslu skutečnosti, pokud tuto známe jako
pravdu ve smyslu přímého poznání nebo jako pravdu ve smyslu
historického zjevení nebo jí z něho můžeme odvodit - v tom není
spása duše, nýbrž je to pouze studium zvláštního odvětví filosofie.
Ani běžný denní zážitek nějaké věci nebo události v čase nemůže
být nikdy plně nebo aspoň dostatečně popsán. Zažití oblohy nebo
neuralgie nedokážeme sdělit. Nejlepší, co můžeme učinit, jsou
slova "modrá" nebo "bolest", a můžeme doufat, že ti, kdo je slyší,
měli podobné zážitky, a proto jsou sto, aby si doplnili omezený
smysl slov z vlastní zkušenosti. Bůh však není věc, není to událost
v čase. Časem podmíněná slova, která nevyhovují ani popisu
časových věcí, tím méně dostačují vnitřní podstatě spojivého
zážitku toho, co náleží nesouměřitelnému pořadu podle velikosti.
Domněnka, že lidé mohou najíti spásu v tom, že studují formule a
je schvalují, podobá se víře, že můžeme cestovati do Timbuktu,
když se skloníme nad mapou Afriky. Mapy jsou symboly. I ty z
nejlepších jsou nepřesné a nedokonalé symboly. Když však někdo
chce dosáhnouti vytčeného cíle, má pro něho mapa
nepostradatelný význam, neboť mu udává směr, kterým se má
cestující dát, a cesty, jimiž musí projít.
V buddhistické filosofii pozdější doby jsou slova považována
za jeden z nejdůležitějších určovacích činitelů v tvůrčím vývoji
lidských bytostí. V této filosofii se uznává pět druhů jsoucna -
pojmenování, projevení, rozlišení, správné poznání, "Takovost".
První tři se týkají zla, druhé dvě dobra. Projevy se rozlišují
smyslovými orgány, stávají se předměty pojmenováním, takže slova platí za věci a symbolů se užívá do míry skutečnosti. Podle
tohoto názoru je řeč hlavním pramenem pocitu odlišení a rouhavé
představy individuální soběstačnosti s jejími vnitřními,
nepostradatelnými průvodními zjevy: s žádostivostí, závistí,
touhou po moci, hněvem a krutostí. A z těchto špatných vášní
vyplývá nutnost opakující se, oddělené, na určitý čas omezené
existence za stejných sebezvěčňujících okolností vášně a
zaslepení. Jediné východisko je v tvůrčím, buddhovskou milostí
podpořeném tvůrčím aktu vůle, který vede pomocí nezištnosti k
pravému poznání. Toto pozůstává kromě jiného též z přiměřeného
hodnocení pojmenování, projevů a rozlišování. Ve správném
poznání a skrze ně se osvobozujeme od zaslepujícího bludu o
"já", "mne", "mém". Odoláme-li pokušení popříti svět v ukvapeném
a jednostranném vytržení nebo mu přisvědčovati životem podle
vzoru homme moyen sensuel, dojde nakonec k osvěcujícímu
poznání, že samsara a nirvana jsou jedno, ke spojivému vnímání
čiré "Takovosti" - posledního základu, který slovními symboly
může být jen naznačen, nikoliv však dostatečně popsán.
V souvislosti s mahajánským názorem, že slova hrála
důležitou a dokonce tvůrčí úlohu ve vývoji neznovuzrozených
lidských bytostí, nutno se zmínit o Humových argumentech proti
skutečnosti příčinnosti. Tyto argumenty vycházejí z předpokladu,
že události jsou "volné" a "odloučené" a pronikají s nutící logickou
až k uzávěru, který dělá dokonalý nesmysl z každého
organizovaného myšlení nebo účelového jednání. Chyba na níž
ukázal profesor Stout, je už v předpokladu. Ptáme-li se co Huma
přivedlo k tomu, aby schvaloval tento úplně zvláštní a nerealistický
předpoklad, že události jsou "volné a odloučené", ujasní se nám,
že jediným důvodem pro takovéto znásilnění přímého zažití
skutečnosti bylo, že věci a události jsou symbolizovány v našem
myšlení podstatnými jmény, slovesy a přídavnými jmény. Tato
slova jsou vskutku "volná a odloučená" způsobem, který zcela
zřejmě neplatí pro věci, na jejichž místech slova stojí. Protože
považoval slova za míru všech věcí, místo aby věci měl za míru
všech slov, podřídil Hume diskretní, jaksi pointillistický vzor řeči
neustále pokračující skutečné zkušenosti. Výsledek byl, jak víme,
nemožně paradoxní. Většina lidí nejsou filosofy a vůbec se
nestarají o důslednost v myšlení a v jednání. Za určitých okolností
se domnívají, že události nejsou "volné a odloučené", nýbrž, že
existují současně nebo jedna po druhé následují uvnitř
organizovaného a organizujícího silového pole nějakého
kosmického celku. Ale za jiných okolností když se opačný názor
lépe kryje s jejich vášněmi a zájmy, přijímají zcela nevědomě
Humův postoj a jednání s událostmi tak, jako by byly nezávislé na
sobě a na ostatním světě jako slova, která jim slouží co symboly.
