Bohové,svátky,bohové v životě..

Bohové

Wicca nám nabízí to samé, co nabízejí ostatní náboženství. Ve všech současných systémech víry najdeme víru v nadpřirozeno, víru ve veliký Božský princip, ze kterého vzešel vesmír. Po celá staletí lidé objevují Sílu, která utváří tuto realitu, kterou zakoušíme každou jednotlivou vteřinou našeho života a každým nádechem a výdechem. Je to ona síla, kterou můžeme najít v hlubinách našeho vědomí, ze které pocházejí veškeré naše myšlenky, která je přítomna v každém atomu tohoto vesmíru a která je vším, co bylo, je a co kdy bude ve všech projevených i neprojevených světech. Dnes již nikdo nezjistí, kdy lidé tuto Sílu objevili a kdy s ní začali pracovat a komunikovat.

Jsou to tisíciletí a možná desetitisíciletí daleko do minulosti, kdy člověk postupně začíná objevovat skrytou přirozenost tohoto světa. Znalost skrytých skutečností přicházela velmi pomalu a lidé se ji od samých počátků pokoušeli popsat a zmapovat tak, aby umožnili dalším generacím snazší přístup k tajemství Síly a k prohlubování moudrosti. Takto vznikají různá přírodní náboženství jako různé cesty k poznání vnitřních zákonitostí stvoření. Postupem doby roste se znalostmi jistých zákonů, postupů, technik a symbolů také moc, kterou tyto vědomosti propůjčují těm, kteří jimi vládnou. Nutně tak vzniká potřeba utajení před jejich zneužitím rukou nepovolaných a před pácháním škod v řadách nedostatečně zasvěcených lidí. Ze stejného důvodu, z jakého je dnes Wicca ve svém jádru uzavřená majoritní společnosti, jsou i staré přírodní tradice ve své esoterní podobě určeny pouze pro užší skupinu zasvěcenců. Vzpomeňme si na šamany, druidy, babylonské kněžky a staré kabalisty. Jejich moudrost byla vždy předávána tajně a pouze vyvoleným jedincům, kteří měli předpoklady pro zvládnutí učiva, práci se Silou a pochopení moudrosti nashromážděné během staletí.

Mezi základní kameny filozofie Wiccy a čarodějnictví vůbec patří poznatek, že Božství je pro člověka poznatelné a pochopitelné jen do určité hloubky. A že Síla je ve skutečnosti polarita. Obsahuje v sobě aktivní a pasivní složku. Kontrakci a expanzi. Formu a obsah. Wicca nevnímá Sílu jako polaritu dobra a zla, ale jako polaritu mužského a ženského principu, což je odraz polarity v sociální a biologické oblasti. Pro mužský a ženský aspekt jediné Síly má Wicca zcela přirozené pojmenování - Bůh a Bohyně. Pro nás jsou to nejzažší archetypy a symboly Síly, které je naše mysl ještě schopna pojmout a se kterými je schopna pracovat na všech úrovních.

Bohyně je pro nás univerzální princip dokonalého ženství. Je to ona, kdo dává život vesmíru a tomuto světu. Z jejího lůna povstaly první organismy a živočichové, ale také my, naši dávní předkové a jednou z něho vzejdou také naše děti. Bohyně je univerzálním zdrojem ženské síly bez ohledu na to, zda jsme muži nebo ženy. Bez ohledu na to, zda v Bohyni věříme nebo o ni jen víme, a nebo si snad myslíme, že neexistuje. Ona bude vždycky uvnitř nás i uvnitř všeho živého v našem okolí. Byla na počátku všech věcí a tak jako tento svět kdysi stvořila, tak jej jednou i pohltí do svého božského lůna a zbude tu jen temná prázdnota. Bohyni vnímáme jako dárkyni života, jako přadlenu našich snů, jako měsíc nad hladinou řeky, jako těžkou a vlhkou Zemi pod našima nohama. Bohyně je pro nás patronkou plodnosti, mateřství, ale také magie a starých mystérií. A Velká Bohyně je jedna jediná a zároveň trojí. Uctíváme ji jako Pannu, Matku a Stařenu.

Toto je základní rozdělení Božské síly tak, jak s ní Wicca nejčastěji pracuje. Ve valné většině případů se můžeme setkat rovněž s polyteistickým přístupem. Což znamená, že k rituálům jsou zvány Bohové a Bohyně z panteonů příslušných ke kultuře, která se váže k danému území či národnosti. S těmito Bohy se můžeme někdy setkat u sakrálních dramat, která mohou být součástí rituálních oslav některých sezónních svátků. Tradice Wicca obvykle do určité míry mění podobu právě v závislosti na kultuře v níž je praktikována.

