Aldous Huxley-Věčná filozofie VII. kapitola Pravda
Mlč o ní a nežvaň o Bohu, neboť když o něm žvaníš, lžeš, děláš hřích. Eckhart. (108) V náboženské literatuře je slovo "pravda" používáno bez volby nejméně ve třech určitých a od sebe rozdílných významech. Tak se mnohdy používá jako synonyma "skutečnosti", jako když se tvrdí, že Bůh je pravda - ve smyslu, že On je pravá skutečnost. Avšak toto zřejmě není význam slov v takovém výrazu jako "Boha v duchu a v pravdě uctívati" (109). Zde znamená "pravda" přímé vnímání duchovní skutečnosti - vědění, které se formuluje do zásad a přijímá se kvůli nějaké autoritě nebo že nějaký důkaz na podkladě napřed připuštěných hypotéz byl logicky přesvědčivý. A konečně existuje častější význam slova ve větě, jako: "toto vysvětlení odpovídá pravdě." Tím se má říci, že slovní symboly, z nichž se věta skládá odpovídají skutečnostem, k nimž se vztahuje. Když Eckhart v kázání prohlašuje: "Lžeš, když žvaníš o Bohu," chce tím říci, že všechna theologická tvrzení jsou klamná. Pokud vůbec může být společný jmenovatel lidských symbolů z Božských skutečností, jsou určitá theologická tvrzení tak pravdivá, jak je dovedeme vytvořiti. Jelikož byl Eckhart theologem, jistě by to byl přiznal. On však nebyl pouze theologem, nýbrž také mystikem. A protože byl mystikem, rozuměl velmi živě, co se moderní semantika tak horlivě - a také tak bezvýsledně - snaží vštípiti současníkům to, že slova nejsou tímtéž co věci a že vědění ve slovech o skutečnostech není totéž jako přímé a okamžité vnímání skutečností samých. Eckhart vlastně tvrdí toto: "Co se říká o Bohu, nemůže být za žádných okolností "pravda" v prvních dvou významech onoho mnoho zneužívaného a dvojsmyslného slova. Nepřímo řekl svatý Tomáš Akvinský přesně totéž, když se po prožití vlitého nazírání zdráhal pokračovat ve svých teologických pracech a prohlásil, že všechno, co předtím napsal není nic než sláma ve srovnání s přímým poznáním, které mu bylo dáno. Dvě stě let dříve obrátil se v Bahdadě velký mohamedánský theolog Al- Chazzali od rozjímání o pravdách o Bohu a od čistě intelektuální discipliny filozofů, aby se přiklonil k rozjímání a bezprostřednímu vnímání pravdy jakožto skutečnosti a k mravním a duchovním disciplinám sufijů. Smysl všeho toho je jasný. Kdykoliv slyšíme nebo čteme o "pravdě", měli bychom o ní dost dlouho přemýšlet a ptát se sama sebe, ve kterém ze tří výše zmíněných výrazů je slovo použito v daném případě. Budeme-li dbát tohoto malého bezpečnostního pravidla, (které představuje ctnostný skutek intelektuální poctivosti), ušetříme si hodně duchovního zmatku, který je rušivý a zcela zbytečný. V úmyslu, aby přilákal slepé, dal Buddha vyklouznouti ze svých zlatých úst hravá slova; nebe a země jsou od té doby naplněny bodlavým houštím. Dai-o Kokuši Nikde není nic pravého, pravé se nikde nenajde. Pravíš-li, že vidíš pravé, není tvé vidění pravé. Je-li pravé ponecháno samo sobě, není v něm nic nepravého, neboť je to sám všeobsáhlý Duch. Když všeobsáhlý Duch není odloučen od klamného, není nic pravého, nikde se pravé nenajde. Hui Neng. Ve skutečnosti Buddha nikdy nekázal o pravdě, neboť tu musí každý sám postihnouti. Sutralamkara. Čím dále cestujeme, tím méně víme. Lao Tse. "Slyšte!" křičel Monkey. "Po veškeré námaze, kterou jsme vynaložili, abychom sem přišli z Číny a když jste přesně nařídil, aby nám byly vydány spisy, předali nám Ananda a Kasypa podvodné zboží. Dali nám k odnesení nepopsané exempláře. Ptám se vás, zdali jsou k něčemu?" "Nemusíš křičet", pravil Buddha s úsměvem. "Chceš-li vědět, tak ty čiré role jsou pravé spisy. Vidím však už, že čínský lid je příliš hloupý a nevědomý, než aby tomu věřil. Nemůžeme tedy opomenouti, abychom mu dali psané exempláře." Wu Č eng-ěn. (110) Filosofové jsou sice dosti chytří, ale nedostává se jim moudrosti, pokud se týče ostatních buď, jsou nevědomí nebo dětinští! Zaměňují prázdnou pěst s jinou, která něco obsahuje, a ukazujíc prst s ukázaným předmětem. Protože se k tomuto prstu upnou, jako by to byl měsíc,je všechna jejich námaha marná. Toka Daiši. Co je známo jako Buddhovo učení není učením Buddhovým. Sutra měřiče diamantů. "Co je podstatnou naukou buddhismu?" "Neporozumíš jí, dokud ji nebudeš ovládat." Ših T ou Předmětem věčné filosofie jest podstata věčné duchovní skutečnosti. Avšak řeč, kterou musí být tento předmět popisován, vyvinula se vlivem rozporu s projevy v čase. Proto se v takových popisech shledáváme s paradoxním prvkem. Podstata pravdy jakožto skutečnosti nemůže být popsána slovními symboly, které jí dostatečně neodpovídají. Může být v nejlepším případě jen naznačena klamnými závěry a protiklady. K těmto nevyhnutelným paradoxům přidávají někteří duchovní spisovatelé úmyslné a záměrné nehoráznosti, ironické a humorné výstřednosti, které jsou vypočteny na to, aby čtenáře překvapily a vyhnali ho z jeho samolibé spokojenosti, která je dědičným hříchem intelektu. Tento druhý druh paradoxu je zvlášť oblíben u mistrů taoismu a Zenbuddhismu. Poslední užívají klamných závěrů a dokonce nesmyslů jako prostředků, jimiž "dobývají násilím