Část 8-MYŠLENKY — NOVOTVARY ŽIVOTA — LARVY — SUBTRAHENTNÍ BYTOSTI — GENIOVÉ

Část 8-MYŠLENKY — NOVOTVARY ŽIVOTA — LARVY — SUBTRAHENTNÍ BYTOSTI — GENIOVÉ

 Hovoříme-li o myšlence, jakožto tvoru astrálna, máme na mysli předně onen druh myšlenek, jejichž
existence začala tím, že byly často a intensivně opakovány. Délka trvání myšlenky-tvora je tedy
závislá od množství tvůrců — jedinců stejně myslících, dále od doby, po jakou byla sycena a zejména
pak od mnohosti opakování v dané době. Tak vznikaly v historii lidstva náboženské a jiné egregory a
vzpomínáme-li nedávné doby, shledáváme se s touto věcí v provedení záměrném ve známé Goebelsově
zásadě, že „stokráte opakovaná lež se stává nakonec pravdou“. Myšlenky tedy mohou žíti dobu jen
krátkou nebo i velmi dlouhou. A právě dlouhou dobu žijící myšlenka bývá obyčejně zplozena tak, že
její tvar stále opakovaným myšlením v okamžicích, kdy se rozplývá, vždy znovu a znovu je nabíjen.
  Takto hovoříme v metafysikální terminologii o rytmickém vyklepávání myšlenky. My víme, že základem
všeho tvoření a udržování života je rytmus. Opakování je vibrace čili vlnění, vlnění je světlo,
světlo je energie a energie jest projev síly. Podkladem všeho plození jest tudíž rytmus.  

Myšlenka nemusí
ale vznikat toliko v tvůrci, nýbrž i mimo něho. Dle toho pak je možno i oblast její působnosti
klást mimo něho.
V tomto případě — a zvláště vložil-li tvůrce do myšlenky určité napětí, podnícené vírou, touhou,
nebo jiným emotivním prvkem — může se myšlenka stát při zániku svého tvůrce silou takové
moci, že je v stavu nakazit i celé národy. Tento jev nazýváme obrazně „explosí myšlenky“. Sem také
náleží i tajemství oběti a stejně tak ony známé jevy různých strašidel a posmrtných fenoménů s průvodními
fysikálními projevy, padáním předmětů, ranami, signály, znameními atd.

Obecně myšlenka zaniká dvěma způsoby:
1.) Často se rozplyne sama ve svém prostředí, nebo je i jinými myšlenkovými útvary roztříštěna.
2.) Jindy se spojuje, slučuje, nebo je pohlcena jiným myšlenkovým útvarem.
A takto zase vznikají často výsledné ideové příčiny, někdy velmi mohutné, dojde-li k takovému
sdružování a slévání útvarů stejné druhové úrovně v jeden nový mohutný celek.
  Myšlenkou lze získat i kontakt s jinými bytostmi, přičemž si všimněme zase možnosti její působnosti
na jedince a množství. Naladíme-li se posismem do myšlenkového světa druhého člověka, a
vytváříme-li s ním po určitou dobu stejné myšlenkové útvary, můžeme pak prudkým a náhlým výkyvem
námi vytvořeným, vyšinouti myšlenkový proud člověka na jinou kolej.
A takto vzniká nákaza myšlenkou, o které se mluví jako o podlehnutí davové psychoze.

Mocný
proud psychy davu je nepoměrně silnější než myšlenky jednotlivce. Jeho myšlenky ocitnuvší se v dosahu
dráhy tohoto toku, jsou strženy s sebou a dokonce i každá protichůdná myšlenka bývá proudem
pohlcována — třeba i za cenu poruch funkcí oponujícího jedince.
Existenční kapacita každého novotvaru tedy začne růst vždy tam, kde s původní matricí se počnou
slučovati další jednotky o stejném obsahu, takže je to téměř totožný jev, jaký známe z pohledu na
sdružující se obláčky na obloze. Sledujme nyní pozorně podstatu, počátek a další existenční rozvoj
těchto podivných zplodin našeho vnitřního světa, jež nazveme v jejich existenčních počátcích „novotvary“.
  Přistoupíme-li k oknu, a vydechujeme-li rytmicky na sklo, objeví se tam s naším vydechnutím
obláčky, které rychle slábnou, tratí se, až zmizí docela. Jejich projekci bychom musili takto stále rytmicky
dechem obnovovat a dělo by se to ovšem vždycky jen na zaměřených místech projekce. Celé
okno by se vak zamlžilo teprve tehdy, kdyby příliv resp. tlak teplého a vlhkého vzduchu na studené
sklo doléhal již z celé světnice. Tohoto jevu použijme jako příměru a pamatujme si jej. Velmi se podobá
totiž nepřetržitému „vydechování“ a hromadění drobounkých myšlenkových obláčků, které po
svém vypuštění určitý čas setrvávají, postupně slábnou, až se zcela rozplynou ve vitální oblasti svého
tvůrce.

Opět a opět vydechujeme nové, jiné, které stejně zanikají jako jejich předchůdci. Tak se děje
skoro nepřetržitě při normálním myšlení, tj. vždycky, je-li naše mysl klidná.
Jiný jev nastane, počne-li se člověk vraceti častěji k jedné a téže myšlence. Tehdy rozplývající
se tvar jest opakovaným myšlením v okamžicích, kdy se vytrácí znova a znova nabíjen sdružováním
útvarů stejné druhové úrovně a tak ony původní malé obláčky již nezanikají. Jsou syceny postupně
více a více, mohutní, slévají se ve větší celky, které nasávají stupňovaná kvanta ektoplasmy tvůrcovy.
   Obalují se záporem, čili rostou. Tvůrcova zárodečná myšlenka byla v počátcích neurčitá, nevyjádřená.
Častým opakováním, zvýšeným zájmem tvůrce a jeho pozorností však nabyla na přesnosti a určitosti.

 Z pocitové oblasti tvůrce se nyní takto začnou indukovat do života novotvaru i jemnosti tvůrcova přemýšlení
a vznikající larvě se dostává takto tzv. druhového poslání. Objeví se tu prostě pocit bytí a
těsně za ním také tlak vitality, touhy po určitém uplatnění života. Poněvadž ale toto vše jest podmíněno
opakovanými ektoplasmy, počne larva svůj nárok na život uplatňovat právě svým druhovým posláním,
tj. počne ve svém tvůrci podněcovat právě to, čím ji tvůrce stvořil. Larva podněcuje tvůrcovo
chtění a toto se opět indukuje a vrací do novotvaru, který se takto stará o udržení začarovaného kruhu
a ponenáhlu přejímá larva příčinu aktivity tvůrcovy až do svých rukou. Tak člověk dává život parazitu,
o jehož existenci však nemá tušení. Živí tak třeba doživotně nájemníka, který se toliko stará, aby své
druhové poslání co nejvíce rozšířil. Nemusíme zdůrazňovat, že v řadě takto vznikajících larev stojí na
prvním místě každý lidský zvyk. Zvyk je to, co dává život larvě a na žebříku škodnosti nebo neškodnosti
tvoří prvý stupeň. Všude tam, kde se člověk stane dobrovolným a trvalým zajatcem své vlastní
ideje, dává život larvě podle druhového poslání a délky života více či méně zhoubné. Slyšíme-li i tak
nevinou věc jako např. „že si někdo vzal do hlavy to a to“ — buďme si jisti, že je to spíše ranec na
záda, nebude-li dotyčný v stavu vzít larvě život tím, že se zbaví příčiny. Toho lze dosáhnout jen lhostejností
k tomu, co dříve bylo buď zvykem, nebo dokonce vášní. Příkladem se nám mohou stát věci
zcela běžné, nikoli vždycky výjimečné. Zvykem se totiž může stát všechno možné, ale kořenem je
nejčastěji opakování a vracení se k téže věci.
