Část 4-INDUKCE V EVOKACI,CVIČENÍ KLIDU,SMRT PŘIROZENÁ A NÁSILNÁ
INDUKCE V EVOKACI (přednáška br. Miloty v kruhu v listopadu 1940)
Jedním z nejtoužebněji očekávaných a přitom jedním z nejméně pochopených praktických odvětví
naší cesty jest evokace. Nebudeme se zabývat jejím popisem a definicemi, nýbrž hlavní otázka,
která nás zajímá, zní: Co se vlastně zjevuje při evokaci? Jaká jest podstata evokované bytosti nebo
síly?
V téměř všech případech viditelné tělo evokovaného předmětu dodáváme my, tj. necháme přebytky
našeho aurického fluida materialisovati tím, že připustíme vampyrisaci do určitého množství.
Jiné věci jako krev, sůl, mléko apod. doplňují hustotu materialisovaného těla. Tím je dána zevní forma.
Vlastní náplň tohoto těla — analogie duše — tvoří u bytostí nezemských jejich skutečná existence
v současnosti. Např. evokace živelné bytosti: skutečná bytost mající jméno vezme na sebe tělo z naší
ektoplasmy a tím se dostává do čtyřživelnosti, kde můžeme s ní obcovati jako s každým jiným fysickým
tvorem. Živelná bytost jest zde přítomna stoprocentně a po skončení evokace a rozplynutí těla
žije svůj individuální život dále.
Jinak se má věc u bytostí zemských. Člověka dosud žijícího evokovati nelze, což jest samozřejmé,
ale ani člověka zemřelého v poslední době nemůžeme evokovati z důvodů, jež dále uslyšíme.
Evokujeme-li ale člověka, zemřelého např. před 500 lety, zjeví se nám tak, jak vypadal za živa, ve své
přirozené tvářnosti.
Jak uvésti ale tento fakt v soulad se skutečností, že smrtí se rodíme do nového, jiného života, že
naše monada — dle Pythagora — prošla již mnohými nižšími vývojovými fázemi a že ještě projde
dalšími vyššími světy. Nemůžeme přece očekávati, že člověk zemřelý před 500 lety žije někde
v astrálu vegetativním životem a čeká dychtivě na okamžik, aby se mohl projeviti fysicky. Nikoliv.
Tento člověk nezbytně žije ve vyšší oblasti jiným životem, uzpůsobeným tamnějším životním podmínkám,
žije v prostředí odpovídajícím stupni jeho vývoje, a o svém někdejším pozemském životě
nemá ani potuchy. Také my jsme nezbytně absolvovali nižší vývojové fáze, a dnes se nedovedeme a
nemůžeme na nic rozpomenout. A přesto, budeme-li onu bytost evokovati, projeví se nám tak, jak
tehdy vypadala a bude na naše dotazy reagovati tak, jak by reagovala za svého pozemského života.
Znovu naskýtá se tedy otázka: jest evokovaný skutečně bytostí, jíž jsme evokovati chtěli, nebo se něco
za něj vydává?
Často se může některá larva, ponejvíce kolektivní, vydávati za zemřelého, ale není pochyby o
tom, že skutečně můžeme evokovati toho, koho jsme si přáli. Neevokujeme jej ovšem v jeho současné
podobě, kterou má ve své vyšší úrovni, nýbrž z jeho nynější podstaty evokujeme onu část či složku,
která kdysi tvořila na zemi bytost tu a tu. Proč jen tuto složku? Pozorujeme-li biologický vývoj zárodku
na zemi, zjistíme, že tento prochází všemi fázemi a podobami, kterými prošli jeho předkové na
vývojovém žebříčku; analogicky soudíme, že totéž odehrává se i dále. Tedy tento život představuje
pouhou vývojovou fázi lidské individuality. Má tedy každý jedinec v sobě latentně ukrytý nebo vtisknutý
obraz cest, jimiž šel a tyto obrazy lze evokovati přímo z celku nynějšího jedince za vhodných
podmínek a prostředí. Takový obraz může reagovati jen tolik, kolik prožil a strávil v odpovídající mu
úrovni. Např. budeme evokovati rosekruciána Fludda. Řekne nám vše, co stačíme vůbec pochopiti,neboť — s největší pravděpodobností — došel k nejvyšší metě, kterou možno v tomto životě dosáhnouti.
