O bytostech živlových

O bytostech živlových

 1) o numerických děleních

2) některé příklady numerických dělení
3) způsob vytváření světa pomocí numerických dělení
4) o kauzálních doménách
5) nepřevoditelnost jednotlivých dělení stejné mnohosti
6) obory užitečnosti jednotlivých konkrétních dělení
7) dělení na čtyři živly
8) čisté živly a jejich zážitek
9) živlové bytosti

- pojem a užitečnost
- kompatibilita s dělením na čtyři živly
- pozice člověka

10) pojem místa, duchové vázaní na místo
11) pojem místa na strukturách, přirozeně se vydělující struktury
12) pojem střední úrovně
13) živlové bytosti jako užitečný nástroj pro zkoumání středních úrovní, způsobů manifestace živlů
14) způsob vyvolávání živlových bytostí
15) praktická užitečnost takových evokací pro cestu člověka

1. o numerických děleních
Jestliže nechceme zůstat u prostého konstatování "nevím", musíme začít svět dělit. První dělení je na jeden jediný element, tedy všechno je ono jedno. Dále můžeme přidat další element, odlišný od prvního (typicky jeho protiklad), čímž začneme rozlišovat na dvě. Přidáním typicky syntézy těchto dvou jako dalšího prvku vznikne dělení na tři, a tak dále do vcelku neomezeného množství konstituujících elementů. Dělení, u kterých máme jasný počet vytvářejících prvků, nazveme děleními numerickými.
Je dobré dodat, že oproti dělením numerickým existují dělení nenumerická, u kterých je počet prvků nejasný, proměnlivý, nikdy nedokážeme sestavit přesný výčet, obvykle k nějakým pevným prvkům dle potřeby přidáváme prvky další.

2. některé příklady numerických dělení
Příkladem dělení na jediný element je tvrzení, že vše je Jedno, případně, že vše je hmota (případně duch). Veškeré druhy monismu. Na dva elementy rozlišujeme nejčastěji, typicky na dobro a zlo, ducha a hmotu, hmotu a energii, já a okolní svět. Trojnost získáváme přidáním mezní vrstvy, syntézy. Nejlépe se dá tato syntéza představit jako hladina, až na to, že v tomto případě ona hladina vyplňuje naprostou většinu prostoru. Hmota, energie, a něco mezi tím. Dobro, zlo, a normální šedivé věci, duch, hmota, a živá příroda. Příklady čtverností - nepravé, třeba světové strany, dvě na sebe kolmá opozita. Pravé, živly, různé Aristotelovy čtveřiny. Dělení na sedm - planety. Na pět - živly plus vědomí. Na sedmdesát dva - geniové merkurské sféry.

3. způsob vytváření světa pomocí numerických dělení
Jediné se rozdělí na daný počet elementů. Každý z těchto elementů se rozdělí opět na příslušný počet elementů, a tyto opět na týž počet atd. Způsob zápisu reálného čísla v Xkové soustavě, kde X je počet elementů. Svět stvořený je reálná osa. Všimněme si, že stvoření dosáhneme po nekonečném počtu dělení. Taktéž si všimněme, že počet "konců", listů stromu, roste exponenciálně, tedy už poměrně brzo strom dělení vyrůstá do nesmírně složité struktury.

4. o kauzálních doménách
Kauzálními doménami nazveme takové oblasti jsoucna, které jsou v rámci nějakého numerického dělení vytvářeny rozumově uchopitelnou úrovní dělení. Cokoli je moc, nebo dokonce nekonečně složité, leží mimo takovou doménu. Představíme-li si kauzální doménu jako ovál, věc mimo kauzální doménu se zobrazuje na hranici této domény, takzvaném horizontu. Tento horizont je zevnitř domény nedosažitelný (neboť na jeho dosažení je potřeba udělat "praktické nekonečno kroků"), věci mimo doménu se nám jeví jinak, zploštělé do pojmů této domény, a navíc nedosažitelné, vždy se vymykající.