Stačí pouhá záliba v něčem, nebo jen počáteční zvědavost, nebo trochu nadšení pro něco. Odtud
je ke zvyku krok. Příkladem je sběratelství. Sběratelskou vytrvalost (vlastnost povíce mužskou) lze
vysvětliti nad to dobře podpůrnou činností larvy. A larva skutečně sběrateli pomáhá, neboť bez jeho
úspěchu by neměla ektoplasmy. Čím více má sběratel nadšení, tím více ektoplasmy má larva. Můžeme
ale hovořiti o larvách, které představují snad více než polovinu lidských vlastností a zejména těch,
jejichž podstata právě nejlépe váže larvu i tvůrce. Je to sobectví. Tyto larvy jsou typickými „blechami
lidské duševní nečistoty“ a unikají vesměs kontrole rozumu. Připomeňme si, co znamená třeba ctižádost,
fintivost, panovačnost, pýcha, nebo žárlivost, lakomost, prolhanost, požitkářství, hněv, popudlivost
či smyslnost nebo koníčkářství a shledáme, že všechny podmínkám promítnutí v novotvary vyhovují
právě pro určitý stupeň své egocentrické ryzosti. Tento druh larev má se svým tvůrcem tak úzké
spojení právě proto, že tvůrce o nich nemá tušení. Právě proto se svými vlastnostmi rád vystupuje do
popředí a rád udivuje své bližní přesvědčením své „osobitosti“, zásad nebo dokonce originality. Ještě
zajímavější je např. nevinná lidská pohodlnost. I tuto umí larva dobře zužitkovat poznáním, že ektoplasma
uniká, odpočíváme-li, nemyslíme, ale jsme fysicky i duševně svěží. K tomuto jevu dochází
zejména ráno. Podobně se děje i večer, kdy zase ektoplasma uniká obyčejně proto, že býváme fysicky
unaveni, odpočíváme, ale intensivně myslíme. Tolik o larvických útvarech, vyšedších předně z opakování,
tedy tvořených periodickým přínosem.
Jinou skupinu tvoří larvy, které vznikaly sice také progresivně, ale nikoli jen rytmem, nýbrž za
účinné účasti důležitých činitelů, o nichž dosud řeč nebyla. Je to pocit a představa a úhrnně pak —
pohnutí mysli.

Nemůžeme v těchto řádcích plně vysvětlit zvláštní význam těchto mimořádných stavů
mysli a lidského nitra. Připomeňme si toliko, že takové stavy jako strach, zoufalství, napjaté očekávání,
touha, hněv, lítost, láska a prostě všechny stavy určitého vzrušení a zvýšeného emotivního prožívání
mají v podstatě totožnou a pro nás pozoruhodnou hodnotu. — Dochází při nich totiž ku:
a.) zvýšení představivosti,
b.) zvýšenému úniku ektoplasmy.
  Nemůžeme natolik tématicky odbočit, abychom vysvětlili celou metafysikální podstatu těchto i
dalších jevů, k nimž dochází při vznikání a rozvoji života těchto podivných obyvatelů astrálna. Nezapomínejme,
že celá astrální biologie začíná poznáním společného činitele příčin hmotného tvoření a
jeho předobrazů, při nichž lidská představa jest všeobecným prostředníkem. Tato skupina larev předpokládá
do velké míry účast představy — ba někdy vůbec začíná prostou představou, nebo hnutím
mysli.

Poněvadž ale někdy může jít jen o dojmový zážitek, nebo otřes mysli zvláštní působivosti, lze
počítat s tím, že i z tohoto jediného počátečního zážitku se zrodí novotvar již velmi vyvinutý. Příkladem
takového druhu může být např. účinná fascinace. Můžeme totiž např. svého bližního udiviti, čili
vytvořiti novotvar — a tento udivený jej pak už sám živí. Potom — živitel i larva — jeden druhého
vzájemně utvrzují ve své činnosti, tj. živitel-tvůrce je vzrušen, čili živí larvu, která se mu projevuje
různými úsluhami a druhotnými zázraky skutečného služebného ducha. Tato skutečnost ovšem podněcuje
zase dále nadšení a vzrušení živitele, jehož výdej ektoplasmy je úměrný jeho vzrůstající oddanosti larvě. Podobný proces by mohl nastat všude tam, kde jedinec by získal nějakým způsobem duševní
nadvládu nad druhým člověkem, nebo zvířetem. A tady právě onen strach před nadvládou druhého
může být tvořivým třeba v neprospěch subjekta.
Naproti tomu však existují larvy vyvinuvší se výlučně z počáteční představy tvůrce u něhož
představa nabývá účinnosti podporou strachu. Příkladem jsou známé jevy nejrůznějších manií — fixních
idejí, strachu z pronásledování, úskoků nebo dokonce proti bezpečnosti života. Hned k těmto se
druží larvy hypochondrů, lidí zpočátku i se svojí fixní ideou zcela zdravých, později však vlastní dobře
živenou larvou se zdravým již porušeným. Stejně tak sem patří všechny varianty neřestí, tj. larev
vzniknuvších např. z osobní chtivosti. Je to předně kleptomanie, typická u dětí. Všimněme si, proč tato
larva, jako larvy všech „maniaků“, bývá tak silná. Je to proto, poněvadž zde vedle dráždivosti představy
působí současně i „rozkoš strachu“. Víme, že sám strach je tvůrčí silou první třídy. Připomeňme si
zde znovu strach umírajícího člověka, který nám vysvětluje ony fenomény, provázející často jeho smrt
— že vznikají z prudkého odbavování ektoplasmy, která je pak představami umírajícího řízena.
K larvám zrodivším se z tzv. neřestí a chtivosti řadíme ještě všechny larvické bytosti erotismů, předně
succuby a incuby, nejčastěji už se zcela nezávislou existencí, tedy larvy často hrozivé kapacity. Sem
ovšem náleží pak bezpočet sexuálních variant počínajících prostou onanií a mířících rovněž i do různých
oblastí známých světu sexuálních maniaků, tj. lidí propadnuvších zcela nadvládě larev a brodících
se pak po léta nebo celý život v krajních sexuálních výstřelcích a banálnostech. A jestliže jsme již
užili onoho slova „výstřelek“, ocitli jsme se takřka před konfrontací vlastního dokončeného obrazu
larvy — tvora. Co všechno předchází tomuto obrazu a kam až může být dokreslen, vysvětlíme v závěrečných
statích.
Nyní však uvedeme ještě takový příklad larvy — tvora, který již sám svého tvůrce ovlivňuje
pomocí prvků, jimiž byl vytvořen a nad to užívá dalších, již indukovaných poznání zesilovaných tlakem
pudu sebezáchovy. Máme na mysli larvy kokainistů, poživačů opia nebo alkoholiků, karbaníků
atd. Opilost např. — stav, v němž dochází ve zvýšené míře k unikání ektoplasmy. Víme o notorických
alkoholicích, jak se chovají ve střízlivém stavu, a známe je jako lidi, na nichž bychom někdy stěží
nalezli jakéhokoli kazu charakteru, pochybnosti úsudku a neviděli v nich než celkovou ušlechtilost. A
přece je známo, že i tito lidé v opilství se umí změnit v surovce, násilníky, s nimiž nesvedeme ničeho a
lépe od nich dále. Druhý den vám však zase učiní všechno, aby zlikvidovali hanbu toho, nač se nejen
nepamatují, ba ani nechtí připustit, že by se byli čeho dopustili. Vždy ovšem slibují sobě i jiným nápravu,
na kterou však ve vleku své larvy vůbec nestačí. Je zřejmé, že u těchto jedinců běží o více, než
jen o opilost. Je to dočasná posedlost larvou; ztotožnění, k němuž dochází u takového člověka jen
proto, že progresivně, jednou či vícekráte za sebou, v nastalé passivisaci mozku setrval příliš dlouho,
takže nervová opilost postiženého byla zaměněna opilostí larvy, koupající se v jeho unikající ektoplasmě
a zneužívající rozpolcení svého tvůrce.