Pochopil a strávil maximum vědění, jež je lidský intelekt vůbec schopen pojmouti.
Budeme evokovati zcela obyčejného člověka. Stane se, že některou z našich otázek nebude moci
zodpověděti, neboť vysvětlení skutečně ve své zemské složce nezná. To ovšem neznamená, že by to
nevěděl jako nová individualita ve svém celku ve vyšší oblasti. Rozhodně ano, ale ujasnění takového
problému mohlo se díti v dalších následujících úrovních a nikoliv ve sféře zemské. Způsob, kterým se
tato jedna složka vývojové fáze evokuje z celku nynější nové bytosti, nazýváme indukcí.
Napneme-li v malé vzdálenosti vedle sebe dva dráty a vedeme-li jedním proud, vzniká indukcí
v druhém drátu také proud. Totéž platí přesně i zde. Vyhotovíme-li vhodnou formu (obraz, soška),
vhodnou vůni (vykuřovadlo) ve vhodnou dobu ve vhodném prostředí, pak po určitém rituálu vznikne
obraz, slupka, materialisací naší ektoplasmy, což indukuje z nynější individuality bytosti její pozemskou
vývojovou složku. Tato indukce z vyšší vývojové fáze do nižší děje se zcela neuvědoměle, poněvadž
žádný tvor nemůže dobře vymeziti rozsah mentální oblasti svého předchozího stupně, ani mysliti
celým rozsahem svého nitra v omezených hranicích nižší mentality. Dejme si opět příklad: víme, že
lidské embryo prodělává při svém vzniku všechny vývojové fáze organického života na zemi. Můžeme
tedy říci, že ve své podstatě máme složku, která kdysi bytovala samostatně jako plaz — kupříkladu.
Připusťme, že vynikající plaz. Představme si, že v říši plazů by někdo chtěl evokovati koryfea
plazů, jenž jest nyní naší složkou a že užije všech vhodných pomůcek a prostředí. Musí získati obraz,
slupku, zmíněného plazového velikána a indukovanou silou, takto vzniklou, bude naše plazová podstata
přitáhnuta do oné formy a bude reagovati čistě plazovsky. My ovšem o tom vůbec nevíme, ani se
nedovedeme vmysliti do mentálního a intelektuálního rozpoložení takového plaza. Tato reakce se děje
bez našeho vědomí nebo vůle. Naše plazovská část nemůže ale nic říci o člověku, jehož součástí nyní
jest, ani o lidských myšlenkách nebo tužbách, nýbrž vypravovati jen o názorech a zážitcích svých
vlastních, tj. co ve formě a životě jako plaz zažil a pochopil.
Nyní také vidíme, proč nelze evokovati člověka nedávno zemřelého; tento nalézá se pravděpodobně
v oblasti bezprostředně následující fysické pláni, kde jeho zemská složka, představující souhrn
fysických zážitků, tvoří dosud jeden z hlavních pilířů stavby vyšší osobnosti. Ovšem, jest možna výjimka,
jde-li o člověka, který již zde — v pozemském životě — dosáhl takové reintegrační výše, že
jeho nové zrození bude se odehrávati ve sféře několikanásobné naší, takže vlastně přeskočil několik
úrovní; jeho zemská část bude tvořiti ve stavbě jen cihlu, kterou lze dočasně si vypůjčiti, aniž nastává
nebezpečí zřícení celé stavby. Spatřujeme v tom vůli nevyzpytatelného Zákona, jenž ač nezabraňuje,
přece jen ztěžuje evokační styk s bytostmi méně vyspělými, které by nás lehce mohly svésti na zcestí,
a naopak ulehčuje styk s duchy dokonalými, kteří nám mohou prospěti na cestě naší touhy.
CVIČENÍ KLIDU
Klid jest
a.) vnější,
b.) vnitřní.
Klid vnější jest póza, prýštící z osobní discipliny a dostatku taktu. Jeho osvojení, nacvičení, je
záležitostí výchovy.