království nebeské". Nápadníci dokonalého života byli podněcováni, aby pěstovali diskurzivní rozjímání o úplně nelogické formuli. Výsledkem byl jakýsi druh redictio ad absurdum celého na sebe se vztahujícího diskurzivního procesu, jakýsi náhlý únik z "rozumu" (v řeči scholastické filosofie) do intuitivního "intelektu", který je schopen pravého nazírání na Božský základ každého jsoucna. Tato metoda se nám zdá být zvláštní a přemrštěná. To však nic nemění na tom, že byla tak úspěšná, že u mnoha lidí způsobila poslední metanoiu nebo přeměnu vědomí a povahy. Dobrý příklad, jak Zen-buddhismus používá téměř směšné výstřednosti, aby vyzdvihl filosofické pravdy jevící se jako nejdůležitější, nachází se v prvním z právě uvedených citátů. Nemáme vážně věřit, že avatar kázal, aby si z lidstva dělal blázny. Avšak touto cestou se autorovi podařilo probudit nás z obvyklé spokojenosti s vesmírem, který jsme si sami vykonstruovali ze slov, a ve kterém strávíme velkou část života. Slova nejsou skutečnosti, tím méně jsou to základní skutečnosti. Bereme-li je příliš vážně, ztratíme svou cestu v tom trnitém houští. Když je naproti tomu nebereme dost vážně, nenabudeme ponětí o tom, že je možno sejíti z nějaké cesty nebo že je nějaký cíl. Kdyby osvícení nekázali, nebylo by vůbec spásy. Protože však lidský duch a lidské řeči jsou tak utvořeni a ne jinak, jsou ona nepostradatelná kázání spojená s nebezpečími. Dějiny všech náboženství se sobě podobají v jednom bodě: Někteří z jejich zastánců jsou osvíceni a spaseni, protože se jim zalíbilo příhodně reagovati na slova, která pronesli jejich zakladatelé; jiní dospěli jen k částečné spáse, protože jen částečně příhodně reagovali, jiní škodí opět sami sobě a bližním, protože reagují zcela nevhodným způsobem - buď, že úplně ignorují slova, nebo potom, což se děje častěji, berou se příliš vážně a jednají s nimi, jakoby byly totožné se skutečností, k níž se vztahují. Že slova jsou zároveň nepostradatelná a v mnohých případech osudná, to věděli všichni zastánci věčné filosofie. Ježíš mluvil o sobě jako o někom, kdo je horší než trní, kdo na svět přivádí dokonce meč. (111). Svatý Pavel rozeznává literu, která zabíjí a ducha, který oživuje (112). A během následujících století považovali mistři křesťanského duchovního života za nutné stále znovu se vracet k tomuto tematu. Vždyť homo loquax, mluvící zvíře, má hlavní schopnost naivně se nadchnout, vydat se na pospas vlastním slovům, tak jako tomu bylo, když se stavěla babylonská věž. V posledních letech byla uveřejněna mnohá díla o semantice. Také jsme si museli dát líbit ohromné množství nacionalistické, rasistické a válečné propagandy. Nikdy dřív tolik nadaných mužů nevarovalo lidstvo před nebezpečím špatné řeči - a nikdy politici neužívali slov tak lehkomyslně a nikdy dříve je publikum nebralo tak vážně. Tato skutečnost dostatečně dokazuje, že přes všechny nové formy staré problémy zůstaly takovými jakými vždy byly - naléhavými, nevyřešenými a podle všeho též neřešitelnými. Všechno, co si v tomto životě představivost představuje a co rozum chápe a může pochopit, není a nemůže být přímou cestou ke spojení s Bohem. Svatý Jan z Kříže. Suchopárné a neplodné spekulování může rozestříti záhyby oděvu pravdy, nemůže však odhaliti její krásnou tvář. John Smith, Platonik (115) Ve všech obličejích se ukazuje obličej všech obličejů, ale zahalený a jako v hádance. A za žádných okolností nebude spatřen nezahalený, dokud člověk neunikne všem obličejům, v určitém tajemném a mystickém tichu, v němž není poznávání a pojetí obličejů. Tato mlha, tento mrak, toto temno nebo tato nevědomost, do které vstupuje, kdo Tvůj obličej hledá, když jde za hranici poznání a pojmů, to je stav, mimo nějž Tvůj obličej může být spatřen jen zastřeně. Avšak v oné temnotě se zjevuje Tvůj obličej volně bez závoje. Proto uznávám, jak je pro mne nutné, abych vstoupil do temnoty a uznal shodu všech protiv za hranicemi rozumových možností a tam hledal pravdu, kde stojíme tváří v tvář nemožnosti. Mikuláš z Cues. Právě jako je Božství bezejmenné a mimo jmen, tak je také duše bezejmenná jako Bůh. Vždyť ona je tímtéž, čím je Bůh. Eckhart. (114) Jelikož Bůh je nepochopitelný, nezdržuje se u pozorování předmětů, které mohou býti vnímány smysly a pochopeny rozumem. To by znamenalo být spokojen s něčím, co je méně než Bůh. Činíš-li tak, zničíš duševní energii, která je potřebná, abys s ním mohl choditi. Svatý Jan z Kříže Není ti souzeno ani zde na zemi, ani v záhrobí, abys našel nebo poznal Boha prostřednictvím důkazů smyslových nebo pomocí něčeho jiného než pomocí Boha. Vždyť ani Bůh, ani nebe, ani peklo, ani ďábel, ani hmota nemohou být v tobě a tebou poznáváni jinak než jejich vlastní podstatou a jejich vlastním projevem. A všechno údajné vědění o těchto věcech, které nevznikne tím, že by se tyto věci samy v tobě zrodily a projevily, je pouhým věděním jaké má slepec o světlu do něhož nikdy nevnikl. William Law. Následuje stručný obsah učení o džnaně z pera významného učence, o osvobozujícím poznání Brahmana nebo Božského základu. ...džnana je