Ale i pověstnou vytrvalost a „štěstí karbaníků“ bychom mohli položiti za paralelu podivného
opilství, ale s vleklým průběhem, jehož dějiště jest stále ovládáno larvou chtivosti. A na konec zmínku
o těch, kdož i svůj fysický zánik svěřili larvě. „Larva sebevrahů“… Vyjmeme-li z naší úvahy ty, kdož
tak učinili náhle, aniž kdy předtím na co podobného pomyslili, chceme upozorniti na možnost, kdy o
osudu lidského života mohlo rozhodnout i více larev současně. Jmenujme z této skupiny ony nejčastěji
se vyskytující, totiž: fixní ideje — nevyplněné touhy s nezbytným průvodcem, totiž larvou trudnomyslnosti
a z ní vyvinuté larvy zoufalství. Všechny vznikly z pouhých myšlenek a ještě častěji představ,
živených periodicitou citových přílivů. Druhové poslání — totiž smrt — bylo snad již v počátcích
konkrétní. Bylo by proto vzácným případem, kdyby jedinec, který si tuto svěrací kazajku vytvořil, z ní
vyvázl…
Nyní obraťme pozornost k další skupině bytostí — larev, které vznikaly v podstatě za podobných
předpokladů, jaké jsme v předchozích kapitolách již zhruba naznačili, avšak tentokráte máme
před sebou již onu tvůrčí základnu poněkud širší, neboť musíme do své úvahy zařaditi ještě další nové
činitele. Máme na mysli takové bytosti, které do určitého limitu ještě larvami jsou, ačkoli mohli bychom
jim přiznati raději název tzv. egregoru, to jest bytosti vniknuvší jednosměrnou činností několika
tvůrců najednou. Egregor bývá přesně definován jako „řetěz vůlí sdružených ve fysiogenickou baterii
kol společné ideje a evokující bytost s charakterem svých stvořitelů.“ Poněvadž ale musíme rozlišovati
mezi kolektvní kreací záměrně řízenou — a to právě představuje tzv. egregor — oproti kolektivní
kreaci, ku které dochází více méně bezděčně a bez zvláštního výběru tvůrců, rozlišujeme tedy důvodně své označení a hovoříme o larvě kolektiva — naproti egregoru. V obou případech tu tedy tvůrcem již
není osamocený jedinec, nýbrž vždy více lidí, někdy mohutné celky, ba celé národy. Proto také výsledné
tělo takové kolektivní larvy není tak zřejmou záležitostí, jako tělo larvy vytvořené jedincem,
kde druhové poslání larvy je téměř už dáno její podstatnou a pouze jedinou vlastností. Jako příklad
egregoru by mělo být společenství několika málo jedinců, kteří ve svém vzájemném soužití vykazují
minimum povahových a morálních diferencí. Výsledný tvar a jev bytosti tedy musí být odleskem, ba
souhrnem, všeho toho, čeho jsou stvořitelé skutečnými vlastníky, čili: kolektivní inteligence určuje
tvar, tj. matrici egregora. Dejme tomu, že takové společenství určité morální spolehlivosti by mohla
vykázat například rodina. Snad také proto, že v rodině lze předpokládat, předně všem členům společnou
víru v dobrou existenci a trvání rodiny. Nuže, vzpomeneme-li na příklad oddanosti, s jakou lpí
ještě dnes na rodinných tradicích šlechta, vysvětlíme si hned, proč o rodinném egregoru jsme slyšeli
v historii předně u šlechty. Tento „genius generis“, čili strážný duch rodu, by se nám při pozorném
rodopisném studiu objevil na více místech, než bychom předpokládali. Rožmberská bílá paní tedy
nebude ojedinělým zjevem, a mohli bychom analogických případů vyhledati mnoho také jinde. Jak
vznikal tento egregor, je celkem prosté, leč přece zajímavé. Víme, že často mívá takový fantom zámecké
paní podobu — a to věrnou podobu některého zemřelého člena rodu. Můžeme si potom jeho
vznik vyložiti bez pochyb hned dvojím způsobem:
a.) náhlým vytvořením larvy, v okamžiku úmrtí některého člena rodiny. Staletý život tohoto
genia rodu a jeho přetrvání přes celé generace můžeme potom vysvětliti vytrvalým kultem, který zesílil
nejčastěji od chvíle prvého „zjevení se“ tohoto genia.
b.) Druhá možnost je poněkud jiná. Jeden z členů rodiny již za svého života si získá mimořádné
náklonnosti všech jedinců rodu. Po smrti tohoto jedince úcta vzpomínajících a milujících členů
ještě stoupne. Jeho zjev se stává předmětem neochabující lásky a kultu zejména v cítění nejbližších
pozůstalých, kteří takto bezděčně vytváří základní matrici — náboj a předobraz — nové oživení jeho
existence. Činí tak předně svojí opravdovostí a kapacitou svých představ. V přesném vymezení to však
učinil nejdříve jen jeden z členů rodiny a to onen, který měl nejbližší vztah k zemřelému, kdežto ostatní
se teprve progresivně přidávali. Poněvadž ale nelze předpokládat, že by vitální kapacitu fantomu —
a zejména jeho podobu — dovedl někdo založit, konkretisovat a udržovat v představách tak intensivně
a tak dlouho, kolik je třeba, jest zřejmé, že tyto představy musily být na něco poutány. Tímto „něco“
býval ve starých rodinách nejčastěji obraz zemřelého, jeho malovaná podobizna. Obraz se tedy stal
voltem, kolem něhož počalo emotivní víření představ — a to nejdříve u prvých tvůrců, a později pak u
celých generací. Tak došlo k „oživení“ obrazu, jehož poměrná podoba se zesnulým naprosto stačila
k tomu, aby podpořila nedostatky představ lidských. Obraz se tedy stává voltem a jeho podoba jest
náhradou fluidického kondensátoru. Výběrovou slučivostí se konečně doplní do určité míry i psychická
náplň živší osobnosti indukcí astrálu. Kromě tohoto vysvětlení však lze připustit i další alternativu.
Bylo by to konkretisování objektu zase pomocí voltu-obrazu, nebo i jiného vhodného předmětu
z majetku zemřelého a to navozením přímé indukce — obrazně řečeno: stržením či připoutáním astrálního
obrazu na oživený volt. To by mohlo být provedeno dle schopností a znalostí operatera naráz,
anebo cestou živení, periodickým přínosem. Podobnými způsoby tedy začínal život takového genia
rodu. Doplňkem tu máme však ještě analogický pochod vytvoření tzv. „genia loci“ — čili strážného
ducha místa, bytosti, jejíž existence jest poutána a podmíněna místem a prostředím. Na této věci bylo
založeno bezpočet bájí, zkazek, legend, vyprávění či dokonce sdělení přímých očitých svědků. Snad
každý z nás zná nějakou historku o strašidle toho, či onoho zámku nebo hradu, nebo měšťanského
domu, hřbitova, neb opuštěného místa. Ještě tedy dnes, kdy sama doba a její mentální podmínky způsobily
skoro úplné odmlčení oněch smyslů, jimiž se vykazovali ještě naši předkové — tedy ještě dnešní
člověk by se s těmito jevy setkati mohl, kdyby věděl, že rybu třeba hledat ve vodě a listí na stromě.