5. nepřevoditelnost jednotlivých dělení stejné mnohosti
Uvědomíme-li si výše uvedené, je jasné, že nelze libovolně převádět kterákoli numerická dělení stejné mohutnosti na sebe. Pokud za elementární prvek jednoho dělení bereme prvek, který leží mimo kauzální doménu dělení druhého, je jasné, že kauzální domény prvního a druhého dělení nebudou totožné, nebudou jednoduše vysvětlovat ty samé oblasti jsoucna. Kupříkladu dobro ani zlo nelze jednoduše vysvětlit pomocí dělení na hmotu a energii, proto sice základní vlastnosti, které dělení diktuje jeho mnohost, budou u obou stejné, avšak každé z dělení bude pokrývat jinou oblast jsoucna, a bylo by tedy nepřípustné směšovat tato dělení dohromady.
Co se týče převoditelnosti dělení různých mnohostí, někdy lze převést složitější dělení na dělení jednodušší, ovšem většinou bývá takové převádění nepřípustné - opět z důvodů výše uvedených. Saturnskost Saturna není triviálně vyjádřitelná pomocí živlů, proto nebudou kauzální domény totožné a proto není vhodné sedmici planet na živly redukovat. Oproti tomu zvířetníková dvanáctka se na živly v jistém smyslu redukovat dá, ačkoli i ta v druhém kroku uhýbá jiným směrem.

6. obory užitečnosti jednotlivých konkrétních dělení
Příklady užitečnosti jednotlivých dělení. Ukazuje se, že pro popis hmotného světa je užitečná dualita hmota-energie, hybnost-poloha. Pro výzkumy v oblasti morálky je pochopitelně užitečná dualita dobro-zlo. Pro zažívání podstaty světa je výhodné dělit pouze na jedno, čisté vědomí, a pokud tuto podstatu budeme dělit, tak vždy na tři, existenci, vědomí, blaho, na indické Trimurti, případně na křesťanskou božskou Trojici. Na tři je také vhodné dělit tehdy, chceme-li hledat moudrost, neboť moudré je mezi dvěma vždy ono třetí. Čtvernost živlová je vhodná pro popis neživé přírody, přidáním vědomí dobře pracujeme s člověkem. Tvůrčí ideje tradičně dělíme na 72, pro alchymii a spagyrii je užitečné dělit na sedmero planet. Pro zážitek dokonalosti světa je vhodné dělit na tolik elementů, kolik je na světě věcí.

7. dělení na čtyři živly
Podívejme se blíže na dělení na čtyři živly. Toto dělení je vhodné na popis neživé přírody - lépe - na popis neživé přírody na planetě Zemi. Vnímáme základní elementy, které vytvářejí naše životní prostředí. Zemi, na které stojíme, vzduch, který dýcháme a který vytváří počasí, oheň, který ochraňuje a osvětluje, ale také spaluje, a vodu, kterou pijeme, ale která nás může zaplavit, ve které se můžeme utopit. Spojováním těchto elementů můžeme dostat mlhu, teplou vodu, blesky, bahno, ale také věci vhodné k našemu životu - působením ohně na zemi vytváříme keramiku, můžeme sušit, máčet, lámat a sekat, stavět domy a využívat sílu vody či vzduchu v mlýnech. Pokud obrátíme pozornost k lidem, můžeme vidět, jak se v jejich povaze projevuje ohňová prudkost a vášeň, zemitost, voda, vzdušná lehkost. To vše na analogiích s přírodou, ze které vycházíme a se kterou máme zkušenosti.
Proto si také musíme dát pozor na živlový přístup tam, kde se setkáváme s věcmi nezkušenostními, typicky třeba s charakterem měsíční krajiny, se studeným ohněm a podobnými objekty, které zkoumáme pouze díky moderní vědě, které nemáme k disposici odedávna. V takovém případě je někdy možné čtyřživlový přístup použít, někdy se však nové zkušenosti z této kauzální domény vymykají.
Nakonec je asi dobré podotknout, že živly jsou pravá čtveřina, tedy žádný z nich není dominantní nebo "původnější" nežli ostatní, žádný nevzniká z ostatních, ale každý je nenahraditelný. Živly je správné kreslit do čtverce, nikoli do kříže, neboť nevznikají zkřížením dvou dualit, ale jako navzájem se doplňující elementy.

8. čisté živly a jejich zážitek
Pokud se bavíme o živlech, bylo by dobré si ujasnit, co to ony živly jsou, jak se chovají, jak je lze zažít a jak takový zážitek vypadá. Živly (a totéž platí pro všechny elementy kteréhokoli numerického dělení) jsou v podstatě základní způsoby, jak se může svět vytvářet. Jsou to proto ryzí abstrakce, naprosté obecnosti, tak obecné, že již nelze nic ubrat, aniž bychom ztratili ze světa cosi podstatného. V našem konkrétním případě reprezentuje voda ssavost, pohltivost, dostředné vítězství nicoty, bledý, nic neosvětlující svit. Země representuje konečnost, tvrdost, pevnost a neprostupnost, tlesknutí rukou o stěnu. Vzduch representuje prostor, oddělenost, vzdálenost, obrovskost gotického dómu, zvuk vzdáleného zvonu. Konečně oheň se jeví jako aktivita, prchavost, odstředivá síla, náboj existence, jasné hřejivé světlo.
Výše uvedené je pochopitelně nutno chápat jako metaforu, jako evokační pomůcku k zážitku těchto čistých živlů. Všechna tato slova mohou v člověku evokovat představu, pocit, jasné vidění živlu jako takového v bezčasovém okamžiku, neboť abstrakta nemají čas. Ve chvíli, kdy člověk dojde na základě meditace k zážitku, který není schopen vyjádřit slovy, blíží se přímému zření živlů jako podstaty světa.
Je dobré říci, že tento zážitek je pro mága v jeho cestě nesmírně důležitý, neboť teprve po přímém zření živlů může tyto živly opravdu ovládnout.

