V první polovině vnitřního dýchání (životní síly, tj. mezi ustáním dechu a ztrátou vědomí) ubývá pozvolna poznání. Vně (umírajícího) jsou postřehována znamení podobná zsinalému měsíčnímu světlu. Vnitřně vnímána zatemňují vědomí jako kouř. Vtom zazáří světlo (okamžiku smrti).
Tyto znaky zanikají ve ,vzplanutí‘ (to jsou zkušenosti okamžiku smrti). Ustane třiatřicet pohnutek hněvu. Zevně se to podobá paprskům slunce, vnitřně blikajícím světluškám. To je čas ,vzplanutí‘.
Čas ,vzplanutí‘ přechází v bezprostřední dosažení. Ustává čtyřicet pohnutek žádosti. Vně se to jeví jako temný pruh nebo jako Ráhu (sluneční zatmění); vnitřně jako matné světlo zacloněné lampy. Tyto jevy označují (okamžik smrti, jenž je znám jako) bezprostřední dosažení.
Stav bezprostředního dosažení splývá se stavem čirého světla. Ustane sedm pohnutek nevědění. Pak zaniká jemné. Vně se to jeví jako kmitání polosvětla; vnitřně jako bezob-lačné podzimní nebe. To je čtvrté období čirého světla.
Počáteční zkušenosti smrti souhlasí s prvními zkušenostmi barda. Žák vznešené nauky nazývá tento stav prvým bardem (čhikhä bardo čili bardo okamžiků smrti).
Účinné zásahy pro tento stav:
V okamžiku smrti přervi všechny navázané vztahy (ke světu a majetku) zároveň s pocity nenávisti.
Jestliže při pohroužení bude vědomí oproštěno od myšlenek, povedou takto získané zkušenosti k přirozenému stavu klidu ihned, jakmile nastane pohroužení. Přitom vzejde zplozené čiré světlo.
Potom jako druhotný výsledek svítá rodící (mateřské) čiré světlo, čtvrté čiré světlo.
Vzpomínkové poznání těchto dvou aspektů čirého světla (z dřívějších zážitků smrti), podobné rozpomínání na dobře známého přítele, je známo jako splynutí zplozeného a rodícího čirého světla.
Když mistr jógy (přenosu vědomí), jenž setrvává v čirém světle, pokud mu je libo, se z něho povznese trojnásobným zpětným postupem do těla božsky sjednoceného čirého světla a přenese vědomí Brahmovým otvorem, dosáhne stavu buddhy (dokonalého osvícení). Je-li v tom nedostatečně vycvičen, stane se držitelem dordže v bytí desátého stupně (nejvyšších nebeských bódhisattvů).
2. Skutečné poznání stavu sambhógakáji v bardu
26. O druhé části, o uskutečnění božského těla dokonalého vybavení, bylo řečeno:
,To tělo je stejně viditelné jako ono v pozemském bytí.
Má všechny smyslové schopnosti, je vybaveno schopností nebrzděného pohybu
a vybaveno zázračnými karmickými silami proměny i klamu.‘
Z neschopnosti poznat čiré světlo povstává sedm popudů, vystupujících z nevědomosti. Začíná kmitat zplozené světlo. Prožívá se veliké prázdno.
Potom vystoupí čtyřicet popudů z touhy mít (nebo ze vztahu). Stav zažehnutí svítá. Prožívá se intenziv-nost prázdnoty.
Potom vystupuje třiatřicet pohnutek z nenávisti (zloby). Začíná stav nazývaný světlem. Prožívá se (sama) prázdnota.
Nejvyšším úsilím vše pronikající životní síly bude vědomí ze starého těla přeneseno některou z jeho „devíti bran“ a vytvoří nové bardické tělo.
Bardické tělo je nadáno všemi smyslovými schopnostmi chtíčů a tvarů, které odpovídají té úrovni bytí, na níž má dojít k příštímu zrození.
V pohybech má naprostou volnost. Jen do mateřského lůna nemůže vstoupit.
Má podivuhodnou schopnost pronikat třetí prázdnotou kosmu rychlostí myšlenky.
V bardu se spatří všichni, kdo jsou stejného duchovního vývoje a mají stejné vědění.
Ti, kteří se mají zrodit ve světě dévů, vidí se navzájem očima dévů.
Obyvatelé barda se živí příjemnými pachy (nebo esencemi hmotných věcí).
Protože v bardu není vidět slunce ani měsíc, není tam ani světlo ani tma. Světlo bardického světa je světlo–tma (polosvětlo).
Půltřetího dne (po smrti na pozemské úrovni) zůstává vědomí nepohnuté (v bezmocnosti).
Pak zemřelý zvolna pochopí svou smrt a pocítí velký žal.
V tom okamžiku lze však poznat bardický svět v jeho pravém bytí.
Před poznáním barda se však obyčejně prchá (do jiného stavu vědomí).
Veliká moc myšlenek v té době (kdy může být poznáno bardo) svádí na scestí. Ta doba se jmenuje „stupeň času“ (psychologický okamžik k činu). Neboť nyní je nutno se rozpomenout na nauku o bardu (získanou na zemi).
Zaměření vědomí od umírání na Stezku po smrti a k bytí v bardu je popisováno takto:
,Po tomto stavu barda, v němž hledáš nové zrození (sipä bardo) dosáhneš přijetím klamného tvaru sjednocených božských těl
těla dokonalého vybavení (sambhógakája).‘
Když sis uvědomil smrt, spatřuj své tělo, jako by bylo tělem božství, a potom procesem retrospektivního pozorování nebo dokonalým porozuměním umísti sebe do stavu čirého světla.
Cvičením trojího světla (nebo záření) v obráceném sledu se udá výstup do sjednoceného stavu Dordžečhanga, kde dosáhneš stavu dokonalého osvícení.
3. Skutečné poznání stavu nirmánakáji v bardu
Třetí část je uskutečnění nirmánakáji (čili hledání nového zrození jako božského vtělení) v bardu.
Nenalezneš-li východisko v druhém bardu (čhöňi bardo), uslyšíš čtyři zvuky budící strach, první jako pád hory ze životní síly zemního prvku, druhý jako příboj mořských vln ze síly vodního prvku, třetí jako planoucí požár ze síly ohnivého prvku, čtvrtý jako tisíc ozvěnou opakovaných hromů ze životní síly vzdušného prvku.
Místo úkrytu před těmito zvuky je lůno.
Hrůzu vzbuzující tři propasti (jež prchajícímu člověku překážejí v útěku před zvuky) jsou bílá, červená a černá propast. Zřítit se do jedné z nich je vstupem do mateřského těla.