Toto se jim hodí obvykle u všech událostí, které se týkají "já",
"mne", "mého". Jestliže "volná a odloučená" pojmenování
přetváříme na předměty, považujeme věci také za "volné a
odloučené" a za nepodléhající žádnému zákonu, za osvobozené
od vztahů, které se zřejmě spojují s jejich fysickým, sociálním a
duchovním prostředím. Považujeme za nesmyslnou myšlenku, že
v přírodě není příčinnosti a organizovaného vztahu mezi věcmi a
událostmi v životě. Zároveň považujeme za samozřejmou
představu, že naše svaté já je "volné a oddělené" od vesmíru a
jest si samo sobě zákonem nad dharmou mravnosti a dokonce v
mnohých ohledech nad přírodními zákony příčinnosti. Jak
buddhističtí, tak katoličtí mniši a jeptišky byli vyzývání, aby se
vyhýbali osobnímu zájmenu a mluvili o sobě pomocí opisů, které
jasně naznačovaly jejich pravý vztah k vesmírové skutečnosti a ke
společníkům ve tvoření. Tato bezpečnostní pravidla byla moudře
vymyšlena. Reagujeme reflexně na běžná slova. Změníme-li
podnětný prostředek, můžeme učiniti něco, abychom modifikovali
reakci. Bez Pavlova zvonku není činnosti slinných žláz. Bez
nepřetržitého zdůrazňování takových slov jako "mě" a "mé" není
čistě automatického, nepředloženého egoismu. Jestliže mnich
nemluví o sobě jako o "já", nýbrž jako o "tomto hříšníku" nebo o
"neužitečném sluhovi" ponenáhlu přestává se považovat za "volné
a oddělené" já a uvědomuje si sebe ve skutečném, organickém
vztahu k Bohu a bližnímu.
V praxi se užívá slov také k jiným účelům, než k údajům v
řečnickém umění, aby roznítila vášně a zaměřila vůli na nějaký
žádoucí způsob jednání. Mnohdy se jich užívá také básnicky - to
znamená, že se jich užívá takovým způsobem, že neposkytují jen
údaje o skutečných a pomyslných věcech a událostech a řečnicky
se dovolávají vůle a vášní, nýbrž chtějí čtenáře přiměti k tomu, aby
v nich viděl krásu. Krása v umění nebo v přírodě je závislá na
vztazích mezi věcmi, které samy o sobě nejsou krásné. Na
slůvkách "čas" a "slabika" není nic krásného. Použije-li se jich
však v takovém výroku jako "po poslední slabiky všech lhůt času"
(119) vnímá se jako krásný vztah mezi zvukem spojených slov,
mezi našimi představami o věcech, na jejichž místě slova stojí
mezi v souzvuku stojícími slovy a výrokem jako celkem.
O řečnickém použití slov není třeba mnoho říkat. Řeční se
pro dobrou věc nebo pro špatnou věc - řečnictví, které činí po
právu skutečnostem hýbajíc myslí, a řečnictví, které je vědomě či
nevědomě lživé. Je hlavní úlohou intelektuální mravnosti,
rozeznávati různé druhy řečnictví. A intelektuální mravnost je
stejně důležitým předpokladem duchovního života jako ovládaná
vůle a dohled nad srdcem a jazykem.
