Úžasné smysly v říši zvířat

MYŠ hledající ve tmě potravu má pocit, že je v bezpečí. Netuší však, že chřestýš může „vidět“ teplo, které vyzařuje její tělo. A to je osudová chyba. Na dně obřího akvária leží platýs, zcela ukrytý v písku, a nad hlavou mu křižuje hladový žralok. Přestože svou kořist nemůže vidět, náhle se zastaví, strčí rypec do písku a platýse zhltne.

Ano, chřestýš a žralok jsou příklady zvířat se zvláštními smysly, jaké u lidí nemají obdobu. Na druhé straně mnoho tvorů má smysly, které jsou jako ty naše, avšak citlivější nebo s jiným rozsahem vnímání. Vhodným příkladem toho jsou oči.

Oči, které vidí jiný svět

Barvy, které vidíme očima, představují jen nepatrnou část elektromagnetického spektra. Naše oči například nemohou vidět infračervené záření, které má delší vlnovou délku než červené světlo. Chřestýš však má mezi očima a nosními otvory dva malé jamkové orgány, jimiž může infračervené záření zachytit. Proto může i ve tmě přesně zasáhnout teplokrevnou kořist.

Za fialovou částí viditelného spektra leží spektrum ultrafialového (UV) světla. My jej vidět nemůžeme, ale pro mnoho tvorů, včetně ptáků a hmyzu, je viditelné. Včely se například orientují podle slunce, a to i v případě, že je částečně skryto za mraky. Potřebují k tomu kousek modrého nebe, na kterém vidí vzory vytvářené polarizovaným UV zářením. Mnohé kvetoucí rostliny mají vzory, které jsou viditelné jenom v UV světle. Některé dokonce mají jakýsi „nektarový marker“, což je část květu, jež odráží UV záření a tak hmyzu ukazuje, kde je nektar. Podobným způsobem poutají pozornost ptáků některé plody a semena.

Vzhledem k tomu, že ptáci vidí UV světlo, které dodává jejich peří zvláštní lesk, pravděpodobně se navzájem vidí barevnější, než je vidíme my. Vnímají takovou „živost a bohatství barev, jakou si vůbec neumíme představit,“ vyjádřil se jeden ornitolog. Schopnost vidět UV světlo pomáhá také některým sokolům a poštolkám najít hraboše a polní myši. Jak je najdou? Podle časopisu BioScience samečci hrabošů „vylučují moč a výkaly, které obsahují chemické látky absorbující UV záření, a močí si značkují cesty“. Ptáci tedy mohou „rozpoznat oblasti s velkým výskytem hrabošů“ a zaměřit se na ně.

Proč mají ptáci tak ostrý zrak?

Zrak ptáků je skutečně obdivuhodný. Podle knihy All the Birds of the Bible (Všichni ptáci Bible) „je hlavním důvodem především to, že v tkáni, která vystýlá pozadí jejich oka a vytváří obraz, je mnohem větší počet zrakových buněk než v oku jiných živočichů. A právě na počtu zrakových buněk závisí schopnost oka vidět malé předměty na dálku. V lidské sítnici je asi 200 000 zrakových buněk na milimetr čtvereční, ale většina ptáků jich má třikrát tolik a sokoli, supi a orli jich mají milion a více.“ Někteří ptáci mají v každém oku dvě žluté skvrny, což jsou místa s největším optickým rozlišením, a díky nim mají vynikající odhad vzdálenosti a rychlosti. Podobnou výbavou jsou obdařeni také ptáci, kteří za letu chytají hmyz.

Ptáci mají mimořádně měkké čočky, které jim umožňují rychle zaostřit. Představte si, jak nebezpečné by pro ptáky bylo létání — zvláště v lese a v houští —, kdyby viděli všechno rozmazaně. Ano, v uspořádání ptačího oka je patrná velká moudrost.

Smysl pro elektřinu

Výjev s ukrytým platýsem a žralokem, o kterém už byla zmínka, se skutečně odehrál v rámci jedné vědecké studie. Výzkumníci chtěli zjistit, zda žraloci a rejnoci vnímají velmi slabá elektrická pole, která vznikají kolem živých ryb. Za tímto účelem ukryli do písečného dna v akváriu elektrody a pustili do nich odpovídající proud. A výsledek? Jakmile se žralok přiblížil k elektrodám, zuřivě na ně zaútoči

Žraloci mají schopnost pasivně vnímat elektrické pole, tak jako my svýma ušima pasivně slyšíme zvuk. Elektrické ryby však mají v tomto směru i aktivní schopnosti. Stejně jako netopýr vysílá akustický signál a jeho odraz potom přijímá, tyto ryby v závislosti na druhu vysílají buď elektrické vlny nebo impulzy, a potom pomocí zvláštních specializovaných receptorů registrují změny siločar.Tímto způsobem dokážou rozpoznat překážky, potenciální kořist a také najít partnera.