věčná, jest obecně siddha a svasiddha, poznání v Atmanu samém, které je skryto za veškerým avidja (za nevědomostí), jako nezrušitelné, jen zastíněné, nedokazatelné, protože samo sebe dokazující, nepotřebující žádného důkazu, protože všechny důkazy podávají teprve možnost něčeho takového. Tyto věty jsou podobné zásadám Eckhartova poznání a učení Augustinovu o neterna veritas in anima (o věčné pravdě v duši), která jsouc sama bezprostřední je vůbec základem veškeré jistoty. Rudolf Otto. (115) Vědění o estetice není totožné s přímou cestou k provádění a ke zhodnocení umění. Jak se můžeme naučit míti malířské oko nebo stát se dobrým malířem? Jistě ne tím, že si přečtete díla Benedetta Croceho. Malířství se učíme malováním, a správnému hodnocení obrazů návštěvou uměleckých galerií a prohlídkou maleb. To však neznamená, že Croce a jeho kolegové promarnili čas. Musíme jim být vděčni za jejich díla, v nichž vypracovali myšlenkovou soustavu, která nám umožňuje, abychom hodnotili přímo vnímanou důležitost umění ve světle obecného poznání a uvedli toto hodnocení v soulad s ostatními zkušenostmi, a tak, případně do té míry si "vysvětlili" umění. Co platí o estetice, to platí i o theologii. Theologická spekulace má potud cenu, pokud dovoluje těm, kteří prožili různé aspekty Boží, učinili si srozumitelné představy o podstatě Božského základu a o vlastním zážitku ve vztahu k ostatním zážitkům. A jestliže byl jednou vypracován s poznáním Boha související systém, uspokojuje potřebu, pokud přesvědčuje ty, kteří ten systém studovali, že postulát Božského základu neobsahuje sám o sobě nic sobě odporujícího a že u těch, kdo jsou ochotni splnit určité podmínky, tento postulát se může převést na skutečnost. Za žádných okolností nemůže však studium theologie a souhlas s theologickými poučkami nahraditi to, co Law nazývá "zrozením Boha uvnitř". Vždyť teorie není praxí a slova nejsou věcmi, jejichž místo zaujímají. Theologie, jak ji známe, byla studována velkými mystiky, svatým Augustinem a svatým Tomášem. Mnoho jiných velkých theologů - zvláště svatý Řehoř a svatý Bernard, ba dokonce Surarez, - nebyli by měli taková vnuknutí, kdyby byli neměli navíc mystické poznání. Opat John Chapman. Dr. Tennant je naproti tomu opačného názoru - a to, že náboženský zážitek je sice něco skutečného a jedinečného, že však v tomto zážitku obsažené poznání nic nepřidává k poslední skutečnosti, která musí být vysvětlena prostřednictvím a pomocí jiných pramenů, jež nám poskytují představu o Bohu. Studium skutečností dává, jak se zdá, do určité míry za pravdu oběma názorům. Skutečnosti mystického nazírání (společně se skutečnostmi toho, co platí za historické zjevení) jsou zracionalizovány podle obecného poznání a slouží jako základ theologie. A naopak stávající, na obecném poznání postavená theologie vykonává hluboký vliv na ty, kdo se věnovali duchovnímu životu, neboť jim umožňuje, aby zamítli a nespokojili se s nižším vývojovým stupněm svého zážitku nebo dokonce s vyspělým, pokud nevykazuje známky spojení s Bohem, jak jsou popsány v knihách. Tak mystik vytváří theologii a theologie mystika. Kdo přikládá víru falešným dogmatům nebo celou svou pozornost a příchylnost upne na jediné, z celého systému vyňaté, správné dogma a ostatní zanedbává (jako činí např. mnozí křesťané, když se soustřeďují na lidství druhé Božské osoby a nechávají bez povšimnutí Otce a Ducha svatého), vydávají se v nebezpečí, že si znemožní již napřed přímé poznání skutečnosti. V náboženství jako v přírodní vědě je zkušenost dána jen samotnou zkušeností. Je nesprávné už napřed ji posuzovat, vtěsnávat ji do tvarů, které buď vůbec neodpovídají skutečnostem nebo jen některým z nich. "Nesnaž se najít pravé", píše mistr systému Zen. „Přestaň pouze lpěti na názorech." Je pouze jediný prostředek, jak se vyhojiti z následků víry ve falešnou nebo neúplnou theologii. Je to tentýž prostředek, který sám o sobě dostačuje, abychom vyřešili přechod z víry (dokonce z víry v theologii vykazující nejvyšší stupeň pravdy) k poznání, případně k praskutečnosti - a tímto prostředkem je nezištnost, poslušnost, otevřenost vůči dané věčné skutečnosti. Názor si vytváříme sami. Můžeme jim proto rozuměti a formulovati je, diskutovati o nich. Ale "zdržovati se pozorováním předmětů, které se vnímají smysly a mohou býti pochopeny rozumem", znamená, abychom se vyjádřili způsobem svatého Jana z Kříže, "spokojovati se s něčím, co je méně než Bůh." "Spojivé poznání Boha jsou schopni jen ti, kdo přestali lpěti na názorech" - též na názorech, které abstraktními pojmy vyjadřují nejvyšší možný stupeň pravdy. Jen kráčej ušlechtilá duše, navlékni cestovní obuv! To je intelekt a láska. Překroč jimi díla vzniklá tvou silou a rozumem...a skoč do srdce Božího, do jeho skrytosti. V něm se skryješ před veškerým stvořením. Eckhart (116) S lampou slov a rozeznávání musíme putovati za slovo a rozlišování, abychom nastoupili stezku uskutečnění. Lankavatara Sutra. Slova "intelekt" Eckhart zde užívá ve scholastickém smyslu přímého poznání. "Intelekt" (intelectus) a "rozum" (ratio) píše Tomáš