Nyní se musíme pustit do těžšího problému. Jak by mohlo
být uvedeno v soulad básnické užití slov s duchovním životem?
(Co platí pro básnické použití slov, platí samozřejmě stejnou
měrou pro použití barev v malířství, tónů v hudbě, hlíny nebo
kamene v plastice - to znamená pro všechna umění).
"Krása je pravda, pravda je krása" (120). Keats bohužel
nezodpovídá otázku, ve kterém z hlavních významů používá slova
"pravda". Někteří kritikové mínili, že slova použil ve třetím na
začátku této kapitoly uvedeném významu, a proto považovali jeho
aforismus za nesmyslný.
Zn a H2 SO4 = ZnSO4 + H2. To je pravda ve třetím smyslu
slova. Zřejmě není taková pravda totožná s krásou. Je však
neméně jasné, že Keats nedával "pravdě" tento smysl. Použil
slova především v jeho prvním významu jako synonyma pro
"skutečnost", potom však také ve smyslu Janova výroku "Boha v
pravdě uctívati". Jeho věta může být také vysvětlena dvěma
různými způsoby. "Krása je praskutečnost a praskutečnost je
krása, princip všech zvláštních krás". Potom však též: "Krása je
přímý zážitek, a tento přímý zážitek je totožný s krásou jakožto
principem, s krásou jakožto praskutečností."
První tvrzení dokonale souhlasí s učením věčné filosofie.
Mezi trojicemi, v nichž se projevuje nevysvětlitelné Jediné,
nachází se trojice dobra, pravdy a krásy. My postihujeme krásu v
harmonických vzdálenostech mezi jednotlivými díly celku. V této
souvislosti by mohl být Božský základ definován paradoxním
způsobem jako Čistá vzdálenost - nezávisle na tom, co je uvnitř
celku od sebe rozděleno a co je v něm uvedeno v soulad.
S podřadným významem Keatsovy věty však zastánci věčné
filosofie jistě nejsou srozuměni. Zážitek krásy v umění nebo v
přírodě může se jakostně podobat bezprostřednímu, spojivému
poznání Božského základu, případně Božství. Přesto však není s
tímto poznáním totožný. Zvláštní skutečnost krásy, která se
prožívá, je několik stupňů vzdálena od Božství. Básník,
zpodobňovatel přírody, estét vnímá skutečnost, která je obdobná
skutečnosti, na níž nazírá nesobecky mystik. Ale takoví lidé se
nesnaží, aby se stali dokonale nesobeckými, a proto jsou
neschopni poznati Božskou krásu v její plnosti. Básník má
vrozenou schopnost tak dohromady sestavovati slova, že i ostatní
lidé dokáží jaksi z meze mezi jeho verši vyčísti něco z jeho přírodou mu poskytnuté milosti a vnuknutí. Je to velký a cenný
dar. Spokojí-li se však básník s tímto darem, když trvá na tom, aby
uctíval krásu v umění a v přírodě, aniž by se nesobeckostí stal
schopen toho, aby vnímal krásu, jak existuje v Božském základu,
potom je pouhým modloslužebníkem. Zajisté patří jeho
modloslužebnictví mezi nejvyšší, jichž jsou lidé schopni, ale přece
jen zůstává modlářstvím.
Zážitek krásy je čistý, sám sebe projevující, složený stejnou
měrou z radosti a vědomí, prostý všeho jiného vnímání, pravý
dvojník mystického zážitku, a jeho nejvnitřnější podstata jest
nadpřirozený obdiv...Je požíván těmi, kdo ho jsou schopni, v
jednotě, právě jako tvar Boží je radost sama, jíž je poznáván.
Visvanatha.
Následuje poslední báseň jeptišky sekty Zen. Byla v mládí
velmi hezká a byla nadanou básnířkou.
Šestašedesátkrát viděly mé oči střídající se obrazy podzimu.
Dosti jsem řekla o měsíčním svitu,
nechtěj ode mne víc.
Naslouchej jen hlasu borovic a cedrů,
nevane-li vítr.
Ryo-Nen.
Mlčení pod stromy za bezvětří by Mallarmé nazval creux
néant musicien (121). Avšak zatímco z hudby, jíž naslouchal
básník, vznikla čistě estetická a představivá síla, otevřel se
nazíravé jeptišce, která umrtvovala své já, čistá "Takovost".