Vnitřní kompas

Představte si, jaké by to bylo, kdybychom měli v těle kompas. Nemohlo by se nám stát, že bychom zabloudili. V těle mnoha živých tvorů, včetně včel a lososovitých ryb, našli vědci mikroskopické krystalky magnetitu neboli magnetovce, což je přírodní magnetická látka. Buňky obsahující tyto krystalky jsou spojeny s nervovým systémem. Včely a lososovité ryby mají tudíž schopnost vnímat magnetismus. Včely využívají magnetické pole země při stavbě pláství a při navigaci.

Magnetit byl také objeven v jednom druhu bakterií žijících v usazeninách na mořském dně. Když se usazenina rozvíří, zemské magnetické pole působí na magnetit v bakteriích tak, že neomylně zamíří zpět do svého podmořského domova. Jinak by zahynuly.

Smysl pro magnetismus také mívají zvířata, která migrují, například ptáci, želvy, lososi a velryby. Zdá se však, že nespoléhají výhradně na něj, ale že se kromě toho řídí i jinými smysly. Například lososi při hledání rodného potoka zřejmě využívají svůj silný čich. Špačci se orientují podle slunce a jiní ptáci zase podle hvězd. Profesor psychologie Howard C. Hughes ve své knize Sensory Exotica — A World Beyond Human Experience (Exotické smysly — Svět za hranicemi lidského vnímání) však říká, že „těmto a dalším přírodním záhadám ještě zdaleka nerozumíme“.

  Záviděníhodný sluch

V porovnání s člověkem mají někteří živočichové úžasný sluch. My slyšíme zvuky v rozsahu od 20 do20 000hertzů (kmitů za sekundu), ale psi mohou slyšet zvuky v rozsahu od 40 do46 000hertzů a koně od 31 do40 000hertzů. Sloni a dobytek mohou dokonce vnímat infrazvuk o frekvenci pouhých 16 hertzů, který už lidské ucho neslyší. Nízké frekvence se přenášejí na větší dálku, a tak se sloni mohou dorozumívat na vzdálenost čtyř i více kilometrů. Podle některých vědců by bylo možné schopností těchto zvířat využívat k včasnému varování před zemětřeseními nebo povětrnostními poruchami, protože při těchto jevech vzniká infrazvukové vlnění.

Velký rozsah vnímání zvuku má také hmyz. Některé druhy slyší ultrazvuk o frekvenci, která je o více než dvě oktávy vyšší, než co zachytí lidské ucho, a jiné druhy zase vnímají infrazvuk. Poměrně málo druhů hmyzu má tenkou plochou membránu podobnou bubínku, a ta se může vyskytovat na kterékoli části těla kromě hlavy. Většina hmyzu ale vnímá zvuk pomocí jemných chloupků, které navíc reagují i na nejjemnější závan vzduchu, například při pohybu lidské ruky. To vysvětluje, proč je tak těžké zabít mouchu.

Představte si, že byste dokázali slyšet chůzi hmyzu. Takový úžasný sluch má netopýr, jediný létající savec na světě. Mimořádný sluch potřebuje k tomu, aby se prostřednictvím echolokace neboli sonaru orientoval ve tmě a lovil hmyz. Profesor Hughes říká: „Představte si sonarový systém, který je důmyslnější, než jaký mají nejmodernější ponorky. A představte si, že jej používá malý netopýr, který se vám snadno vejde do dlaně. Všechny výpočty potřebné k tomu, aby netopýr určil vzdálenost, rychlost, a dokonce i konkrétní druh loveného hmyzu, probíhají v mozku, který je menší než nehet na vašem palci!“

Přesná echolokace také závisí na kvalitě vyslaného zvukového signálu. Proto mají netopýři „schopnost ovládat výšku hlasu způsobem, při kterém by zbledl závistí každý operní zpěvák,“ říká jedna příručka. Pomocí složitých blanitých nosních výrůstků mohou některé druhy netopýrů také soustředit zvuk do jednoho paprsku. Spojením všech těchto prvků vznikne natolik důmyslný sonar, že může vytvořit „akustický obraz“ tak nepatrných objektů, jako je lidský vlas!