Akvinský, "nejsou dvě síly, nýbrž liší se od sebe tak, jako dokonalé od nedokonalého...Intelekt znamená důvěrné proniknutí pravdy, rozum naproti tomu poptávání a rozhovor..." Jestliže napřed sledujeme rozumovou a citovou cestu a potom se jí odřekneme, můžeme vkročiti na intelektuální a intuitivní "stezku uskutečnění". A přece, přes výstrahy těch, kteří dík své nezištnosti pokročili od litery k duchu, od teorie k přímému poznání, zachovali si organizované křesťanské obce neblahý zvyk zaměňovati prostředek za cíl. Slova, do nichž teologie odívá více či méně uspokojující racionalizace náboženského zážitku byla brána příliš vážně. Stále znovu se šířilo mylné domnění, že duše budou spasena, když budou souhlasiti na místě s formulí, která platí za správnou, a budou zavrženy když nebudou souhlasiti. Zacházeli s nimi s hlubokou úctou, která právem náleží jen skutečnosti, kterou měl popisovat. Slovo filioque (117) nebylo asi jedinou příčinou rozkolu mezi východní a západní církví, ale nepochybně bylo záminkou k němu a casus belli. (118) Přehnané oceňování slov a formulí nutno snad považovat za zvláštní případ onoho přehnaného oceňování časných věcí, které je pro dějiny křesťanství tak osudné. Poznávati pravdu ve smyslu skutečnosti, poznávati ji spojivě", v duchu a v pravdě ve smyslu přímého zažívání" - to je spasení, v tom "je náš věčný život". Bráti pravdu podle zvyku ve formě slov, která odpovídají symbolům pravdy ve smyslu skutečnosti, pokud tuto známe jako pravdu ve smyslu přímého poznání nebo jako pravdu ve smyslu historického zjevení nebo jí z něho můžeme odvodit - v tom není spása duše, nýbrž je to pouze studium zvláštního odvětví filosofie. Ani běžný denní zážitek nějaké věci nebo události v čase nemůže být nikdy plně nebo aspoň dostatečně popsán. Zažití oblohy nebo neuralgie nedokážeme sdělit. Nejlepší, co můžeme učinit, jsou slova "modrá" nebo "bolest", a můžeme doufat, že ti, kdo je slyší, měli podobné zážitky, a proto jsou sto, aby si doplnili omezený smysl slov z vlastní zkušenosti. Bůh však není věc, není to událost v čase. Časem podmíněná slova, která nevyhovují ani popisu časových věcí, tím méně dostačují vnitřní podstatě spojivého zážitku toho, co náleží nesouměřitelnému pořadu podle velikosti. Domněnka, že lidé mohou najíti spásu v tom, že studují formule a je schvalují, podobá se víře, že můžeme cestovati do Timbuktu, když se skloníme nad mapou Afriky. Mapy jsou symboly. I ty z nejlepších jsou nepřesné a nedokonalé symboly. Když však někdo chce dosáhnouti vytčeného cíle, má pro něho mapa nepostradatelný význam, neboť mu udává směr, kterým se má cestující dát, a cesty, jimiž musí projít. V buddhistické filosofii pozdější doby jsou slova považována za jeden z nejdůležitějších určovacích činitelů v tvůrčím vývoji lidských bytostí. V této filosofii se uznává pět druhů jsoucna - pojmenování, projevení, rozlišení, správné poznání, "Takovost". První tři se týkají zla, druhé dvě dobra. Projevy se rozlišují smyslovými orgány, stávají se předměty pojmenováním, takže slova platí za věci a symbolů se užívá do míry skutečnosti. Podle tohoto názoru je řeč hlavním pramenem pocitu odlišení a rouhavé představy individuální soběstačnosti s jejími vnitřními, nepostradatelnými průvodními zjevy: s žádostivostí, závistí, touhou po moci, hněvem a krutostí. A z těchto špatných vášní vyplývá nutnost opakující se, oddělené, na určitý čas omezené existence za stejných sebezvěčňujících okolností vášně a zaslepení. Jediné východisko je v tvůrčím, buddhovskou milostí podpořeném tvůrčím aktu vůle, který vede pomocí nezištnosti k pravému poznání. Toto pozůstává kromě jiného též z přiměřeného hodnocení pojmenování, projevů a rozlišování. Ve správném poznání a skrze ně se osvobozujeme od zaslepujícího bludu o "já", "mne", "mém". Odoláme-li pokušení popříti svět v ukvapeném a jednostranném vytržení nebo mu přisvědčovati životem podle vzoru homme moyen sensuel, dojde nakonec k osvěcujícímu poznání, že samsara a nirvana jsou jedno, ke spojivému vnímání čiré "Takovosti" - posledního základu, který slovními symboly může být jen naznačen, nikoliv však dostatečně popsán. V souvislosti s mahajánským názorem, že slova hrála důležitou a dokonce tvůrčí úlohu ve vývoji neznovuzrozených lidských bytostí, nutno se zmínit o Humových argumentech proti skutečnosti příčinnosti. Tyto argumenty vycházejí z předpokladu, že události jsou "volné" a "odloučené" a pronikají s nutící logickou až k uzávěru, který dělá dokonalý nesmysl z každého organizovaného myšlení nebo účelového jednání. Chyba na níž ukázal profesor Stout, je už v předpokladu. Ptáme-li se co Huma přivedlo k tomu, aby schvaloval tento úplně zvláštní a nerealistický předpoklad, že události jsou "volné a odloučené", ujasní se nám, že jediným důvodem pro takovéto znásilnění přímého zažití skutečnosti bylo, že věci a události jsou symbolizovány v našem myšlení podstatnými jmény, slovesy a přídavnými jmény. Tato slova jsou vskutku "volná a odloučená" způsobem, který zcela zřejmě neplatí pro věci, na jejichž místech slova stojí. Protože považoval