Pět zářících stezek, mezi nimi stezka bílé záře, jsou známy lidem správně poučeným. Kráčet po některé z nich je vstupem do sansarického bytí.
Pronásledují a straší též jiné jevy: kulovité shluky oslnivého světla se zářícími jiskrami, příšerný liják, vynořující se hrozivé a hněvivé mužské a ženské postavy. Po zkoušce (zrcadlem karmy u Dharmarádžova soudu) je bytost odvedena a dána do železného domu, symbolického pekla.
Hledat ochranu v dutém stromě nebo v jámě či v roz-sedlině značí vstup do světa nešťastných duchů nebo zvířat.
Ponořit se do jezera s plovoucími labutěmi je znamením, že se vtělení udá na východě.
Ponořit se do jezera, na jehož břehu se pase dobytek, znamená, že se vtělení udá na západě.
Ponořit se do jezera, na jehož břehu se pasou koně, znamená, že se vtělení udá na severu.
Spatřit velké obydlí s rodiči v pohlavním spojení znamená zrození na jihu Džambudvípa.
Spatřit rozsáhlé nebeské příbytky a vstoupit do jednoho z nich je zrození jako déva.
Mají-li velký vliv (na tomto stupni) myšlenky (vyrostlé z karmických sklonů), svádějící na scestí, hledá se mateřské tělo. Proto se tato doba jmenuje ,časem, v němž hledá příjemnými pachy se živící (na úrovni barda žijící člověk) mateřské tělo k novému zrození‘.
O praktickém použití (vznešené nauky o umění volby mateřského těla k novému zrození) bylo řečeno:
,Odlož všechny pocity příchylnosti a odporu.
Potlač neklidně těkající sklony rozumu vzpomínkou
bdělosti. Zaměř svou sílu k vchodu do žádaného lůna. Přenes ,šťastně vědoucího‘ a dosáhneš žádaného zrození.‘
Když jsi poznal všechny zdánlivé zvuky a strašné tvary (v bardu, kde se přijímá zrození) jako klam, zůstává každé nežádoucí lůno uzavřeno (vstupu).
Také vzpomínkou na prázdnotu (v souhlasu s přijatou vznešenou naukou), na svého lidského gurua a ochranné božství se uzavře nežádoucí lůno.
Volba žádoucího lůna v rodině vyšší kasty, vysokého postavení a vládnoucí bohatstvím — nazývá se zrozením v božském vtělení tulku.
Velký žák jógy se stane i bez vidění čirého světla bód-hisattvou toho stupně, kteří se již nevtělují na zemi, nýbrž v některé z čistých říší, v říši blaženosti či v říších nazývaných šťastnými nebo podobných.
Zde končí nauka o stavu po smrti.
(1) Dharmakája v bardu se vynořuje jen za předpokladu, že vědomí umírajícího člověka odráží pouze čiré transcendentální světlo. To se může stát tehdy, když člověk své vědomí osvobodil již za svého života ze sféry smyslového světa a povznesl je nad úroveň veške rých diferenciací.
Sambhógakája se v bardu vynoří tehdy, když umírající člověk již za živa dosáhl toho, že se dokonale, tj. jako individuum, uvědomil v oblasti božských jevů.
Nirmánakája se v bardu vynořuje za předpokladu, že umírající člověk již za života byl bytostí ušlechtilou, která z vyšších pohnutek vykonává skutky ctnosti a která věří a doufá v Boha, jehož existenci si pro sebe nedefinovala.
Všechny tyto stavy musí být zažity do té míry, že relativně vysoce převládají nad všemi ostatními bytostnými sklony, vytvářejícími jiné tendence.
(2) Propadá se atd.: člověk si nejprve svět přestává uvědomovat a pak pro něho přestává vůbec existovat. — Klesají myšlenky atd.: člověk se na okamžik octne v nejpřirozenějším stavu. — Zazáří atd.: přitom mu zasvitne a představí se mu božský prapůvod vše bytí ve stavu nediferencovaném. — A obě atd.: zdá se být na okamžik zahalen do onoho prapůvodního světla, z něhož se vytvořil v pozdějším sledu všechen svět — čili ocitá se u bran nejvyššího uskutečnění. — Z nenaučeného atd.: mizí všechno, co se kupí na jeho sebeuvědomění jako teorie, přesvědčení, domněnky aj. a on se náhle stává tím, čím vskutku je po odbourání všech psycholo gických zábran. — To se jmenuje atd.: je-li po odbourání těchto zábran člověkem „božím“, bude vykoupen. Je-li však pln chtivosti, poputuje dál do neutěšených stavů.
(3) Teprve po klinické smrti dochází k poslednímu vyzařování životních sil a jejich vyzařování se stává putováním intelektu mrtvého člověka světem obrazů a pesonifikací, které vytvořil tím, že žil a byl činný. Proto lze stav dharmakája uskutečnit pouze před objevením se bardického kaleidoskopu.
Toto jsou tři psychologické momenty mezistavu barda. Světlo jako obrácení intelektu k bardickému kaleidoskopu, vzplanutí jako bardické asociace a dosažení jako závěr bardických pochodů na úrovni intelektu.
Mezidoba, vyplňující psychický čas vědomí denního a posmrtného, značí snížení variační schopnosti uvědomování do té míry, že místo kmitů ve smyslu výšlehů uvědomění bychom mohli zaznamenat pouze přímku. V tomto okamžiku je intelektu představeno samo absolutno, a to vzhledem k psychické nepohnutelnosti člověka. Pak se opět hladina uvědomění rozvlní, ale intelektu je již představen jiný fyzikální svět, svět posmrtný.
(8–11) Mizí postupně: pocit tepla, vědomí pocitů, tepelné vjemy (na úrovni uvědomování, které je hranicí denního vědomí), každá forma dechu. Vše zakotví v subliminálním vědomí, které se pojí na jednoduchý psychický svazek, jenž ve smyslu nekompromisních žádostí představuje sílu, která tíhne k určité, individuálním karmic-kým dispozicím odpovídající objektivaci.
(15) Jedná se o poznání světa čili poznání empirické. V tu chvíli mohou dobří zřeci zaznamenat tendenci životních sil a vědomí (intelektu) umírajícího člověka.
(21) Běžně tato připomínka nemá význam, protože člověk je obětí tendence životních sil. Zde se však myslí pomoc prostřednictvím čtení Bardo thödolu, o němž však bude řeč v druhém svazku tohoto spisu.