"Ustaňte a poznejte, já že jsem Bůh." (122)
Tato pravda musí být prožita, nikoliv pouze vyslovována
ústy...
V tomto učení není nic, o čem by se mohlo diskutovati;
žádná diskuse by se s ním zaručeně nesrovnávala.
Učení, která si žádají polemiky a rozboru, vedou bez
dalšího ke zrodu a smrti.
Hui Neng.
Pryč s fikcemi a s působením diskurzivního rozumu jak pro
křesťanství, tak proti němu! To jsou pouhé výstřednosti ducha,
který je neznalý Boha a necitelný vůči vlastní podstatě a stavu.
Jde o samotný život a smrt. Život je Bůh, který žije v duši a tvoří.
Smrt je duše, která tvoří a žije podle smyslů a rozumu ze zvířecího
masa a krys. Jak tento život, tak tato smrt samy vyrůstají z
vlastního semene, nikoliv jak praví a určuje bedlivý rozum, nýbrž
jak se srdce přiklání buď k jednomu nebo k druhému.
William Law.
Dokáži někomu vysvětliti přítele, pro nějž On není přítelem?
Džalal al-din Rumi.
Když matka volá na kojence: Pojď synu, jsem tvá matka!"
Zdali dítě odpoví: "Matko, dej mi důkaz, že tvé mléko bude pro
mne občerstvením?"
Džalal al-din Rumi.
Velké pravdy nedobudou srdce mas. A nyní, kdy celý svět
sešel z pravé cesty, jak mohu býti vůdcem, i když znám pravou
stezku? Vím-li, že se mi něco nepodaří, a přesto se budu snažit
vynutit si úspěch, stane se to pouze zdrojem dalších chyb. Pak je
lepší, se toho vzdát a dále se nenamáhat. Ale nebudu-li se
namáhat, kdo to učiní?
Čuang - Tse.
Mezi Scyllou a Charibdou Čuang Tseovou není jiné cesty
než cesty lásky, míru a radosti. Jen ti, na nichž je patrno, že nesou
aspoň v skromné míře plody duše, mohou jiné v tom přesvědčiti,
že život duše stojí za to, aby byl žit. Spory a polemiky jsou téměř
bez užitku. V mnohých případech jsou přímo škodlivé. Chytří lidé s
nadáním pro syllogismy a kousavou satiru to ovšem jen s velkou
námahou přiznávají. Nepochybně Milton upřímně věřil, že pracoval
pro pravdu, spravedlnost a ke cti Boží, když spustil ručej pošetilé
učenosti proti nepřátelům svého oblíbeného diktátora (123) a své
oblíbené sekty. Ve skutečnosti jak on, tak i ostatní bojovníci za
víru šestnáctého století a sedmnáctého století jen uškodili věci
pravého náboženství, za něž se bili na té nebo na oné straně s
touž učeností a nezadržitelnou a oplzlou řečí. Následující spory
pokračovaly během dvou století, a jen tu a tam nastaly rozumné
přestávky. Papeženci se přeli s protivníky papeže, protestanti s
jinými protestanty, jezuiti s kvietisty a jansenisty. Když se hluk
konečně utišil, bylo křesťanství téměř poraženo, neboť může se
udržet jen tehdy, když se projeví plody jeho života. Pravým
náboženstvím většiny vzdělaných Evropanů bylo pak národní
modlářství. Během osmnáctého století, po nelidskostech, které
spáchali Valdštejn a Tilly ve jménu křesťanství, zdál se tento
přechod k modlářství být obratem k lepšímu. Vládnoucí třídy byly
rozhodnuty nedopustit, aby se už opakovaly hrůzy náboženských
válek a zmírnili svou mocenskou politiku dobrými manýry. Tento
"dobrý tón" se pociťoval ještě v historii napoleonských válek a v
krymské válce. Ale národní molochové se chystali pozříti ideál
osmnáctého století. Během první a druhé světové války jsme
zažili, že byly úplně obětovány staré zábrany a omezování.
Následky politické modloslužby rozmohly se nyní, aniž by je sebe
méně zeslabil buď humanistický zákoník cti nebo transcendentní
náboženství. Následkem vražedných sporů a slova, organizační
formy, peníze a moc dokonalo historické křesťanstvo ničivou práci,
k níž se odsoudilo tím, že se od začátku příliš zaměstnávalo
časnými věcmi.
