Část 5-VYSLOVENÍ A POJMENOVÁNÍ,ASTRÁLNO,TVŮRČÍ ČINNOST POCITOVÁ,POZNÁMKY O MISTROVI
VYSLOVENÍ A POJMENOVÁNÍ:
Jak víme z hieroglyfů, Každá značka, písmeno, jest vyjádřením určité síly. Kombinace písmen,
slovo, je různé seskupení složek této síly, jejich zdůraznění nebo neutralisování. Každé slovo vybavuje
představu. Představa jest tvarová na rozdíl od pocitu, jenž je beztvarý. Vystižení a odhadnutí poměru
sil tvořících slovo lze ale jen pocitem. Tím docházíme k faktu: každé slovo vzbuzuje v nás představu
— tvar, tělo předmětu, a současně i pocit — silová podstata, duše předmětu. Nebo opačně: každý
předmět vzbuzuje v nás pocit, který přenesením do představy, shodné s tvarem předmětu, dá nám slovo.
Při pozdějším opakování toho slova, evokuje se nám představa i pocit pojmenované věci. Učinili
jsme tudíž předmět živým, tj. bytujícím mou představou. Adam vyslovil praideje z pocitové sféry do
předmětu a pojmenoval je jménem, jímž předmět ožil v jeho představě a poněvadž jeho představa byla
globální představou světa, předmět byl živým.
Naše představové vyjádření pocitu, vzbuzeného předmětem, jest obyčejně nedokonalé a druhý
člověk by věc pojmenoval jinak. Vzbuzený pocit nezbytně se filtruje a zkresluje strukturální pocitovou
stavbou našeho vnitra, která tvoří osobnost. Jinak vyjádřeno: osobní živlový poměr ovlivňuje pocitovou
a představivou složku bytosti. Tím dospíváme k vysvětlení, proč pro jednu a tutéž věc jsou
v různých řečech jiná slova, třebaže mnohdy převládající silová složka nalézá společného vyjádření ve
stejném písmenu nebo hlásce. To je kořen slova, který se již blíží signatuře rerum. (Matka, mather,
Mutter, mater, mère apod.) Naproti tomu národy podle své letory vyzdvihují z předmětu různé složky,
bez ohledu na ostatní. Pohlíží na předmět jen z jednoho aspektu, který pak vyjadřují slovně. (Dítě,
Kind, baby, l’enfant, bambino apod.) Zde nejsou žádné společné složky, ale pocitově se můžeme přesvědčiti,
že jest takové slovo vyjádřením téže věci vyzdvihujíc jinou vlastnost.
K správnému Adamskému pojmenování všech věcí a tím slovnímu vyjádření signatury rerum
můžeme dospěti za dvou předpokladů:
1.) ustálení živlového,
2.) zapomenutí nebo lépe překonání mateřské řeči i ostatních jazyků, protože tvoří dráhu našemu
způsobu vyjadřování.
Praktický způsob ustálení živlového poměru jest znám ze středověku, kdy se adeptkám a adeptům
čarodějnictví předpisovalo páchání nejhorších hříchů, aby se tak dostali až na dno lidské morálky,a tím docílili ustálení živlového poměru. Takové slovo, pronesené za uvedených okolností, jest skutečně
tvůrčí.
Jest zajímavo, že dítě všech bílých národů užívá k vyjádření svých přání stejných slov, než se
naučí řeči svých rodičů. Např. ham, bum apod. Jest to ve skutečnosti atavismus, a vyskytují se tato
slova v sanskrtu — ham — hams — jísti, bum — bumi — země.
ASTRÁLNO
Astrální pláň jest styčná oblast mezi úrovní příčinnou a fysickou. Astrální úroveň vymyká se fysickému
chápání a jednání, třebaže ale sama na fysický svět působí tím, že se v ní přenášejí a kombinují
příčinné proudy a uchovávají otisky fysických i příčinných dějů a jevů, jejichž výslednicí jsou
děje a skutečnosti fysické. Pojem času astrální úrovně jest značně odlišný od téhož pojmu ve světě
fysickém; čas je tam nezbytně slabší a můžeme o něm říci jenom tolik, že shora se zrychluje a zdola
zpomaluje.
