A.Huxley-VI. kapitola Umrtvování, odpoutanost (93) Správně vedený způsob života
Pokračování
politické, hospodářské nebo náboženské hierarchii, tím více se mu otevírají možnosti a prostředky k vykonávání moci. Avšak vzestup uvnitř hierarchie je obvykle pomalý proces a ctižádostivci dospějí nahoru obyčejně až tehdy, když už dosti daleko pokročili na své životní dráze., Čím je starší, tím více příležitostí má po moci bažící člověk, aby povolil svým zvykovým hříchům, a ty jej tím více oslepují, čím nepřetržitěji je vystaven pokušení. V tomto ohledu jest jeho postavení úplně jiné než chlípníkovo. Ten by se své neřesti nikdy dobrovolně nevzdal, zažívá však aspoň, že s léty jeho neřest ochabuje. Bažící po moci se své nepravosti ani nevzdá, ani jí není opuštěn. Místo, aby ho stáří milostivě osvobodilo od jeho slabostí, má sklon k tomu, aby je stupňovalo tím, že mu ulehčuje uspokojovati jeho tužby ve větším měřítku a nápadnějším způsobem. To je důvod, proč ve slovech Actonových "všichni velcí mužové jsou špatní". Mělo by nás potom překvapovat, že politická jednání, která v příliš mnoha případech nevedou k blahu společnosti, nýbrž výhradně nebo aspoň v první řadě se provádějí proto, aby uspokojila touhu po moci špatných lidí, mají potom katastrofální následky? "L eta, c est moi" (Stát jsem já), říká tyran. A to platí přirozeně nejen o autokratech na vrcholu pyramidy, ale i o členech vládnoucí menšiny, pomocí níž vládne a která je ve skutečnosti pravým vládcem. Ostatně dokud je politika úspěšná, uspokojuje vládychtivost vládnoucích tříd, a dokud cena úspěchu není příliš vysoká, budou mít dokonce vládnoucí masy pocit, že oni jsou státem - obludná a zářová projekce individuálního já, které je samo o sobě bezvýznamné. Malý muž může jaksi uspokojiti svou vládychtivost, jsa zastupován imperialistickým státem, právě jak to dělá velký. Rozdíl mezi nimi je ve stupni, nikoliv ve způsobu. Nebyla dosud nikdy vymyšlena neomylná metoda kontroly politických následků vládychtivosti. Protože moc svou povahou může být neomezeně rozšířena, může být zastavena jen srážkou s jinou mocí. Proto každá lidská společnost, která záleží na tom, aby v ní byla svoboda ve smyslu vlády práva místo zájmu tříd nebo výsad jednotlivců, musí dbáti toho, aby moc jejich vládců byla rozdělena. Národní jednota znamená národní otroctví pod jediným člověkem a pod oligarchií, která jej podporuje. Organizovaná a vyvážená nejednotnost je předpokladem svobody. Králi věrná opozice je nejvěrnější, protože je nejblahodárnější součástí každé svobodymilovné společnosti. Dále, protože touha po moci je čistě duchová a proto nenasytná, právě jako je nezávislá na nemoci nebo stáří, žádná společnost, která si cení svou svobodu, nepřizná svým vládcům dlouhá úřední období. Kartuziánský řád, který "nikdy nebyl reformován, protože nikdy nebyl deformován" děkoval za svou dlouhotrvající imunitu vůči korupci té skutečnosti, že jeho představení byli voleni pouze na jeden rok. Ve starém Římě měnila se zákonná svoboda podle délky úředních období magistrátů. Pravidlo pro kontrolu vládychtivosti se stanoví velmi snadno, v praxi však se těžko prosazují, jak ukazují dějiny. Prosazují se zvlášť těžko v době jako je dnešní, kdy politický aparát, posvěcený tradicí velmi rychle zastará vlivem rychlých změn v technice a zdravý princip organizované a vyvážené nejednotnosti nutné vtěliti do nových, časovějších zařízení. Acton, učený katolický historik, byl toho mínění, že všichni velcí mužové jsou špatní. Rumi, perský básník a mystik zjišťoval, že má sotva větší smysl snažiti se o spojení s Bohem z trůnu, než hledati velbloudy mezi komíny. Poněkud optimističtější tón razil František Saleský, jehož názor v této věci zaznamenal jeho Boswellovi podobný učedník, mladý biskup z Balley. "Mon pére," řekl jsem jednoho dne," jak mohou ti, kdo sami zastávají vysoký úřad provádět ctnost poslušnosti?" František Saleský odpověděl: "Dělají to větším a významnějším způsobem než jejich poddaní." Protože jsem této odpovědi nerozuměl, pokračoval jsem: "Ti, kdo jsou vázáni poslušností mají obvykle jednoho představeného...Ale ti, kdo jsou sami představenými, mají k provádění poslušnosti širší pole, dokonce