Genius loci, čili duch místa, je tedy svým původem vždycky prostá larva, obyčejně s vyhraněným už
druhovým posláním, kdežto čas ji obyčejně učinil larvou kolektivní. Vytvoření tohoto druhu larev
bylo skoro vždycky spojeno s mohutným ektoplasmatickým odbavením a proto podstatou věci —
podnětem bývala nejčastěji opět nevyplněná touha, mnohdy zklamaná láska, někdy ale též kletba,
jindy i vražda nebo sebevražda, a nejčastěji ovšem se tak stalo při úmrtí člověka. Tak vznikala ona
legendární „strašidla“ objevující se náhle na určitých místech, kde předtím došlo k nějaké události,
obyčejně s tragickým koncem. V krajových tradicích takto žijí oni nešťastní zemřelí — strašidla nemající
pokoje a znovu a znovu se lidem zjevující anebo žádající o své osvobození. My skutečně můžeme potvrditi, že těmto fantomům dalo život předně druhové poslání — život takto úzce vymezený a
připoutaný k určitému místu. Tito geniové, duchové místa, vznikali však i jinou cestou, tj. postupným
živením zárodečné představy vrhané na určité místo, nebo konkretní bod tohoto místa. V dávnověku to
býval například strom, keř nebo rostlina, kdežto později těchto voltů larvy přibývalo, a ještě dnes bychom
jich nalezli bezpočtu, zejména v kostelích na poutích a památních i jinde ve volné přírodě. Také
zde bývaly voltem nejčastěji sochy, pomníky, relikvie v kostelích a na potních místech, někdy i obrazy
vnitřně spojené s místem, léčivé studánky, prameny atd. V těchto všech případech je tvůrcem kolektivní
larvy vždycky dav, poutníci, lid a jeho víra, láska, mnohdy posvátná bázeň, strach a všechny
silné city schopné „divinace“, čili navození stavu, v němž dochází u člověka k bezděčné emisi ektoplasmy,
řízené buď vzrušenou představou, nebo náboženskými emocemi v čele s dominantní silou, tj.
vírou. Kdybychom toto thema vyjmuli z oblasti zázraků larvy kolektivní, můžeme se s ním shledat
stejně tak v životě jedince. To, co kolektivní larva těžila z množství, to jedinec nahradí vzrušenou touhou
a vypětím své představivé víry nebo neuspokojené touhy. Nemohl-li např. člověk projeviti živoucí
osobě své citové rozpoložení, promítal ho v náhradu za to alespoň na předmět, zbožňovanou osobou
mu zanechaný. Takto nejčastěji vznikl kult předmětů. Stal-li se takto předmět nouzovým zprostředkovatelem
určitých citů, stal se tím také náhradníkem — voltem a účinným fluidickým kondensátorem,
na který se pak přenášelo všechno to, co bylo vlastně určeno živoucímu ideálu. Takto vznikal v náboženských
oblastech kult relikviářů s domnělými, neb pravými ostatky blahoslavených nebo svatých a
stejně tak byla zakládána posvátná úcta „rodových“ prstenů, rodových šperků vůbec, obrazů nebo
amuletů a talismanů s vlasy, částečkami šatů neb jiných drobností, výlučně z osobního používání. Nejčastěji
se vyskytujícím voltem bývaly vzájemně vyměněné prsteny. Podkladem jejich pozdější magické
síly a spolehlivosti se obyčejně stalo pouto bezděčně provedeného rituálu při výměně. Takovým
bezděčně provedeným rituálem mohla být nejčastěji vzájemná osobní přísaha, anebo alespoň slib. A
tak kameny prstenů třeba po léta sdělovaly odloučené dvojici určitá zásadní sdělení, tj. onemocnění,
smrt, uzdravení, zapomnění atd. A tuto všechnu — často velmi spolehlivou službu konaly larvy
s druhovým posláním, aby po jeho vyplnění zanikly. Na vzrůst kolektivních larev však působí ještě
jiné složky, z nichž nejmocnějším činitelem bývalo odnepaměti užití sexuálního momentu. Připomeňme
si, že s jakoukoli činností tohoto druhu jsou spojeny silné výboje ektoplasmatické, jaké můžeme
zaznamenat toliko při velmi silných citových explozích, při obsessi strachem, nebo při extázích.
Náleží sem tedy onen druh kolektivních larev, které známe z obřadů Orientu a sektářských aplikací,
ale také z náboženských mysterií starověku, kde sexuální prvek býval mocným spolučinitelem, ba
vedoucím motivem vůbec. Že kolektivní larvy tohoto druhového poslání lze považovat za bytosti velmi
velké vitality, vidíme i dnes, všimneme-li si například jen tzv. erotické literatury. Každý trochu
sensitivní člověk vezme-li do ruky knihu tohoto druhu, nemůže mu uniknout určitý podivný pocit, že
taková knížka je vlastně voltem, který přečtením každého čtenáře znovu oživuje — a to ihned — indukovaným
kontaktem s kolektivní larvou a tedy i s čtenářem.
Obraťme však pozornost ještě k jinému zajímavému druhu kolektivních larev, kde při vytváření
matrice kolektivního těla larvy brala rozhodující účast víra — lépe řečeno „infekce vírou“. O navození
této mysteriosní síly nemůže rozhodnout toliko tzv. pevné přesvědčení. K tomuto pevnému přesvědčení
totiž dochází předně využitím složky rozumové čili cestou rozumové analýzy.
Víra je však naopak silou tak syntetickou, že „přikrývá“ skoro všechno, co víme, anebo čemu
jsme se naučili. Je to prostě stav určité excitace, při které si ani neuvědomujeme, že „věříme“, neboť
nejprve musíme věřiti — a pak se teprve můžeme přesvědčiti, že jsme věřili dobře. Přirozené jest tedy
vždycky předně to, co jest jaksi bezděčné, a co vylučuje znalost předpokladů děje. Absurdně pak zní
slovo nadpřirozené, neboť zní stejně tak, jako bychom řekli: „nadbožské“. A právě na předpokladech
přirozené prosté víry vznikaly ony podivuhodné larvy národních legend, kolektivní larvy krajových
tradic a jiných variant stejné podstaty. Dobře by nám tuto kapitolu objasnilo studium sektářství a různých
náboženských kolektivů a heretických sekt, třeba jenom u nás v Čechách, z nichž si připomeňme
třeba takové Valdenské, Kathary, Mrskače, Beghardy, Adamity, Albigenské a zvláště pak naše hloubavé
a zajímavé České bratry. Stejně tak pozoruhodná je však vývojová linie katolicismu a některých
mnišských řádů, přičemž nad jiné výrazná je mentální a obrazivá náplň kolektivního těla víry tovaryšstva
Ježíšova, čili „jezuitů“, kteří se stali vlastními tvůrci mentality baroka. A připomeňme si, že snad
jen tato doba, tolik zatížená devotním strachem z pekla očistce a naproti tomu stejně spoutaná hrůzně
blaženými přísliby nebe a spasení vlastní duše, mohla a dovedla vydat současně bezpočet kolektivních larev, pověr a takto oživených larvických bytostí, půvabných i groteskně modelovaných vzrušenou
fantasií svých tvůrců. A hle: to vše téměř v těsném sousedství tradičních modliteb, představujících
kolektivní larvy téměř staletého trvání, z nichž uvádíme zvláště typické varianty modlitby ke sv. Nepomuckému.