Bohové v životě

Spojení se Silou tím způsobem, který učí Wicca může mít určitě své nevýhody a rozhodně nemusí každému vyhovovat. Vlastně to není ani účelem. Wicca nevznikla proto, aby uspokojila náboženské potřeby všech lidí na celém světě. Staré náboženství nemá potřebu získávat do svých řad nové členy, protože jeho vyznavači vědí, že to, co je dobré pro ně, nemusí být dobré pro ostatní. Jedním z výrazných rysů Wiccy a pohanských náboženství vůbec je hluboký respekt vůči duchovní svobodě člověka a jeho schopnosti volit a přijímat zodpovědnost. Což znamená, že nemáme potřebu nikoho přesvědčovat o tom, že zrovna my máme pravdu a že náš způsob vnímání Síly je ten správný.

Wicca je dále určena především lidem, kteří chtějí hledat velmi těsné a intimní spojení se silami přírody. Zároveň je určena těm, kteří touží po přímé komunikaci s Bohy, aniž by k tomu potřebovali prostředníka ve formě jim nadřazeného kněžstva. To je dáno skutečností, že Wicca nezná kastu kněžích a komunitu věřících, kteří pouze přihlížejí posvátným obřadům. Pokud je osoba zasvěcena do Wiccy, stává se automaticky knězem nebo kněžkou.

Tvořivý princip vnímáme jako naši Matku a našeho Otce a máme k nim tím pádem velmi blízko, neboť velmi dobře zapadají do našeho běžného života. Jakoby se stávali našimi prapraprarodiči, ze kterých pocházejí všichni naši předkové a kteří stojí na samém počátku rodokmenů nás všech. Napojení na Bohy a Bohyně pro nás znamená napojení na síly, které Bohové a Bohyně představují.

Wicca je jedním z mála náboženství, které uctívají Bohyni a které tím pádem respektují ženskou sílu jako Božský princip. Bohyně je pro ženy velmi důležitá, neboť je praobrazem jejich podstaty, kterou je třeba mít v náležité úctě a milovat ji. Pro ženu je to ta nejkratší a nejsnadnější cesta k tomu, aby se naučila vážit si sama sebe. Síla Bohyně byla v ženách i mužích po staletí potlačována a tento jev do značné míry existuje dodnes. Spousta žen se za svou ženskou sílu stydí, neboť je to tak naučila rodina a společnost. Musely se naučit, že být ženou znamená být nečistou, nesvobodnou, přizpůsobivou, někdy i hloupou a vždy podřazenou mužům. Říká se, že Panna Marie je Bohyně, která na sebe jen vzala jinou podobu, když Evropu ovládlo křesťanství. Ona je také milující matkou, ale zcela postrádá onen syrový, zemitý a všeobjímající aspekt Velké Matky. Ačkoliv byla Bohyni ponechána její schopnost milovat a pečovat, její další aspekty jako divokost, svoboda, nespouatnost a hluboká moudrost byly znásilněny a vykradeny. A tak jak se vedlo Bohyni, vedlo se i těm, které z ní čerpají svou životní sílu, sebevědomí, inspiraci a vitalitu - ženám. Je jen těžko uvěřitelné, jak přesně se v lidské společnosti odráží změny ve způsobech vnímání Síly. Zejména v psychologii ženy a jejím postavení ve společnosti v průběhu lidské historie jsou tyto změny obzvláště dobře patrné. Toto však funguje jako spojené nádoby. Dnes, kdy se ženy hlásí o svá práva a usilují o to, aby se jim dostalo rovnocenného postavení ve společnosti, ruku v ruce se objevuje odpovídající vnitřní obraz tohoto procesu. Bohyně se probouzí a vrací se mezi nás ve své síle a kráse.

Pokud jde o dnešní úlohu muže a jeho psychologii, nezbytně docházíme k závěru, že také mužská psychika je náležitě pokřivená. Muži jsou vychováváni k tomu, aby neprojevovali své emoce, což opět do určité míry odpovídá potlačení ženského prvku. Muž nesmí nikdy ukázat slabost a vždy musí vystupovat sebejistě a s jistou dávkou agresivity. Jakoby k němu ani nepatřila ta něha, která se skrývá za Panovou flétnou. Muži jsou často pouze vládci a chybí jim aspekt lovce, Pána kouzel a milovníka naplněného mužskou něhou. Dnešní hierarchizovaná společnost se skutečně dělí na pány a poddané, neboť je přizpůsobena pokřivenému obrazu mužské síly. Organizace je sice nezbytným předpokladem dobrého a zdravého fungování většího počtu lidí, ale jen za předpokladu, že jim není upírána jejich důstojnost. Z podřízených mužů se stávají jakési dokonale fungující loutky, jejichž mužská síla se těší jen velmi malému respektu.

