Varování zemřelé babičky

Varování zemřelé babičky

Stalo se mi něco, co si neumím vysvětlit, a zajímalo by mne, jestli se někdo z vás s něčím podobným nesetkal.

Hned v úvodu bych chtěla říct, že jsem zcela rozumově založená. Na co si nemohu sáhnout, tomu nevěřím a řeči o tajemnu a nevysvětlitelných jevech jsem vždycky brala jako báchorky pro pobavení publika.

Před dvěma týdny se mi stalo něco, co mne donutilo tento postoj výrazně přehodnotit a s čím se dosud nedokážu vyrovnat.

Je mi 42 let, jsem vdaná a mám tři děti. V raném dětství mne vychovávala babička, poněvadž moji rodiče byli velmi zaměstnaní. Ještě mi nebyl ani rok, když mě k ní odvezli (byla to tatínkova maminka), aby se o mne starala. Babička bydlela na venkově, rodiče za mnou jezdili téměř každý víkend. Někdy se ovšem neukázali třeba tři týdny za sebou. Až když jsem začala chodit do školy, vzali si mě k sobě.

Vzpomínám si, jak těžce jsem tehdy odtržení od milované babičky nesla. Byla pro mne vlastně něco jako máma, měly jsme k sobě velmi blízko. Náš vztah přetrval až do dospělosti. Navštěvovala jsem ji tak často, jak jen to šlo, a i mé děti ji vždycky měly velmi rády. Když před čtyřmi lety zemřela, myslela jsem si, že mi to utrhne srdce.

Před dvěma týdny se mi v noci zdálo, že ke mně babička přišla a velmi naléhavě mi sdělila, aby můj manžel druhý den neodjížděl na služební cestu. Sen byl tak živý a sugestivní, že jsem se z něj probudila a do rána nemohla usnout. Manžel se skutečně právě chystal na služební cestu do vzdáleného města. Aby byl na místě včas, měl odjíždět v sedm ráno.

Byla jsem jako mátoha a pořád si říkala, že to byl jen sen. Vzhledem ke svému racionálnímu založení jsem odmítala podlehnout něčemu tak neskutečnému, jako je varování zemřelé babičky, ale pořádně to ve mně hlodalo. Nakonec jsem při snídani všechno řekla manželovi a požádala ho, aby odjezd odložil. Nejdřív se tomu smál, jenže když jsem naléhání stupňovala, rozčílil se a dost ošklivě jsme se pohádali. Nakonec tedy odjel. S hodinovým zpožděním, navíc pekelně naštvaný.

Dokud se mi neozval, že v pořádku dojel, byla jsem jako na trní. Když volal, byl celý rozklepaný. Ptala jsem se, co se děje, a zůstala jsem jako opařená: na silnici prý měl nehodu nějaký kamion. Než se obnovil provoz, trvalo to několik hodin. Nejstrašnější na tom bylo, že nehoda se stala v době, kdy by tudy byl manžel nejspíš projížděl, pokud by ráno odjel včas...

Možná to byla jen náhoda, třeba by se mu nic nestalo, ani kdyby odjel o hodinu dříve, jak plánoval. Přesto na to musím pořád myslet a říkám si, jestli to byl jen obyčejný sen, nebo skutečné varování od mé milované babičky.

Prosím, nemyslete si o mně, že jsem blázen. Zajímalo by mne, zda jste někdo něco podobného zažil.