Klid vnitřní jest živelná rovnováha a harmonie všech složek člověka.
Cvičit klid, resp. odstranit vnitřní neklid, jest možno tímto způsobem:
1.) Vytvářeti posismem preventivně situace, uvědomit si svou přirozenou špatnou reakci a prožít
v tomto stavu reakci takovou, jakou bychom si přáli.
Tento posistický nárys vážeme ve krátký, nenápadný rituál, jehož účelem jest časové oddálení
pudového vzruchu (strachu, děsu) tak, aby mohl rozum ovládnouti naši činnost podle předem sestaveného
plánu.
Zmíněné posistické přípravy buďtež co nejvšeobecnější, aby byly snadno aplikovatelny na co
možno největší počet případů i nejnepředvídatelnějších. Tato pravidla vztahují se na vzruchové komplexy, způsobené nepředvídanými a nečekanými událostmi, jejichž následkem je strach, úděs, pudová
zlost, vztek ap.
Potom následuje zbavení neklidu vnitřního, např. nenávisti, závisti, kterou lze potřít dokonalou
analysou příčin a potřebným postojem, např. superiorita, láska, rovnost, inferiorita: to jsou důvody,
proč vědomě se zbavuji vnitřního neklidu.
2.) Do druhé kategorie patří hermetikovi škodlivé následky vzrušení sexuálního, jež u mnoha
individuí mužského typu způsobuje, že pudový oheň sexuality transformuje a zkresluje všechno ostatní
živelné nazírání muže. Jest to: voda — cit, vzduch — představivost, země — tvar, krása; tak stává
se zcela neprávem milovaný objekt nejrozumnějším, nejkrásnějším, nejchytřejším atd., a muž podléhá
jeho vlivům, jež zcela přirozeně u ženy cílí hlavně k tomu, aby jej absorbovaly a co nejvíce připoutaly
k sobě.
Obrana je těžká a předpokládá v první řadě, aby muž šel do sexuálního dobrodružství už předem
s předpokladem, že má sklony k neoprávněnému přeceňování svého partnera i v mimosexuálních věcech.
Tomuto přeceňování lze se vyvarovati jen přísnou analysou hodnoty partnerovy kromě analysy
vlastního sexuálního aktu a vztahu.
SMRT PŘIROZENÁ A NÁSILNÁ (Milota, červen 1942)
Astrální tělo se váže indukcí s tělem hmotným a jeho barva jest odvislá od mentální a živelné
rovnováhy. Porušení této rovnováhy projevuje se fysicky chorobou. Každá choroba jest sekundárním
výsledkem primárního aurického defektu. Důležitá jest zde časová závislost, během níž se indukuje
z poruchy astrálního těla příslušné fysické onemocnění. Časové rozpětí je různé a mnohdy značné a
podléhá fysickému způsobu měření času na rozdíl od času astrálního, jenž má jinou strukturu, a tudíž i
časové rozpětí v opačném případě bude jiné.
Tento opačný případ nastává při defektech mechanických, kdy hmotné tělo indukuje v astrálním
během určitého astrálního časového rozpětí konformní poruchu, která opět během určitého fysického
časového rozpětí vyvolá ve fysickém těle onemocnění, jakožto důsledek mechanického defektu. Jest
možno, že princip fakirství a chození po ohni spočívá v zamezení tohoto zpětného působení na hmotné
tělo. Způsobů zamezení jest více, extase apod.
Úhrnem vzato: každé fysické onemocnění musí se díti přes astrální tělo během určitého časového
rozpětí, ať již jeho příčina jest mentální nebo mechanická. Je-li intenzita nemoci větší než tělesná
odolnost pacientova, končí smrtí a smrtí přirozenou.
Násilná smrt liší se od přirozené tím, že nepředchází žádná choroba. Příčina smrti leží
v mechanické poruše a i když připustíme indukci — v okamžiku smrti — na tělo astrální, zpětné působení
astrálního těla na fysické odpadá. Odpadá pro nedostatek času. (Zemře-li někdo při úrazu, jest
to smrt násilná, zemře-li na následky úrazu, jest to smrt přirozená. V druhém případě uplyne totiž mezi
úrazem a smrtí jistá doba, během níž může astrální tělo indukovati ve fysickém řádu choroby, které
jsou bezprostřední příčinou smrti.)