9. živlové bytosti
Co je to živlová bytost? Živlová bytost je takový kus jsoucna, který má jasnou živlovou signaturu - například v něm vládne země - a kterému přiznáme status bytosti, tedy vědomí, jakousi samostatnost, inteligenci, nezávislost. Tedy například vezmeme tůňku a této tůňce, pokud chceme (nebo si to vynucuje ona sama), přiznáme to, že je živá, že "v ní žije vodník", lépe řečeno, že ona sama je v jistém smyslu vodníkem, tedy bytostí samostatnou s možností jednání, komunikace…
Proč bychom to dělali? Protože je to výhodné: pokud chceme něco zjistit o dané tůňce, je daleko výhodnější "komunikovat s vodníkem" nežli "zkoumat tůňku". I kdyby se nakrásně jednalo pouze o naše halucinace, v tomto módu práce je naše podvědomí daleko ochotnější zpracovávat a vědomí pomocí "komunikace" předávat podprahové vjemy, nežli je tomu v případě racionálního zkoumání. Přičemž zlomový okamžik nastává ve chvíli, kdy nám naše "halucinace" začnou klást odpor. Pak je daleko jednodušší uvažovat o nich jako o cizí bytosti (a tak s nimi jednat), nežli v psychologických termínech.

Jsou takovéto živlové bytosti ovšem opravdu "jednoživlové"? Nutno říct, že takováto otázka nemá valného smyslu, neboť uvažujeme-li bytost, nemůžeme se pohybovat na úrovni dělení do čtyř živlů, jelikož bytostnost je věc, nacházející se na horizontu čtyřživlové kauzální domény. Proto buď musíme uznat, že nás vlastně pořádně nezajímá, s čímže to vlastně komunikujeme a jak je to vytvořeno (a bytostnost v klidu nechat na horizontu, kde nám nevadí), nebo přidat k čtyřem živlům alespoň jeden další element. Ale i přesto, je dobré si uvědomit, že ačkoli každá živlová bytost má naprostou převahu jednoho živlu, jsou v ní i příměsi živlů jiných, které ji odlišují od jiných bytostí stejného typu. Tedy například vodník v tůňce se liší od vodníka z řeky, protože (minimálně) řeka má daleko větší příměs ohně.

Jaká je pozice člověka vůči živlovým bytostem? Člověk je ryze čtyřživlový tvor, tedy má elementy v podstatě vyrovnány, je schopen kterýkoli z nich plně ovládnout, plně pochopit. Člověk je utvořen k obrazu Božímu, kdežto živlová bytost je manifestací daného živlu. Člověk, uvědomující se v jednom, přichází k tomuto jednomu ze všech čtyř stran. Živlová bytost přichází pouze ze strany jedné. Přesto však nezasvěcený člověk může být snadno ovlivněn a ovládnut živlovými bytostmi, jestliže není upevněn ve své čtyřživlovosti, jestliže je zlákán čistotou a silou jednotlivých živlů. Takový člověk sice svou čtyřživlovost neztrácí, ale může velmi trpět chorobami aspektovanými převládnuvším živlem.

10. pojem místa, duchové vázaní na místo
Řekli jsme, že tůňce můžeme přiznat život, vědomí, a tím v ní vytvořit vodníka. Můžeme toto přiznání provést kdykoli a u kterékoli části přírody? Pro zkoumání jednoduchosti nebo složitosti chápání nějaké části přírody jakožto bytosti je vhodné zavést pojem "místa". Místo je kus přírody, který se sám vyděluje, sám si vynucuje myslet o něm jako o odděleném objektu. Třebaže nemusí mít jasné okraje, každý intuitivně chápe, kde takové místo určitě je a kde už opravdu není.
Takovéto místo tím, že se přirozeně vyděluje z okolního kontinua s nějakým rozprostraněním, s nějakými specifickými vlastnostmi, je ideální objekt na přiznání bytostné povahy. Stačí totiž uvědomit si u takového místa život, nějaký druh vědomí, a toto místo začne spontánně žít. A pokud je takové místo dominantně aspektováno pouze jedním živlem (táborák, tůňka, vrchol hory s rozhledem do kraje, jeskyně), přiznaná bytost bude živlová.
Pochopitelně taková bytost je vázaná na místo a od něj se nemůže příliš (jestli vůbec) vzdálit. Tímto způsobem tedy vytváříme bytosti vázané na místo, jakýsi genius loci.

