Přírodní filosofie

Přírodní filosofie

Řecké živly

Značky klasických živlů
oheň
země
vzduch
voda

Úvahy o čtyřech živlech (řec. stoicheia) jako o věčných základech či prvcích, z nichž se jako z písmen skládá prazáklad světa, se vyskytují už u předsókratovských filosofů a tvoří pak základ starověké fyiky. Podle pozdějších zpráv pokládal Thalés z Milétu za pralátku světa vodu, Anaximenés vzduch a Hérakleitos snad oheň. Nauku o čtyřech živlech zformuloval Empedoklés, který také uvažoval o tom, jak jeden přechází ve druhý. Počet čtyři přitom není nahodilý, ale odpovídá čtyřem světovým stranám a ročním obdobím a navozuje tak představu všeobecnosti, a zároveň i jisté základní stálosti – tak jako čtyřboký dům nebo čtyřnohé zvíře. Na čtyři živly navazuje také Hippokratova nauka o čtyřech tělesných šťávách (humores), jejichž směsi tvoří „temperament“ či povahu člověka.

Živel

Těleso

(Platón)

Vlastnost

(Aristotelés)

Světová strana

Temperament

Symbol

oheň

čtyřstěn

teplý a suchý

jih

cholerik

vzduch

osmistěn

teplý a vlhký

východ

sangvinik

voda

dvacetistěn

chladný a vlhký

západ

flegmatik

země

krychle

chladný a suchý

sever

melancholik

[editovat] Pětice živlů

Platón dodal ke čtveřici živlů ještě nebeský živel éter (aithér) a každému z nich přisoudil jeden z pěti pravidelných mnohostěnů. Podle Aristotela představují čtyři pozemské živly kombinace vlastností teplý / studený a suchý / vlhký a jejich společným původem je „pátá esence“ či kvintesence – nebeský éter. Nauka o živlech měla velký význam i pro stoiky, kteří pátý živel ztotožnili s duchem (pneuma).

O pěti živlech se hovoří také v buddhismu, kde se pro pátý živel užívá název „prázdno“. V čínském taoismu a dalších tradicích se jako pět živlů uvádí dřevo (strom), oheň, země, kov (zlato) a voda. Také zde se k nim váží různé výklady, včetně astrologických.

Od alchymie k chemii

Úvahy o čtyřech živlech sice i pozdější křesťanství|křesťanští myslitelé občas zmiňují, velký význam jim ale nepřikládali. Jen středověké lékařství se stále inspirovalo Hippokratem. Helénistické myšlenky o pralátkách a jejich míšení převzali v Alexandrii a v Sýrii Arabové, kteří pro ně vytvořili slovo al-chymia (z řec. chemeia) a touto cestou se v pozdním středověku dostaly zase do Evropy. Renesanční myslitelé a zejména alchymisté a astrologové věnovali úvahám o látkách a jejich proměnách velkou pozornost i úsilí, až Robert Boyle (1627-1692) začal uvažovat o „elementech“ empiricky. Začal totiž zkoumat, které látky se chemicky nedají rozložit na jednodušší a otevřel tak cestu k prvkům v moderním smyslu. Místo alchymie začal také užívat slovo chemie.