Stejně pozoruhodnou je pro nás, dnes již zcela zapomenutá „larva zaříkání“, kdysi nadaná
vskutku svojí průbojnou mocí, jako ostatní kolektivní larvy říkadel, průpovědí a různých lidových
kouzel, jejichž moc byla úměrná počtu svých živitelů. Ale naši pradědové a dědové umírali a odnášeli
svoji víru do hrobů, a tak i těla kolektivních larev s postupujícím časem zanikala v přímé úměrnosti
ochabujícího zájmu nových generací vnuků, kteří z odkazu svých dědů mnohdy udrželi toliko zkomolené
zbytky. Proto říkáme, že pověra je pouhý pozůstatek víry, něco jako dovětek slov kdysi živých a i
v běžné mluvě nazývaných správně „přežitkem“.
Takto chápeme, jak se i mnohé pravdy dovedly stát přežitkem. Zvláštní výjimkou jsou však larvy
kleteb a proklínání. Tento novotvar již při svém vzniku byl vždycky určen vlastně k vegetování na
jiném objektu, resp. objektech, nežli na svém tvůrci. Účinek této larvy však byl vždycky závislý jednak
na počáteční kapacitě novotvaru, a zvláště pak na způsobu, jakým objekt kletbu přijal a jak na ni
reagoval. Známá kletba Kozinova je příkladem klasickým, protože novotvar vznikl v náboji citového
vypětí, které vyvrcholilo těsně následující smrtí, takže známé nám tajemství oběti ani zde nemohlo mít
výjimek a kletba se splniti musila. Nad to však tu bylo jistě mnoho účastníků, kteří kletbu přímo slyšeli
a vešli tak rázem do kontaktu s nábojem ve funkci živitelů — už larvy kolektivní. Stejně však bylo
s těmi, kdož přímými svědky výjevu prokletí nebyli, ale také oni vešli indukcí do kontaktu s kolektivní
larvou, aby se stali rovněž jejími živiteli.
Vidíme tedy, že „kolektivní larva psychy davu“ může být živena jednak periodickým přínosem
hromadným, anebo přínosem jednotlivce, jehož obraznost byla tím či oním způsobem získána. A tím
stojíme již před vysvětlením jevů, jejichž oblast lze položiti na rozhraní larev kolektivních a bytostí
egregorických. Máme tedy nyní na mysli kolektivní larvy náboženské, dále kolektivní larvy národnostní
a spolkové, a posléze kolektivní larvy sportu. Jsou to tedy egregorické bytosti potud, pokud při
jejich vytvoření bylo počítáno se psychou davu. Tak při kreaci kolektivních larev náboženských bylo
užíváno nevědomého davu užitím představ a náboženských citů. Také při kreaci kolektivních larev
národnostních bylo postupováno užitím, anebo lépe řečeno zneužitím davu, jemuž byla vytrvalým
přínosem navštěpována příslušná ideologie. Přitom bylo skoro vždy v dějinách, jež známe, dbáno toho,
aby dav pod jakoukoliv záminkou jednotně a jednoznačně plnil určité zevní ideologické detaily,
jaké jsme viděli např. u německého nacismu nebo italského fašismu, prováděti pozdravem rukou, slovem,
a tím i indukovanou představou symbolu. Tendence rituálních představ je nám ovšem zřejmá,
neboť víme, že ideu dlužno vedle živení také poutat na volt. Poněvadž jsme o těchto věcech hovořili
jinde, v kapitolách o rituálu, kde jsme vysvětlovali i podstatu a smysl tzv. retuše, zdůrazňujeme zde
tento moment upozorněním, že i při živení kolektivní larvy národnostní je této podmínce učiněno zadost
tím, že davu je například vydána náhle v plen sensace celostátního významu, která jej odvede od
ustálených představ na dobu nutnou při takové progresivní tvorbě. Nyní však musíme poněkud odbočiti
upozorněním, že každá larva a každá subtrahentní bytost vůbec, snaží se dosáhnouti určité samostatnosti,
která by jí dala možnosti prodloužení života nezávislého na svém ploditeli a schopnost ploditi
dále. Toto může býti naplněno jedině krví, o níž se hovoří už v Odysei při vyprávění o čarodějnici
Kirké. Z tohoto aspektu jest též zajímavý význam a smysl krvavé oběti, o níž se tak často hovoří ve
Starém Zákoně. Prolitím krve se tedy osamostatňuje tzv. kategorická larva (viz dále) a stává se „démonem“
a může v příznivém případě opustiti svého tvůrce. Tyto věci měl asi v zamyšlení nad nacismem
na mysli Graken, jestliže v letech nacistické vlády napsal toto: Dnešní doba, ve které rozum jest
spoután do uniformy a pochoduje s masami, dnešní doba, v níž celá božská část člověka, jež touží po
čisté pravdě, je podrobena násilí tupé poslušnosti, jest osudovější, mnohem osudovější, než by se komu
zdálo. Mocnému egregoru pýchy lije se do hrdla krev, celé potoky drahocenné vzácné krve, která
má moc učiniti z něj příšeru, schopnou přežíti ještě celé věky v plenění toho, co má zůstat člověku
drahým a svatým. My v zamyšlení nad těmito slovy nemůžeme říci ničeho nad to. Můžeme snad jenom
doplniti tato fakta dovětkem — téměř z historie všech velkých ideových hnutí. Viděli jsme, že
vždycky takové tělo kolektivní larvy bylo tmeleno určitou základní ideou, ze které vyrostlo. Avšak
výsledný tvar každé egregorické bytosti jest předně souhrnem všeho, co lze u stvořitelů předpokládat.
Hodnota tohoto součtu však bude tudíž vždycky proměnlivá a právě proto nalézáme jednotící ideu
obyčejně chaotickým obalem matrice ohroženu. Sledujeme-li pak osudy velkých ideových hnutí,naší i cizí historie, nalézáme všude analogické závěry, jejichž vyústěním bylo někdy rozkladné odumírání
původní ideje, jindy prudké střetnutí s ideou tendence zcela protichůdné, ale snad nikdy nelze zaznamenat
asimilovaného života, nebo rozvoje tam, kde v jádru egregora nalézáme prvek násilí. Zrcadlo
neukáže jiné tváře, nežli té, kterou nastrojíme. „Duše davu“ však neožije nikdy sama od sebe. Musí se
jí dostat vědomí. Duše davu začne dýchat teprve tehdy, je-li nějakým sugestivním impulsem vtěsnána
do určité citové smyčky, do jakési slepé uličky. Pozornost davu tedy musí býti nejprve stržena na jeden
určitý bod. Tento bod jest středem kondensace pudových a citových explosí davu, který si pak tuto
citovou oprátku utahuje kol krku někdy až do nepříčetnosti sám. Kdo si všiml davových scén a pouličních
shluků s nahodilými řečníky, neušel mu jistě citový nebo rozhořčený pathos, vyvěrající z přesvědčení,
že řečník nehovoří ze sebe, nýbrž jménem obecných pravd. Získá-li takto řečník přitakávající
jedince, anebo bouřlivý ohlas svých vývodů, pak se tu často odehraje analogon toho, co provádějí
hypnotiséři na jevišti. Obratný hypnotisér může totiž na jevišti předvést nejdříve „fenomény“ sehrané
se svými smluvenými lidmi. Tím uchopí část obecenstva do oné citové smyčky, o které jsme již hovořili.
Nyní teprve si vybere k pokusu citlivější jedince z obecenstva a zde již nastupuje skutečná sugesce.
Nikoli však absolutně řízená jedincem — hypnotisérem, nýbrž zcela založená na indukovaných
kolektivních představách vysloveně citové povahy. Tyto „pocitové představy“ vychází pak již nepřetržitě
z obecenstva, které se takto stalo vlastním kolektivním hypnotisérem — tvůrce sugesce davové
stejně tak jako „objektem autosugesce“. Na vzniku kolektivních larev davu berou tedy podíl složky
někdy dost rozmanité, vždycky ale předně citové. Proto tak kontrastují vedle podřadné úlohy zpasivisovaného
mozku. Úlohu zvláštní důležitosti pak hraje někdy moment počáteční sugesce, nebo autosugesce.