Zplozené čiré světlo vzejde proto, že ho bylo dosaženo snažením nebo úsilím.
Jedná se o vyvstání čhöňi barda.
Předpokládá se, že jogín, jenž zná přenosy vědomí do stavů, jež si přeje, může za předpokladu, že zná nejvyšší prasvětlo, dosáhnout vykoupení, rozpomene-li se na toto světlo nebo poněkud dříve vytáhne sílu (kvalitu) sebevědomí na vrch hlavy. Desátým stupněm se rozumí „mrak pravdy“. Je zároveň desátým stupněm nejvyššího nebe sansára a tibetsky se nazývá „og-min“, to znamená „žádné zpět“. To je říše, ze které již není možné padnout.
To znamená, že se začíná objevovat bardické tělo, jež v oblasti psychického času odpovídá sambhógakáji.
(30) Oči, uši, chřípě, ústa, řiť a pohlaví.
(41) Je to následkem nepoznání, které zakládá celé jednání individua na reakcích na to, co vidí.
(63) Ovšem jen za předpokladu, že se „upamatuje“, což značí, že se vzepře popudům, jež v něm vzbuzují bardické vjemy. — Je to asi jako na zemi. Jestliže člověk začne vzdorovat vizím z hrozících předzvěstí, získá sílu čelit zlu a posléze i příležitost získat výhodnější postavení ve světě. To proto, že téměř všichni lidé jsou vlečeni popudy, jež formují jejich osud jako mocné síly na bezbranných bytostech.
VI. NAUKA O PŘENOSU VĚDOMÍ
1. Tři přenosy
Šestá nauka, o pho-va, se dělí na trojí přenesení: nejlepší nebo přenesení do dharmakáji, střední nebo přenesení do sambhógakáji a poslední nebo přenesení do nirmánakáji (přijetí božského znovuzrození).
Prvé, nejlepší, přenesení do dharmakáji, předpokládá poznání čirého světla na prvých stupních barda.
Druhé, střední, přenesení do sambhógakáji, je vystoupení do sjednoceného božského těla při defilování barda.
Třetí, poslední, přenesení do nirmánakáji, je přijetím božského znovuzrození.
Ač se to zdají být tři rozličné výsledky, přece nejsou vznešené nauky k vedení po Stezce (k těmto třem výsledkům) třemi rozličnými naukami (nýbrž jedním a týmž naukovým systémem).
2. Přenesení vědomí rozjímáním o guruovi
6. Nyní následuje pho-va, přenesení vědomí rozjímáním o guruovi.
Bylo popsáno takto: ,Po vytvoření hrnčitého tvaru vtáhni jedenadvaceti dechy vědomí celou silou z jeho místa lotosovými květy páteře vzhůru, hledě na jedenadvacet lotosů. Při výstupu a sestupu mantrických slabik postupuj od lotosu k lotosu. Použij k tomu jednoslabičné a poloviční slabiky. Při hlasitém vyslovování slabik veď ,vědoucího‘ do dévachanu; v pravém okamžiku nastane přenesení.‘
Jsou dvě části: čisté cvičení a praktické použití.
Při cvičení se usiluje o stav buddhy.
10. Potom si představ sebe jako prázdnou postavu božské paní (Vadžrajogínky). Uprostřed těla měj ústřední nerv, podobný nejdůležitějšímu pilíři prázdného domu, jehož spodní část je uzavřena a horní otevřena jako světlík. Nad tímto otvorem zři božského gurua Dordžečhanga rovněž s prázdným tělem, v jehož středu je též ústřední nerv moud rosti, ale spojen s tvým vlastním (takže je vytvořeno nerušené spojení tvého srdce se srdcem gurua).
Pak zři modrou, vlasově nakreslenou slabiku HÚM v srdci svého gurua a právě takovou ve svém vlastním, přičemž toto HÚM považuj za skutečnou podstatu svého vědomí.
Potom se pohřiž do dechu vytvořeného hrnčitým tvarem.
Nyní zři samohlásku slabiky HÚM (na konci znaku HÚM) v srdci gurua prodlouženou dolů a spojenou se symbolem podstaty vědomí ve tvém srdci; mysli, že (HÚM jako symbol vlastní podstaty vědomí) je taženo vzhůru (pomocí HÚM v srdci guruově).
Přitom vyraž při každém výdechu zvuk HIK tak hlasitě jako při útoku a doprovázejícím jej výkřiku o pomoc. Toto cvičení proveď jedenadvacetkrát (nebo od lotosu k lotosu).
Pak si představ HÚM na temeni hlavy.
Přiměj je k sestupu ústředním nervem k srdečnímu centru volaje přitom KA.
Vyraž KA (jako HIK) jedenadvacetkrát, udržuje přitom představu o sestupování HÚM od lotosu k lotosu.
To vše cvič tak dlouho, až v tom budeš mistrem.
V druhé části praktického použití je HÚM (v srdci žáka) vsáto do HÚM v srdci gurua, přičemž guru vstupuje do říše, z níž není návratu novým zrozením a setrvá ve stavu nepochopitelném rozumem.
Zde končí nauka o přenosu vědomí.
(2–4) To znamená, že je tato nauka psána pro ty, kdo ji budou moci použít při odchodu z tohoto života. Mnohý tibetský mystik se s ní seznamuje již za svého života při „cvičení se v umírání“.
Stavy umírání totiž prochází každý mystik, když se postupně noří do božského centra své bytosti. Tibetský mystik však jimi dovede procházet, neboť může vstoupit na cestu mystiky za účelem prozkoumání nauky, nikoli jako křesťanský mystik za účelem rozhodujícího odvrácení se od světa a přimknutí se k Bohu.
Kdo vstupuje na mystickou cestu jenom proto, aby se přesvědčil, na jakých základech stojí a buduje mystická nauka, zachová ke všem dějům na mystické cestě stanovisko zcela nezaujaté. Proto bude moci zachovat stanovisko pozorovatele i k nejhlubším momentům noření se vědomí do nitra, takže bude moci ze základny nezaujatého pozorovatele psychických změn a postupů pozorovat etapy tohoto noření, které jsou vlastně mystickou smrtí. A zatím, co je bude pozorovat, zjistí, že jsou závislé na duševních stavech. Takto se jako objektivní pozorovatel seznámí s pochody smrti.
Není však snadné zachovat si kriterium objektivního pozorovatele pochodů mystické smrti, která je shodná se stavy skutečného umírání. Když se snažíme vytvořit pojítko mezi neomezovaným denním vědomím a transcendentálním centrem vlastního bytí, pohybujeme se vlastně na ostrém přechodu mezi vědomím objektivním (denním) a „niterným“. Kdo upadne do niterného vědomí, začne prožívat a nikoli pozorovat.