Nehledíme-li na složité dělení lidské bytosti tak, jak je podávají theosofické a jiné nauky, zmnožujíce
počet stupňů na přechodech tak, že schematicky řečeno rozdělují stejnou délku na větší počet
dílců, lze tuto bytost děliti na tři základní „těla“: tělo fysické, nositel hmotné podstaty člověka, tělo
astrální, zahrnující v sobě její pudový instinktivní svět a tělo intelektuální, odpovídající rozumu a
myšlení.
Tělo fysické není ve svém jednání samostatné a proto potřebuje vyššího vedení. U zvířat uskutečňuje
se toto vedení pomocí pudů, jež přenáší se pomocí astrálního těla jakožto nabytá zkušenost a
moudrost egregora druhu v astrální oblasti bytujícího. U vyšších jedinců nahrazuje úměrně s jejich
intelektuálním vývojem pudové řízení rozum, vycházející z těla intelektuálního a ovládá a zatlačuje
postupně většinu pudových složek povahy do pozadí; to děje se zde automatickou úvahou, vyvěrající
hlavně z intelektuální paměti nabytých zkušeností.
Kdy působí astrálno na člověka ve bdění, ve spánku a za zvláštních stavů nejsilněji?
Ve bdění tehdy, kdy rozum nemůže zasahovati svou rozkladností, tedy ve stavu snivosti nebo
př. jednosměrném rozumovém napětí, jež nedává mozku příležitost k analyse.
Ve spánku reaguje člověk na fysické i mozkové a intelektuální reflexy, takže působení oblasti
pudové, jež jest sice beze sporu nejsilnější, nelze dobře vymeziti v chaotickém sledu snových zážitků.
Aby působení astrálna bylo nejsilnější, bylo by nutno předpokládati zvláštní stav fysické i mozkové
relaxace. Proto někteří asketové užívají k tzv. astrálním visím zvláštní nacvičené posy, ve které
rozum není dosud zvyklý pracovati v plné intensitě a dá se snadněji zvládnouti nebo usměrniti. Poněvadž
stálým opakováním stává se člověku tělesná posice i sebe nesnadnější optimálně pohodlnou, jest
druhým účelem této tzv. asany omeziti co nejvíce pociťování těla. Tato složitá a namáhavá cvičení lze
však nahraditi i tím, že užijeme v leže nějakou z moderních drog, jež se užívají k částečnému umrtvení
nervového systému proti bolestem, neuralgii a pod.
Přímé vnímání nastává, když astrální tělo působí jakožto prostředník přímo na vjemové centrum
mozku schopné konstatování. Protikladem tohoto centra bylo by zde centrum reflexivní, které způsobuje
jednání bez předchozího konstatování a uvažování, jako je tomu u zvířat a nižších živočichů.
Přímé vnímání se projevuje buď viděním nebo slyšením (vnitřní hlas) podle toho, je-li člověk typem
akustickým nebo visuálním.
Výklady faktu astrálního putování jsou mnohdy fantastické a nesprávné, poněvadž se zapomíná
na skutečnost, že se zde nejedná o čas a na něm přirozeně závislý prostor fysický, nýbrž o čas a prostor
astrální, jež podléhají jiným zákonům. Indukce se nepřerušuje, pouze není vyložitelná v rámci fysických
možností.
Důvodem k putování jest touha viděti do astrálna nebo z astrálna na fysickou úroveň. V prvním
případě jde o řešení různých problémů; zjišťování a ověřování dějinných fakt, nebo předvídání událostí
budoucích. Předvídání viděním v astrálnu však málokdy uspokojuje, poněvadž jest nesnadno
vytušiti výslednici mnoha silokřivek zapříčiňujících určitý děj v budoucnu. Nejpravděpodobněji zdaří
se jenom tehdy, vstoupíme-li přímo v dotyk s jejich průsečíkem.
Vidění z astrálna předpokládá alespoň částečné zhmotnění, proto je putující zcela nebo částečně
viditelným. Toto zhmotnění nastává automaticky a jest způsobeno již vůlí viděti; poněvadž pak
s pojmem vidění spojuje člověk nejčastěji představu očí, zpravidla a nejvíce tyto se zhmotňují.
Výstup jest v podstatě dvojí:
1.) mozkový; při němž vidíme přímo astrální těla a jevy, jimž však bez výkladu nerozumíme.
