PŘEDNÁŠKY Z OKRUHU LASENICOVÝCH ŽÁKŮ -CHOROBY Z FILOSOFICKÉHO HLEDISKA
vlastnoručně zaznamenal a k uveřejnění poskytl
LADISLAV BĚHOUNEK
RADOST
Radost jest blahá citová reakce, kterou subjekt odpovídá na určité zásahy, podmíněné buď jeho
činným nebo trpným jednáním. Zdrojem radosti může být subjektivní dobro, ať již hmotné nebo nehmotné,
ona jest stálým výrazem světa živlového a nástrojem zdokonalování. Z tohoto hlediska odpovídala
by radost živlu vzduchu. Když jsme byli do své práce vložili oheň (nadšení, vůli, atd.) a vodu
(cit), uvolňuje se při daném průběhu dole (země) živel vzduchu. Podle projevu může být radost různé
letory člověka živelně tedy kombinace živlu vzduchu se všemi ostatními. (Projevy výbušné — oheň,
jásavé — vzduch, unylé — voda, vzrůstající — země.) V každém případě je radost výrazem našeho
postoje ke skutečnosti a tento je dán výhradně vnitřní strukturou uvažovaného individua. V relativním
životě tvoří radost relativní kladné hodnoty, anebo je jejich výslednicí. Radost není účelem života,
nýbrž je jeho zpestřením a vzpruhou. Ve své nejdokonalejší podstatě vzniká účastí na radostech druhých.
Radost je citová a spontánní citová reakce na utrpení a práci, kterou příroda koriguje přílišné
výchylky bolesti. Může vznikati z důvodů morálních i nemorálních, ale vždy nese v sobě stigma utrpení.
U profánního člověka je touha po radosti principem všeho zla, protože se domnívá, že dosáhne
uskutečněním svých tužeb jediného, k trvalé radosti nezbytného pramene.
Otročení radosti jest vášní, její správné ovládnutí duševní mocí. Radost se vyvolává jakožto reakce
na její protiklad. Schopný člověk může tedy takto evokovati ze všeho stvořeného jakýkoli pocit,
tedy i radost. Trvalé hromadění jejich protikladů tak, aby se reakce co nejméně, nebo vůbec ve světě
živlů neprojevila, mohli bychom nazvat reintegrační prací, která vede ke stavu netělesnosti, stavu prostému
přání a hloubání. Zde radost jakožto produkt rozlišování v Já a Ne-já, pomíjí a nastává stav
vnitřního slunce, které maže viny z osudu člověka, stav nepotřebující příčiny a rostoucí sám ze sebe ve
světě principů.
CHOROBY Z FILOSOFICKÉHO HLEDISKA
Každá nemoc je jednou z forem utrpení a pochází z těchto příčin:
1.) utrpení reintegrační,
2.) povahové defekty,
3.) důsledky amorálností duševních i fysických, jež nazýváme také hříchy.
Nemoce první kategorie, vyskytují se velmi zřídka, nutno trpělivě snášeti a případně převésti
část utrpení do jiné sféry, nebo rozložením a nahrazením jeho ekvivalenty.
Choroby druhé kategorie jsou vyléčitelné, odstraníme-li včas vadu temperamentu, načež nemoc
přejde sama sebou.
Skutečně vyléčit bez odstranění příčiny lze jen choroby třetí kategorie, pakliže v konání amorálností
nepokračujeme. Jsme vždy povinni svoji nemoc léčiti, při čemž můžeme intenzitu utrpení tohoto
druhu rozkládati nebo nahrazovati jeho ekvivalenty.
Léčiti choroby jiných lidí jest nám dovoleno jen v rámci fysických prostředků. Prozřetelnost sice
stejně nezměníme, ale zachováme se alespoň morálně. Nesmíme užít prostředků hermetických,
vyjma spagyrických přípravků a to bez udání přípravy a původu léků. Léčba mumiální jest zakázaná,
transplantovati lze do říše minerální, méně do říše rostlinné a nikdy do říše živočišné. !!!
