část 3-Pakty,způsoby poznávání a úvahy o pokoře..

část 3-Pakty,způsoby poznávání a úvahy o pokoře..

Pakty všeobecně rozeznáváme:
a.) dobrovolné,
b.) nedobrovolné — neúmyslné.
Podle směru působnosti:
1.) reintegrační,
2.) prospěšné fysickému.
Každý pakt jest vědomé a dobrovolné vzdání se svobodné vůle v jednom směru ve prospěch
vůle směru druhého. To platí i o tzv. paktech neúmyslných, neboť vytvoření speciální morálky, jež jest
brzdou svobodné vůle v některém směru, má dříve nebo později v důsledku uzavření nějakého paktu.
Smysl, účel paktu: jest celkem dán definicí. Chci-li reintegračně spět, musím si ukládati fysická
omezení a zcela přirozeně člověk toužící po hmotných výhodách jest zbaven a omezován v činnosti
duchovní. Nedostává inspirací apod. Fysické omezení ve svém souhrnu nazýváme desaterem. Desatero
jest nazýváno smlouvou s Bohem, zcela po právu, neboť s Bohem možno se vázati jen prostřednictvím
morálky.
Důvody a okolnosti vedoucí k uzavření paktu:
Je to hlavně nespokojenost s prostředím a způsobem života a touha po něčem — dle mého názoru
— vyšším, lepším. Snaha utéci všednosti. Útěk sám je možný čtverým způsobem:
1.) okultismus (touha po neobyčejném),
2.) fysické požitkářství (sem lze zařaditi i drogy),
3.) spřádání snů, fantasie,
4.) odevzdanost do náboženství.
Každý z těchto způsobů má ve svém důsledku uzavření paktu. V okultismu — subtrahentní bytosti,
démoni, ale také andělé, geniové. Fysické požitkářství vede k narkomanii, k manii vůbec a
k paktovním drogám. První druh je obvykle příkladem paktu dobrovolného, chtěného, druhý bývá
paktem neúmyslným. Dobrovolné i neúmyslné paktování, dle okolností, jest zakončením éry spřádání
snů a fantasií. Sem patří incubus, succuba, stigmata apod.

