Část-6-UTRPENÍ — DVOJÍ VŮLE,TEMPLY A CHRÁMY,TICHÁ KONCENTRACE,PROSTUPNOST
UTRPENÍ — DVOJÍ VŮLE:
Utrpení jest zažití konfliktu dvojí vůle: vůle či touhy dolů — do tvaru těla (Sutech — Nephteth), vůle či touhy nahoru — do sféry beztvaré (Osiris — Isis). Tento konflikt odehrává se ve vědomí, takže rozšiřováním vědomí tvor klesá či stoupá. Stanoven zákon, že nikdo se nevtělí bez vlastní vůle či touhy.
Ale i opak: nikdo nepřejde zpět do ducha bez nich a tak musí býti forma rozbita a rozbíjena až ke konečnému osvobození, kdy tvor nabyl pochopení věcí hořeních i dolních.
Utrpení jest konflikt dvojí vůle či touhy: zachovat formu — zničit formu. Konflikt mezi vědomím a nevědomím. Obé má každý tvor v sobě jako základní příkaz daného mu života a vztahuje je tudíž na sebe i na druhé; ničí těla druhých a světlem animalisovaným, z nich prchajícím, udržuje vlastní tělo, vlastní formu či své formy. To vztahuje ale i na sebe: ničí vlastní fysickou formu (egyptský velekněz ulehající na oheň) vnější i vlastní formy vnitřní (larvy). Příroda je vnější a vnitřní. Ničíc cizí formy udržuje vlastní tělo a odpuzuje ducha. Ničíc vlastní formy udržuje těla cizí a přitahuje ducha. Utrpením (prací) přibližuje se stále tvor sféře světla a ve vědomí nastává pochopení neskutečnosti světa stvořeného (měnlivého, pomíjivého, labilního). Jen absolutno jest skutečné, věčné. Vědomí jest nositelem touhy či vůle: při stažení do formy touhy či vůle po rozplynutí — a při rozplynutí touhy či vůle po stažení. Neboť vědomí jest nositelem touhy a vůle i jejich protikladů. Až člověk vědomím obepne smysl tohoto rytmu, přestanou se váhy kývat a člověk dosáhne vševědomí, jímž účasten je pak na všem životě a splývá tak s makrokosmem, který jest v něm. Pět smyslů splývá v jeden, neboť jest jednota, vědomí stává se všudepřítomným a člověk nebo tvor jiný vidí, slyší, cítí, hmatá i chutná každou svojí buňkou. Neboť je všudypřítomným ve svém chrámě. Analogie: Muž — vůle — vědomí — vzhůru — Osiris — vnitřní — amorfní — dolů — Sutech — vnější — tvarové Žena — touha — nevědomí — vzhůru — Isis — vnitřní — tvar ducha — dolů — Nephteth — vnější — tvar fysický Utrpení je klam, neboť není skutečné. Tvor vlastní volbou vešel ve formu země. Země ho spoutala silami živlů, jež nazýváme pudy. Tak tvor vešel ve formu sféry, která nebyla skutečná, tj. absolutní a věčná, neboť byla stvořena či z Boha emanovala. Vůle či touha po zachování formy jest voláním země, jemuž podléháme, a tím nastává lpění, jež jest pramenem utrpení. Ale člověku (tvoru) dána do vínku svobodná vůle a síla ploditi, tvořiti živé a stvořené oblékati ve tvary. Z něho tudíž emanovaly myšlenky, představy a láska k tomuto neskutečnému vnuká nám touhu či vůli po jeho zachování, jako láskou zachovávají rodiče svoje děti. Ale toto stvořené jest neskutečné a i utrpení z něho jest neskutečné, rostouc z neskutečna. A stále z člověka emanují myšlenky a představy, jest tedy on strůjcem svého osudu dle svých představ i utrpení, jež mají analogicky svůj kořen v lidech prvotní emanace boží.