Užijeme-li ve výjimečných případech v krajní nouzi k vyléčení přesto hermetických poznatků,
jest tento zásah vlastně profanací a přebíráme plnou zodpovědnost za další vývoj uzdraveného ve
smyslu reintegračním. To platí tím více u dětí, pro které jest lépe, zemřou-li včas.
PROFANACE A ZODPOVĚDNOST
Profanací jest zjevování pravd vyšší úrovně v pláni nižší a tím zatížení tvora nižší úrovně zodpovědností,
jež je jeho stupni vývoje neúnosná. To platí zejména pro případ, kdy si hlásanou pravdu
plně uvědomuje, ať již intelektuálně či pocitově, ale jeho stupeň morálky je dosud nízký, takže důsledky
jich zneužijí. Zodpovědnost nenese sám, nýbrž se o ní dělí se zjevovatelem a intenzita zodpovědnosti
jest různá podle povahy pravdy a poměru obou účastníků.
Žák nese výlučně sám zodpovědnost, zneužije-li pravdy, kterou dokonale pochopil, uvědomil si
důsledky z ní plynoucí a je-li morální výše alespoň téhož stupně, ve kterém je tato pravda domovem.
Zde nelze mluviti o zatížení zodpovědností jeho stupni vývoje neúnosnou.
Ale i učitel-zjevovatel nese zodpovědnost výlučně sám, prozradí-li svým žákům více, než stačí
pochopit, prožít a uvědomit si důsledky z hlásané pravdy.
V této souvislosti můžeme hovořit o zodpovědnosti:
1.) přímé, tj. nese-li člověk zodpovědnost sám,
2.) nepřímé, tj. nese-li člověk spoluzodpovědnost za chybný krok druhého.
Dále jest zodpovědnost:
1.) aktivní, kterou přebíráme hlásáním pravd,
2.) pasivní, nezjevíme-li v pravý čas hledajícímu pravdu, nebo neupozorníme-li jej na následky
nějakého jeho činu, o kterém víme, že jest nesprávný. Naproti tomu dlužno míti na paměti, že
pravdu pochopí dokonale jen ten, kdo dlouho bloudil a marně ji hledal. Proto klademe důraz na slova
„v pravý čas“.
Všeobecně lze říci, že vliv zla profanací způsobeného trvá jenom v rozsahu bezprostředního
kruhu, v němž byla tato způsobena, čili v řetězu činů zla se zodpovědnost vztahuje hlavně jen na předchozí
článek a vliv z dalších článků je zpravidla jen nepatrný. Důsledky plynoucí ze zodpovědnosti
projevují se podle povahy zodpovědnosti buď ve sféře fysické nebo vyšší. Na fysické pláni manifestuje
se v utrpení, které je možno mírniti rozkladem jeho složek nebo použitím jeho ekvivalentů.
V úrovni vyšší trvají následky tak dlouho, jako zlo profanací způsobené a neznáme zatím způsobů,
jimiž by bylo možno je nyní v našem hmotném světě zmírniti.
Závěrem lze říci, že nejlepší cestou, jak zjevovati pravdy a vyhnouti se alespoň z velké části
zodpovědnosti, jest podávati je ve formě symbolické, ve formě legend, mýtů apod. Kdo svou dosavadní
prací dospěl určité výše, ten skrytou pravdu pochopí, a pro ostatní zůstává i nadále pouhou pohádkou
bez bližšího smyslu. Další přednost spočívá v tom, že tradice nám tyto pravdy v symbolickém
rouše udržuje a předává, takže hledající kdykoli a všude mohou z této nevyčerpatelné studnice těžiti
věčnou pravdu.
POSLOUPNOST ČINŮ A ZÁKON KARMY
Popud ke každému jednání a činů vyplývá ze tří druhů:
1.) svobodné lidské vůle,
2.) inspirace,
3.) zákona.
Všechny činy postupem času na sebe navazují a směřují jedním směrem, při čemž počáteční
plynou ze svobodné lidské vůle, vedou k činům inspirovaným — podle povahy buď vysokými nebo
nízkými silami — a konečnými články řetězu jsou činy diktované zákonem.