slova za míru všech věcí, místo aby věci měl za míru všech slov, podřídil Hume diskretní, jaksi pointillistický vzor řeči neustále pokračující skutečné zkušenosti. Výsledek byl, jak víme, nemožně paradoxní. Většina lidí nejsou filosofy a vůbec se nestarají o důslednost v myšlení a v jednání. Za určitých okolností se domnívají, že události nejsou "volné a odloučené", nýbrž, že existují současně nebo jedna po druhé následují uvnitř organizovaného a organizujícího silového pole nějakého kosmického celku. Ale za jiných okolností když se opačný názor lépe kryje s jejich vášněmi a zájmy, přijímají zcela nevědomě Humův postoj a jednání s událostmi tak, jako by byly nezávislé na sobě a na ostatním světě jako slova, která jim slouží co symboly. Toto se jim hodí obvykle u všech událostí, které se týkají "já", "mne", "mého". Jestliže "volná a odloučená" pojmenování přetváříme na předměty, považujeme věci také za "volné a odloučené" a za nepodléhající žádnému zákonu, za osvobozené od vztahů, které se zřejmě spojují s jejich fysickým, sociálním a duchovním prostředím. Považujeme za nesmyslnou myšlenku, že v přírodě není příčinnosti a organizovaného vztahu mezi věcmi a událostmi v životě. Zároveň považujeme za samozřejmou představu, že naše svaté já je "volné a oddělené" od vesmíru a jest si samo sobě zákonem nad dharmou mravnosti a dokonce v mnohých ohledech nad přírodními zákony příčinnosti. Jak buddhističtí, tak katoličtí mniši a jeptišky byli vyzývání, aby se vyhýbali osobnímu zájmenu a mluvili o sobě pomocí opisů, které jasně naznačovaly jejich pravý vztah k vesmírové skutečnosti a ke společníkům ve tvoření. Tato bezpečnostní pravidla byla moudře vymyšlena. Reagujeme reflexně na běžná slova. Změníme-li podnětný prostředek, můžeme učiniti něco, abychom modifikovali reakci. Bez Pavlova zvonku není činnosti slinných žláz. Bez nepřetržitého zdůrazňování takových slov jako "mě" a "mé" není čistě automatického, nepředloženého egoismu. Jestliže mnich nemluví o sobě jako o "já", nýbrž jako o "tomto hříšníku" nebo o "neužitečném sluhovi" ponenáhlu přestává se považovat za "volné a oddělené" já a uvědomuje si sebe ve skutečném, organickém vztahu k Bohu a bližnímu. V praxi se užívá slov také k jiným účelům, než k údajům v řečnickém umění, aby roznítila vášně a zaměřila vůli na nějaký žádoucí způsob jednání. Mnohdy se jich užívá také básnicky - to znamená, že se jich užívá takovým způsobem, že neposkytují jen údaje o skutečných a pomyslných věcech a událostech a řečnicky se dovolávají vůle a vášní, nýbrž chtějí čtenáře přiměti k tomu, aby v nich viděl krásu. Krása v umění nebo v přírodě je závislá na vztazích mezi věcmi, které samy o sobě nejsou krásné. Na slůvkách "čas" a "slabika" není nic krásného. Použije-li se jich však v takovém výroku jako "po poslední slabiky všech lhůt času" (119) vnímá se jako krásný vztah mezi zvukem spojených slov, mezi našimi představami o věcech, na jejichž místě slova stojí mezi v souzvuku stojícími slovy a výrokem jako celkem. O řečnickém použití slov není třeba mnoho říkat. Řeční se pro dobrou věc nebo pro špatnou věc - řečnictví, které činí po právu skutečnostem hýbajíc myslí, a řečnictví, které je vědomě či nevědomě lživé. Je hlavní úlohou intelektuální mravnosti, rozeznávati různé druhy řečnictví. A intelektuální mravnost je stejně důležitým předpokladem duchovního života jako ovládaná vůle a dohled nad srdcem a jazykem. Nyní se musíme pustit do těžšího problému. Jak by mohlo být uvedeno v soulad básnické užití slov s duchovním životem? (Co platí pro básnické použití slov, platí samozřejmě stejnou měrou pro použití barev v malířství, tónů v hudbě, hlíny nebo kamene v plastice - to znamená pro všechna umění). "Krása je pravda, pravda je krása" (120). Keats bohužel nezodpovídá otázku, ve kterém z hlavních významů používá slova "pravda". Někteří kritikové mínili, že slova použil ve třetím na začátku této kapitoly uvedeném významu, a proto považovali jeho aforismus za nesmyslný. Zn a H2 SO4 = ZnSO4 + H2. To je pravda ve třetím smyslu slova. Zřejmě není taková pravda totožná s krásou. Je však neméně jasné, že Keats nedával "pravdě" tento smysl. Použil slova především v jeho prvním významu jako synonyma pro "skutečnost", potom však také ve smyslu Janova výroku "Boha v pravdě uctívati". Jeho věta může být také vysvětlena dvěma různými způsoby. "Krása je praskutečnost a praskutečnost je krása, princip všech zvláštních krás". Potom však též: "Krása je přímý zážitek, a tento přímý zážitek je totožný s krásou jakožto principem, s krásou jakožto praskutečností." První tvrzení dokonale souhlasí s učením věčné filosofie. Mezi trojicemi, v nichž se projevuje nevysvětlitelné Jediné, nachází se trojice dobra, pravdy a krásy. My postihujeme krásu v harmonických vzdálenostech mezi jednotlivými díly celku. V této souvislosti by mohl být Božský základ definován paradoxním způsobem jako Čistá vzdálenost - nezávisle na tom, co je uvnitř celku od sebe rozděleno a co je v něm uvedeno v soulad. S podřadným významem Keatsovy věty však zastánci věčné filosofie jistě nejsou