Jest to tzv. výstup těla intelektuálního, který je pravděpodobně velmi častý, jelikož ale viděnému nerozumíme
(geometrické obrazce, světla, zvuky) jest prakticky bezcenný.
2.) astrálního těla ve vlastním slova smyslu; zde jest intelektuální část naší bytosti v dotyku
s astrálním tělem. Astrální tělo vidí astrální jevy v podobách své oblasti (astrální), které intelektuální
část člověka přepisuje do fysického klíče.
Návrat do fysického těla nastává, neoslabí-li člověk příliš pud sebezáchovy (nezájem na fysickém
světě).
K výstupu v astrálním těle je zapotřebí tří základních podmínek: otupení tělesné (smyslové) citlivosti,
usměrnění mozkové činnosti, aby nebyla analytická a volního aktu vlastního.
TVŮRČÍ ČINNOST POCITOVÁ (Milota 1943)
Pro správné pochopení je nutno si uvědomiti, že existuje jedna jediná pralátka, jedno jediné universální
fluidum, v němž a z něhož se tvoří:
1.) ideje,
2.) larvy,
3.) bytosti egregorické,
4.) bytosti plání vyšších — dočasně zrozeni v nižší úrovni,
5.) bytosti subtrahentní, pokud nemají dočasného fysického těla.
Tyto kategorie jsou vytvářeny jednak vlivem plynoucím shora (se světů nad tímto oceánem),
který můžeme podle povahy hodnotiti jako: praideje, zákon evoluce, vůle Prapříčiny. Vliv ze zdola,
vliv člověka můžeme roztříditi jako:
a.) myšlenková úvaha,
b.) kombinace pocitů,
c.) lidské tvůrčí slovo,
d.) morální vlastnosti (larvy sanegorické i kategorické),
e.) společný zájem a citový vztah kolektiva.
V tomto pojednání budeme se zabývati pouze skupinou idejí. Z kombinací proudů ze zdola i se
shora vznikne útvar, který inspiruje buď samostatně, nebo jako součást celku vyššího. Zužitím a strávením
inspirace vzniká — další tvorbou člověka — útvar nový, podobný, který slouží člověku jako
platforma pro přijímání inspirací vyšších.
Tento proces se opakuje až do okamžiku, kdy člověk je inspirován vrcholem útvaru a pochopí
v syntéze všechny své dosavadní poznatky v tomto oboru. Zažití jedné jediné syntézy mu — třebas
neuvědoměle — poskytuje pracovní postup, jímž dospívá k syntézám ostatním, až dojde jednou
k syntéze syntéz. Tím se dostává nad hladinu, stává se individualitou a obohacuje oceán o vlastní přímé
kombinace své tvorby s božskými, dosud lidmi nezpracovanými a nekombinovanými praidejemi.
Tím pozdvihuje celkovou lidskou úroveň, vymaňuje se z okruhu Adama Kadmona a stává se něčím
jemu rovnocenným mimo něj — dospívá ku konečné fázi.
Povšimněme si blíže tohoto problému:
Krásy Absolutna jsou nezachytitelné a nevyjádřitelné. Poněvadž i náš svět je součást Absolutna,
účastníme se i my spoluvytváření těchto krás buď aktivně nebo pasivně.
Aktivně: kombinacemi pocitů při exaltaci, extasi apod.
Pasivně: plněním svých lidských povinností a smyslu života.
Říká se, že Bůh stvořil svět, aby si mohl uvědomit sám sebe. Právě tak krásy a pravdy Absolutna
jsou latentní, nediferenciované a aby vznikla jakási jednotlivost této krásy, je nutno jí dáti projíti něčím stvořeným. Tím dospíváme k prvnímu aktivnímu způsobu spolutvoření.
Kombinacemi pocitů
zformujeme či zhustíme část této božské materie, která pak bytuje ve tvaru stvořeném člověkem, pokud
její forma je v souladu s evolučním proudem, s vývojovou tendencí. Stvoří-li člověk tuto jednotlivost
ve formě zmetka, zrůdy, její existence je dočasná a brzy se opět rozplyne v beztvarou proudící
hmotu.
Pamatujme, že čím vyšší vývojový stupeň, tím větší možnost kombinací a čím více kombinací,
tím dokonalejší forma.
