A.Huxley-Věčná filozofie III. kapitola Osobnost, svatost, Božské vtělení pokračování

A.Huxley-Věčná filozofie III. kapitola Osobnost, svatost, Božské vtělení

              POKRAČOVÁNÍ-->

až do nepochopitelných vzdálených provedení, kdy
každá vnímavá bytost ve všech světech bude osvobozena z času
a vejde do věčné existence, do Buddhovství. Toto kosmologické
pozadí má mnoho společného s obrazem světa moderní
astronomie - zvláště s onou verzí o tom, co říká nedávno
uveřejněná theorie dr. Wieszáckera o tvoření planet. Kdyby
Weiszákerova hypotesa se ukázala být správnou, byl by vznik
systému planet normální episodou v životě každé hvězdy. Je
čtyřicet tisíc miliónů hvězd jen v našem galaktickém sytému,
kromě něhož existují jiné mléčné dráhy až do neurčita. Nemůžeme
jinak než přiznati, že duchovní zákony vědomí všude ve vesmíru,
jenž produkuje planety, a jak se zdá, obsahuje život, jsou stejné.
Pak je zajisté dosti místa pro ony bezpočetné vykupitelské
inkarnace, v jejichž zářivé množství tak rádi mahajanci myslí, a
zároveň je též dosti nejbolestivější a nejzoufalejší potřeby těchže.
Hlavním důvodem, proč se neviditelný Bůh stal tělem a
pěstoval styk s lidmi, bylo, podle mého mínění, že chtěl přivést ty
tělesné, kteří jen tělesně umí milovat, ke zdravé lásce svého těla
a potom postupně k duchovní lásce.
Sv. Bernard (56)
Učení svatého Bernarda o "tělesné lásce ke Kristu" výborně
shrnul Etienne Gilson ve své knize La Theologie mystique de
Saint Bernard. "Sebepoznání, již rozšířené až k sociální tělesné
lásce ve své bídě tak podobného bližního, dvojnásobně se
rozšiřuje k tělesné lásce ke Kristu, předobrazu všeho slitování,
neboť pro naši spásu stal se trpícím člověkem. To je tedy místo,
jaké zaujímá v cisterciánské mystice rozjímání o viditelném lidství
Kristově. Jde
jenom o začátek, který však je naprosto nepostradatelný...Milosrd
enství je samozřejmě úplně duchovní a láska zmíněného druhu
nemůže být ničím jiným než první okamžik milosrdenství. Je příliš
svázána se smysly, takže se učíme, abychom ji používali s
opatrností a opírali se o ni jen jako o něco, co musí být
překonáno. Když se tak vyjádřil, chtěl svatý Bernard jenom
formulovat učení podle vlastní zkušenosti; vždyť víme od něho
samého, že na začátku svého obrácení byl velmi nakloněn praxi
smyslové lásky. Později považoval za pokrok, že se ocitl nad ní.
Ne, že by byl na ni zapomněl. Ne, přidal k ní jinou, která nabyla
převahy, jako rozumné a duchovní převažuje nad tělesným.
Nicméně tento začátek už byl vyvrcholením.
"Toto smyslové přilnutí ke Kristu sv. Bernard vždycky líčil
jako lásku poměrně nižšího řádu. Takovou je právě pro svou
smyslovou povahu, neboť milosrdenství má čistě duchovní
podstatu. Po právu měla by duše dík jejím duchovním silám umět
vstoupit přímo do spojení s Bohem, který je čistý Duch. Nadto
měla by se inkarnace považovat za jeden z následků lidských
hříchů, takže láska k osobě Kristově je skutečně spojena s historií
pádu do hříchu, který se nemusel stát a také by se byl neměl stát.
Dále poznamenává svatý Bernard na různých místech, že toto
přilnutí nemůže dobře samo existovat, nýbrž musí být
podporováno tím, co nazývá vědou. Má na mysli případy zmatků,
kterým může propadnout i nejvroucnější modlitba, není-li
podpořena a ovládána zdravou theologií."
Mohou mnohé fantastické a vzájemně se vylučující teorie o
hříchu, které se naroubovaly na křesťanské učení o Boží
inkarnaci být považovány za nepostradatelné součásti "zdravé
theologie?" Těžko pochopím, že někdo, kdo prozkoumal historii
těchto představ, jak byly vyloženy autorem epištoly k Židům,