Vzhledem k tomu musí být vyřešen problém vystupňování niterného života, při čemž se člověk nesmí nechat strhnout do jeho víru. Když se mu to podaří, bude moci pozorovat své stavy i za nejhlubšího ponoření. To z něho učiní člověka, který prošel smrtí, aniž ztratil vědomí. Projde-li jí však jen jednou, nebude ještě znát bardo. Musí svůj sestup do centra vlastní bytosti a výstup z něho mnohokrát opakovat jako člověk sebe si vědomý a pak bude konečně znát pochody smrti tak, jak je znají tibetští mystikové.
Dokonalá znalost pochodů smrti souvisí s poznáním stavů dhar-makája, sambhógakája a nirmánakája. Tím jsou vytvořeny předpoklady přenosu vědomí do těchto stavů. Přenosem vědomí do dharmakáji je dosaženo vykoupení sjednocením prvků poutaných sebevědomím s vesmírným principem. Přenosem vědomí do sam-bhógakáji je dosaženo ztělesnění v božských praprincipech, které jsou z fyzikálního hlediska jenom silou a nikoli jevy. Přenosem vědomí do nirmánakáji je uskutečněno ztělesnění ve stavu buddhů a bódhisattvů, kteří jsou nadáni nejvyšším poznáním.
Opakuji: poznání pochodů smrti je založeno na empirickém postupu ke zvnitřnění, symbolizovaném ustálením vědomí v bodě, který je předobrazem absolutna. A tuto cestu je třeba poznat stopu po stopě jako prožitek, neboť každý prožitek odpovídá jednomu ze stavů smrti a barda. Po dokonalém poznání těchto jednotlivých stupňů na cestě zvnitřnění vzejde poznání tří uvedených stavů a schopnost přenosu vědomí do nich.
(7) Místo vědomí je lotos ádhára, symbolizující obecný stav vědomí. Toto vědomí má být vytaženo všemi jeho stavy, jež odpovídají psychickým gangliím, o nichž již byla zmínka, k centru nejvyššímu, jež symbolizuje nejvyšší kosmický princip, známý pod jmény božské vědomí, pravědomí, čiré světlo, dharmakája aj. — Za výstupu vědomí se užívá mantrické slabiky HIK, při sestupu KA (vysloveno KAH). Slabiky viz příloha.
Podle udání zraje tímto cvičením tělo rychle ke smrti. Asi proto, že slabika HIK symbolizuje rozhodnutí uskutečnit rychle nejvyšší stav, při čemž se nepřihlíží k tělu. Ale jelikož je dovoleno mezi jednotlivými HIK zůstat vědomím při těle, oddaluje se i smrt. Ostatně vedení gurua zaručí, že k smrti může dojít, teprve když k ní bytost uzraje.
Užívá se představy zkrácené formy HÚM (viz příloha Tibetské slabiky).
(19) Tohoto postupu se může úspěšně použít pouze tehdy, když guru hledajícímu člověku představuje božskou bytost jako např. Ježíš křesťanovi.
KNIHA ČTVRTÁ
STEZKA PŘENESENÍ: JÓGA PŘENOSU VĚDOMÍ
PŘEDMLUVA
Nauka o přenosu vědomí chce vytvořit předpoklady buď k vykoupení, nebo k dosažení znovuvtělení v božských oblastech i tehdy, kdyby člověk musel zemřít před vyčerpáním karmy, předurčující jeho sansarické bytí. Takovou situací je člověk ohrožen častěji než šťastnější vyhlídkou, že se kolo sansarické karmy dotočí. To se stává zřejmým, když z tohoto hlediska sledujeme lidi kolem sebe. Nevyskytuje se mezi nimi téměř nikdo, kdo by své názory a úsudky neopíral o smyslové zřetele. Ty jsou jasným důkazem, že je bytostí sansarickou.
Většina lidí přiklánějících se k mystickým naukám se rekrutuje právě z těch, kdo podléhají sansáru. Vzhledem k tomuto jejich duchovnímu původu platí pro ně nebezpečí, že zemřou dřív, než se jim podaří dospět k poznání dharmakáji. Nauka o přenosu vědomí má toto nebezpečí odstranit; to se však podaří, teprve když ji člověk uskuteční ve svém životě.
Nauka o přenosu vědomí je násilný zásah do „přirozeného běhu věcí“, pokud člověk, který ji uskutečňuje, dovede z vyšších stavů vědomí učinit objekt, realizovatelný v jeho v životě v běžném stavu (lidského) vědomí. Ale v této formě mystiky nejde ani tak o odta-žité duchovní objekty postřehnutelné pochopením nebo imaginací, ale o bytostné substance hrubým vnímáním a prostředky fyziologicky nezjistitelné, ale přece jen poznatelné v okamžiku, kdy se uplatňují. V této formě mystiky nemusí být vysvětleny určité kvality, jejichž rozvoj je umožněn určitými psychickými postupy, ale poukazuje se na postupy, které svou povahou mají donutit téměř fluidickou magnetickou esenci těla, aby vystoupila do oblasti denního vědomí. Pak vyvolá žádoucí signifikaci, která se stává počátkem funkčního cyklu, jehož výsledkem je mystické zdokonalení člověka. Je to tedy téměř fyzická forma mystiky, což je patrné z toho, že se jejím výsledkům má čelit přáním, aby se cvičící člověk dožil dlouhé doby.
Lidé jiných kontinentů, než pro které byla tato mystika myšlena, mohou v ní mít úspěch pouze tehdy, budou-li schopni téže víry a tvůrčí imaginace jako Asijci. Rozhodně lze považovat za překážku, pokud podmíněná důvěra přechází v nedůvěru, jak je to tak časté u lidí našich zemí. Pro Asijce je vnitřní život skutečností a tento jeho poměr k vnitřnímu životu je dále možný, neboť vyplývá z nezkomoleného názoru na něj.
V našich zemích jsou lidé dezorientováni v názoru na vnitřní život proto, že ho sami nezkoumají. Snaží se opřít o náboženství, které za tento život činí zodpovědným Boha — Stvořitele, nebo o marxistický názor, který pokládá život za produkt a stav vývoje čiré hmoty. Ve skutečnosti tuto otázku nemůžeme takto vyřešit. Musíme se snažit pochopit vnitřní život především v jeho funkcích a v jeho společensko-mravním a osobitě-karmickém významu. Duševní stavy jsou symbolem sfér od božských až po pekelné, kdežto vědomí, pokud není obětí těchto stavů, je symbolem sfér nadbožských. Tím jsou tyto sféry obsaženy v člověku, který je proto může uvést na scénu systematickým rozvinutím příslušných stavů nebo „dobýváním esencí“ ze svého těla, esencí, které představují latenci těchto sfér.
