A.Huxley-VI. kapitola Umrtvování, odpoutanost (93) Správně vedený způsob života Pokračování

A.Huxley-VI. kapitola
Umrtvování, odpoutanost (93)
Správně vedený způsob života

Pokračování

politické, hospodářské nebo náboženské
hierarchii, tím více se mu otevírají možnosti a prostředky k
vykonávání moci. Avšak vzestup uvnitř hierarchie je obvykle
pomalý proces a ctižádostivci dospějí nahoru obyčejně až tehdy,
když už dosti daleko pokročili na své životní dráze., Čím je starší,
tím více příležitostí má po moci bažící člověk, aby povolil svým
zvykovým hříchům, a ty jej tím více oslepují, čím nepřetržitěji je
vystaven pokušení. V tomto ohledu jest jeho postavení úplně jiné
než chlípníkovo. Ten by se své neřesti nikdy dobrovolně nevzdal,
zažívá však aspoň, že s léty jeho neřest ochabuje. Bažící po moci
se své nepravosti ani nevzdá, ani jí není opuštěn. Místo, aby ho
stáří milostivě osvobodilo od jeho slabostí, má sklon k tomu, aby je
stupňovalo tím, že mu ulehčuje uspokojovati jeho tužby ve větším
měřítku a nápadnějším způsobem. To je důvod, proč ve slovech
Actonových "všichni velcí mužové jsou špatní". Mělo by nás potom
překvapovat, že politická jednání, která v příliš mnoha případech
nevedou k blahu společnosti, nýbrž výhradně nebo aspoň v první
řadě se provádějí proto, aby uspokojila touhu po moci špatných
lidí, mají potom katastrofální následky?
"L eta, c est moi" (Stát jsem já), říká tyran. A to platí
přirozeně nejen o autokratech na vrcholu pyramidy, ale i o členech
vládnoucí menšiny, pomocí níž vládne a která je ve skutečnosti
pravým vládcem. Ostatně dokud je politika úspěšná, uspokojuje
vládychtivost vládnoucích tříd, a dokud cena úspěchu není příliš
vysoká, budou mít dokonce vládnoucí masy pocit, že oni jsou
státem - obludná a zářová projekce individuálního já, které je
samo o sobě bezvýznamné. Malý muž může jaksi uspokojiti svou
vládychtivost, jsa zastupován imperialistickým státem, právě jak to
dělá velký. Rozdíl mezi nimi je ve stupni, nikoliv ve způsobu.
Nebyla dosud nikdy vymyšlena neomylná metoda kontroly
politických následků vládychtivosti. Protože moc svou povahou
může být neomezeně rozšířena, může být zastavena jen srážkou
s jinou mocí. Proto každá lidská společnost, která záleží na tom,
aby v ní byla svoboda ve smyslu vlády práva místo zájmu tříd
nebo výsad jednotlivců, musí dbáti toho, aby moc jejich vládců
byla rozdělena. Národní jednota znamená národní otroctví pod
jediným člověkem a pod oligarchií, která jej podporuje.
Organizovaná a vyvážená nejednotnost je předpokladem svobody.
Králi věrná opozice je nejvěrnější, protože je nejblahodárnější
součástí každé svobodymilovné společnosti.
Dále, protože touha po moci je čistě duchová a proto
nenasytná, právě jako je nezávislá na nemoci nebo stáří, žádná
společnost, která si cení svou svobodu, nepřizná svým vládcům
dlouhá úřední období. Kartuziánský řád, který "nikdy nebyl
reformován, protože nikdy nebyl deformován" děkoval za svou
dlouhotrvající imunitu vůči korupci té skutečnosti, že jeho
představení byli voleni pouze na jeden rok. Ve starém Římě
měnila se zákonná svoboda podle délky úředních období
magistrátů.
Pravidlo pro kontrolu vládychtivosti se stanoví velmi snadno,
v praxi však se těžko prosazují, jak ukazují dějiny. Prosazují se
zvlášť těžko v době jako je dnešní, kdy politický aparát, posvěcený
tradicí velmi rychle zastará vlivem rychlých změn v technice a
zdravý princip organizované a vyvážené nejednotnosti nutné vtěliti
do nových, časovějších zařízení.
Acton, učený katolický historik, byl toho mínění, že všichni
velcí mužové jsou špatní. Rumi, perský básník a mystik zjišťoval,
že má sotva větší smysl snažiti se o spojení s Bohem z trůnu, než
hledati velbloudy mezi komíny. Poněkud optimističtější tón razil
František Saleský, jehož názor v této věci zaznamenal jeho
Boswellovi podobný učedník, mladý biskup z Balley.
"Mon pére," řekl jsem jednoho dne," jak mohou ti, kdo sami
zastávají vysoký úřad provádět ctnost poslušnosti?"
František Saleský odpověděl: "Dělají to větším a
významnějším způsobem než jejich poddaní." Protože jsem této
odpovědi nerozuměl, pokračoval jsem: "Ti, kdo jsou vázáni
poslušností mají obvykle jednoho představeného...Ale ti, kdo jsou