Hmyz se musí mít na pozoru

„Každý den těsně před soumrakem dochází ve zvlněné krajině nedaleko San Antonia v Texasu k neobvyklé události,“ říká kniha Sensory Exotica—A World Beyond Human Experience. „Zdálky to vypadá, jako by se ze země vyvalil obrovský černý mrak. To, co zatemňuje večerní oblohu však není oblak kouře, ale 20 milionů netopýrů Tadarida brasilienses, kteří hromadně vylétají z jeskyně Bracken Cave.“

Podle posledních výzkumů se počet netopýrů opouštějících tuto jeskyni odhaduje na 60 milionů. Na noční obloze vylétají do výšky 3 000 metrů a hledají svůj oblíbený pokrm — hmyz. Přestože noční obloha musí být plná netopýřích ultrazvukových signálů, nedochází k žádným zmatkům. Každý z těchto jedinečných savců má totiž vysoce důmyslný systém, pomocí něhož rozpozná odraz vlastního signálu.

Kromě netopýrů používají echolokaci ještě nejméně dva druhy ptáků — salangana, která žije v Asii a Austrálii, a gvacharo jeskynní, jehož domovem je tropické pásmo Jižní Ameriky. Zdá se však, že tuto schopnost využívají pouze k orientaci v tmavých jeskyních, kde hnízdí.

   Mořský sonar

Sonar rovněž používají ozubení kytovci, i když vědci dodnes přesně nezjistili, jak to dělají. Delfíni vydávají výrazné cvakání, které zřejmě nevytvářejí v hrtanu, ale ve vzduchových váčcích vychlipujících se z nosní trubice. Čelní tukové těleso, kterému se říká meloun, soustředí tento zvuk do jednoho paprsku, a ten „osvětluje“ zónu před delfínem. Jak delfíni vnímají vzniklou ozvěnu? Zdá se, že nepoužívají sluchový otvor, ale spodní čelist a přilehlé orgány, které jsou spojeny se středním uchem. Je pozoruhodné, že v této oblasti je stejný typ tukové tkáně, jaká je v melounu.

Cvakání delfíního sonaru nápadně připomíná matematickou vlnovou rovnici, které se říká Gaborova funkce. Jak říká profesor Hughes, tato funkce ukazuje, že delfíní cvakání se „matematicky blíží ideálnímu sonarovému signálu“.

Delfíni mohou měnit sílu sonarového cvakání od pouhého šumění až po klapnutí o síle 220 decibelů. Jak silný zvuk to je? Pro srovnání, hlasitá rocková hudba může mít 120 decibelů a dělostřelecká palba 130 decibelů. Delfín, který je vyzbrojen mnohem silnějším sonarem, dokáže na vzdálenost 120 metrů rozlišit osmicentimetrový míček a pokud je voda klidná, tak možná na vzdálenost ještě větší.

Když si uvědomíte, jaké úžasné smysly mají živí tvorové, nenaplňuje vás to bázní a obdivem? Jestliže tyto věci poznávají pokorní lidé, obvykle takové pocity mívají. Tím se dostáváme k otázce, jak jsme vlastně byli vytvořeni my. Je pravda, že naše smysly často blednou ve srovnání se smyslovými schopnostmi některých živočichů. Nicméně pouze lidem divy přírody působí na city. Proč to tak je? A proč se snažíme porozumět nejen živým tvorům, ale i tomu, proč jsou tady, a také proč jsme tady my?

 V čeledi chřestýšovitých je asi 100 druhů, například chřestýši a ploskolebci.

 Pokud by vás zajímala otázka, zda oko je výsledkem evoluce, nebo inteligentní konstrukce, doporučujeme vám knihu Jak vznikl život? Evolucí, nebo stvořením?, kterou vydali svědkové Jehovovi.

 Všichni živí tvorové včetně člověka vytvářejí ve vodě nepatrné, ale měřitelné elektrické pole.

 Elektrické ryby, o kterých mluvíme, vytvářejí pouze velmi slabý proud. Neměly by být zaměňovány s elektrickými rybami, které dokážou vyprodukovat mnohem vyšší napětí, jako jsou například úhoř a rejnok elektrický, kteří takto omráčí kořist anebo se tak brání. Úhoř elektrický dokonce může zabít i koně.

 Podřád netopýrů tvoří asi tisíc druhů. V rozporu s rozšířeným názorem mají všichni velmi dobrý zrak, ale ne všichni používají echolokaci. Například kaloni výborně vidí v noci a využívají toho při hledání potravy.

Netopýři vysílají signál složený z řady frekvencí v rozsahu od 20 000 do 120 000 hertzů nebo i více.