Nauka o přenosu vědomí poučuje o dobývání těchto esencí. Tibetští mystikové se za tímto účelem noří do své vlastní bytosti takovým způsobem, že se svým vědomím chápou těla zevně i vnitřně. Přitom si uvědomí tyto esence. Když si jsou dobře vědomi jak těla, tak i těchto esencí, vyrážejí slovo HIK. Tímto způsobem se esenciální složky bytí dostanou na rozhraní bytí a nebytí a to se rovná postupu na rozhraní života a smrti. Jóga přenosu vědomí je cvičením s dotykovými fenomeny těch stavů, které přísluší smrti, resp. je „cvičením se v umírání“. K poznání skutečné odluky vědomí od těla se vyslovuje PHAT.
To ovšem neznamená, že tímto cvičením, totiž HIK, jogín
demonstruje touhu po smrti. Je to jen výzkum smrtných pochodů, což podle mých zkušeností vede k lidsky nepochopitelnému poznání. Kdo prošel kursem „přenosu vědomí“, zná zákony života, smrti i utváření a jako takový je takřka imunní k překvapujícím momentům, jejichž účelem je zničení života a plné uplatnění nového, většinou nepříznivého druhu karmy.
I. NEJHLUBŠÍ STEZKA PŘENOSU VĚDOMÍ (Srdeční sémě)
1. Útočiště: ,Utíkám se k božskému guruovi, ztělesnění veškeré
ochrany, od nynějška až do dne, kdy dosáhnu dokonalosti. Ó vy nespočetné sansarické bytosti, zasvěťte myšlení božské stezce dobrých přání, abyste dosáhly dokonalosti.‘ (Představa Vadžrajogínky a guruů.)
Duchovní představa k vlastnímu použití: Vzdej se špatných myšlenek o těle a nech vyzařovat nezadržitelnému lesku svého vědomí jako Vadžrajogínky. Její červené tělo má tvář a dvě ruce, z nichž pravá třímá nad hlavou zahnutý nůž a levá drží lebku naplněnou krví před srdcem. Je opřena o bílou hůl, již drží v ohbí levé paže. Okrášlena pěti symbolickými znaky a rozličnými ozdobami stojí na lotosovém trůnu, na němž spočívá sluneční kotouč a ležící lidská mrtvola. Její postoj je pokorný, její viditelné, ale prázdné tělo je obklopeno plameny moudrosti jako svatozáří.
Vysoko nad sebou na nebi na lotosovém trůnu, na němž je srpek měsíce, zři základního gurua, nejvyššího ochránce, s modrým tělem, tváří a dvěma rukama, zcela zahaleného do slavnostního šatu dokonalých bytostí. V rukou zkřížených nad srdcem drží dordže a zvonky.
4. Bezprostředně nad svou hlavou viz v zářící pětibarevné duze své pány, jednoho nad druhým, guruy z linie hluboké stezky přenosu vědomí, sedící v poloze buddhů.
5. Modlitba ke guruům zní: ,K tobě, Pane, z čisté svaté říše pravdy, z níž není
návratu ke zrozování,
ó Pane s božským žezlem, ty pravé já šestého dhjáni-buddhy,
k tobě se modlím, tvůj syn, s uctivou vírou, pln pokory.
Dopřej mi dokonalé ovládnutí stezky přenosu vědomí
a dej mi dosáhnout nádherné, nebesky božské říše
neproměnného stavu dharmakáji.
K vám, páni Tilopo, Naropo, Marpo, otci a synové, kteří jste ve svaté říši ráje,
k vám se modlím, váš syn, v uctivé víře, pln pokory. Dopřejte mi dokonalého ovládnutí stezky přenosu vědomí a dejte mi dosáhnout nádherné, nebesky božské říše neproměnného stavu pradharmakáji.
K tobě jako k samým ze sebe tryskajícím paprskům uskutečněné neskutečnosti jevů úctyhodný Milaräpo, jehož milost je neodplatitelná, k tobě se modlím, tvůj syn, v uctivé víře, pln pokory. Dopřej mi dokonalého ovládnutí stezky přenosu vědomí a dej mi dosáhnout nádherné, nebesky božské říše neproměnného stavu pradharmakáji.
K tobě jako k paprskům tryskajícím z pra–pravdy,
prameni všech pramenů ducha,
nezadržitelné zjevení duchovní síly, Šákja-šrí,
k tobě se modlím, tvůj syn, v uctivé víře, pln pokory.
Dopřej mi dokonalého ovládnutí stezky přenosu vědomí
a dej mi dosáhnout nádherné, nebesky božské říše
neproměnného stavu pradharmakáji.
K tobě na lotosovém trůnu sedícímu, který vynikáš nad sluneční kotouč nad mou hlavou,základní guru neproměnně velké dobroty, k tobě se modlím, tvůj syn, v uctivé víře, pln pokory. Dopřej mi dokonalého ovládnutí stezky přenosu vědomí a dej mi dosáhnout nádherné, nebesky božské říše neproměnného stavu pradharmakáji.
Kéž pohnu řadu guruů u své hlavy uctivou vírou a pokorou, aby splynuli ve světlo a stali se samým Pánem, Dordžečhangem, základním guruem.‘
6. Potom se modli v hluboké úctě k základnímu guruovi: ,Čest všem vládcům v jediném těle sjednocení! Ty, pravé ztělesnění ochránce, ty, pane nade všemi věrami velké mystiky, svatý vládce mého útočiště nyní i vždycky, ty, jehož milost nemůže být odplacena, ty víš, základní guru nejvznešenější dobroty, že se k tobě modlím z hloubi srdce o brzké dosažení dokonalosti na nejhlubší stezce přenosu vědomí. Ó ty v nebi akaništá, vyslaný z čisté říše dharmakáji,
uděl mi svou milost, abych mohl dosáhnout sebe-poznání
věčně stejného stavu dharmakáji.‘
7. Modlil-li ses takto znovu a znovu, představ si tento obraz :
Nejprve si mysli: ,Povedu všechny cítící bytosti, nesčetné jako neohraničený prostor, k nejvyšší dokonalosti a pro tento cíl se vnořím do nejhlubší stezky přenosu vědomí.‘
8. Rozjímání provázející tyto myšlenky: ,Vidím svého gurua, pravé ztělesnění trojnásobného
útočiště, před sebou na obloze. Všechny cítící bytosti, nesčetné jako neohraničený prostor, utíkají se k němu,až i poslední bytost dosáhne dokonalosti. Buď naším úkolem přivést k nejvyšší stezce všechny bytosti čtyř druhů zrození.‘
Na konci rozjímání vtáhni představu gurua do sebe.