Prodej svou chytrost a kup si za ni zmatek; chytrost je
jenom mínění, ale zmatek je naproti tomu přímé poznání.
Džalal al-din Rumi.
Rozum je jako důstojník, když se objeví král, pak důstojník
ztratí svou moc a ztáhne se zpět. Rozum je stín, který vrhá slunce;
Bůh je slunce.
Džalal al-din Rumi.
Nerozumné bytosti nenahlížejí ani dopředu, ani dozadu,
nýbrž žijí ve zvířecí věčnosti ustavičné přítomnosti. Instinkt je
jejich zvířecí milost a z něho berou ustavičně vnuknutí. Nikdy
nejsou v pokušení, aby žili jinak než podle vlastní zvířecí dharmy
nebo podle imanentního zákona. Dík své soudnosti a
rozumovému nástroji, řeči, žije člověk omezený na svůj čistě lidský
stav kromě v přítomnosti ještě v nostalgické, bojácné a na
dějeplné existenci v minulosti a v budoucnosti. Nemá instinkty,
které by mu řekly, co má činit, musí stavět na vlastní chytrosti
spíše než na vnuknutí z Božské povahy věcí. Nachází se
uprostřed mezi vyšším stupněm chování a estetickou vnímavostí,
mezi egoismem a klíčící duchovností. Tento "trudný stav lidstva"
(124) jest nezbytným předpokladem pro osvícení a spásu. Člověk
musí žít v času, aby mohl dospět do věčnosti ne už na zvířecí,
nýbrž na duchovní úrovni. Musí bojovat s nižším já, aby se
ztotožnil s vlastním vyšším Já, zpřízněným s Božským Ne-Já.
Musí k tomu užíti též své chytrosti, aby zaskočil chytrost, a kráčí k
duchovní visi pravdy, k přímému spojivému poznání Božského
základu. Rozum jeho díla "nejsou a také nemohou být přímou
cestou ke spojení s Bohem". (125) Přímá cesta přináší "intelekt"
(ve scholastickém slova smyslu). Konec konců je účelem rozumu,
aby připravoval zevní okolnosti pro vlastní proměnu a
zduchovnění. Jest si sám světlem na cestě k sebepřekonávání.
Vidíme rovněž, že diskursivní rozum má velkou cenu jako cesta k
přímé cestě k cíli. Jednáme-li s ním však ve své pýše a
zaslepenosti jako s přímou cestou k Božskému cíli, (jak to činili a
dosud činí mnozí náboženští lidé) nebo popíráme-li Božský cíl
zároveň jako cestu pokroku a jako stále v čase unikající cíl, stává
se chytrost nepřítelem, zdrojem duchovní slepoty, mravního zla a
sociální zkázy. Nikdy v dějinách nebyla chytrost tak vysoce
ceněna a různými směry tak všeobecně a účelně rozvíjena, jako je
tomu dnes. A nikdy nebyla intelektuální prozíravost a duchovnost
na takové nízké úrovni, a nikdy nebyl cíl, ke kterému vedou, tak
vážně všeobecně pomíjen. Protože technika dělá pokroky,
domnívám se, že stejně daleko jsme pokročili v jiných oblastech.
Protože dokazuje značnou moc nad neživou přírodou, jsme
přesvědčeni, že jsme nezávislými vládci svého osudu a kapitány
svých duší. (126). Protože jsme chytří, rozvinuli jsme techniku a
moc. Následkem toho věříme, přes opačné důkazy, že musíme
být stále a systematičtěji chytřejšími, abychom uskutečnili správné
společenské zřízení, světový mír a osobní štěstí.