srozuměni. Zážitek krásy v umění nebo v přírodě může se jakostně podobat bezprostřednímu, spojivému poznání Božského základu, případně Božství. Přesto však není s tímto poznáním totožný. Zvláštní skutečnost krásy, která se prožívá, je několik stupňů vzdálena od Božství. Básník, zpodobňovatel přírody, estét vnímá skutečnost, která je obdobná skutečnosti, na níž nazírá nesobecky mystik. Ale takoví lidé se nesnaží, aby se stali dokonale nesobeckými, a proto jsou neschopni poznati Božskou krásu v její plnosti. Básník má vrozenou schopnost tak dohromady sestavovati slova, že i ostatní lidé dokáží jaksi z meze mezi jeho verši vyčísti něco z jeho přírodou mu poskytnuté milosti a vnuknutí. Je to velký a cenný dar. Spokojí-li se však básník s tímto darem, když trvá na tom, aby uctíval krásu v umění a v přírodě, aniž by se nesobeckostí stal schopen toho, aby vnímal krásu, jak existuje v Božském základu, potom je pouhým modloslužebníkem. Zajisté patří jeho modloslužebnictví mezi nejvyšší, jichž jsou lidé schopni, ale přece jen zůstává modlářstvím. Zážitek krásy je čistý, sám sebe projevující, složený stejnou měrou z radosti a vědomí, prostý všeho jiného vnímání, pravý dvojník mystického zážitku, a jeho nejvnitřnější podstata jest nadpřirozený obdiv...Je požíván těmi, kdo ho jsou schopni, v jednotě, právě jako tvar Boží je radost sama, jíž je poznáván. Visvanatha. Následuje poslední báseň jeptišky sekty Zen. Byla v mládí velmi hezká a byla nadanou básnířkou. Šestašedesátkrát viděly mé oči střídající se obrazy podzimu. Dosti jsem řekla o měsíčním svitu, nechtěj ode mne víc. Naslouchej jen hlasu borovic a cedrů, nevane-li vítr. Ryo-Nen. Mlčení pod stromy za bezvětří by Mallarmé nazval creux néant musicien (121). Avšak zatímco z hudby, jíž naslouchal básník, vznikla čistě estetická a představivá síla, otevřel se nazíravé jeptišce, která umrtvovala své já, čistá "Takovost". "Ustaňte a poznejte, já že jsem Bůh." (122) Tato pravda musí být prožita, nikoliv pouze vyslovována ústy... V tomto učení není nic, o čem by se mohlo diskutovati; žádná diskuse by se s ním zaručeně nesrovnávala. Učení, která si žádají polemiky a rozboru, vedou bez dalšího ke zrodu a smrti. Hui Neng. Pryč s fikcemi a s působením diskurzivního rozumu jak pro křesťanství, tak proti němu! To jsou pouhé výstřednosti ducha, který je neznalý Boha a necitelný vůči vlastní podstatě a stavu. Jde o samotný život a smrt. Život je Bůh, který žije v duši a tvoří. Smrt je duše, která tvoří a žije podle smyslů a rozumu ze zvířecího masa a krys. Jak tento život, tak tato smrt samy vyrůstají z vlastního semene, nikoliv jak praví a určuje bedlivý rozum, nýbrž jak se srdce přiklání buď k jednomu nebo k druhému. William Law. Dokáži někomu vysvětliti přítele, pro nějž On není přítelem? Džalal al-din Rumi. Když matka volá na kojence: Pojď synu, jsem tvá matka!" Zdali dítě odpoví: "Matko, dej mi důkaz, že tvé mléko bude pro mne občerstvením?" Džalal al-din Rumi. Velké pravdy nedobudou srdce mas. A nyní, kdy celý svět sešel z pravé cesty, jak mohu býti vůdcem, i když znám pravou stezku? Vím-li, že se mi něco nepodaří, a přesto se budu snažit vynutit si úspěch, stane se to pouze zdrojem dalších chyb. Pak je lepší, se toho vzdát a dále se nenamáhat. Ale nebudu-li se namáhat, kdo to učiní? Čuang - Tse. Mezi Scyllou a Charibdou Čuang Tseovou není jiné cesty než cesty lásky, míru a radosti. Jen ti, na nichž je patrno, že nesou aspoň v skromné míře plody duše, mohou jiné v tom přesvědčiti, že život duše stojí za to, aby byl žit. Spory a polemiky jsou téměř bez užitku. V mnohých případech jsou přímo škodlivé. Chytří lidé s nadáním pro syllogismy a kousavou satiru to ovšem jen s velkou námahou přiznávají. Nepochybně Milton upřímně věřil, že pracoval pro pravdu, spravedlnost a ke cti Boží, když spustil ručej pošetilé učenosti proti nepřátelům svého oblíbeného diktátora (123) a své oblíbené sekty. Ve skutečnosti jak on, tak i ostatní bojovníci za víru šestnáctého století a sedmnáctého století jen uškodili věci pravého náboženství, za něž se bili na té nebo na oné straně s touž učeností a nezadržitelnou a oplzlou řečí. Následující spory pokračovaly během dvou století, a jen tu a tam nastaly rozumné přestávky. Papeženci se přeli s protivníky papeže, protestanti s jinými protestanty, jezuiti s kvietisty a jansenisty. Když se hluk konečně utišil, bylo křesťanství téměř poraženo, neboť může se udržet jen tehdy, když se projeví plody jeho života. Pravým náboženstvím většiny vzdělaných Evropanů bylo pak národní modlářství. Během osmnáctého století, po nelidskostech, které spáchali Valdštejn a Tilly ve jménu křesťanství, zdál se tento přechod k modlářství být obratem k lepšímu. Vládnoucí třídy byly rozhodnuty nedopustit, aby se už opakovaly hrůzy náboženských válek a zmírnili svou mocenskou politiku dobrými manýry. Tento "dobrý tón" se pociťoval ještě v historii napoleonských válek a v krymské válce. Ale národní molochové se chystali pozříti ideál osmnáctého století. Během první a druhé světové války jsme zažili, že byly úplně obětovány staré