Viz své tělo proměněno v prázdnotu (nemyšlení) a představ si náhlé vystoupení červené Vadžrajogínky se šperky a oděné v mocný, sám ze sebe vybuchující lesk zářícího (prázdného) rozumu.
Ve středu jejího těla viz ústřední nerv silný jako obyčejný šíp z rákosu, vně bílý a uvnitř červený se čtyřmi zvláštními znaky (červenost, průhlednost, vzpřímenost a dutost). Spodní konec je uzavřen a končí čtyři prsty pod pupkem (tj. na pánevní hrázi u pohlavních orgánů). Horní konec se otevírá na temeni hlavy (v Brahmově otvoru).
Pak jej viz, jak prochází tvým srdcem. Tam spatřuj bod na semeníku čtyřplátečného lotosu, ve skutečnosti symbolické ztělesnění dechu nerozlučně spjatého s vědomím. Je bíle a červeně zbarven a lehce nakloněn vzhůru.
Tato vidění mají být co nejživější.
Pak zři s nemenší životností svého vlastního základního gurua, jenž v postavě Vadžradhary zastiňuje temeno hlavy tvého těla (viděného jako Vadžradákiní). Nad jeho postavou spatřuj sedět guruy nauky o přenosu vědomí, jednoho nad druhým, (počínaje tvým) až po sedmého Vadžradharu.
Projevuj pokoru, horoucí víru, až se zježí každý vlas tvého těla a slzy smáčejí líce a v této náladě říkej modlitbu k řadě guruů: „K tobě, Pane z čisté, svaté říše pravdy. . . “
Po modlitbě si představuj, že se všichni lamové posloupnosti guruů rozplývají v záři, která nakonec vchází do základního gurua.
Upni se v nejhlubší a nejpokornější důvěře k základnímu guruovi, pravému útočišti, jako v modlitbě: „Ty víš. . . “ a modli se (k němu) vnitřně, jak často můžeš.
Po modlitbě zři, jak slabika HÚM, modře zbarvená v srdci gurua, ztělesnění pravého bytí všech buddhů, září paterou moudrostí.
V této živé obraznosti podrž pevně představu a volej přitom hlasitě HIK za představy, že se bod v srdci Vadžra-dákiní zvedá do srdce gurua.
Pak nech bod s HÚM v srdci gurua rozplynout ve sjednocení a setrvej v tom nějaký čas.
Potom zvolej KA a nech bod vrátit se na staré místo (do srdce Vadžradákiní).
Po častém cvičení by měl pokročilý jogín dosíci znaků úspěchu po jedenadvaceti HIK, průměrně nadaný po jednom cyklu modliteb (za jednu až půldruhé hodiny), méně nadaný pak po jednodenním cvičení.
Těmito znaky jsou: zduření masa na temeni lebky (u Brahmova otvoru). Vylití krve a žlutých vodnatých výměšků na tomto místě. Možnost propíchnout tuto zduře-ninu stéblem trávy (tj. vložit tenké stéblo trávy do Brah-mova otvoru, kudy má vyjít vědomí).
Jakmile je toho dosaženo, není třeba pokračovat ve cvičení.
Po úspěšném zakončení těchto cvičení si představ Vadžradharu, základního gurua, jako Amitáju, jenž z urny života ve svých rukou naplňuje ambrozií centra řeči a vědomí tvého těla, a mysli, žes tím dosáhl cíle neohraniče-ného života.
Opakuj častěji významnou mantru Amitájovu a zři jej jako proměněného do kruhu svatozáře, již pak do sebe vsáváš.
Abys pak povstal jako bůh v nejvyšším vnitřním oproštění či jako pták nezanechávající za sebou stopu, hleď setrvat v pravém stavu neohraničené dharmakáji a v modlitbě o jeho uskutečnění.
Ten, kdo věří a kráčí stezkou přenosu vědomí, má trvale toužit po dlouhém životě.
Toto je část nauky o přenosu vědomí, jež může být tlumočena veřejně.
Závěr jogína, jenž sestavil tento text
Když jsem trávil svůj život v uzavřené zbožné odloučenosti, měl jsem ve stavu čirého světla mnoho rozprav se ctihodným Milaräpou a ve vznešené lásce a planoucí víře jsem přijal od tohoto světce mnohé mystické nauky.
Posléze se mi zjevila stará žena s červenožlutými brvami a vousatým horním rtem a řekla mi: ,Bratře, prosím tě o nauky přenosu vědomí‘ a zmizela pak jako duha.
Tehdy zapsal učitel bytostí, tento zvláštní žebravý mnich Šakja-šrí na příkaz avatáry (tulku) ze severu všechno, co se tvořilo v jeho vědomí (jakoby božským vnuknutím).
Kéž se stane toto pojednání dobrou předzvěstí.
(1) Viz druhý svazek, „Tibetská kniha mrtvých“, oddíl „Stezka dobrých přání“.
(2–4) Viz třetí kapitolu této knihy.
Tuto modlitbu a modlitby vůbec nikdo nemá pokládat za pravé prostředky k dosažení žádoucích cílů, ale za prostředky k niternému naladění, které se někdy může stát magnetickou silou přitahující žádoucí výsledek. Vždy je významná sestava modlitby, neboť musí především přivodit určité vize a potom vyvolat niterný stav, který odpovídá žádoucímu uskutečnění. Tato modlitba je dobrý ladící prostředek, protože se dovolává věcí božských. — Dhjánibuddhové: Vairóčana, Akšóbhja, Ratnasambhava, Amitábha, Amóghasiddhi. Tito dhjánibuddhové vzešli z rozjímání Ádibuddhy. — Tilopa, Na-ropa, Marpa, Milaräpa a Šakja-šrí symbolizují posloupnost guruů školy Kagjüpa.
Akaništa, tibetsky Og-min, nejvyšší oblast rúpadhátu, totiž oblasti forem. Viz komentář ke knize 3/III, verš 24 a tabulku bud-dhistických říší v příloze.