Nejčastější příklad, odevzdání do náboženství, vytváří vždy pravidla morální, desatera, jež jsou
paktem s tím kterým demiurgem nebo egregorem. Typ jednoho z nejblahodárnějších paktů, kde při
minimu omezení svobodné vůle se zaručuje určitý postup na evolučním žebříčku. (Ostatní pakty
urychlují vývoj v čase; tento nikoliv, jde konformně s proudem a dává člověku postupně procházeti
všemi vývojovými fázemi a třídami.)
Partner, s nímž jest pakt uzavírán. Můžeme děliti:
1.) bytosti nejvyšší (paprsek, geniové, andělé),
2.) bytosti astrální (démoni, succuby),
3.) bytosti polofysické (egregor),
4.) bytosti fysické,
5.) živé věci hmotného světa (zvíře, strom, kámen).
1.) V tomto případě závisí uzavření paktu hlavně od ochoty takové bytosti vstoupiti s člověkem
do styku. Zde jest člověku pakt darován jako koruna jeho snažení a není odvislý od jeho přání. Jest
spíše výsledkem nám neznámého zákona.
2.) Zde jest pakt odvislý od našeho přání a vůle. Je-li spojena s vhodným dekretismem, lze
s démonem pakt uzavříti. To jest vědomý způsob. Neúmyslné uzavření paktu spočívá ve vytvoření
larvy, která jaksi zprostředkuje sama styk mezi člověkem a démonem za účelem navázání paktu.
(Rozdíl mezi obsessí a paktem tkví především v tom, že posedlý nejedná dle svých přání a vůle,
kdežto při paktu si člověk vždy ponechává iniciativu v jednání.)
3.) Bytosti polofysické — egregor. Zdálo by se, že tyto bytosti nesouvisí s paktem, ale musíme
si uvědomiti, že svou příslušností k egregoru jsme účastni jistých výhod, za které přebíráme opět určité
závazky. Podle povahy má takováto příslušnost k egregoru rozhodně blíže k pojmu paktu, než
např. k obsessi.
4.) Fysické osoby. Zcela běžný zjev, o němž netřeba se dále šířiti. Sem spadá i zapojení do určitých
iniciačních středisek, které ovšem ve svých důsledcích splývají s pojmem paktu s egregorem.
5.) Živé věci hmotného světa: známé jsou pakty se stromem, s rostlinami, se zvířaty apod. Zde
pakt přebíhá v nám dosud neznámý automatismus, kdy život jednoho jest odvislý od života druhého
partnera.
Zbývá ještě uvésti pakt s Adamem-Kadmonem, jenž jest důsledkem určitého, dobrovolně učiněného
slibu nebo předsevzetí.
Rituál nebo způsob uzavření paktu: opět buď vědomý nebo neúmyslný. Vědomý způsob se děje
tzv. evokací. Každá evokace jest vlastně nabídkou k paktu. Neboť něco požaduji a musím za to něco
zaplatiti. Názor, tak rozšířený mezi okultisty, že evokovanou bytost donucuji k plnění svého přání jen
silou své vůle, jest nesmyslem. Tato mne poslouchá proto, poněvadž tím plní svůj příspěvek
k budoucímu paktu, jenž musí nastati. Vše nutno zaplatiti, za určitou hodnotu musím dát protihodnotu
— to jest zákon. Někdy se děje evokace ovšem již s úmyslem pakt uzavříti. Příslušný rituál jest buď
tradován, nebo se dá lehce zkonstruovati, je-li můj úmysl — pakt uzavříti — neochvějný. Bytost, kterou
chci evokovati a vstoupiti s ní v pakt, pomáhá mi v evokačních přípravách inspirací.
Neúmyslný způsob uzavření paktu spočívá v tzv. paktovních drogách. Jsou prostředníkem, resp.
vehikulem, po němž se člověk mentálně dostává do jiného světa. Při častějším užívání drog vystupuje
při visích v popředí ústřední bytost — démon, se kterým se pakt uzavírá. Prakticky vzato, vzdává se
člověk světa vezdejšího ve prospěch světa jiného, resp. zařizuje se v tomto světě tak, aby mu nebránil
v návštěvách tohoto druhého světa. To má za následek omezení svobodné vůle v jednom směru ve
prospěch svobodné vůle v druhém směru. Jest samozřejmé, že ve způsobu užití drogy jest již obsažen
nutný rituál.
Všeobecně — způsob vedení života odlišný od způsobu jiných lidí a tím vytvoření specielní