11. pojem místa na strukturách, přirozeně se vydělující struktury
Pokud ovšem nechceme pracovat s takto nízkými duchy, seznáváme, že většina vyšších bytostí na místo vázaná není. Přesto lze ale vysledovat jakousi analogii, jestliže budeme uvažovat prostor v abstraktním slova smyslu, prostor struktur, vlastností jednotlivých bytostí. Pak můžeme říct, že vytváření bytostí velmi souvisí s existencí "pojmu", tedy s jakousi přirozeností vydělení daných vlastností z onoho abstraktního nerozlišena. Máme-li pro nějakou vlastnost pojem, tato vlastnost, byť třeba celkem složitá, je v nějakém smyslu přirozená, sama nás nutí (resp. donutila) vydělit ji, nazvat ji novým slovem. Soucit, zloba, smutek, "oživující oheň", to jsou všechno struktury, které si nutí své vydělení jakožto přirozené a zajímavé. Proto lze očekávat, že bude jednoduché stvořit k nim i příslušné bytosti, že bude jednoduché struktury skryté za těmito pojmy oživit. A opět, někdy není jednoduché poznat, kde jsou okraje "soucitu", nicméně každý si je jist tím, co soucit určitě je a co určitě není (případná poznámka o tom, že jde o ryze subjektivní dělení, je irelevantní, vždy se vztahujeme k osobnosti mága). Soucit se sám vyděluje a stanovuje určité své vlastnosti, určitý způsob jednání, pokud ho oživíme.
Naopak, některé struktury jsou nefunkční, buď už proto, že jsou samy v sobě sporné, nebo tím, že jsou příliš složité a nedrží pohromadě, přirozeně se nevydělují a je nutno je s velkým úsilím udržovat. Přitom často pouhým pootočením, případně rozdělením na více objektů dostáváme přirozené dělení (například je neživotné brát jako bytost ropnou skvrnu v oceánu, lepší je brát jako bytost pouze ropnou skvrnu, oceán chápat jako bytost druhou, nesouvisející).
Výše popsaným způsobem je vytvářena naprostá většina oněch "vládců" živlů, tedy živlových bytostí žijících ve vyšším astrálu.

12. pojem střední úrovně
Jak si představit takovýto "vyšší astrál"? Astrál je pojem, který se traduje již dlouho, kdy lidé věci božské posouvali směrem ke hvězdám, zatímco věci lidské zůstávaly na zemi. Pokud vzpomeneme kauzálních domén: zatímco věci zemské jsou v naprosté většině zcela mimo kauzální doménu, věci božské tuto doménu utvářejí, jsou vevnitř. Proto lze s trochou nadsázky konstatovat, že vysoký astrál se překrývá s věcmi, které jsou pokryty vnitřkem všech myslitelných kauzálních domén, oproti tomu svět je to, co vždy zůstává venku.
V takovém dělení je vhodné zavést pojem střední úrovně. Střední úroveň je v podstatě úroveň věcí, které jsou sice ještě v dané kauzální doméně, ale leží velmi blízko hranice, případně některé jejich části leží už za hranicí. Většina věcí lidských, jakožto i člověk sám, patří do střední úrovně. Některé aspekty lidského počínání jsou relativně jednoduché, ale pojmout je v jejich komplexitě je nesmírně složité. Spíš lze vyhmátnout, kterým směrem vyrůstají, nežli že by se daly uchopit v celé celistvosti. Jejich podstata leží uvnitř nějaké kauzální domény, ale jejich celkovost se dotýká nedosažitelného horizontu.

13. živlové bytosti jako užitečný nástroj pro zkoumání středních úrovní, způsobů manifestace živlů
Většina živlových duchů vázaných na strukturu patří do oné střední úrovně. Víme, z čeho vyrůstají (z jejich živlu), víme, kterým směrem jdou (jde o onen pojem je vydělující, v našem modelu triviální, tedy uvnitř domény), ovšem nemáme kontrolu nad tím, kterak se budou konkrétně manifestovat, nemáme vědění o tom, jak se budou tyto bytosti dále utvářet, jak budou jednat, jak budou manifestovat daný pojem do světa. Tedy zkoumáním živlových bytostí získáváme přehled o způsobech manifestace živlů do světa, získáváme přehled o způsobu funkce střední úrovně. To, co bylo předtím zahaleno, praxí s bytostmi střední úrovně se odhaluje, podobně jako se odhaluje kovářské umění učni pozorujícímu a napodobujícímu mistra.