Lokalita těchto druhů jest analogická potrojnému dělení člověka.
1.) vůle — tělo
2.) inspirace — duše
3.) zákon — duch
Z toho lze usuzovati, že svobodná lidská vůle jest podmíněná fysickým tvarem, že inspirace působí
na duši a náš duch — božská jiskra — jest naším soudcem, jenž bdí nad naplněním zákona, který
jest pouze důsledkem předchozích činů obou nižších kategorií. Tím můžeme vysvětlit dočasné vítězství
zla, neboť jest zapotřebí určitého času, než po řetězu činů projeví se první čin zákona. Tato doba
musí ale přijíti a tento fakt nazýváme karmou.
Skutky plynoucí ze svobodné vůle, jsou naším projevem aktivním. Činy inspirační jsou pasivní
a činy zákona mohou se — z našeho hmotného stanoviska — jeviti jako aktivní nebo pasivní, ač ve
skutečnosti jsou funkčním projevem jediné entity nepolarisované. Neboť tato entita bytuje ve vyšší
úrovni a jenom jejím promítnutím do fysické oblasti se nám jeví jako polarisovanou.
Dosud uvažujeme o trojnosti činů ve hmotě. Tatáž analogie platí ve sféře duševní i duchovní,
při čemž „zákon“ jako výslednice kladu a záporu předchozího bytuje vždy v další, vyšší pláni, takže
ve sféře ducha zákon zasahuje přímo prapříčinu.
Tím dospíváme k číslu 9, jako je hierarchií. Desítku, která je dokončením a současně počátkem,
nalezneme v původu činů, o němž jsme dosud nemluvili a tím je zásah Prozřetelnosti. Prozřetelnost
může, ale nemusí zasáhnout všude ve všech sférách na počátku, uprostřed nebo na konci řetězu důsledných
činů a její zásah je neurčitelný, nevyzpytatelný, ježto vyplývá z nám nepochopitelného Zákona
a znamená to, co nazýváme „milostí Boží“.
POKUŠENÍ
Naše pojetí dobra a zla je nedokonalé a náš postoj vůči nim musí být v souladu s všeobecným
chápáním dobra a zla v jejich fysických, tj. zemských projevech. To, co svobodná lidská morálka považuje
za dobro, musíme respektovat i my.
Je známo, že i nižší síly astrální nebo i z jiných sfér mohou inspirovati. Tyto nežádoucí inspirace
musíme považovat za druh pokušení, jež jest normálním průvodním jevem při reintegračním spění
a jeho intenzita jest úměrná intenzitě psychických sil, které tímto spěním probouzíme, a které jsou
taktéž jen pouhým průvodním jevem.
Jedním z druhů pokušení — jistě velmi častým — jest uplatnění vyšších probuzených sil
v profánním životě. Pohnutky pro užití těchto sil jsou diktovány naším pojetím dobra nebo zla. Pokud
se týče zla, jest samozřejmý náš odmítavý postoj vůči užití vyšších sil.
Zdálo by se, že používání okultních poznatků a sil ke konání fysického dobra jest nejen dovoleno,
ale i doporučováno. Není to však správný názor, neboť naše představy o dobru jistě se nemohou
krýti s pojetím dobra z hlediska absolutního a tím směšujeme dva světy. Naše stanovisko musí být
analogické s naším postojem vůči chorobám jiných lidí, tj. konati fysické dobro fysickými prostředky.
Okolnost, že mnozí duchovní velikáni v průběhu dějin používali svých vyšších schopností ku
konání fysického dobra (zázraky), náš názor posiluje. Konání zázraků mělo význam jen podružný a
sloužilo spíše jako pomocné a přípravné práce k naplnění speciálního poslání těchto zasvěcenců. Ačkoliv
si osvojili vyšší schopnosti již dávno dříve, přikročili k jejich užití teprve tehdy, až když měli
svůj životní úkol jasně před sebou.
-Pokračování viz část 2-DUCHOVNÍ PÝCHA
2024 ©