zábrany a omezování. Následky politické modloslužby rozmohly se nyní, aniž by je sebe méně zeslabil buď humanistický zákoník cti nebo transcendentní náboženství. Následkem vražedných sporů a slova, organizační formy, peníze a moc dokonalo historické křesťanstvo ničivou práci, k níž se odsoudilo tím, že se od začátku příliš zaměstnávalo časnými věcmi. Prodej svou chytrost a kup si za ni zmatek; chytrost je jenom mínění, ale zmatek je naproti tomu přímé poznání. Džalal al-din Rumi. Rozum je jako důstojník, když se objeví král, pak důstojník ztratí svou moc a ztáhne se zpět. Rozum je stín, který vrhá slunce; Bůh je slunce. Džalal al-din Rumi. Nerozumné bytosti nenahlížejí ani dopředu, ani dozadu, nýbrž žijí ve zvířecí věčnosti ustavičné přítomnosti. Instinkt je jejich zvířecí milost a z něho berou ustavičně vnuknutí. Nikdy nejsou v pokušení, aby žili jinak než podle vlastní zvířecí dharmy nebo podle imanentního zákona. Dík své soudnosti a rozumovému nástroji, řeči, žije člověk omezený na svůj čistě lidský stav kromě v přítomnosti ještě v nostalgické, bojácné a na dějeplné existenci v minulosti a v budoucnosti. Nemá instinkty, které by mu řekly, co má činit, musí stavět na vlastní chytrosti spíše než na vnuknutí z Božské povahy věcí. Nachází se uprostřed mezi vyšším stupněm chování a estetickou vnímavostí, mezi egoismem a klíčící duchovností. Tento "trudný stav lidstva" (124) jest nezbytným předpokladem pro osvícení a spásu. Člověk musí žít v času, aby mohl dospět do věčnosti ne už na zvířecí, nýbrž na duchovní úrovni. Musí bojovat s nižším já, aby se ztotožnil s vlastním vyšším Já, zpřízněným s Božským Ne-Já. Musí k tomu užíti též své chytrosti, aby zaskočil chytrost, a kráčí k duchovní visi pravdy, k přímému spojivému poznání Božského základu. Rozum jeho díla "nejsou a také nemohou být přímou cestou ke spojení s Bohem". (125) Přímá cesta přináší "intelekt" (ve scholastickém slova smyslu). Konec konců je účelem rozumu, aby připravoval zevní okolnosti pro vlastní proměnu a zduchovnění. Jest si sám světlem na cestě k sebepřekonávání. Vidíme rovněž, že diskursivní rozum má velkou cenu jako cesta k přímé cestě k cíli. Jednáme-li s ním však ve své pýše a zaslepenosti jako s přímou cestou k Božskému cíli, (jak to činili a dosud činí mnozí náboženští lidé) nebo popíráme-li Božský cíl zároveň jako cestu pokroku a jako stále v čase unikající cíl, stává se chytrost nepřítelem, zdrojem duchovní slepoty, mravního zla a sociální zkázy. Nikdy v dějinách nebyla chytrost tak vysoce ceněna a různými směry tak všeobecně a účelně rozvíjena, jako je tomu dnes. A nikdy nebyla intelektuální prozíravost a duchovnost na takové nízké úrovni, a nikdy nebyl cíl, ke kterému vedou, tak vážně všeobecně pomíjen. Protože technika dělá pokroky, domnívám se, že stejně daleko jsme pokročili v jiných oblastech. Protože dokazuje značnou moc nad neživou přírodou, jsme přesvědčeni, že jsme nezávislými vládci svého osudu a kapitány svých duší. (126). Protože jsme chytří, rozvinuli jsme techniku a moc. Následkem toho věříme, přes opačné důkazy, že musíme být stále a systematičtěji chytřejšími, abychom uskutečnili správné společenské zřízení, světový mír a osobní štěstí. Ve Wu Č ěng-ěnově mistrovském díle (které tak podivuhodně přeložil Artur Waley), je episoda, zároveň komická i s hlubokým smyslem, během níž Monkey, (který v podobenství zosobňuje lidskou chytrost), dospěje do nebe a tam způsobí tolik neklidu, že musí býti zavolán na pomoc Buddha. Končí to takto: "Chci s tebou uzavříti sázku," řekl Buddha. "Jsi-li opravdu chytrý, seskoč z mé pravé dlaně dolů. Podaří-li se ti to, řeknu císaři Jademo, aby přišel ke mně do západního ráje. Potom bez okolků dostaneš jeho trůn. Jestliže se ti to ale nepodaří, vrátíš se na zem a během mnoha kalp budeš muset činit pokání, než zase ke mně přijdeš se svým tlachem." "Tento Buddha," myslel si Monkey, "je hotový blázen. Mohu skočit stoosmtisíc mil, naproti tomu jeho dlaň nemůže být širší než osm palců. Jak by se mi nepodařilo z ní seskočit?" "Je to jisté, že jste sto pro mne toto učinit? "Přirozeně", řekl Buddha. Napřáhl pravou ruku, která se zdála být velká jako litisový list. Monkey si strčil hůl za ucho a skočil, co mu síly stačily. "Teď už je to dobré," řekl si, "skočil jsem hodně daleko." Svištěl tak rychle vzduchem, že byl téměř neviditelný, a Buddha, který jej pozoroval okem moudrosti, viděl jen vystřelený chumáč. Monkey se nakonec dostal k pěti růžově červeným sloupům, které trčely do vzduchu. "To je konec světa", řekl. "Je pouze třeba, abych se teď dostal nazpět k Buddhovi a požadoval zástavu. Trůn je můj!" "Počkat," pomyslel potom. "Bude lépe, když po sobě zanechám nějaké znamení pro případ, že bych měl s Buddhou nějaké těžkosti.