A aby to bylo ještě složitější, tak zjistíme, že současné feministické hnutí sice navrací ženám jejich sílu, ale mužům často upírá roli jejich ochránců, podporovatelů a milovníků. Ženy potřebují muže a muži zase potřebují ženy. Rohatý Bůh a Velká Bohyně jsou stejně důležití a nepostradatelní, tak jako jsou pro tento svět stejně důležití a nepostradatelní muži i ženy.

Atributy Rohatého Boha jsou kopyta, které představují jeho živočišnou pudovost a jeho falus nás těžko nechá na pochybách o tom, zda se jedná o Boha plodnosti. Když byl z tohoto důležitého obrazu učiněn Ďábel, kterému bylo připsáno všechno zlé, odezva ve společnosti byla přesně odpovídající. Lidská sexualita a živočišnost se ocitla ve stínu, kam jsou vytěsňovány všechny vlastnosti, které nechceme vidět a o jejichž neexistenci se snažíme přesvědčit své okolí a sebe sama. Stínové vlastnosti jsou však vlastnosti potlačované a tedy nezpracované. Nečekaně mohou vyvěrat na povrch, kde se zcela vymykají kontrole a projevují se velmi nezdravými způsoby. Když zmizel Rohatý Bůh z vnitřního obrazu společnosti a jeho nejsilnější atributy se ocitly ve stínu, je zřejmé, že na projevené úrovni se to odrazilo v přehnaném puritánství a totálním potlačením lidské sexuální přirozenosti. Najednou není tolik těžké pochopit, proč se z pod falešného obrazu čistoty vynořují taková zvěrstva jako znásilnění, sexuálně motivované vraždy, dětská pornografie a pedofilie. Opět se jedná o nepěkné dědictví a je jen na nás, jak se s ním vyrovnáme. Wicca není všelék a rozhodně není jedinou cestou, jak mohou ženy najít svou ženskou sílu a muži zase svůj mužský vzor. Pokud jde o muže a jejich vztah k Wicce, často zde také dochází k onomu jevu, kdy muž zcela znechucen pokřivenou mužskou úlohou, která je mu v moderním světě vnucována, najde svou inspiraci a velký vzor v Bohyni. On ji sice může pochopit jako svou vnitřní ženu, se kterou se setkává na své cestě za poznáním, ale nikdy ji nemůže pochopit, prožít a milovat tak, jak ji bude prožívat žena. Pokud muž kráčí na své cestě rovně a nemá strach podívat se do očí pravdě, které ho Wicca učí, musí zákonitě dojít zpět k mužské síle, která je však již zpracovaná a integrovaná. Praobrazem, vzorem a zdrojem mužské síly je pro nás muže Rohatý Bůh a nikoliv Bohyně Matka, jakkoliv ji milujeme a uctíváme.

ÚVOD

Stewart a Janet Farrarovi píší ve své knize Witches' Way k tomuto tématu následující:

Koncept trojné Bohyně je starý jako sám čas. Objevuje se znovu a znovu v různých mytologických systémech a jeho nejzřetelnějším symbolem je Luna a její fáze dorůstání, úplňku a ubývání. Měsíční cyklus se zároveň odráží v menstruačním cyklu žen, což se velmi úzce dotýká mystických aspektů ženského principu i samotné Bohyně.^[1]

Takto můžeme velmi stručně a jasně definovat symboliku Trojné Bohyně (Panny, Matky a Stařeny) tak, jak ji známe v tradici Wicca. V úplně stejné podobě se tato symbolika vyskytuje také v různých formách současného čarodějnictví, popřípadě eklektického pohanství, které je tradicí Wicca často ovlivněno. Ve všech případech je pak třeba znát nejen tuto základní symboliku, ale znát (alespoň velmi zhruba) její kontext ve vztahu k historickým kořenům a západní mystice. Právě za tímto účelem vznikl následující článek, který se snaží naznačit některé důležité souvislosti.