morálky nebo desatera, rozdílného od ostatních vrstevníků, vede vždy k uzavření nějakého paktu, třebas
úmysl pakt uzavříti zpočátku chyběl. Neboť omezuji se ve svém fysickém nebo duchovním až do
doby, kdy nabudu potřebných styčných bodů s bytostí, se kterou pakt navazuji.
Rituál nebo způsob, jímž se pakt udržuje v činnosti. Jest vcelku znám a spočívá především
v určité periodicitě konání a myšlení. Subtrahentní bytosti, džiny, nutno pravidelně krmit; u démonů stačí zachování příslušného morálního charakteru, u vyšších bytostí nad to ještě modlitba, koncentrace
apod. S výjimkou bytostí subtrahentních jest to povětšinou čistý automatismus.
Důsledky naplnění paktu: Krátce řečeno — obsesse paktovním partnerem, nebo něčím rovnocenným
z jeho světa. U paktu s tendencí hmotnou nastává obsesse hmotou, po smrti rozplynutí ve
hmotě (ztráta jiskry /božské/). U paktů s tendencí reintegrační obsesse duchem a tím únik hmotě v tom
stupni, jak intensivně bylo paktu užíváno. Není vinou paktu, že nedocílíme nejvyšší mety, nýbrž to
záleží na velikosti příspěvků z naší strany, tj. ve kvantu vzdání se svobodné vůle horizontální (zemské
— hmotné).
U paktů tzv. dobrodějných, jest nám poskytováno tolik, mnoho-li jsme se na druhé straně zřekli,
kdežto u paktů s tendencí hmotnou nabízí se nám hmotných výhod vždy více, abychom tím byli nuceni
se více zříci hodnot duchovních. V prvém případě napřed platíme příspěvek a pak obdržíme protihodnotu,
v druhém případě dostáváme hodně předem, abychom musili potom hodně platiti. V prvém
případě jsme poslušni paktovního partnera, ve druhém naopak my poroučíme a partner je poslušen.
(Gnom: kdo se první projeví, bude v područí.) Představíme si nyní moment obsesse: v prvním případě
jest vytouženým cílem, dosažením jeho, a je v souzvuku s přirozeností našeho pasivního postoje. Jsem
pasivní až k obsessi. V druhém případě probíhá obsesse za tragických okolností: nastává vzbouření
dosavadního sluhy proti domnělému pánu. V prvním případě samozřejmý a čekaný důsledek pasivity
— splynutí, v druhém nečekaný a tragický důsledek pýchy a panovačnosti — pohlcení.
Důsledek přerušení paktu. Kdy nastává? Když uplatním svobodnou vůli v té doméně, ve které
jsem se jí paktem zřekl. Tím nastává zboření celé stavby duševní a tělesné rovnováhy, zničení desatera,
zhroucení dosavadního kréda, zkrátka chaos. A z tohoto chaosu opět si vybudovati spořádaný svět
morální, nabýti opět rovnováhy, jest nadlidským úkolem, neboť přerušením paktu jsem odříznut od
inspiračních zdrojů té nebo oné strany. Představme si takový moment u hermetika: spálí most vedoucí
k transcendentnu, nedostává inspiraci, ale ani hmota jej nemůže inspirovati. Musí k ní nejdříve nalézti
vztah a poměr, kterého reintegračním paktem se zbavil. Musí si téměř nasugerovati, že účelem a
smyslem života je jídlo, pohlavní rozkoš, peníze, sláva, moc atd. Musí tuto sugesci vystupňovati až
k naprosté a absolutní víře, což jest téměř nemyslitelno. Jinak z chaosu nevybředne a jest ztroskotancem
ve sféře duchovní po celý zbytek svého života.
Opačně — přerušení paktu s tendencí hmotnou má za následek zhroucení celého hmotného blahobytu,
paktem získaného a člověk jest existenčním ztroskotancem tak dlouho, dokud vytvořením
sanegorických larev si své existenční podmínky neupraví uspokojivěji. Transcendentno k tomu mlčky
přihlíží a je ochotno poskytnouti mu inspiraci teprve tehdy, až bude skálopevně věřit v Boha, neboť
víra jest nezbytným předpokladem dalšího evolučního růstu. Když získá konečně této víry, jest teprve
tam, odkud ostatní již vyšli. Jen po strašlivém úsilí dospěje k nějakému reintegračnímu výsledku, přičemž
hmota mu stále klade do cesty překážky a je mu nepřítelem po celý zbytek jeho života.