Klasické příklady kolektivních larev davové psychosy bychom mohli vybrat z oblasti her a
zvláště pak sportu. Zde se uplatní vše, co jsme dříve uvedli. Připomeňme si tedy např. mezistátní footbalová
nebo hockeyjová utkání a zejména rozhlasové reportáže vedené obratným hlasatelem. Mohli
bychom se odvážiti tvrzení, že je to on — hlasatel — kdo zápas vyhrává či nevyhrává. Tento muž jest
skutečným mediem, kondensátorem oněch citových explosí, obrovského přelivu pocitových představ
posluchačů sedících u aparátů a jest projektorem viděného i žádaného — projektorem pulsujícího přílivu
velkého larvického těla. Naproti tomu posluchač u svého přijímače představuje jeden z tisíce
článků vykazujících téměř přesně vymezenou funkci. Je dána dvěma póly, z nichž prvý představuje
„touhu“ posluchače po vítězství, kdežto druhým pólem je „strach“ posluchače z neúspěchu. Nezbytná
retuš a přerušování jsou tu zastoupeny v samotném průběhu i v obvyklých přestávkách takového zápasu.
Tím jsme zhruba vyčerpali úvahy o larvických bytostech, které shrnujeme do kategorie bytostí
vytvářených vesměs bezděčně a tedy skoro s vyloučením prvku chtění, nebo vědomí tvořivosti. Tato
skupina tedy registruje bytosti žijící zpravidla v astrální oblasti svého tvůrce, bytosti na něm závislé a
přímo z něho žijící anebo prostředkovaným kontaktem živod udržující. Kabala ale rozeznává dva druhy
larev zcela odlišné tendence, a to:
1.) larvy kategorické,
2.) larvy sanegorické.
Prvá skupina těchto larev jest pojmenována podle Satana Kategora, jenž jest jednou ze tří tváří
Samaelových. Patří tedy do té skupiny larvy vlastností a skutků zlých a jejich úkolem jest sváděti svého
ploditele k dalšímu zlu a pak se státi živou obžalobou.
Druhá skupina však představuje larvy skutků a vlastností dobrých, a proto dle kabalistického
učení jest ovládána andělem Cadkielem, jenž patří do řádu duchů Jupiterových. I zde — v suché kabale,
jest naznačena idea božského milosrdenství, že totiž jedna larva sanegorická převáží několik
kategorických…
Nedomnívejme se však, že tímto zjištěním se problematika našeho tematu zcela vyjasnila. Nikoli.
Problém bezděčného tvoření nám bude stát takřka v zádech vždycky, pokud nebudeme schopni
vedle poznání své vlastní slabosti nalézt i její protilehlý pól. Nikdo např. nezmenší své ctižádosti, neprobudí-
li v sobě její opačný pól — totiž skromnost. Stejně tak nikdo neovládne lakotu, nepochopí-li
štědrost. A proto záměrné tvoření larev — i skupiny sanegorické — je spojeno vždycky s určitým
nebezpečím. Tímto nebezpečím je nevědomost. Člověk totiž nemůže nikdy vytvořiti ničeho nad to,
než má sám. Nemůže ale také nikdy vysloviti celého sebe sama, nýbrž může jen v dílčím projevu vyjádřiti
určitý aspekt své osobnosti. Může třeba vysloviti jednu vlastnost, anebo takovou skupinu vlastností,
které jsou svojí podstatou zcela přilehlé, takže se vzájemně doplňují anebo slučují. Ale ani tako vá skupina nebo jednotlivá vlastnost nemůže být spolehlivým ukazatelem skutečné pravdy povahové.
Nikoho nelze nazvat např. vtělenou rozvážností nebo vtělenou trpělivostí, protože lidské není totéž co
absolutní. Není v nás takových oddělených čistých hodnot, neboť do lidského úsudku se vždycky indukuje
něco z výsledného zjevu z celku lidského tvořitele. Je to skoro tak, jako bychom pohlédli do
zrcadla s úmyslem viděti toliko svůj nos. I když o to usilovat budeme, přece si ho zcela neoddělíme od
jeho přirozené souvislosti s obličejem. A proto každé tvoření, ať již záměrné nebo neúmyslné, jest
provázeno bezděčným doplňováním představ, indukovaných z komplexu nejblíže přilehlého. Je pochopitelné,
že pak nejlépe se daří operatéru vytvořit bytost právě s těmi vlastnostmi, které má tvůrce
sám pocitově živé a v přirozené síle rozvinuté. V opačném případě se může lidský tvořitel dopustit
osudného přehmatu, jestliže zvolil druhové poslání bytosti z oněch vlastností, kterých sám nemá. Je
snadno si domyslit, co se stane, pokouší-li se samolibý jedinec vytvořit např. tzv. „služebného ducha“,
jehož druhové poslání by bylo zakládáno předně na poslušnosti, spolehlivosti nebo přesnosti. Jestliže
tyto vlastnosti tvůrce sám nemá, neprožil je, ani je v životě neuplatnil, pak je nepochybné, že v nedlouhé
době dojde k záměně úloh larvy a stvořitele, při čemž situace nerozvážného tvůrce nemusí být
záviděníhodná. Stejně pochybné hodnoty může tvůrci přinést i dobrá snaha po vytvoření sanegorické
larvy tehdy, nezná-li lidský tvořitel sdostatek sebe sama. A tak právě to, co je nezkušenému nebezpečím,
to se stává zasvěcenému vodítkem, dle biblického výroku, že slepý slepého vésti nemůže. Může
tedy dojít k omylům, chce-li operatér dáti druhové matrici sanegorické larvy na příklad vlastnost velkorysosti
nebo tvůrčí aktivity — ale namísto toho tzv. špatným ohněm operatéra se tyto vlastnosti
zvrhnou v pouhou panovačnost. Stejně tak třeba místo nadšení a vzletu může operatér vytvořit samolibost,
anebo na místo citové hloubky mělkost, namísto mnohostrannosti zmatek atd. Z toho je vidět, že
k tak závažnému rozhodnutí jest nadšená zvědavost stejně špatným vůdcem, jako lehkomyslná autokritika.
Na druhé straně však stačí probuzené vědomí, jak praví Elifas Lévi, které dává možnost odhaliti
všechna tajemství podivného původu takových bytostí, které jsou živy z neznalosti a netečnosti
tvůrce. Stavíme proto sanegorické larvy do výjimečné kategorie bytostí, jež člověk u vědomí vlastní
odpovědnosti tvořiti může, za předpokladu přesných znalostí této vědy. Protože však oblast působnosti
sanegorické larvy není vytčena jen zpětným vlivem na svého tvůrce, nýbrž častěji právě mimo něho,
připomeňme si znova základní existenční alternativy těchto bytostí. Všechny myšlenkové novotvary a
uměle vytvořené bytosti nemají stejnou délku života. Jejich vitalita jest někdy velmi malá, třeba brzo
samy zanikají a jindy naopak vlivem některých okolností i svého tvůrce daleko přežijí. V podstatě
však o délce jejich života rozhoduje již způsob vzniku a zejména druhové poslání. Většina larev poslání
determinovaného po vyplnění svého úkolu zaniká. A jsou to zvláště ony larvy, které s přesně
vytčeným úkolem se vzdálily z oblasti svého tvůrce. Tato možnost je však znesnadněna tehdy, jde-li o
larvu, která vznikala bezděčně a její druhové poslání je poutáno na hmotný konkrétní cíl např. na druhou
živoucí osobu, neb na místo, předmět nebo celé prostředí. Pak je ona matrice jakousi hladovou
formou, která má existující hmotný vzor a proto mezi matricí a skutečným objektem trvá určité spojení
magnetické napětí — snaha po druhovém sloučení analogických podstat, jež možno jaksi „přiložiti na
sebe“ jako např. negativ a positiv. Poněvadž ale matrice představuje přece jenom obraz neúplný —
naproti objektu, který je vzorem dokonalým, existujícím, v němž je uskutečněno všechno to, co
v matrici je jen naznačeno pocitovými představami. Proto mezi oběma póly existuje spojení, jež se
podobá gumovému vláknu napjatému mezi představou a skutečností. Je pochopitelno, že vlákno by se
smrštilo směrem k hmotě a matrici, fantom, by strhlo s sebou. Dynamickou silou vlákna se zde stává
právě bezděčná touha stvořitele po předmětu, touha, kterou byla vlastně již od počátku matrice napájena.