Výtvor může ve své pouti býti částečně nebo zcela — spolu s podobnými — přitáhnut člověkem,
uvažujícím o stejném problému, nebo nalézajícím se v podobných okolnostech jako první tvůrce.
To jest inspirace. Vše je inspirací — technické vynálezy, filosofické problémy, umělecké tvoření. Víme
z praxe sami, že pouhým naladěním se na některý problém, můžeme takřka bez námahy přijímati
spoustu inspirací, tj. množství jednotek tvořících ve svém celku jednotku vyšší. Tím se stává, že každý
z nás, naladíme-li se na stejnou věc, zužitkuje pouze některé z jednotek inspiračních a nevnímá jednotek
ostatních.
Pak se díváme na tutéž věc z různých hledisek. Při dalších laděních se pochopíme a uvědomíme
si více z jednotek prve nepovšimnutých, takže musíme někdy dospěti k hranici, kdy vnímáme
již obrysy jednotky vyšší, čili blížíme se k syntéze. Tato jednotka ve své podstatě a celku je vrcholnou
inspirací a při jejím promítnutí do hmoty nazýváme ji — podle povahy — hermetickou pravdou,
uměleckým dílem apod. Tím se zvyšuje všeobecně hladina lidského chápání a vývoje a nové kombinace
pocitů jsou již o stupeň vyšší a čistší.
Toto lidské aktivní spoluvytváření si představuji takto: mnoho lidí kombinuje pocity.
Špatné a
nedostatečné kombinace zmírají brzo po svém zrodu. Správné kombinační jednotky se shlukují, sjednocují
a tvoří jakousi pyramidovou stavbu. Může dlouho putovati i inspirovati bez špičky, až jednou
někdo, kdo byl snad tímto útvarem několikráte inspirován, vystihne a vytvoří takovou pocitovou kombinaci,
která bude korunovati dosavadní útvar, bude špičkou pyramidě. Nyní je stvořena vyšší jednotka,
která čeká na svou hmotnou realisaci.
Mám důvody se domnívati, že ze stanoviska Prozřetelnosti není záslužný ten, kdo jednotku
promítne ve hmotě, ale ten, kdo na ní spolutvořil. Umělec může být morálkou zvířetem, ale realisuje
božské hodnoty. V hermetismu je tato realisace profanací a dokonce trestná. Ale bezejmenný tvůrce
kombinace má zásluhy, třebaže je světu neznám. (Dávno předtím stvořil jsem Tvého ducha.) Jemu
dáno je, aby plodil myšlenky, kterými jiní ve slávě budou měniti názory tohoto světa…
Pasivní, nepřímé tvoření spočívá v plnění lidských povinností a životního poslání. Současně je
toto nutným předpokladem vlastní aktivní činnosti.
Nenastane-li aktivní činnost vlastní, je i prosté
pasivní tvoření rovněž záslužné, neboť vytváří vhodné prostředí pro aktivní činnost jiných. (Saturnské
desatero: Nemůžeš-li sám tvořiti, svěřuj svůj čas i prostředky své k jeho podpoře a světlo Milosti Tebe
ozáří.)
Z uvedeného se znovu odůvodňuje požadavek naprostého respektování svobodné vůle a činnosti
druhého. Nikdy nevíme, zda jeho způsob kombinace pocitů není lepší našeho a jeho tvůrčí činnost
záslužnější.
Každá věc má svůj líc i rub. Musíme připustiti dokonalé kombinace, inspirace i realisace opaku
světla, temného umění. Představuje-li čisté umění abstrakci od pozemského, pak ono je glorifikací
hmoty. Nicméně i to je záslužné, neboť způsobuje se tím zápas, zmítání člověka mezi kladem a záporem.
(Ze zdání tvoří skutečnost silou plynoucí z vlastního utrpení.) Zásluha tkví v tom, že dává poznati
hmotu a tím posiluje vnitřní odolnost proti jejímu pokušení. Ale ať již člověk vyhrává nebo podléhá,
vždy tím rozmnožuje pocitové bohatství a tvůrčí kombinace jsou dokonalejší.
Biblické zavržení vlažných dochází svého oprávnění i zde. Vlažní neberou podílu na tvorbě a
jejich pocitový rejstřík je omezen na pudové uspokojení.