sami představenými, mají k provádění poslušnosti širší pole,
dokonce uprostřed vladaření, vzpomenou-li si na to, že je Bůh
vyzdvihl nad ostatní lidi a že jim propůjčil moc, provádějí ji z
poslušnosti vůči Bohu. Tak se stanou poslušnými i když vládnou.
Kromě toho není tak vysokého postavení, které by nepodléhalo
duchovní vrchnosti ve věcech svědomí a duše. Je však ještě
vyšší stupeň poslušnosti, o nějž smějí všichni představení
usilovat, a to je ten, o němž mluví svatý Pavel, když praví:
"Ačkoliv jsem totiž nezávislý na všech, stal jsem se služebníkem
všech." (106). Tak svou všeobsáhlou poslušností staneme se
všem vším (107). Sloužíme-li všem kvůli našemu Pánu, máme
všechny za své představené. Na potvrzení tohoto pravidla jsem si
často všiml, jak František Saleský jednal s lidmi i s těmi
nejnepatrnějšími, kteří k němu přišli, jako by byl jejich podřízený.
Nikoho nikdy neodmítl, nikdy neodepřel navázati rozmluvu,
promluviti nebo naslouchati, nikdy neprozradil nejmenší známku
únavy, netrpělivosti nebo rozladění, i když byl přerušen nevhodně
a vtíravě. Těm, kdo se ho ptali, proč takovým způsobem maří čas,
odpovídal vždycky: "Je to vůle Boží. Žádá si to ode mně. Co si
mohu více přáti? Dělám-li toto, nepotřebuji dělat již nic jiného.
Boží svatá vůle je střed, z něhož by měly vyzařovati všechny naše
skutky. Všechno ostatní je jen nuda a vzrušení.
Jean Pierre Camus.
Vidíme tedy, že "velký muž" může být dobrý - dosti dobrý,
aby dokonce mohl přemýšlet na spojivé poznání Božského
základu, - předpokládaje, že při výkonu své moci splní podmínky.
Především se musí vzdát všech ostatních výhod, které přináší
moc a pěstovati trpělivost (a mystickou) nazíravost, bez nichž
nemůže existovati ani láska k Bohu, ani k lidem. Za druhé musí
pochopiti, že okolnost, pro níž získal časnou moc mu nepropůjčuje
duchovní moc. Tato je vyhražena věštcům, ať mrtvým nebo ještě
žijícím, kteří získali přímý pohled na podstatu věcí. Společnost,
jejíž bonz je dosti pomatený, aby věřil, že je prorokem, je
odsouzena k zániku. Ve stabilní společnosti, ti, kdo se zrodili
věštci, udávají cíle, zatím co ti, kdo mají vládnout, dbají na autoritu
a radu věštců. Aspoň teoreticky se tomu všemu dobře rozumělo
až do reformace, kde "nebylo tak vysokého postavení, které by
nepodléhalo duchovní vrchnosti ve věcech svědomí a duše."
Církve se bohužel snažily, aby získaly z obou světů to nejlepší -
duchovní autoritu spojovaly se světskou mocí, která byla
prováděna buď přímo nebo nepřímo za trůnem. Avšak duchovní
autorita je souzena jen těm, kdo jsou dokonale nesobečtí a jejich
pohnutky v tom směru nejsou podezřelé. Církevní organizace se
může jmenovat mystickým tělem Kristovým, ale jsou-li její preláti
otrokáři a vládci států, jak tomu bylo v minulosti, nebo když je
taková organizace kapitalistou ve velkém měřítku, jako dnes,
nedokáží ani nejúctyhodnější tituly skrýti skutečnost, že vynese-li
rozsudek, činí jej jako zúčastněná strana pro nějaký zvláštní
politický nebo hospodářský zájem. Zajisté ve věcech, jimiž se
světská moc přímo nedotýká organizace, mohou být jednotliví
zástupci církve dokonale nesobečtí, a takovými skutečně byli.
Proto dokázali vykonávat pravou duchovní autoritu. Takovým
příkladem je případ Filipa z Neri. Ačkoliv neměl vůbec světskou
moc, měl mocný vliv na Evropu šestnáctého století. Je pochybné,
zda by námaha atridentského koncilu, aby se obnovila římská
církev zvnitřku, byla měla dosti úspěchu, kdyby nebylo tohoto
vlivu.
Kolik velkých mužů vůbec kdy skutečně splnilo podmínky,
za nichž moc jak pro vládce, tak pro ovládaného je neškodná? A
je pravděpodobné, že je splní? Zřejmě takových bylo málo.
Problém moci může být nakonec vyřešen světci. Protože však
pravá samovláda je možná jen v malých společnostech, bude
společnostem vládnuto na základě národním nebo nadnárodním
vždy oligarchickými menšinami, jejichž členové dospějí k moci,
protože touží po moci: z toho důvodu bude problém moci stále
živý. A protože bude moci být rozřešen jedině lidmi jako byl svatý
František Saleský, bude moc pořád způsobovat zlo. A následkem
toho nemůžeme očekávat, že společnosti velkých rozměrů budou
v budoucnosti mnohem lepší, než byly společnosti minulosti
během jejich nejlepších a zároveň krátkých období.
14. 4. 1959