Historie Trojné Bohyně

Na tomto místě je třeba říci, že formulace první věty, kterou zvolili Stewart a Janet Farrarovi je poněkud zavádějící, neboť vyvolává dojem, že Trojná Bohyně tak, jak ji známe dnes, byla uctívána starými kulturami odnepaměti. Tuto citaci jsem si vybral záměrně, neboť ilustruje, jak vzniká mnoho současných nepochopení nejen okolo autenticity některých prvků v moderním pohanství, ale také okolo tradice Wicca. Všimněme si, že Farrarovi hned v následující větě píší, že trojné Bohyně se objevovaly napříč různými mytologiemi. Můžeme si vzpomenout na řeckou Hekaté, keltskou Morrígan nebo Indickou Mahádéví a snadno přijdeme na to, že náš indoevropský kulturně náboženský odkaz je trojnými Bohyněmi (ale také Bohy) doslova protkán.

O tento fakt Farrarovi opírají zcela správně své tvrzení, nicméně opomíjejí (a celá řada dalších autorů) jeden důležitý fakt, a sice že univerzální Trojná Bohyně v podobě Panny, Matky a Stařeny je výrazně mladší koncept.

Domnívám se, že za současnou Trojnou Bohyni vděčíme především Robertu Gravesovi, který ve své knize Bílá Bohyně pojednává o univerzální evropské Trojné Bohyni a spojuje ji právě s měsíčními fázemi a třemi aspekty života.^[2] Tato univerzální Trojná Bohyně "lásky, zrození a smrti" však není výsledkem Gravesova synkretického přístupu k chápání mytologických systémů, ale pochází od autorů ještě o něco starších. Jedná se zejména o práce Jane Ellen Harrisonové, Sira Jamese Frazera a psychologů Carla Kerenyi a Carla Gustava Junga. Zároveň se však můžeme v germánské mytologii setkat s Nornami a v řecké mytologii s Moirami, z nichž ty druhé jmenované mají svými atributy k Bohyni Panně, Matce a Stařeně obzvláště blízko.^[3]

Nicméně jsem přesvědčen, že v moderním pohanství, čarodějnictví a konečně i tradici Wicca se Trojná Bohyně vyskytuje právě diky práci Roberta Gravese, která byla publikována v roce 1948. K tomuto názoru mě vede naprostá absence konceptu Trojné Bohyně v ranně gardnerovských zdrojích a současně její výskyt jak u pozdějších autorů, tak i u současných rituálů. Vzhledem k tomu je pravděpodobné, že Trojná Bohyně se v čarodějnictví nevyskytuje na prvním místě díky gardnerovské tradici, ale právě díky Robertu Gravesovi a její uctívání v současném pohanství je staré přibližně padesát let. Na druhou stranu je více než pravděpodobné, že Trojná Bohyně ve své skutečně niterné podstatě (jako archetyp) je skutečně mnohem starší, neboť skutečně je zároveň řeckou Hekaté, i keltskou Brigitou, Morrígan atd. Je proto důležité rozlišovat mezi podstatou (která skutečně jde několik tisíc let do minulosti) a současnou podobou (která se zřejmě datuje od padesátých, ale pravděpodobněji šedesátých let 20. století).

Trojnost

S posvátným číslem tři se setkáváme v celé indoevropské tradici a to od Indie, přes kelty, slovany až po germány. Číslo tři můžeme najít například v šamanismu jako symbolické vyjádření stromu světa (horní, střední spodní)^[4]. Zároveň můžeme trojku najít na Stromu života v hermetické kabale, kde představuje tři základní pilíře (mužský, ženský a střední)^[5]. Trojka je nejposvátnější ze všech čísel, neboť představuje polaritu a jejich transcendentní jednotu, která je dokonalým Božstvím.^[6]

V mytologiích staré Evropy se proto trojka objevuje často v podobě trojných Bohyň a kupodivu také trojných Bohů (například slovanský Triglav nebo keltský Lugh). Trojku najdeme také v pohádkách jako tři sudičky, tři zlaté vlasy děda Vševěda, jako tři prince a tři oříšky pro popelku. Trojku můžeme vidět jako narození, života smrt, jako mládí, střední věk a stáří a také jako věčně včera dnes a zítra či chcete-li minulost, přítomnost a budoucnost. Z těchto různých důvodů se trojka těší vážnosti a posvátnosti v mnoha duchovních systémech a to od přírodní spirituality až po pozdější nauky jako je buddhismus nebo křesťanství.

Trojná Bohyně dnes

S konceptem trojné Bohyně se setkáváme zejména v tradici Wicca, ale také v celé řadě jiných proudů současného (spíše eklekticky laděného) pohanství a čarodějnictví.