Rozhodnutí vést všechny lidi k dokonalosti v dočasném stavu vlastní nedokonalosti by jistě každý křesťan odsoudil jako opováž-livost proti Bohu. Ale tibetská mystika se řídí jinými názory. Rozhodnutí se pokládá za dobré a zavazující člověka, aby rozhodně, až ohnivě usiloval o dosažení dokonalosti. Kromě toho toto rozhodnutí symbolizuje široce založené mystické úsilí. Kdo neskuhrá o vlastní vykoupení do ráje, ale nekompromisně chce být vůdcem lidí v dobru a božskosti, stane se jistě bódhisattvou. A zpronevěří-li se této základní myšlence a následkem toho karmicky propadne do běd a utrpení, přece si zaslouží úctu, neboť hrál velkou hru. Zařadil sebe mezi bohy a lidi, tedy do oblasti, kterou křesťanská náboženství s ohledem na posmrtný život nechávají neobsazenu. Zaslouží úctu, neboť náleží mezi ty, kdo způsobují, že je náboženský život Asie ještě svěží a nezkomírá v neživé scholastice jako náboženský život na evropském a americkém kontinentu.
Trojnásobné útočiště: Buddha, nauka (dharma), mnišský řád (sangha). Čtyři druhy zrození: z vejce, z klína, nadpřirozené zrození a zrození z tepla a vlhka.
(10) Prázdnota nemyšlení: zpřítomnění těla ve vědomí ve stavu úplné duševní nepohnutelnosti. Za těchto okolností je tělo vnímáno jako účinná síla unášející osobní vědomí k nejvyšším stavům, totiž dharmakáji a sambhógakáji.
(12) Čtyřplátečný lotos: múládhára neboli psychické středisko pod genitaliemi. Toto centrum odpovídá životnímu pratypu, proto v něm jogínové předpokládají základní tvůrčí síly bytí a tím ovšem i základní síly bytostného života, totiž dech a vědomí.
Toto naladění je očišťující, a proto nezbytné.
Lama je představený kláštera, jenž již nenáleží k dříve jmenovaným velkým guruům, ale přece jen je jejich dědicem v nauce. Tedy vlastně hierarchie týkající se v tomto případě školy a nauky Kagjüpa.
(18) Paterá moudrost: 1) moudrost odrážející postřehy a podobající se proto zrcadlu, takže se projevuje poznáním samým o sobě; 2) moudrost získaná kontemplací, která zprostředkuje
titě všech věcí; 3) moudrost rozeznávající, rozlišující a třídící věci podle jejich zvláštních vlastností; 4) moudrost obrácená k záslužným skutkům a zajišťující jejich úspěch; 5) moudrost univerzální, která vše proniká, objevujíc principy, z nichž jsou složeny věci a prvky, i prvky, z nichž jsou tyto prvky složeny atd. až do nekonečna. Tato moudrost ruší klam o realitě forem a osobnosti.
(21) Slabika KA má povahu uklidňující a vyrovnávající. Proto se jí používá k vyrovnání stavu, který je vzbuzen při cvičení s HIK.
Jinak celé toto cvičení uvedené v aforismech 18–21 zobrazuje přenos vědomí z bytosti na bytost. V tom smyslu slabika HÚM symbolizuje akt vytváření duševního spojení, dále prostředí, které se příjemně pociťuje, a též naladění cvičícího člověka. HIK symbolizuje akt přenosu, pocit sjednocení, čas přenosu, směšování vědomí a vytváření podmínek k opětnému rozdvojení vědomí; KA apel k návratu na původní místo.
K bližšímu vysvětlení: celé toto cvičení je operací s duševním svazkem, který činí těla živými. Je to útok na duševnost, aby již neulpívala na těle cvičícího jogína, ale aby se mohla od něho odpoutat. Význam toho je v možnosti uvolnit se kdykoli z těla za účelem vlastní ochrany nebo záchrany.
Jogín, který dokáže celou duševnost oddělit od svého těla, je prakticky nezranitelný nejen lidmi, ale i bohy, démony a všemi bytostmi neviditelného světa. Získává možnost absorbovat se kdykoli ve stavu dharmakáji, čili dlí i osobním vědomím na rozhraní sansára a nirvány; ve stavu, který neumožňuje pobyt žádné bytosti, která se k němu nepropracovala. A příčina možnosti tohoto pobytu? Zasvěcení, které umožnilo odpoutat duševnost od těla.
(22) Cvičební systém ovšem není lehký, protože slabika HIK je správně vyslovena jen tehdy, když ten, kdo se tomuto cvičebnímu systému oddal, sjednotí všechny duševní síly v aktu jednobodového uvědomění. Než se vysloví slabika HIK, musí být usilující tak soustředěn, že objímá celou svou bytost dokonalým uvědoměním v nejvyšším stupni bdělosti. Slabika HIK pak znamená náhlé přerušení soustředění, jakýsi šok psychicko-fyzické soustavě, kterým se uvolňuje elektromagnetický potenciál bytosti. Za předpokladu, že jsou správně připraveny tendence pro vědomí, totiž ty, které je vedou do nejvyššího stavu (dharmakája), je slabika HIK psychologickým momentem, jenž napomáhá uskutečnění tohoto stavu.
(23) Z těchto znaků je patrné, že správně prováděné toto cvičení vede na hranici smrti i fyziologicky. Tibetští mystikové však znají kritické rozhraní, které nepřekračují, leda chtějí-li odejít z tohoto života. Pak připojují k slabice HIK slabiku PHAT, při jejímž vyslovení uskuteční nejvyšší duchovní stav, stav dharmakáji. Jinak setrvávají na hranici života a smrti. Osvěcující životní zkušenosti se této hranice dotýkají mnohem intenzivněji než oblasti robustní životnosti, která se cítí daleko od smrtného momentu.
Toto cvičení má zaručit, aby ten, kdo cvičí přenos, dosáhl i zevního mystického oslavení. Má totiž brát v úvahu, že se musí stát dobrým vůdcem hledajících lidí, vůdcem, který je schopen nauku správně vysvětlit.
Pták nezanechávající stopu je symbolem člověka, který dospěl tak vysoko, že svým žitím již nevytváří karmu, která by jej zaváděla do sansára.