Vytrhl si vlas a foukl na něj čarovným dechem a zároveň zakřičel "proměň se!" Vlas se okamžitě proměnil v pero namočené do hustého inkoustu. Na patu prostředního sloupu napsal: "Velký, nebesům rovný mudrc dosáhl tohoto místa." Potom, na důkaz svého opovržení, vykonal proti prvnímu sloupu svou tělesnou potřebu a valil se stejnou cestou zpět. Když stál na Budhově dlani, pravil: "Tak jsem byl pryč a už jsem zase zde. Můžete jít a říci císaři Jademu, že mně má předat nebeské paláce.“ „Ty smrdutá opice!" řekl Buddha. "Celou tu dobu jsi byl na mé dlani." "Zcela se mýlíte," řekl Monkey. "Doletěl jsem až na konec světa, kde jsem uviděl pět pleťově zbarvených sloupů, které čněly k nebi. Napsal jsem něco na jeden z nich. Dovedu vás tam a ukáži vám to, chcete-li." "Toho není vůbec třeba," řekl Buddha. "Jen se podívej dolů. Monkey slídil ohnivýma očima dolů. Tam na kořeni Buddhova prostředního prstu viděl slova: "Velký, nebesům rovný mudrc dosáhl tohoto místa," a z úžlabí mezi palcem a ukazováčkem pocítil zápach opičí moče. Wu Č hén - ón. (127) Když se byl tedy triumfálně vymočil na nabízenou dlaň moudrosti, vrací se opičák do nás a snaží se, pln domýšlivé víry ve svou všemohoucnost, předělati podle svého svět a lidi a věci. Mnohdy jsou jeho úmysly dobré, někdy jsou vědomě špatné. Ale ať už jsou tyto úmysly jakékoliv, jsou výsledky i nejchytřejších počinů všeobecně špatné, nejsou-li osvíceny Boží povahou věcí a nejsou-li podřízeny duchovnímu. Důkazy, že lidstvo to odjakživa vědělo, nacházíme ve svých jazykových zvyklostech. Cunning (lstivý) a canny (chytrý, opatrný) znamenají vlastně totéž jako knowing (ve smyslu "prohnaný"). Všechna tři přídavná jména vydávají z mravního hlediska více či méně příznivý soud o tom, na nějž se vztahují. Conceit (domýšlivost) jest pouhá concept (představa) psaná jiným pravopisem. člověk nejlépe chápe všechno přesahující cenu vlastního já. Shrewd (původně "zlomyslný"), příčestí od toho shrew (případně beshrew - zlořečiti) používá se dnes jako pochybná poklona prohnaným obchodníkům a právním zástupcům. Wizards (kouzelníci ) jsou proto tak jmenováni, protože jsou wise (moudří) - "moudří" přirozeně jen ve smyslu slangového výrazu a wies guy (prohnaný chlapík). Naproti tomu idiot byl dříve v ústech lidu označován za innocent (za nevinného). "Toto užití innocent," píše Richard Trench, "předpokládá, že zraňování a poškozování jsou hlavním zaměstnáním duchovních sil člověka, že, jsou-li tito moudří, jsou takovými většinou proto, aby dělali špatně." Je ovšem samozřejmé, že chytrost a nastřádané vědění jsou nepostradatelné, ale pouze jako přímá cesta k přímé cestě, nikdy jako přímá cesta sama nebo dokonce jako konečný cíl. Quid faceret eruditio sine dilectione? píše svatý Bernard. Inflaret. Quid, absque, eruditione dilectio? Erratet. Co by si počala učenost bez lásky. Nadýmala by se. A láska bez učenosti. Zbloudila by. Jací jsou lidé, takový se jim jeví samotný Bůh. John Smith, Platonik (128) Lidský duch poznává vedlejší příčiny. Jen proroci poznávají působení základu. Džalal al-din Rumi. Množství a druh našeho nashromážděného vědění jsou závislé především na vůli a pak na psychofysických vlohách a na jejich modifikacích způsobených prostředím a vlastním výběrem. Pokud se týká technických vynálezů, profesor Burkitt ukázal, že "lidské tužby byly vždycky směrodatným činitelem. Jakmile bylo něčeho opravdu zapotřebí, mohlo to být vyrobeno v mimořádně krátkém čase. Naproti tomu je zcela vyloučeno, aby se Křováci v jižní Africe přiměli k orbě a pěstování dobytka. Netouží po tom." Totéž platí o etických a duchovních objevech. "Jste tak zbožni, jak chcete být, byla devisa, kterou dal Ruysbroeck studentům, kteří jej navštívili. Vždyť poznání v poznávajícím se řídí způsobem poznávajícího, a způsob poznávajícího je v jistých nejdůležitějších oblastech pod kontrolou poznávajícího. Osvobozující poznání Boha náleží těm, kdo jsou čistého srdce a duchovně chudým. A přestože je velmi těžké uskutečnit takovou chudobu, přece je to u všech možné. Ostatně řekla, že, chceme-li dospěti k čistotě ducha je žádoucí, abychom upustili od jakéhokoliv souzení bližního, jakož i od jakékoliv řeči o jeho chování. Ve tvorech se máme ohlížeti jen po vůli Boží. Velmi naléhavě pravila: "Ze žádného ani z mravního důvodu nemáme posuzovati jednání nebo pohnutky tvorů. I když vidíme, že ve skutečnosti byl spáchán hřích, nemáme o tom vynésti soud, nýbrž máme pociťovat svaté a upřímné slitování a obrátiti se k Bohu s pokorou a vroucí modlitbou. Ze závěti sv. Kateřiny Sienské. Závěť sepsal Tommaso di Petra. Vzdáti se posuzování bližních je pouze jedna podmínka vnitřní očisty. Ostatní byly už vyjmenovány v kapitole o umrtvování. Učenost spočívá v tom, že se den ze dne něco přidává k jejímu stavu. Praxe Taa naproti tomu spočívá v tom, že se den ze dne něco ubírá. Vždy znovu se ubírá, až se dosáhne nečinnosti. Lao Tse. Je to nečinnost svéhlavosti a egocentrické chytrosti, která umožňuje, aby věčná Takovost byla činná uvnitř očištěné duše. A jestliže je poznána věčnost ve vnitřních výšinách, pak se pozná též v plnosti zkušenosti vně ve světě. Poznals kdy nádhernou věčnost uvnitř okřídleného okamžiku v čase? Viděls kdy jasné nekonečno na úzkém hrotu předmětu? Jestliže ano, pak víš, co je to duchovno - vrcholový bod špičky věže, kam harmonicky spějí všechny věci, kde se setkávají a kde usedají v bezedné hloubce života. Peter Sterry.