uprostřed vladaření, vzpomenou-li si na to, že je Bůh vyzdvihl nad ostatní lidi a že jim propůjčil moc, provádějí ji z poslušnosti vůči Bohu. Tak se stanou poslušnými i když vládnou. Kromě toho není tak vysokého postavení, které by nepodléhalo duchovní vrchnosti ve věcech svědomí a duše. Je však ještě vyšší stupeň poslušnosti, o nějž smějí všichni představení usilovat, a to je ten, o němž mluví svatý Pavel, když praví: "Ačkoliv jsem totiž nezávislý na všech, stal jsem se služebníkem všech." (106). Tak svou všeobsáhlou poslušností staneme se všem vším (107). Sloužíme-li všem kvůli našemu Pánu, máme všechny za své představené. Na potvrzení tohoto pravidla jsem si často všiml, jak František Saleský jednal s lidmi i s těmi nejnepatrnějšími, kteří k němu přišli, jako by byl jejich podřízený. Nikoho nikdy neodmítl, nikdy neodepřel navázati rozmluvu, promluviti nebo naslouchati, nikdy neprozradil nejmenší známku únavy, netrpělivosti nebo rozladění, i když byl přerušen nevhodně a vtíravě. Těm, kdo se ho ptali, proč takovým způsobem maří čas, odpovídal vždycky: "Je to vůle Boží. Žádá si to ode mně. Co si mohu více přáti? Dělám-li toto, nepotřebuji dělat již nic jiného. Boží svatá vůle je střed, z něhož by měly vyzařovati všechny naše skutky. Všechno ostatní je jen nuda a vzrušení. Jean Pierre Camus. Vidíme tedy, že "velký muž" může být dobrý - dosti dobrý, aby dokonce mohl přemýšlet na spojivé poznání Božského základu, - předpokládaje, že při výkonu své moci splní podmínky. Především se musí vzdát všech ostatních výhod, které přináší moc a pěstovati trpělivost (a mystickou) nazíravost, bez nichž nemůže existovati ani láska k Bohu, ani k lidem. Za druhé musí pochopiti, že okolnost, pro níž získal časnou moc mu nepropůjčuje duchovní moc. Tato je vyhražena věštcům, ať mrtvým nebo ještě žijícím, kteří získali přímý pohled na podstatu věcí. Společnost, jejíž bonz je dosti pomatený, aby věřil, že je prorokem, je odsouzena k zániku. Ve stabilní společnosti, ti, kdo se zrodili věštci, udávají cíle, zatím co ti, kdo mají vládnout, dbají na autoritu a radu věštců. Aspoň teoreticky se tomu všemu dobře rozumělo až do reformace, kde "nebylo tak vysokého postavení, které by nepodléhalo duchovní vrchnosti ve věcech svědomí a duše." Církve se bohužel snažily, aby získaly z obou světů to nejlepší - duchovní autoritu spojovaly se světskou mocí, která byla prováděna buď přímo nebo nepřímo za trůnem. Avšak duchovní autorita je souzena jen těm, kdo jsou dokonale nesobečtí a jejich pohnutky v tom směru nejsou podezřelé. Církevní organizace se může jmenovat mystickým tělem Kristovým, ale jsou-li její preláti otrokáři a vládci států, jak tomu bylo v minulosti, nebo když je taková organizace kapitalistou ve velkém měřítku, jako dnes, nedokáží ani nejúctyhodnější tituly skrýti skutečnost, že vynese-li rozsudek, činí jej jako zúčastněná strana pro nějaký zvláštní politický nebo hospodářský zájem. Zajisté ve věcech, jimiž se světská moc přímo nedotýká organizace, mohou být jednotliví zástupci církve dokonale nesobečtí, a takovými skutečně byli. Proto dokázali vykonávat pravou duchovní autoritu. Takovým příkladem je případ Filipa z Neri. Ačkoliv neměl vůbec světskou moc, měl mocný vliv na Evropu šestnáctého století. Je pochybné, zda by námaha atridentského koncilu, aby se obnovila římská církev zvnitřku, byla měla dosti úspěchu, kdyby nebylo tohoto vlivu. Kolik velkých mužů vůbec kdy skutečně splnilo podmínky, za nichž moc jak pro vládce, tak pro ovládaného je neškodná? A je pravděpodobné, že je splní? Zřejmě takových bylo málo. Problém moci může být nakonec vyřešen světci. Protože však pravá samovláda je možná jen v malých společnostech, bude společnostem vládnuto na základě národním nebo nadnárodním vždy oligarchickými menšinami, jejichž členové dospějí k moci, protože touží po moci: z toho důvodu bude problém moci stále živý. A protože bude moci být rozřešen jedině lidmi jako byl svatý František Saleský, bude moc pořád způsobovat zlo. A následkem toho nemůžeme očekávat, že společnosti velkých rozměrů budou v budoucnosti mnohem lepší, než byly společnosti minulosti během jejich nejlepších a zároveň krátkých období. 14. 4. 1959