Jejím prvním aspektem je Bohyně Panna, která je mladou dívkou i panenskou lovkyní. Spojujeme ji s mládím, s přibývajícím měsícem, zrozením a její barva je bílá. Nemá smysl jinými slovy opisovat, co jsem již napsal jinde a proto ocituji svá vlastní slova: Bohyně ve svém panenském aspektu je velmi svobodná. Je to panenská lovkyně – rychlá, instinktivní, prudká jako déšť a svobodná jako bouře. Je křehká a zároveň pevná. Nemá žádné hranice a je zcela ovládána nevědomou částí mysli. Je jako dítě bez vědomí sebe sama. Je nespoutaná a nekonečně krásná. Všimněte si, že pohanský význam slova Panna se výrazně liší od způsobu, kterým toto slovo známe dnes. Panna v pohanském smyslu nemusí nutně znamenat ženu, která se dosud nemilovala s mužem. Znamená spíš ženu, která dosud nepoznala, jaké to je být matkou, starat se o jiného člověka a přijmout za něho odpovědnost. Neposkvrněností se zde zároveň rozumí neposkvrněnost psychická – tedy čistý, hravý a bezstarostný proud vědomí bez schopnosti sebereflexe a vnímání sebe sama. K nejznámějším panenským bohyním patří Inana, Persefona, Artemis, Diana a Eostre. V tarotových kartách jí přibližně odpovídá druhá karta velké arkány – Velekněžka, která je obestřena závojem tajemství.^[7]

Druhým aspektem je mateřský, plodící a vyživující aspekt Bohyně, který spojujeme se středním věkem, zralostí, tvořením, Lunou v úplňku a její barva je červená. Dovolím si podruhé použít vlastní text z téhož zdroje: Bohyně Matka je věčně dávající aspekt štědrosti. Někdy o ní mluvíme jako o Matce vesmíru nebo jako o Matce Zemi. Ona je temnou propastí kosmu, ze které vzešly hvězdy a světy. Ona je praoceánem, ve kterém vznikaly první buňky a bakterie. Je také rozkvetlým stromem, který dává každý rok ovoce. Bohyně ve svém mateřském aspektu již není pannou – její závoj byl odhalen, z nevědomí se probudilo vědomí, posuzující mysl a princip odpovědnosti. Bohyně Matka je mnohem zemitějším a reálnějším archetypem než Panna. Dovede se starat o své děti, dovede vládnout přírodě a ze všech tří aspektů Bohyně je to právě ona, která je nejvíce svázána s hmotným světem. Bohyně Matka je Zemí, po které chodíme, ze které všechno roste a která nás živí. Ideál Matky byl velmi důležitý v rané historii lidstva, neboť plodná žena byla zárukou přežití rodu. Proto nacházíme ve starých kulturách nejvíce Bohyní právě v tomto aspektu – je to keltská Brighid, slovanská Mokoš, germánská Frigg, egyptská Isis nebo řecká Deméter. V tarotových kartách ji najdeme na kartě Císařovny, která bývá často zobrazována jako těhotná žena sedící na trůně, jako vládkyně přírody oděná do zelených šatů s květy.

Třetí tváří Trojné Bohyně je moudrá stařena, která již poznala mystérium ženství a života v celé své úplnosti a stává se Bohyní zničení a smrti. Spojujeme ji se stářím, zánikem, černou barvou a také nekonečnou temnotou našeho nevědomí. Je tajemným kotlem Cerridwen a reprezentuje moudrost, transformaci a poznání tajemství. Stařena je také koncem Lunárního cyklu a ubývajícím měsícem. Nejnámější Bohyně stařeny jsou řecká Hekaté, keltská Cerridwen, indická Kálí a za zmínku stojí také východoslovanská mýtická postava Baba Jaga, která má většinu zde zmiňovaných atributů. V tarotu najdeme Bohyni Stařenu na kartě Smrt. Je tmavou nocí, bezesným spánkem, nekonečnou hlubinou mysli, zánikem každého našeho nádechu a výdechu i jemným ostřím, které přetíná jemné předivo našich vztahů, konceptů, iluzí i samotného života. Je strašlivou zasvětitelkou mystérií a neexistuje žádná hranice, kterou by nedokázala překonat a pozřít.

Když někdy přemýšlím o vzniku vesmíru, připadá mi, že před jeho vznikem byla pouze Bohyně Panna a až nastane konec času a prostoru, bude pouze Stařena i se svou strašlivou a temnou nicotou, která pohltí vše včetně sebe sama.