ZPŮSOBY POZNÁVÁNÍ       (sestra Viola — ladič ořech) Zdeňka Sedláčková 

1.) Bytí, klad, fysická existence, forma.
Jsou tři druhy poznávání: dětské, kdy instinkt dává to nejprimitivnější poznávání v nepopsané
duši dítěte. Toto ale zvolna zakrňuje nebo je odstraněno jako zelená slupka ořechu, protože začíná býti
formováno školou, literaturou apod. a rýhuje do duše člověka poznání vědecké. Je nutno tento vědecký
krunýř rozbíti, chce-li člověk dospěti k poznávání intuitivnímu.
2.) Ladič v prostředí.
Poznáváme-li pouze duševně, poznáváme tudíž jednostranně, a poznávání duchovní — vnitřní
— zůstává skryto. Dáme-li ale k tomuto vědeckému, analytickému poznávání, které je mínus, poznávání
vnitřní, kladné, dostaneme plus-mínus = syntézu.
3.) Projev existence, život, pohyblivost v prostředí.
Poznávání neprojevuje svoji existenci žádným bombastickým způsobem. Je potřebí nějakého
přehmatu, který jsem učinila, např. v řešení nějakého problému tím, že jsem analysovala místo syntetisovala.
Pak teprve si uvědomím, že je ještě jiný druh poznávání, vnitřní — osvícenecké, které žije svým vlastním životem, a není-li používán člověkem vědomě, přihlašuje se pouze náhodně, když jeho
stabilita je porušena nějakým výjimečným duševním stavem.
4.) Podmínky bytí v prostředí.
Poznávání bytuje v každém prostředí, aniž by vyžadovalo nějak zvlášť upravených podmínek.
Avšak vystavíme-li jej nárazům pochyb a srovnávání, musí se nutně rozpadnouti a zůstává jádro, nejhodnotnější
část celku, a člověk se dostává k poznávání intuitivnímu.
5.) Vliv na okolí.
Každý člověk, který dosáhl poznání, ať již vědeckého nebo intuitivního, vzbuzuje u ostatních lidí
zvědavost a dodává jim chuti k práci na sobě samých. Svádí k napodobování.
6.) Vnitřní čirost — vnitřní pohyb — sebezachování ladiče.
Poznávání intuitivní, vnitřní, nemůže růsti bez předchozího poznávání vědeckého. Jakmile je
mu dán vědeckým poznáním ochranný obal, vyvinuje se samo, projevujíc ve hmotném světě své zásahy
tím, že člověk počíná chápati, zažívati a hleděti na věci tohoto světa způsobem odlišným od lidí,
kteří si neuvědomují, že poznávání intuitivní je neodvislé od poznávání vědeckého, jakmile toto mu
dalo poznat určité zákony; je pozdě potom, drželi-li jsme se pouze vnějšku, i když jej nakonec odhodíme,
křísiti intuici, jejíž trvání nás provází celým životem, protože zjistíme, že její průbojnost seschla
na minimum.
7.) Poměr ladiče k celku.
Člověk s intuitivním poznáváním je navenek normální složkou kolektiva, lišící se pouze svými
názory, které se zdají tvrdými a zdánlivě neproniknutelnými, ale jen proto, že není možno slovně dobře
vyjádřiti to něco, co chápeme intuitivně.
8.) Způsob fysického zániku ladiče.
Poznávání vědecké zaniká fysickou smrtí každého jedince. Poznání osvícenecké pouze mění
formu, ve které bylo uzavřeno, a bytuje dále v lidské monádě. Poznávání instinktivní nezaniká, nýbrž
se stává součástí pudových zkušeností. Zkušenost musí být výsledkem poznání, byť i jen pudového. Je
dokazatelné tím, že se u něj projevuje dědičnost.
9.) Poslání ladiče, jeho účel a smysl.
Poznávání v širším slova smyslu lze všude zjistiti a musí míti svoji paralelu se světě intuitivním
a vede k jednomu cíli, kterým jest všeobecná evoluce, nechceme-li popříti všechny hermetické zákony.
To je i odpověď na
[Následujících několik řádek chaoticky uspořádaných, část zřejmě nezaznamenána.]
I když se forma poznání zničí, představa té formy zůstává a musí býti naplněna (palingenese),
poněvadž všeobecná evoluce značí i evoluci individua.
10.) Egocentrické uskutečňování ladiče.
11.) Universální uskutečňování ladiče.
12.) Obětování ladiče.
***** Vložena stránka strojopisu
                    22.
Reintegrace jde přes morálku. Základem morálky je ovládání pudů, nikoliv jejich přemáhání. U
morálky můžeme stanovit jen stejný cíl, platný pro všechny (např. morálka božská nebo lidská), ale
cesty k němu jsou individuální. Proto jsou v náboženství i ve filosofii nonsensy, a žádné náboženství a
filosofie nás neuspokojí v tomto směru; recept na morálku není. Např. v křesťanství: pohlavní láska je
hřích, ale mateřství je posvátné. Kristus asi myslil lásku ve všech formách — doporučoval ji, a tedy i
pohlavní. — Téměř všem lidem je společná vůle — po ovládání atd. A druhá společná složka by měla
být analýza svých pudů. Nutno vzít všechny pudy a najít jejich zasahování do všeho našeho myšlení,
konání, do našeho estetického cítění atd. Analýza sama už velmi silně pomáhá k ovládání pudů.
Příklady: umění je krajně sexuální; abstrahujeme-li to sexuální v něm, zbude toho velmi málo.
Nebo: žena je tvor krajně sexuální, i její činy, a co je u ní nad pohlaví, toho je u ní velmi málo. — 

Postupujeme-li takto i při ostatních pudech, ztrácíme pomalu ideály, a to je naším cílem, neboť
právě ty ideály, to idealisování nejvíce překáží. Sexuální představy jsou zvědavost, falešné idealisování;
pak z toho vyplyne nešťastné zamilování atd.
Jakmile bude pro nás pohlaví pouze fysiologickou funkcí, jsme pány sexu. Ale nesmíme zhrubnout.
Vyžilec není pánem sexu, poněvadž je hrubý a sprostý.
V otázce morálky je snad nejsprávnější příměr: morálka — zdraví. Je jedno zdraví, ale cesty
k němu jsou různé. A právě tak je tomu u morálky.
Ostatní pudy jsou také ve spojitosti s pohlavím, např. hltavost.
Kdy nastane zrození Hora?
Nastane až po spojení center, tj. na konci cesty, ne dřív. Tento Hor je pak oslavené tělo, tj. já.
Rození Hora ovšem postupuje od počátku integrační cesty.
***** Konec strojopisu, pokračuje rukopis