Athanasiem a Augustinem, Anselmem a Lutherem, Calvinem a
Grotiem, může věrohodně na tuto otázku odpovědět kladně. V
této spojitosti stačí ukázat na z nejtrpčích ze všech trpkých ironií
dějin. Evangelickému Kristovi připadali znalci zákona vzdálenými
od království nebeského, beznadějnými, nepřístupnými
skutečnostmi než téměř všechny ostatní kategorie lidí kromě
boháčů. Ale křesťanská theologie, zvláště v západních církvích,
byla dílem myslitelů, kteří byli proniknuti duchem židovského a
římského zákona. Nejčastěji byla spořádávána do systému
bezprostřední vnuknutí avatarů a theocentrických svatých ne
filosofy, nýbrž rýpavými zastánci a metafysiku provozujícími
juristy. Proč by měl být tak těžký "Problém smíření (nejen spojení)
mystiky a křesťanství", jak je nazývá opat John Chapmann?
Prostě proto, že tolik katolických a protestantských myslitelů
pocházelo z těchže znalců zákona, které považoval Kristus za
zvlášť neschopné, aby poznali pravou podstatu věcí. "Opat
(Chapmann ukazuje zřejmě na opata Marmiona) praví, že svatý
Jan z Kříže je jako houba plná křesťanství. Můžeme ji zcela
zmáčknouti a celá mystická teorie (jinými slovy čistá philosophia
perennis) zůstane. Proto jsem nenáviděl svatého Jana z Kříže asi
patnáct let a jmenoval jsem jej buddhistou. Miloval jsem svatou
Terezii a vždy znovu jsem ji četl. Ona je v první řadě křesťanka, a
jen tak mimochodem přívrženkyně mystiky. Pak jsem objevil, že
jsem promarnil patnáct let, pokud se týče modlitby."
Dej pozor na dvě věty, které řekl Kristus. Jednu: "Nikdo
nepřichází k Otci, než skrze mě", to jest mým životem...Druhá
věta: "Nikdo nepřichází ke mně, leda když ho Otec přitáhne", to
jest chopí-li se života a mně následuje, bude dotčen a přetažen
Otcem, tj. prostým a dokonalým dobrem, o němž svatý Pavel
praví: "Když přijde dokonalé, rozdělené se zničí."
Theologia Deutsch (57)
Jinými slovy, musí být tu následování Krista dříve než se
může dostavit ztotožnění s Otcem.
A musí existovat podstatná jednota nebo podobnost mezi
lidskou duší a Bohem, který je čistý Duch, aby vůbec někdy mohla
napadnouti člověka myšlenka, že by mohl napodobiti svým
pozemským chováním vtělené Božství. Křesťanští theologové
mluví o možnosti "zbožštění", popírají však, že existuje totožnost
substance mezi duchovní skutečností a lidskou duší. Ve Vedantě
a mahajanském buddhismu, právě jako v sufismu je duše a čistý
Duch (duše světa) jedno a totéž. Atman je Brahman. To jsi ty.
Když nejsou osvíceni, nejsou Buddhové ničím jiným než
obyčejnými bytostmi. Jsou-li osvíceni, stávají se obyčejné bytosti
Buddhy.
Hui Nepe
Každá lidská bytost může se tímto způsobem adopcí státi
avatarem, ne však svou mocí. Musí jí být ukázána cesta, a musí
se jí dostati pomoci Boží milosti. Aby Božství lidem poskytlo
takovou nauku a pomoc, přijímá tvar obyčejného smrtelníka, který
si musí zasloužiti sám osvobození a osvícení, jak je předepsáno
Božskou povahou běhu věcí - to znamená milosrdenství, tím, že
umrtví dokonale své já, rozsáhlým cílevědomým poznáním. Takto
osvícen, může pak avatar jiným ukazovati cestu k osvícení a jim
pomáhati, aby se stali skutečně tím, čím už potenciálně jsou.
Tel qu en Lui-méne enfin l éternité le change. (58)
A přirozeně není věčnost, která nás v nás samé přeměňuje
zážitkem pouhého trvání po tělesné smrti. Nebude zážitků
bezčasové skutečnosti, není-li stejného nebo podobného poznání
v časovém a hmotném světě. Svým učením a příkladem dokazuje
avatar, že je možné toto přetvořující poznání, že všechny
vnímavé bytosti jsou k němu povolány a že k němu musí dříve
nebo později všechny dospěti tou nebo onou cestou.
10. 2. 1959