A zde si dlužno důrazně připomenout, že touha jest tady jen obměnou velké síly, kterou nazýváme
vírou. Jest temperamentním dítkem své matky — víry. Matrice, fantom, je tudíž dítkem tvůrcovy
víry v předmět. Víme, že dítě se nerado odděluje od své matky, naopak lne k ní, vždy a vždy znovu se
k ní vrací, tiskne v logickém objetí pudu sebezáchovy. Proto se matrice sama sotva kdy od svého tvůrce
oddělí. Je poutána a živena přílivem myšlenek doplňujících a modelujících předmět tvůrcovy touhy.
Čím déle se tak děje, tím je matrice konkrétnější v obsahu — i ve svém zpětném působení na tvůrce.
Kdyby se však tvůrce náhle vzdal všech myšlenek na předmět své touhy, uvolnil by tím matrici, která
by byla similitou své podstaty uvedena v pohyb směrem k onomu hmotnému předmětu, jehož jest
obrazem.
To se však stane málokdy, protože takto žádný tvůrce svůj ideál neopouští. Jestliže však se to
přece jen stane, a to třeba tím, že tvůrcova pozornost byla náhle odvedena silným dojmem jinam, odpoutá
se sice matrice, avšak vždycky ještě může být tvůrcem přitažena zpět, jakmile se myšlenky živitele počnou znovu ideálem obírat. V praktickém příkladě by to vypadalo třeba takto: Někdo např.
touží koupit si domek se zahradou. Vidí neustále obraz své touhy před očima. Soused odmítá prodat.
Náš člověk však touží dále. Vytvoří tak pozvolna larvu, jejíž druhové poslání vzrůstá od týdne
k týdnu. Jádrem druhového poslání byla původně jen touha koupit domek. Nyní je to touha, zaměřená
na souseda, aby povolil a dal si říci. Pak se přidruží touha, aby soused prodal třeba za cenu vyšší, ale
aby přece prodal. Soused však dále odmítá. Náš člověk se rozhodne, že domek koupí už za každou
cenu a odhodlá se ho tedy získat třeba i s nesmyslnými požadavky souseda. A takto se druhové poslání
larvy rozšiřuje a její průbojnost vzrůstá úměrně s rostoucí touhou našeho člověka. Čím víc ovšem jeho
touha stoupá, tím častěji se ke své myšlence vrací a tím také více postupně matrici poutá k sobě, aniž ji
poskytl možnost vyplniti její druhové poslání, totiž realisovat tvůrcovu ideu. Kdyby to však přece
jenom učinil a matrici bezděčně propustil — pak ji asi bezděčně brzo přitáhne zpět, neboť není v stavu
již zastavit rušivý automatismus chodu svých myšlenek vracejících se stále a stále k žádané věci.
Z toho je zřejmé, že úkol tvůrce vytvořením larvy není skončen a že má před sebou úkol další, jehož
náplní jest umění larvu uvolnit — „propustit“. Tento úkon bývá nazýván „retuší“.
Retuš jest umění zastaviti dlouho trvající rytmus představ, pocitů nebo myšlenek — náhle, a tak,
aby v tvůrci z předchozího procesu nezůstalo nic. Aby bylo možno dokonale tento úkon provést, tj.
aby se do tvůrce nevloudil ani reflex předchozího dění, musí být tato věc předem jaksi psychicky připravena.
Co je principem provedení retuše? Je to náhlé převedení a udržení pozornosti na jiný náhradní
bod. Tento bod může být buď předem stanoven, anebo vybrán náhodně. Je-li připraven předem —
pak bývá vázán určitou logikou rituálu, a proto při všech velkých magických úkonech bývá užito retuše
s vjemy komplikovanými, tj. takovými, při nichž průběhem retuše jest zaměstnáno i více smyslů
najednou — např. zrak současně se sluchem nebo i čichem, někdy však i hmat (gesto — posismus),
nebo dokonce i chuť. Klasický příklad retuše vidíme na závěru katolické mše svaté a také na jiných
náboženských úkonech, při čemž si připomeňme, že i krvavá oběť starých nebyla nic jiného než drasticky
učiněná varianta retuše. Naproti tomu retuš s provedením náhodným se provádí tak, že v nastalém
okamžiku, v němž retuš chceme provést, přetneme tok obvyklých představ tím, že buď: vrhneme
napjatou zrakovou pozornost na nejbližší předmět, který nám padne do očí, nebo: užijeme „sluchové
hráze“, tj., intonujeme vytrvale nějakou melodii nebo připravený sled několika tónů.   

Stejně tak můžeme
úspěšně použít připravené slovní formulky, kterou v duchu opakujeme, anebo posléze „vklouzneme“
do připraveného slovního ladiče, který může být sentence nebo slovo, jež se nám stane východiskem
a námětem k meditaci. Pamatujme tedy, že retuš jest branou projekce každého útvaru s určitým
cílem.

Z předchozích kapitol vystupují tedy stále nápadnější rozdíly mezi tvořením bezděčným nebo
úmyslným. Zvláště odlišné jsou však rozdíly ve vzniku larev kategorických proti sanegorickým. Připomeňme
si podmínku retuše v obou případech a uvidíme, že největší procento kategorických larev
vzniká při plození bezděčném, kde:
a.) zvyky nahrazují rituál, neboť zvykem se každý tvor bezděčně přivádí k rituálnosti;
b.) rovněž i bezděčná retuš je tu skoro samozřejmá, protože na vlastní špatnost umí člověk
rychle zapomínat, nerad si ji připomíná sám, a nad to je nerad, je-li mu připomenuta. Zde tedy dovede
člověk provésti retuš poměrně zručně a tedy i bezděčně.
  Naproti tomu navození retuše u larev sanegorických je obtížnější, neboť nejsme-li v stavu představu
dobra a oběť pro něho vykonanou rychle zapomenout, znamená to, že se vzdáváme něčeho, čeho
sami máme málo. Dobré je však nejčastěji totéž, co obětované — a to bez nároku na nějaké uspokojení.
  Proto také i vidět dobré a činit dobré znamená sloužiti svému vědomí docela dle biblického rčení,
aby pravice nevěděla, co dělá levice. Dávati tedy můžeme jen z duchovního dožití — a nikoli z toho,
co jsme sami ještě dosti nevyžili. Chceme-li tedy činit dobré, musí nám to být tak samozřejmé, jako je
nám samozřejmé, že dýcháme…
  Jestliže jsme nyní ve svých úvahách o tvoření úmyslném a bezděčném dospěli tak daleko, že se
nám princip i jeho analogie staly jasnými, bylo by ještě lákavé pokusiti se také sledovat nejen paralely,
ale přemýšlet i o určitém závěru, jak daleko totiž bychom mohli prakticky hodnotit vliv a účast takových
subtrahentních bytostí v naší hmotné existenci a zda tento „mezisvět“ nemáme v jeho určité poddajnosti
považovat dokonce za důležitého prostředníka, vehikulum nebo most, po němž lze dosáhnout
dalších pevnin poznání.