14. způsob vyvolávání živlových bytostí
Víme tedy, co živlové bytosti jsou, k čemu jsou užitečné, ale stále nevíme, jak je vyvolávat, jak s nimi pracovat. Pochopitelně každý pokročilý mág má svou oblíbenou evokační metodu, která se dá analogicky upravit i na práci se živly, nicméně dovolíme si uvést alespoň jednu metodu vnitřní evokace.
Na evokování živlové bytosti především musíme získat cit, uchopení onoho pojmu, který daná bytost vyjadřuje. Je lhostejno, zda tomu pojmu plně rozumíme, avšak správný pocit umožňující evokaci nastává tehdy, kdy cítíme, že už vlastně víme, co se za oním pojmem skrývá, pouze stačí otevřít dveře; k tomu pochopitelně vhodně pomůže nakreslený charakter ducha, jeho jméno, případně další tradiční rituální pomůcky. Poté zaujmeme pohodlnou polohu a ladíme se na daný živel. Měli bychom získat pojem o tom, kde daný živel je, měli bychom se "dostat do jeho říše", tedy zesílit jej v sobě (ovšem neutrálním, nijak jinak neaspektovaným způsobem, není například vhodné se pro zesílení ohně rozčílit). Poté (nebo zároveň s tím) bychom se měli soustředit na charakteristiky vyvolávaného ducha, na přesné vybavení si oněch zavřených dveří. S tím přichází i jakási prosba, povel, žádost, aby se daná bytost projevila (tato část je důležitá, protože teprve v tuto chvíli svým jednáním člověk přiznává dané struktuře znaky bytosti).
V lepším případě se dveře otevřou, bytost je evokována, je možno s ní "komunikovat", například tím způsobem, že vyvoláme předmět našeho zájmu, a pozorujeme, jak se bude měnit vize, případně necháme bytost vytvořit kolem nás prostředí, ve kterém se můžeme pohybovat a které můžeme zkoumat.
Nutno říci, že při tomto druhu evokace se jen výjimečně bytosti projevují ve formě osob či zvířat (mužíček v kápi, se kterým se lze přímo verbálně bavit atd.). Obvyklé jsou spíše vize, vyjadřující charakter dané bytosti, její projevení se ve světě, její způsoby. Kdo tedy má radši komunikaci s tvarově jasně vydělenou bytostí, měl by užít jiných evokačních metod.

15. praktická užitečnost takových evokací pro cestu člověka
Praktická užitečnost takových evokací byla již naznačena, nicméně pojďme probrat alespoň jeden konkrétní příklad. Například: může se tradovat, že daná ohňová bytost naučí člověka léčit. Co se tím myslí? Evokací dle charakteru zjistíme, že daná bytost reprezentuje onen "oživující oheň", který máme každý z nás v sobě obsažený. Na základě pozorování a zkoumání způsobu manifestace takovéhoto principu zjistíme, že některé nemoci mohou být chápány jako nedostatek, případně přebytek takovéhoto ohně, a pozorováním činnosti a zkoušením můžeme získat nástroje a praxi k napravování takovéhoto nevyváženého stavu. Tedy: bytost nám neposkytne kuchařku, nicméně objasní, otevře jistou oblast středních úrovní, zprostředkuje zasvěcení do nějaké praxe, do nějakého způsobu v celkovém fungování světa, do nějakého způsobu vidění.
Je nutné si ovšem uvědomit, že takovéto vidění není univerzálně platné, že je závislé na použitém (nikoli nutně numerickém) dělení. Proto nelze směšovat léčení pomocí urovnání vnitřního ohně s léčením pomocí antibiotik. Na některé choroby je vhodnější to, na některé ono, opět podle složitosti v rámci příslušných kauzálních domén.
Nutno připomenout, že vše předcházející bylo vztahováno na bytosti vázané na strukturu, nikoli na bytosti, vázané na místo. Bytosti vázané na místo nemají žádný principiální význam, jejich evokace patří spíše mezi zábavy, nežli mezi vážnou magickou práci. Přesto může být někdy taková evokace užitečná, zvláště pokud zjistíme, že je dané místo nám nějakým způsobem nepřátelské. Pak přímou evokací můžeme lépe najít problém, a ten ke všeobecné spokojenosti vyřešit.