Na závěr vidíme, že podstata Trojné Bohyně skutečně je stará stejně jako sám čas, jak tvrdí Janet a Stewart Farrarovi. To protože je minulostí, přítomností a budoucností - včerejškem, dneškem a zítřkem. Je zrozením, existencí i zánikem. Přesto bychom však měli mít na paměti souvislosti a historicko-mytologický kontext jejího současného uctívání v některých tradicích pohanství. Tak jako nemůžeme nekriticky tvrdit, že pohanství je přímým pokračováním dávných kultů a Wicca je tu se svými tajemstvími od počátku lidské historie, aniž bychom neměli na zřeteli pouhou mytologickou podstatu našeho tvrzení. Některé pravdy zkrátka nejsou tak jednoduché jako se na první pohled jeví a je třeba pečlivého zkoumání s jehož pomocí se dobereme skutečnosti, která bude zrovna pro nás ta pravá.

Kolo roku

Stručné pojednání o jednotlivých svátcích:

Jak již bylo řečeno, mezi Bohem a Bohyní se o tomto svátku nic moc neděje, neboť jsou šťastní a spokojení ve světech, kam odcházejí mrtví. Podle některých tradic se spolu milují také o svátku Samain a právě z tohoto spojení pak vznikne nový život o svátku Yule. Samainem začíná temné období, které končí až svátkem Imbolc. Pro nás čarodějnice je to období meditací, introspekce a studia.

Samain je známým svátkem smrti. Tak jako se o svátku Beltain slaví život, o Samainu se učíme poznávat mystérium smrti. Na Samain se otevírají brány mezi světem lidí a světem mrtvých. Proto se s nimi můžeme setkávat, rozmlouvat s nimi a během rituálů v kruhu je samozřejmě můžeme pozvat k oslavě. Samain a Beltain jsou tradičně považované za nejdůležitější svátky vůbec a dohromady tvoří nerozlučnou dvojici symboliky života smrti. Můžeme si také všimnout, že o těchto svátcích jsou mýtické motivy poměrně skromné. Jejich symbolické poselství tkví v tom, že zatímco na Beltain jsou Bohové na zemi a radují se spolu, na Samain jsou v podsvětí, v království smrti a radují se rovněž. Pro nás pohany to znamená, že život a smrt jsou stranami téže mince a v obojím lze nalézt radost.

Samain
Datum: 31. října - 1. listopadu
Další názvy: Halloween, Hallowmas, Samhuin, Hallows eve, Dušičky

Podzimní rovnodennost je také časem vinobraní a sklizně jablek a k jejím symbolickým motivům patří ovoce všeho druhu. Je to svátek plný melancholie a nostalgie, kdy lidé vidí, jak Bohyně z tohoto světa odchází a sluneční svit našeho Boha se také ztrácí a nevrací se.

Mabon je druhým děkovným svátkem, který navíc obsahuje známý mýtický motiv o sestupu do podsvětí. Tento příběh je také znám jako pověst o Deméter a Persefoně. Bůh jako pán temnoty se naposledy vrací zpět na zem. Vrací se pro svou lásku - Velkou Bohyni, aby ji odvedl s sebou do svého domova, neboť bez ní nemůže žít. A ona jde s ním a její světlo opouští tento svět. Bůh a Bohyně pak usedají na trůn v podsvětní říši.

Mabon
Datum: 21. - 22. zaří
Světová strana: západ
Živel: voda
Další názvy: Podzimní rovnodennost, Alban Elfed, Vinobraní

Podle Wiccy se Bůh v tento čas stává Bohem obětním, který umírá z lásky pro svou zemi, kterou spravuje a které vládne. Je to právě Bohyně, kdo jej usmrtí a přetne vazbu, která Boha poutá k tomuto světu. Bůh se tak vydává na dlouhou a strastiplnou cestu hrdiny, během které má poznat, odhalit a posléze ovládnout mystérium smrti. Vstupuje do podsvětní říše, kde usedne na svůj trůn podsvětního krále a pána temnot.

Lammas je prvním svátkem, který je spojen s děkováním Zemi za úrodu. Nejznámějším symbolem tohoto svátku jsou obilné klasy, kukuřice a různé obilné výrobky, které jsou zároveň spojeny s Bohem a s jeho úlohou v tomto svátku. Tak jako je obilí posečeno a následně mláceno, abychom z něho mohli umlít mouku a upéct chléb, tak i Boha čeká podstoupení oběti, aby země mohla vydat svou úrodu a nakrmit své děti.