 ZPŮSOBY POZNÁVÁNÍ. (podle Mistra Milana)

1.) Problém chápání můžeme děliti podle čísla tři na tři kategorie o třech základních pojmech
chápacích funkcí:
a.) intuice, jasné přímé a bezprostřední chápání pravd, které duch poznává bez pomoci analytického
zkoumání a bez ohledu na zkušenost a rozumování. Paralely intuice jsou vnitřní cit, tzv. božská
jiskra, v metodách exaktních — syntéza.
b.) instinkt, čili pud, to jest přirozené chápání, činnost vedoucí k záměrnému cíli, jejž si individuum
instinktivně chápající neuvědomuje. Jemu odpovídá v jiné doméně mystický cit a v systémech
exaktních analysa.
c.) Byla-li intuice a instinkt analogií síry a rtuti alchymické, jest alchymická sůl obrazem intelektu,
jenž přijímá uvědoměle nebo záměrně po zdůvodnění duchem i rozumem, instinktem i intuicí.
Jemu odpovídá rozum, filosofická moudrost či osvícení.
V systémech řadili jsme ke dvěma základním principům analysu a syntézu. Analysa jest poznávání
rozkladem na nejmenší součástky, cesta dovnitř, vyžadující obyčejně konkrétní předmět, jejž by
mohla pronikat. Syntéza postupuje naproti tomu z vnitřku ven, jest tedy cestou vzrůstu a může lépe
operovati i s abstraktními předměty.
Představíme-li si oba tyto protiklady promítnuty graficky kruhem, bude analysa cestou od obvodu
tohoto obrazce k jeho středu, syntéza od středu k jeho nekonečnému obvodu. Z toho schematu
dala by se odvoditi další tzv. geologické analogie, dosadili-li bychom za analysu sílu dostředivou,
zemskou tíži a za syntézu její opak, sílu odstředivou, směr, který sledují rostliny při svém růstu.

Zdálo by se, že obě síly, stejně jako oba poznávací systémy, se ruší. To je ale znemožněno věčně
živým středem, solí alchymistů, která jest jejich věčně kmitajícím děličem a pojítkem.
Vzpomínám na jeden pokus z přírodních věd ve škole, kterým se dokazuje, že směr růstu rostlin,
opačný směru působení tíže, určuje právě síla odstředivá: semeno zavěšené na stále pracujícím
kyvadle klíčí kolmo k jeho závěsu, tedy k zemi, bez ohledu na její opačnou přitažlivost.
Stejně jest i s oběma druhy poznávání: jejich střed, rozum nebo rozumování je dělí, určuje a
kontroluje.
Syntéza i analysa, intuice i instinkt podmiňují se navzájem a společně tvoří ideál moudrosti,
jenž je semenem pravého osvícení. Tato moudrost v chápání a činech jest síla, kterou se mění podstata
a tvářnost osudu moudrého, jest vítězstvím božského nad lidským v rozumu člověka, výslednicí zápasu
rozumu a srdce.
2.) Každé poznávání vyžaduje poznávané prostředí, jehož je předmětem. Z prostředí čistě fysického
vzniká poznávání analyticko-instinktivní; fysicky vyšší, popřípadě ideální, poznávajícím často
stvořené prostředí vede k poznávání intuitivnímu. 