  Pokusme se o řešení této otázky nejprve příměrem. My víme, že každé tvoření a tedy i tvoření
lidské, např. umělecké, je dvojpolární. Stojí tu proti sobě vždycky nějaká skutečnost proti ideálu, tedy
konkretum proti abstraktu. Ale také jednička a mnohost jsou opaky, jako nitro a vnějšek. V jedničce
ale jsou shrnuty všechny skutečnosti a z jedničky zase vyšla mnohost.
V tomto vysloveném světě je ovšem řád, který harmonisuje poměr mezi skutečnostmi. Je-li tedy
zákonitost ve světě vnější vnějším, pak musí analogicky býti zase v jedničce všechny komponenty
shrnuty v jedno, čili je tam řád také. Řád je ovšem harmonisujícím elementem v mnohosti skutečností
— kdežto v nitru pak tento řád vnímáme už jen pocitovou syntesou krásy.
Nuže — tato jednička nám představuje Boha, kterého kabala číselnou logikou přes dvojnost,
čtvernost zjevuje ve tvůrčích fásích vedených až ku dvanáctce a dále nás vede až k Bohu vyslovenému
vlastnostmi všeho dění. Je to tzv. Šém-ham-fóráš — jakožto Bůh, zjevený 72 vlastnostmi — sedmdesáti
dvěma genii — z nichž jeden každý představuje jednu absolutní podstatu, resp. personifikovanou
sílu, vyzařující z příčiny — Boha. A poněvadž smyslem života jest vynésti nahoru to, co jest dole,
znamená to, že člověk musí — chtěje Boha učiniti v sobě živým — učiniti také každou podstatnou
ideu v sobě živou. Člověk ale činí živým vždycky předně to, co v něm v současnosti je. A zde jsme u
zdroje nesnází, neboť lidské já, chtíc býti vždy mírou všech hodnot, nutí člověka ku divinisaci malicherností
— nutí ho k tomu, aby divinisoval třeba i svoji — s prominutím — „blbost“. Eliminujeme-li
však zcela tuto možnost ponechávajíce ji profánním přece jenom nás musí plniti obavami vědomí jakékoli
podobné analogie, byť bychom ji nazvali třeba jen malou chybou, dočasným omylem, neboť
víme, že všechno oživujeme rytmem, a že tedy na reintegrační cestě i malá chyba může být současně
velkou chybou, připomeneme-li si poznatky prvé části této „astrální biologie“.
Naproti tomu a tím více musíme míti na paměti dva důležité zákony, totiž zákon o vyběravé
slučivosti a zákon o indukci, bez nichž skutečná reintegrace proveditelná není. Vraťme se znovu
k Šém-ham-fóraši a za příklad vezměme jen jednu jedinou jeho vlastnost, jedno ze jmen jeho geniů.
Starověká theurgie používala jisté praktiky, kterou nazývala „upoutáním či ovlivněním anděla“. Tím
bylo míněno úsilí kterým se operatér snažil určitou inteligenci — bytost — přivolati do oblasti svých
smyslů jen tím, že učinil všechno, aby se s ní ztotožnil, to jest, aby se jí stal podobným ve vlastnostech.
V uskutečnění by to znamenalo prožívat základní vlastnost takové inteligence tak dlouho, dokud
by se operatéru téměř smyslově nevyjasnila celá oblast evokovaného abstrakta tak, aby pouhý detail,
popud, už stačil ku zážitku celku. Magie i kabala operovala vždycky s tímto tajemstvím indukce dle
úsloví: „Jediné vlákno ve tvých rukou — a je celý šat ve tvých rukou.“ Řekli jsme však, že člověk
musí chtěje Boha učiniti v sobě živým, — učiniti každou ze základních idejí v sobě živou.
A to je pak úkol o mnoho širší, neboť představuje již progresivní divinisaci provedenou beze
zbytku, a to je úkol absolutní. Bez použití indukce bychom však asi zabloudili v klamech mnohosti, a
bez vyběravé slučivosti bychom zase sotva okusili pocitové syntesy krásy. Úmyslně jsme takto odbočili
od svých prvotních úvah o existenci neviditelných obyvatelů našeho aurického prostředí — larev
— a do popředí jsme postavili pól velmi vzdálený, připomínkou bytostí řádu nejvyššího s průvodem
myšlenek o reintegraci. Tématické rozpětí a jakási nesouvislost obou oblastí je však jen zdánlivá. Již
dříve jsme podotkli, že smyslem života jest vynésti nahoru to, co jest dole. A tento úkol začíná malichernostmi.
A protože patří obyčejně k lidským omylům dosahovati velkých věcí velikými kroky,
anulujeme tuto chybu výstrahou starého přísloví, které moudře označuje dokonalost jako souhrn maličkostí.
Začínajíce tedy takto svoji práci odzdola — avšak s řídicím principem cíle na mysli — musíme,
dříve než práci započneme, učiniti všechny přípravy tak, jako zkušený zahradník předem přichystá
všechny podmínky zdárného vývoje svých rostlin tím, že se postará o půdu, vláhu, tepelné a jiné podmínky,
jen proto, že zná přesně vytčený cíl.
Stejně tak lékař nepřistoupí ku operaci dříve, aniž provedl všestrannou a dokonalou sterilisaci,
kterou nejen dílo začal, ale nad to ji musí úzkostlivě během celého výkonu udržovat, až do konce, tedy
k cíli. A reintegrační vývoj není ničím jiným a v něm sterilisačním procesem nemůže být nic jiného,
než snaha po elementární rovnováze, snaha nastoupit vývoj, ve kterém celá bytost musí být jaksi uzavřena
ve světelném kuželu skutečné pravé morálky, jejíž vznešená podstata tryská z vrcholu — středu
svítícího kužele, tedy z pocitu, z něhož je celá bytost informována do detailu o smyslu zamýšleného
velkého ztotožňovacího procesu. Neofyt musí vědět, že indukce působí vždycky v oblasti vyběravé
slučivosti, a že musí mít vždycky svůj protipól. Čím dále výše se však paprsky indukce zužují, takže
účinek nejvyšší sféry je už téměř neznatelný. Nejvíce vyciťujeme a vybíráme vždy z článku přímo následujícího. Ani extase není ničím jiným, než naladěním se do příslušné skupiny dle vyběravé slučivosti
a dle matrice — obrazu, osobní představivé touhy. Nikdy ale člověk nemůže v sobě indukovat
něco, co v něm samotném obsahově neb v podnětech nestává. Proto také jakost toho, co člověk svojí
extasí přitáhl, je vždycky jakýmsi průměrem součtu dvou koeficientů, totiž: jeho hodnoty mravní a
hodnoty intelektuální. To, co potom extatik z astrálu indukuje — nasává, to se ukazuje v jakosti jeho
visí. Proto slyšíme o jasnovidcích tak rozdílné výklady, z nichž je nám zřejmo (stejně tak při mediumitě,
o níž bude ještě řeč), že totiž z obrazů a inspirací jasnovidce poznáme třeba jeho mravní element
jako vysoký, ale dle naivního příměru nebo obrazu zase poznáváme jasnovidcovu intelektuální nedostatečnost.
Konečně pak dlužno si připomenout ještě jednu obecně platnou podmínku živého chodu
indukce, že totiž začne.