Ve Wu Č ěng-ěnově mistrovském díle (které tak
podivuhodně přeložil Artur Waley), je episoda, zároveň komická i s
hlubokým smyslem, během níž Monkey, (který v podobenství
zosobňuje lidskou chytrost), dospěje do nebe a tam způsobí tolik
neklidu, že musí býti zavolán na pomoc Buddha. Končí to takto:
"Chci s tebou uzavříti sázku," řekl Buddha. "Jsi-li opravdu
chytrý, seskoč z mé pravé dlaně dolů. Podaří-li se ti to, řeknu
císaři Jademo, aby přišel ke mně do západního ráje. Potom bez
okolků dostaneš jeho trůn. Jestliže se ti to ale nepodaří, vrátíš se
na zem a během mnoha kalp budeš muset činit pokání, než zase
ke mně přijdeš se svým tlachem." "Tento Buddha," myslel si
Monkey, "je hotový blázen. Mohu skočit stoosmtisíc mil, naproti
tomu jeho dlaň nemůže být širší než osm palců. Jak by se mi
nepodařilo z ní seskočit?" "Je to jisté, že jste sto pro mne toto
učinit? "Přirozeně", řekl Buddha.
Napřáhl pravou ruku, která se zdála být velká jako litisový
list. Monkey si strčil hůl za ucho a skočil, co mu síly stačily. "Teď
už je to dobré," řekl si, "skočil jsem hodně daleko." Svištěl tak
rychle vzduchem, že byl téměř neviditelný, a Buddha, který jej
pozoroval okem moudrosti, viděl jen vystřelený chumáč.
Monkey se nakonec dostal k pěti růžově červeným
sloupům, které trčely do vzduchu. "To je konec světa", řekl. "Je
pouze třeba, abych se teď dostal nazpět k Buddhovi a požadoval
zástavu. Trůn je můj!"
"Počkat," pomyslel potom. "Bude lépe, když po sobě
zanechám nějaké znamení pro případ, že bych měl s Buddhou
nějaké těžkosti.

Vytrhl si vlas a foukl na něj čarovným dechem a zároveň
zakřičel "proměň se!" Vlas se okamžitě proměnil v pero namočené
do hustého inkoustu. Na patu prostředního sloupu napsal: "Velký,
nebesům rovný mudrc dosáhl tohoto místa." Potom, na důkaz
svého opovržení, vykonal proti prvnímu sloupu svou tělesnou
potřebu a valil se stejnou cestou zpět. Když stál na Budhově dlani,
pravil: "Tak jsem byl pryč a už jsem zase zde. Můžete jít a říci
císaři Jademu, že mně má předat nebeské paláce.“ „Ty smrdutá
opice!" řekl Buddha. "Celou tu dobu jsi byl na mé dlani." "Zcela se
mýlíte," řekl Monkey. "Doletěl jsem až na konec světa, kde jsem
uviděl pět pleťově zbarvených sloupů, které čněly k nebi. Napsal
jsem něco na jeden z nich. Dovedu vás tam a ukáži vám to,
chcete-li."
"Toho není vůbec třeba," řekl Buddha. "Jen se podívej dolů.
Monkey slídil ohnivýma očima dolů. Tam na kořeni Buddhova
prostředního prstu viděl slova:
"Velký, nebesům rovný mudrc dosáhl tohoto místa," a z
úžlabí mezi palcem a ukazováčkem pocítil zápach opičí moče.
Wu Č hén - ón. (127)
Když se byl tedy triumfálně vymočil na nabízenou dlaň
moudrosti, vrací se opičák do nás a snaží se, pln domýšlivé víry
ve svou všemohoucnost, předělati podle svého svět a lidi a věci.
Mnohdy jsou jeho úmysly dobré, někdy jsou vědomě špatné. Ale
ať už jsou tyto úmysly jakékoliv, jsou výsledky i nejchytřejších
počinů všeobecně špatné, nejsou-li osvíceny Boží povahou věcí a
nejsou-li podřízeny duchovnímu. Důkazy, že lidstvo to odjakživa
vědělo, nacházíme ve svých jazykových zvyklostech. Cunning
(lstivý) a canny (chytrý, opatrný) znamenají vlastně totéž jako
knowing (ve smyslu "prohnaný"). Všechna tři přídavná jména
vydávají z mravního hlediska více či méně příznivý soud o tom, na
nějž se vztahují. Conceit (domýšlivost) jest pouhá concept
(představa) psaná jiným pravopisem. člověk nejlépe chápe
všechno přesahující cenu vlastního já. Shrewd (původně
"zlomyslný"), příčestí od toho shrew (případně beshrew - zlořečiti)
používá se dnes jako pochybná poklona prohnaným obchodníkům
a právním zástupcům. Wizards (kouzelníci ) jsou proto tak
jmenováni, protože jsou wise (moudří) - "moudří" přirozeně jen ve
smyslu slangového výrazu a wies guy (prohnaný chlapík). Naproti
tomu idiot byl dříve v ústech lidu označován za innocent (za
nevinného). "Toto užití innocent," píše Richard Trench,
"předpokládá, že zraňování a poškozování jsou hlavním
zaměstnáním duchovních sil člověka, že, jsou-li tito moudří, jsou
takovými většinou proto, aby dělali špatně." Je ovšem
samozřejmé, že chytrost a nastřádané vědění jsou
nepostradatelné, ale pouze jako přímá cesta k přímé cestě, nikdy
jako přímá cesta sama nebo dokonce jako konečný cíl. Quid
faceret eruditio sine dilectione? píše svatý Bernard. Inflaret. Quid,
absque, eruditione dilectio? Erratet. Co by si počala učenost bez
lásky. Nadýmala by se. A láska bez učenosti. Zbloudila by.