Utrpení je cena, jíž platíme za osvobození od neskutečného a je produktem vlastní vůle a touhy či představy. Bolestí osvobozuje se člověk ze tvaru a silou přitom unikající tvoří. Strach, nenávist a jiná zemská pouta, ale i v duchovnu, obětuje a osvobozuje se. Sám ze sebe vydává sílu, jíž dojde vykoupení.
TEMPLY A CHRÁMY (astrální světlo)
A. s. je prasvětlo animalisované zemí. Jest vlastní substancí země. A. s. je hermafroditické. Prostupuje jakožto životní princip každou skutečnost dávajíc jí život. Vše jest tedy živé a každý sebemenší záchvěv jím prostoupených skutečností jest jím a v něm zachycen. Životem tvorů a jiných skutečností, jež astr. světlo prostupuje, se ono mění směrem nahoru a dolů. Smyslem bytí a. s. je prasvětlo. Proto vše, co působí vývoj a. s. směrem k němu jest žádoucí (i morálka). A. s. vyvíjí se životem Země. Vyvíjející se tvorové neb jiné skutečnosti vyvíjí se buď vědomě, nebo působeno je na ně, aniž by si to uvědomovali. To se týká také člověka. Když dokázal maximum čistoty astrálního světla, odchází nebo dosahuje těla oslaveného.A. s. země a fysický živel země jsou protiklady. Proto jedno jest spojeno nerozlučně s druhým. Touha vůle a posismus jsou výrazy života, páky, jimiž se astrální světlo vyvíjí. Život je dán přítomností astrálního světla. Posismus předpokládá tvar. Vývoj se děje: automaticky — nevědomě — pasivně; vlastním zásahem — vědomě — aktivně. A. s. nediferencované poutáno je beztvarou hmotou neb její analogií. A. s. diferencované, tj. tvorem již animalisované poutáno je tvářenou látkou, tvarem neb jinou skutečností. Mikrokosmos vyvíjí se v makrokosmu. Člověk-mikrokosmos staví chrámy, aby se v nich vyvíjel. Temply a chrámy jsou symboly makrokosmu. Člověk-mikrokosmos zušlechťuje svoji látku i svého ducha a dle svého vývojového stupně staví analogické chrámy, aby jednou splynul s makrokosmem. Temply mají všechny znaky makrokosmu a jeho vývojových sil. I — B, měsíc — slunce, tělo duchem oslavené, tj. hostie — býk; třetí božská osoba — Bůh syn, tj. Bůh — Člověk Syn, syn Boha na Zemi; jeho analogií je obětující kněz. Syn je vůl a jeho prostřednictvím je spojen dav se svým Bohem. Stýkají se zde dva analogické principy, synovský princip Boha a člověk Syn. Reintegrovaný člověk. V chrámě je makrokosmos symbolicky přítomen. Symbol musí míti v symbolisovaném celku řazení analogické řazení symbolisované skutečnosti. (Nelze pojídati I — B, nýbrž Slunce. Oltář je na vyvýšeném místě a ne na sníženém.) Hostie poutá a. světlo čisté dle čistoty touhy kněze a věřících. Rituál vyznačuje jen cestu a cíl. Temply a chrámy poutají tak ideje lidí, kteří přišli hledati. Tím tvořeno je prostředí. Rituál je zde vlastně jen posismem. V templech a chrámech odehrává se děj a vývoj: památníky, statický děj nebo život. Jest mezi nimi týž poměr jako mezi krajinou a jejím namalovaným obrazem.
KREV
Je to tekutina. Zřejmý je prvek země. Je teplá, oheň. Protiklady se nespojují přímo. Dlužno předpokládati vzduch. Tělo roste, živeno jsouc krví. To je země krve. V krvi je země, oheň, vzduch voda. Tato čtyřka representuje Zemi. 4 povstala přechodem z 3. Trojnost musí být v těle též obsažena neb nějak zastoupena. Krev je slaná. Předpokládáme tedy