Lammas
Datum: 31. července - 1. srpna
Další názvy: Lughnasadh, Dožínky, Loaf mass, Frey faxi

Dny neomezené svobody Rohatého lovce ze zeleného lesa jsou úderem letního slunovratu definitivně sečteny. Bůh se totiž stal otcem a je čas, aby přijal svůj díl odpovědnosti za život, který nyní dřímá v lůně Velké Bohyně. Tento život je úrodou a všemi plody, které během letního období naše Země vydá, aby uživila všechny svoje děti. A tak se z Rohatého Boha, divokého a bezstarostného, stává Bůh Otec a Král, který přijímá odpovědnost za své království, musí jej chránit a pečovat o něj jakož i o všechny své podané. Tato událost je pro něj pochopitelně skličující a to zejména z toho důvodu, že již pomalu začíná tušit, co ho čeká o svátku …

O letním slunovratu je noc nejkratší a den nejdelší z celého roku. Zároveň v tento den začíná léto a co nevidět začne dozrávat první ovoce. Slunce má v tento čas největší sílu a mýtická cesta Boha vrcholí společně s jeho silou. Říká se, že letní slunovrat je svátkem víl a jiných lesních bytostí. Jak víme, předvečer letního slunovratu také dostal název Svatojánská noc a podle mnoha lokálních pověstí lidé touto dobou potkávali v lesech různá světla, přírodní duchy, hejkaly, bludičky a další obyvatele českých lesů a luk.

Letní slunovrat
Datum: 21. - 22. června
Světová strana: jih
Živel: oheň
Další názvy: Litha, Alban Heruin, Midsummer

Plodnost totiž byla pro naše předky principem, který určoval míru blahobytu, život i smrt. Z tohoto důvodu bylo jeho vykořenění pro křesťanskou církev velice obtížné. A jelikož se jednalo o svátek plodnosti a sexuality, nebylo jej možné ani dost dobře adaptovat do křesťanství, neboť v monoteistických náboženstvích pro sexualitu není s výjimkou různých zákazů a tabu příliš mnoho místa. Dnes je tento svátek spojen spíše s upalováním čarodějnic. Avšak pokud bychom se chtěli dopátrat jeho skutečného významu, měli bychom věnovat pozornost májkám, které dodnes v tomto čase zdobí český venkov. Překrásný falický tvar tohoto symbolu ční nad každou vsí jako opětovné potvrzení principu plodnosti a sexuality a nenechá nás na pochybách o tom, jak to s tím prvním májem vlastně kdysi dávno bylo.

Beltain je jeden ze dvou nejdůležitějších svátků kola roku, jehož mýtický význam je velmi prostý. Ve své podstatě znamená oslavu všudepřítomné vitílní síly, která tepe v žilách tohoto světa - síly, která prostupuje vším a všemu dává život, která pohybuje se rychlostí větru a žhne silou neuhasitelného ohně; síly, která šumí jako voda ve všech věcech a která oživuje zemskou hmotu a žene ji vpřed po spirále evoluce. Je to ona síla, která je mužem i ženou, světlem i tmou. Tato síla je spojením protikladů a přitahuje je k sobě do čiré jednoty. Je to tato síla, která je podstatou sexuálních pudů a která vzniká spojením opačných pohlaví. Z tohoto důvodu se na Beltain oslavuje svatba Boha a Bohyně, kteří jsou od této chvíle spojeni a svázáni jeden s druhým. Zároveň je Beltain svátek plodnosti, neboť veškerá semena jsou zaseta a je třeba jejich plodnost podporovat všemi možnými způsoby. Jak jsme již řekli, Beltainu vládne sexuální princip, k jehož oslavě byly odedávna zapalovány veliké ohně. Je to jeden ze svátků, který přetrval nejdéle a jelikož byl nejhlouběji zakořeněn v myslích lidí, patří k těm, které jsou dodnes nejzřetelněji patrné ve folklóru.