3.) Poznávati značí žíti. Poznáváním upravuje se nejenom život poznávajícího, ale jeho působnost
sahá i mnohem dále, upravujíc dráhu další evolucí druhu. Nemá tedy poznávání žádné prostorové
ani časové omezení jako život, který jest všude a ve všem, bere pro sebe sama, i dává životní podmínky
jiným.
4.) Podmínkou poznávání takového, jak je chápeme, jest život. On je úrodnou půdou, v níž klíčí
sémě evoluce a nebylo-li by života, splynul by poznávaný předmět s prostředím poznávání, a nebylo
by hmotných obalů, jimiž nutno poznáváním pronikati.
5.) Vnitřní vývoj individua jest dán stupněm poznávací schopnosti a fysickými možnostmi prostředí.
Vyvíjí-li se tedy prostředí, podporuje i nepřímo vývoj každé ze svých složek,
6.) jež puzeny jsouce instinktivními pudy, které představují jakousi zásobu plodů poznání minulých
generací, sledují zákon sebezachování a trvání, tedy i neomezené poznávání.
7.) Instinktivní poznávání cílí většinou k hlavnímu účelu, jímž jest zachování fysických podmínek;
k tajemství vesmíru a věčnosti můžeme však pronikati jedině intuicí a to poznáváním toho, co se
děje v nás, daleko mimo náš rozum a naše vášně. Intuicí hledáme vážný vztah nejprostších věcí
k věčnosti a odlesky nepoznatelna, vyzařující z podstaty a pramene všech věcí do naší sféry. Tím jest
dán vztah myslícího individua k celku.
8.) Instinkt jest paralelou světa fysického, intelekt duchovního. Z hlediska duchovního jest instinkt
smrtelný, intelekt věčný; z hlediska fysického je tomu naopak. Hmotný svět [ne]zaniká, jen
forma se mění a její instinktivní poznání přežívá tvar, objevující se znovu a znovu doplněné a zdokonalené
v řetězu potomků téhož rodu.
Poznávání intelektuální, které jest rovnoběžkou cesty duchovní, jest pravděpodobně i analogií
poznávání pudového,
9.) neboť účelem chápání jest získání tvůrčí moudrosti, aby touto mohl chápající tvořiti dále,
které jsou články pro nás nekonečného řetězu universálního vývoje.
10.) V egocentrickém smyslu tato tvůrčí moudrost stává se osvícením, v němž člověk poznává a
miluje sebe ve všem; hovoří se sebou a sebe chápe ve slunci a ve hvězdách, stejně jako v nejmenší
květině a nejmenším zrnku písku na březích nezměrných oceánů.
11.) A to jest, myslím, nejvyšší cíl pozemského tvorstva, poznávati své kosmické nebo božské
souručenství, poznati a chápati boha v sobě a sebe v Bohu, to jest učiniti věčnost okamžikem a sebe
věčností.
12.) Poznatky lze obětovati trojím způsobem:
a.) předáváním k veřejnému užití (cesta učitelská),
b.) užitím k vlastnímu vývoji,
c.) jeho obětováním víře v pravém slova smyslu tam, kde jí odporuje, víra je však nejvyšší tvůrčí
silou. Jest to tedy již mentální tvoření pratvarů nových idejí nebo nových životních forem (putrefakce);
jest to tedy již cesta těch, kteří dovedli spojit nevědomost děcka s moudrostí člověka, který se
dovedl vrátit ze smrti.
Mistr Milan 1940 

ÚVAHY O POKOŘE                                          (sestra Viola 1941)

Pokora je vědomé nebránění se útokům vnějšího světa, nebo přijímání příčinného utrpení jako
absolutně spravedlivou samozřejmost. Mluvíme-li o pokoře tolstojovské, bývá to většinou nikoli vědomé
nebránění se, ale nedostatek energie, nebo síly fysické, nebo materielní závislost.
    Pokora ve svém vnějším projevu je lidmi obyčejně hodnocena jako něco neřádného. Proto pro
správné hodnocení je směrodatným pocit, který zůstane v člověku po nějakém pokorném činu. Pseudopokora
zanechává pocit méněcennosti a touhy po odvetě. Pravá pokora naplňuje však člověka blahým
vědomím překonání pudové reakce na útoky, jež ohrožují jeho klid.Myslím, že pravá a správná pokora bývá jen vůči věcem a dění vyššímu. Tolerance, smířlivost a
shovívavost vůči lidem nesmí být zaměňována se slovem pokora. Jedině správně a namístě je slovo
pokora ve výroku: „Vím, že nic nevím.“
   Přijímá-li někdo nějaký nezdar nebo neúspěch pokorně, spoléhá přitom na Prozřetelnost, že mu
pomůže. Vím, že v tom a tom případě jsem byla pokorná a přineslo mi to užitek ať už materiální nebo
duchovní. Mám tedy již zkušenost, že pokora nese v zápětí s sebou nějaké plus.
  Všechny náboženské systémy pokoru doporučují, protože tím posilují víru svých věřících
v božské milosrdenství a odměnu za ní. Tím si též udržují dav.
Ze shora uvedených úvah vyplývá tento závěr:
  Pokora je vztah k okolí, daný správným hodnocením sebe sama. Pud sebezáchovy nás mimovolně
nutí k přeceňování sama sebe a ve spojení s rozumem vede nutně k pýše.

    Pokračování viz část 4-INDUKCE V EVOKACE,CVIČENÍ KLIDU,SMRT PŘIROZENÁ A NÁSILNÁ