Jací jsou lidé, takový se jim jeví samotný Bůh.
John Smith, Platonik (128)
Lidský duch poznává vedlejší příčiny. Jen proroci poznávají
působení základu.
Džalal al-din Rumi.
Množství a druh našeho nashromážděného vědění jsou
závislé především na vůli a pak na psychofysických vlohách a na
jejich modifikacích způsobených prostředím a vlastním výběrem.
Pokud se týká technických vynálezů, profesor Burkitt ukázal, že
"lidské tužby byly vždycky směrodatným činitelem. Jakmile bylo
něčeho opravdu zapotřebí, mohlo to být vyrobeno v mimořádně
krátkém čase. Naproti tomu je zcela vyloučeno, aby se Křováci v
jižní Africe přiměli k orbě a pěstování dobytka. Netouží po tom."
Totéž platí o etických a duchovních objevech. "Jste tak zbožni, jak
chcete být, byla devisa, kterou dal Ruysbroeck studentům, kteří jej
navštívili. Vždyť poznání v poznávajícím se řídí způsobem
poznávajícího, a způsob poznávajícího je v jistých nejdůležitějších
oblastech pod kontrolou poznávajícího. Osvobozující poznání
Boha náleží těm, kdo jsou čistého srdce a duchovně chudým. A
přestože je velmi těžké uskutečnit takovou chudobu, přece je to u
všech možné.
Ostatně řekla, že, chceme-li dospěti k čistotě ducha je
žádoucí, abychom upustili od jakéhokoliv souzení bližního, jakož i
od jakékoliv řeči o jeho chování. Ve tvorech se máme ohlížeti jen
po vůli Boží. Velmi naléhavě pravila: "Ze žádného ani z mravního
důvodu nemáme posuzovati jednání nebo pohnutky tvorů. I když
vidíme, že ve skutečnosti byl spáchán hřích, nemáme o tom
vynésti soud, nýbrž máme pociťovat svaté a upřímné slitování a
obrátiti se k Bohu s pokorou a vroucí modlitbou.
Ze závěti sv. Kateřiny Sienské.
Závěť sepsal Tommaso di Petra.
Vzdáti se posuzování bližních je pouze jedna podmínka
vnitřní očisty. Ostatní byly už vyjmenovány v kapitole o
umrtvování.
Učenost spočívá v tom, že se den ze dne něco přidává k
jejímu stavu. Praxe Taa naproti tomu spočívá v tom, že se den ze
dne něco ubírá. Vždy znovu se ubírá, až se dosáhne nečinnosti.
Lao Tse.
Je to nečinnost svéhlavosti a egocentrické chytrosti, která
umožňuje, aby věčná Takovost byla činná uvnitř očištěné duše. A
jestliže je poznána věčnost ve vnitřních výšinách, pak se pozná
též v plnosti zkušenosti vně ve světě.
Poznals kdy nádhernou věčnost uvnitř okřídleného okamžiku
v čase? Viděls kdy jasné nekonečno na úzkém hrotu předmětu?
Jestliže ano, pak víš, co je to duchovno - vrcholový bod špičky
věže, kam harmonicky spějí všechny věci, kde se setkávají a kde
usedají v bezedné hloubce života.
Peter Sterry.