POZNÁMKY O MISTROVI (Milota 1944)
Dosáhl nejméně osmého stupně v době své smrti. Během našeho přátelství prošel nejméně
čtyřmi stupni. Byli jsme tudíž očitými svědky jeho reintegrace, a je proto žádoucí si uvědomit, v čem
jsme mohli konstatovat jeho práci na sobě.
1.) Konflikt citového vztahu s morálkou vyřešil tak, že podřídil citové komplexy morálnímu
cítění,
2.) zbavil se dokonale žárlivosti,
3.) výbušnou letoru stále omezoval,
4.) naučil se plné shovívavosti,
5.) plnil povinnosti až do extrému (způsob léčení).
Povšimněme si způsobu jeho života. Během své nemoci byl stále doma, četl knihy a zdánlivě
nedělal nic. A přece mu byly dány příležitosti k dalšímu vývoji. Těmito příležitostmi jsme byli my.
My jsme tvořili brusnou plochu, na které mohl zdokonalovat své dobré vlastnosti a odstraňovat špatné
tím, že dodatečně analysoval své reakce na naše jednání. Protože byl založen citově, řídil se ve svém
konání zásadou přísné rozumovosti. Každé jednání a čin rozumově zdůvodnil.
Nespoléhal se nikdy na žádnou ochranu a činil všechno tak, aby zabránil velkým důsledkům ze
zdánlivých maličkostí. Nebyl citem zaslepen, byl kritický.
Chyby odpouštěl, ale viděl je. Byl velice skromný, ačkoliv rád chodil dobře oblečen a upraven.
Jeho fysická smrt přivodila naše definitivní sjednocení s ním. Z Mistra se nic nerozplývá, vše,
co jsme na něm milovali, zůstává při něm. Žádná fysická okolnost, žádný pozemský úklad nemůže už
zmařit naše sjednocení. Tím, že nebytuje ve fysickém, je znemožněno, aby došlo k citovému ochlazení
nebo dokonce zániku, k němuž by jinak mohlo — teoreticky — dojít, kdyby byl naživu.
Jelikož ho stále milujeme a postupující dobou i více idealisujeme, není možné, aby se jeho složka
odpoutala od MMIa. Čtyři tvořili a i nadále tvoří jednoho egregora. Hle, co napsal Mistr v Iniciaci:
Posvátná čtyřka Pythagorejců je sloučení předchozích čísel v dokonalou jednotu, jež je počátkem
dalšího stupně evoluční linie; čtyřka podle matematiky esoterní je jedničkou stupně dalšího, neboť
její hermetický součet 1 + 2 + 3 + 4 = 10 a desítka zredukovaná dává opět jedničku.
Zkoumáme-li blíže problém lásky, docházíme k poznání, že citový vztah není dán jen fysickou
přitažlivostí, nýbrž hlavně duševním příbuzenstvím a vztahem mezi jednotkami universálního Ducha
v monádě obsaženého. V něm se opět sjednotíme. Čeká proto na nás učitel v podobě takové, v jaké
jsme ho znali. Tudíž smrt neodlučuje, nýbrž sjednocuje, poněvadž odpadají fysická pokušení a osudová
rozloučení.
Vrcholem a korunou Lásky je fysická smrt jednoho z partnerů, neboť teprve tehdy stává se láska
skutečnou a nesmrtelnou, neboť hmota a země nemohou ji zničit nebo oslabit.
U Mistra jsme milovali jeho ducha, který je ale částí Ducha universálního. Bůh byl v něm a naučili
jsme se z části milovati Boha jeho prostřednictvím. A jako nám Jan kdysi řekl, že živel a paprsek
nahrazují dočasně představu nejvyššího Cíle, ač jsou pouhými stupni k němu, máme tedy i my o stupínek
více.
Jak poznává člověk, že mu Bůh odpustil hřích?
Když už není v pokušení jej znovu spáchati.
Jak pozná člověk, že jeho láska k druhému jedinci došla zalíbení u Boha?
Když Bůh odstraní nebezpečí rozkladu lásky škodlivými vlivy hmoty a času tím, že milovaného
druha povolá k sobě.
Pokračování viz článek 6-UTRPENÍ — DVOJÍ VŮLE,TEMPLY A CHRÁMY,TICHÁ KONCENTRACE,PROSTUPNOST
2024 ©