Vzájemné působení astrálního a hmotného těla neděje se jen pro vyvolávání nemocí a defektů,
nýbrž současně s tím se usměrňuje proud vitální energie do postiženého místa. Totéž platí o těle astrálním.
Všechno universální fluidum získané animalisací, jde ve prospěch korespondující části aury se
zasaženým orgánem. Z uvedeného můžeme dojíti k zákonu, že astrální tělo automaticky s vyvoláním
nemoce učiní postižený orgán převážným sběračem a konsumentem vitální energie.
Podívejme se pod úhlem tohoto názoru na smrt přirozenou a násilnou. Při smrtelné chorobě
konsumuje postižený orgán vitální sílu v takové míře, že vysává a odnímá ji i jiným orgánům, což
vede k smrti. To je biologicky známo. Lépe se hojí choroby v mladém věku, kdy orgány jsou neopotřebované
a tedy mohou uvolniti značné přebytky energie ve prospěch orgánů postižených. Ve stáří
jest každé onemocnění proto nebezpečné, poněvadž zasažené místo odnímá vitální sílu i orgánům
jiným, takže dochází ke komplikacím.
Při smrti násilné rozpadne se náhle celá továrna orgánů a funkcí v těle, tím se uvolní sumárně
vitální energie, jelikož není orgánu, jenž by ji mohl konsumovati. Takto uvolněná (energie) životní síla
může býti snadno spoutána ve formu, vzniklou prudkým citovým afektem, nebo myšlenkovým útvarem bezprostředně v okamžiku smrti.
Osamostatněný a oživený útvar bytuje po určitý čas svým vlastním
způsobem.
Nyní vidíme jasně rozdíl mezi smrtí přirozenou a násilnou. Při smrti přirozené je vitální energie
spotřebována do poslední kapky zasaženým orgánem a po smrti nemůže ničeho oživovati. Při smrti
násilné uvolněná životní síla může býti konsumována nějakým citovým nebo myšlenkovým útvarem,
vzniklým v okamžiku smrti a osamostatňuje ho.
Ale jest i rozdíl mezi vraždou a sebevraždou. Při vraždě může býti oživen útvar nejsilnější
v době smrti, který ale nemusil býti nejsilnějším během života, nebo mohl teprve vzniknouti během
umírání. Při sebevraždě lze pravidelně oživiti ten útvar, jenž dohání k sebevraždě. Útvar roste a sílí již
pouhým pomyšlením na sebevraždu, pak jejími přípravami a konečně smrtí. Naproti tomu můžeme
připustiti, že sebevražda, jejíž průběh trvá určitou dobu, nevede ve svých důsledcích k oživení nějakého
útvaru, ale jest rovnocenná se smrtí přirozenou, tj. vitální energie je konsumována zasaženým orgánem.
Uvažujeme ovšem o extrémních případech smrti přirozené a násilné. Je pravděpodobné, že i při
přirozené smrti jest možno oživiti nějaký útvar dočasně náhodným přebytkem životní síly. proto jsem
osobně proti lékařskému zabíjení v nevyléčitelných případech. Vitální energie není zcela spotřebována
a může vésti k oživení různých citových a myšlenkových představ. Stejně jsem proti popravám, kde
život unikne naráz. Jed jest např. mnohem účelnější. Zajímavý je smysl posledního pomazání. Způsobuje
nebo má způsobiti obrácení mysle k Bohu, takže i při případném oživení vznikl by útvar sanegorický.
Položím-li svůj život jako oběť, způsobuji oživení ideje.
Při sebevraždě z důvodů reintegračních (oslavené tělo) unikající vitální energií oživuje adept
sám sebe.
Pokračování viz část 5-VYSLOVENÍ A POJMENOVÁNÍ,ASTRÁLNO,TVŮRČÍ ČINNOST POCITOVÁ,POZNÁMKY O MISTROVI.
2024 ©