Wicca
je současná tradice pohanského náboženství a zároveň je magickým iniciačním systémem, který slouží primárně k poznání sebe sama, světa a interakci s Božskými silami a souznění s přírodou, jejími rytmy a změnami. Wicca je zároveň jednou z tradic současného čarodějnictví. Na těchto stránkách najdete o této tradici některé základní informace. Tyto stránky se věnují Wicce takové, jakou ji založil Gerald B. Gardner v 50. letech minulého století, a ve které dodnes pokračuje stále rostoucí počet jejích zasvěcenců. Zároveň jsou na této stránce některé obecněji laděné články věnující se pohanství a přírodní magii.
Tento magický systém sleduje celou řadu cílů mezi nimiž figuruje poznání sebe sama, osobní rozvoj, poznání skrytých zákonitostí tohoto světa a naší role v něm. Dále je třeba zmínit umění magie a rituálů k uctění tvořivé síly, která nám dává život, je světem okolo nás a kterou nazýváme Bohy. Bohové jsou pro nás imanentní sílou, která je přítomná v každém živém tvoru, v neživých věcech a v celém vesmíru. Zároveň jsou pro nás Bohové archetypálními silami skrytými v nevědomí, s nimiž se můžeme spojovat s pomocí rituálů a symbolů.
Wicca ve své praxi rozhodně nezapře své pohanské kořeny a prakticky veškeré její rituály nějakým způsobem odráží dění a změny v přírodě. Často také obsahují prvky převzaté z folklóru. Wicca vychází z náboženství, která existovala na území Evropy před příchodem křesťanství a nepřímo navazuje na jejich esoterní tradici. Čerpá především z duchovního odkazu keltů, germánů a řeků, ale díky silnému propojení se západní esoterickou tradicí také často pracuje s materiály pocházejícími původem z kabaly a hermetismu.
Pohanský rozměr se v tradici Wicca uskutečňuje různým způsobem. Nejzřetelněji je to vidět na důrazu na práci pod širým nebem (v přírodě), na oslavách sezónních svátků, na sakrálních dramatech ztvárňujících některá mytologická témata a také na jménech Bohů a celé řadě dalších více či méně podstatných prvků. Wicca klade důraz na skupinovou praxi a je provozována v malých na sobě do značné míry nezávislých skupinách, kterým říkáme coveny a které obsahují různý počet členů obvykle mezi třemi a třinácti.
Když říkáme, že Wicca je náboženstvím mystérií, máme tím na mysli zejména způsob rituálního prožitku. Komunikace a interakce s Božskou silou probíhá přímo a bez prostředníků a odehrává se v jiné rovině zkušenosti, než na kterou jsme běžně zvyklí. Wicca obsahuje velmi promyšlený systém symbolů a rituálních úkonů, který vylaďuje účastníky obřadů na rovinu, v níž lze uskutečnit spojení s různými silami, zejména pak s Bohy velmi intenzivním a vnímatelným způsobem. Všechny tyto věci jsou slovy nesdělitelné, každý člen tradice vnímá tyto věci poněkud odlišně a vědomá mysl jim obvykle není schopná zcela a beze zbytku porozumět a proto se používají v hojné míře symboly a mýtická vyjádření.
Když říkáme, že Wicca je čarodějnictvím, máme na mysli zejména praxi přírodní magie. Tato bývá orientována vždy pozitivním způsobem tak, aby nebylo nikomu ublíženo a výsledek práce byl maximálně prospěšný. Wicca se v magické práci obvykle soustředí na léčení, věštbu, odstraňování různých problémů, řešení aktuálních životních potíží a podobně. Takřka veškerá magie se orientuje na praktické využití, zlepšení života, dosažení pozitivních životních cílů a nezřídka i na rozvoj osobnosti.
Když hovoříme o iniciační tradici či společenství, máme tím na mysli fakt, že součástí tradice se lze stát pouze "řádným způsobem", který je jako jediný v této tradici zcela respektován. Tímto způsobem rozumíme podstoupení náročného výcviku a následného zasvěcovacího obřadu, který je veden již zasvěceným členem Wiccy s dostatečnou kvalifikací. Součástí zasvěcení je mimo jiné i přísaha zachování tajemství, která se vztahuje na celou řadu interních materiálů jako je Kniha stínů, jména ostatních členů, přesná podoba rituálů a podobně. Znamená to tedy, že každý člen tradice Wicca zná svůj iniciační rodokmen až k některému z původních gardnerových covenů.
Tomuto rodokmenu říkáme také linie. Jednotlivé linie se od sebe často liší v rituální praxi, pravidlech i celkovou energií. Existují linie velmi početné i poměrně bezvýznamné. Obvykle patří k některé z hlavních větví tradice, které nazýváme větví (či tradicí) gardnerovskou a větví alexandrijskou. Alexandrijská větev vznikla dílem Alexe Sanderse v 60. letech minulého století zakomponováním větší míry materiálu pocházejícího z hermetismu a tradiční západní magie. V současné době existuje již velmi málo covenů, jejichž práce by byla čistě gardnerovská či alexandrijská a dochází ke znovuspojování obou proudů. Se striktním dělení mezi těmito dvěma tradicemi se setkáme spíše vně než uvnitř Wiccy, kde je jakákoliv dělící čára naprosto nepostřehnutelná a nedefinovatelná.