Beltain
Datum: 30. dubna - 1. května
Další názvy: Rudemas , May Eve, Čarodějnice, Valpuržina noc, Valpurga, 1. máj

Bůh je na jaře ve svém divokém aspektu pána zeleného lesa. Je Rohatým Bohem lovu, který se volný a svobodný prohání po hlubokých lesích vybaven jen svým mocným kopím. Bohyně, která se vrátila z podsvětí, nyní chodí volně po zemi a prochází se pod stromy a hvězdami. Také ona je volná, nespoutaná a svobodná. Mluvíme o ní jako o panenské lovkyni, která přináší do světa čirou radost a mládí čerstvě narozeného jara. Její krok je lehký jako krok bílé laně a kde se její bosé nohy dotýkají země, tam rozkvétají květy a zelenají se stromy. A jedné noci, když zrovna svítí jasný měsíc a nebe je plné hvězd, mladý Rohatý Bůh potká Panenskou lovkyni a zamilují se do sebe na první pohled. Dívají se jeden na druhého v němé úžasu a překvapení a blíží se jeden ke druhému. Podle učení velké části tradic se spolu také pomilují a od toho okamžiku se prohánějí po lesích společně. Oba jsou mladí a divocí, nezatíženi zodpovědností, myšlením a břemenem starostí o tento svět. K tomu lze dodat, že pro Boha tímto svátek začíná nejradostnější období kola roku, neboť po beltainu a především po letním slunovratu začínají jeho krušné časy a ani po tom už to nebude lepší...

Ostara
Datum: 21. - 22. března
Světová strana: východ
Živel: vzduch
Další názvy: Jarní rovnodennost, Alban Eiler, Eostre, Jarovít

Naopak mladý Bůh v tomto čase vyrostl do mužské podoby a dosáhl pohlavní dospělosti. Je zasvěcen do mužských mystérií, učí se lovu a toulá se svobodně po světě. V čase Imbolcu oslavujeme především falický aspekt mladého Boha. Jeho síla stále roste, jak přibývá dne a ubývá noci. Světla je víc a víc a temná stránka starého Boha postupně opouští tento svět. A lidé na zemi zatouží po lásce své Velké Bohyně. O svátku Imbolc ji volají zpět na zem a hlasy dolehnou až dolů do hlubin země. Bohyně slyšíce vyslovovat své jméno zatouží opět spatřit své děti. Starý Bůh již nemá dost síly na to ji zadržet a ona se vydává zpět na denní světlo. Proto je Imbolc svátkem světel, svící a ohňů. Jejich záře oslabuje temnotu a ukazuje Bohyni cestu k nám. A ona opouští temnoty a přichází zpět do tohoto světa.

O tomto svátku se děje několik věcí naráz. Začneme u starého Boha, který stále ještě obývá svou podsvětní říši. Během zimy se totiž jeho síla pomalu ztrácí a jeho podoba se rozpouští do temnoty až s ní zcela splyne. Bůh předchozího roku postupně přestává existovat a někdy okolo Ostary je již zcela pohlcen svou vlastní tmou a nevědomím. Toto nevědomí však stále ještě ovlivňuje svět. Neboť mladý Bůh a Bohyně jsou na jarním začátku svého cyklu ještě neovládnutí vědomou myslí.

Imbolc
Datum: 1. - 2. února
Další názvy: Candlemas, Brigantia, Oimelc, Svátek svící, Hromnice

Čas zimního slunovratu je zároveň časem radovánek, které mají zahnat strach z temnoty, ve které se všichni ocitáme. Tma zahání všechny duše ke světlu a teplu rodinného krbu. A my hledáme své blízké, ať už z rodiny, z covenu nebo z řad našich nejbližších přátel, abychom se navzájem těšili ze své přítomnosti a jeden druhému pomohli překonat období nejdelších stínů. Proto se společně radujeme, oslavujeme narození Boha, dáváme si dárky a jeden druhého činíme šťastným. Tančíme, pijeme víno a medovinu, blázníme a smějeme se, neboť tma je všude kolem nás a stíny, ty se přece vždycky bály smíchu.

Yule je časem největší temnoty, kdy je den nejkratší a zdá se, že noc trvá celou věčnost. O půlnoci letního slunovratu se pak rodí mladý Bůh slunce, který je příslibem návratu léta a světla na zemskou pláň. Dítě je zlatým darem Velké Bohyně tomuto světu, který by bez Slunce nemohl existovat a všechen život by zanikl. Tento její dar si dodnes připomínáme starým zvykem vzájemného obdarovávání. Svět je nyní zachráněn před temnotou. A i když následující dva týdny budou ještě plné nejtemnější tmy, naše dítě příslibů a nových začátků je na světě a pohanské děti nemusí mít strach o nadcházející jaro, protože mladý Bůh jednoho dne zesílí, dospěje a zalije zemi svým zlatým svitem.

Yule

Datum: 21. - 22. prosince
Světová strana: sever
Živel: země
Další názvy: Zimní slunovrat, Midwinter, Alban Arthuan, Kračun