Jakmile někdo po prudkém a mocném úsilí dosáhne realizace duchovnosti a tímto způsobem poruší rovnováhu mezi dvěma podstatami, tělesnou a duchovní, musí přijmout životosprávu, která působí na fyzické a psychické bouře konejšivě. Obyčejně se používá opačného postupu, totiž mentálního zavíjení úsilí a tužeb, jestliže předcházelo jejich rozvinutí a rozpínání. Usilující člověk musí být od okamžiku realizace spokojený a nehledat již další mystické zážitky a zkušenosti, k jejichž získávání našel klíč. Musí se stát zdrženlivým ve svých touhách a snahách a věnovat pozornost tělu, aby mohlo setrvávat v klidu díky chtěné úplné a nestranné ne-žádostivosti. Neboť předcházejícím úsilím vyvolal již stejně bouři, jejíž vlny se na přirozené základně uvědomování vzdouvají nahoru až ke dharmakáji a dolů až k oblastem podsvětským. A zatím, co tato bouře trvá a člověk se snaží svou bytost zcela uklidnit, musí pozorovat sebe. Za výstupů a poklesů přirozené základny uvědomování, k čemuž dochází za přítomnosti denního vědomí, nezbyt-330
ného k sebepozorování, se pozorující člověk seznamuje se všemi mezistavy a tím se vyvíjí v mystika, jenž zná cestu tak, jak ji musí znát mistr.
Nauka o přenosu vědomí, která učí jak mocným mentálním a psychickým tlakem vyvolat mocná duševní vzdutí, jež usilujícího přenášejí ze světa smyslů do nejvyššího světa božského a na druhém pólu do podsvětí, je vlastně nauka o nejradikálnější cestě k mocně působivým mystickým zkušenostem. Z tohoto hlediska je žádoucí, protože je plná přesvědčujících momentů. Je však otázka, zda v ní bude mít úspěch i průměrný člověk. Ti, kdo se jí chtějí řídit, totiž musí mít žhavé duše, které vedou k provádění askeze a k zapomnění na sebe asi tak, jako to činil Rámakršna, když v touze po božském uskutečnění na sebe zapomněl do té míry, že si ptáci mohli dělat hnízdo v jeho vlasech.
Menší touha a menší mystické úsilí nepovede k tak mocnému duševnímu rozvlnění, aby mohlo klesat do podsvětí a stoupat do nebe.
Komentář k závěru:
Tato stará žena byla dákiní čili víla. Tyto víly jsou ženskou personifikací ochranné moci, která se za mocného úsilí promítá vně těla jako příznivá emanace a pak se za kritičtější situace, kdy jogín může být pokoušen nižšími zřeteli, objevuje v podobě duchovní ženy. Záleží na duchovní orientaci člověka, zda se mu jako ochranná bytost projeví žena nebo muž. Chápe-li transcendentální všepřekonávající moc jako aspekt ženské síly, bude personifikací jeho ochranné síly žena; jinak to bude muž.
Podle některých názorů je lépe, je-li touto personifikací žena. Pokud však mluvím za sebe, chápu ženskou a mužskou personifikaci jako rovnocennou, i když beru v úvahu předpoklad, že mateřská personifikace tlumí elementární popudy, totiž sexuální.
Podmaňující element tohoto druhu sebeochrany má svoje stinné stránky v tom, že se hledající člověk nemůže rozvinout k vrcholu moci královské jógy. Následkem toho v něm může dřímat touha po dokonalém osamostatnění, ale poměr dítěte k matce může bránit, aby se stal skutečně nezávislým. Právě tato touha skrývá stejné nebezpečí jako samostatnost, při níž mnohé omyly mohou být osudné.
Tibetská mystika dovede řešit i tuto situaci a nabádá mystiky tohoto směru k tomu, aby si naklonili všechny vnější síly, ať jsou pouhými svazky nebo personifikacemi. Nakloní si je neutuchajícím přáním všeho dobrého všem bytostem. Kdo v těchto přáních dospěje k vrcholu, najde všude jen přátelství, jež láme hroty i sexuálním zřetelům k ženám.
Vesmír je takový, jaký je. Proto nemůžeme vyřešit některé problémy skrýváním se a jiné čelem k čelu. Skrývání jen oddaluje řešení. Kdo dovede pochopit i nejhrůznější momenty jako úsměvného a láskyplného Boha, má čáku na plné vítězství. Pravím čáku, neboť plného vítězství dosáhne jenom ten, kdo překoná všechno jako bytost dobrodějná. Kdo zdánlivě překonal vše ve zlé vůli, ten jenom zápasí a jistě najde dost nepřátel, kteří ho přemohou.
Chvála žebravého mnicha Šakja-šrí je jistě oprávněná. Chce -li člověk být skutečně vykoupen, musí se vzdát nejen zevního světa, ale i sebe sama a všech duchovních darů, které získal jó-gickou snahou.
Avatára nebo tulku: božské vtělení v lidském těle, které text pravděpodobně připisuje Milaräpovi. — Vzdání se toho, co tvoří vědomí, znamená očistu vědomí správnými zřeteli.
II. PŘENOS VĚDOMÍ ZEMŘELÉHO ČLOVĚKA
Této nauky se používá k tomu, aby životnost nebo vědomí při smrti vyšly z těla zemřelého člověka temenem hlavy. Tím je dosaženo jejich osvobození v říši dharmadhátu. Ritus a vedení provádí jako pomocník mrtvého živý člověk, který zná tuto část jógické nauky. Rozhoduje přitom představa a duševně vědomá uchopovací moc, již člověk znalý přenosu dovede použít na „materiálu životnosti“.
Obecně je tento „materiál“ neúchopný. Ale pomocí jógy lze poznat, že životnost je závislá na elektromagnetických proudech a napětích, které musí být v jistém stavu a vztazích, aby vůbec mohla bytost žít. A tyto „silokřivky“ po smrti pomalu mizí. Mizí tou částí těla, která symbolizuje stavy nebo oblasti, které si člověk karmickými zásluhami vysloužil.
U člověka běžného typu, který vychází ze smyslových postřehů a dává průchod živočišnému chtění, mizí nebo vyzáří se tyto „silo-křivky“ jistě jinou částí těla než právě temenem hlavy. A tomu má člověk znalý přenosu zabránit. Předpokládá se, že tomu zabránil, když spoutal životnost umírajícího nebo již zemřelého člověka a za výkřiků HIK a PHAT poznal, že s touto životní silou vyšel on sám hlavou zemřelého člověka jako jeho zástupce.
Je možno soudit, že člověk již zemřelý, jehož životnost z těla téměř vyprchala, může být tímto způsobem též zachráněn. Emanace jsou totiž nepřerušované a jogín schopný provádět přenos může svým úsilím vrátit zpět ty, které jsou již vyzářené, a donutit je, aby následovaly zbylé životní síly, které pomocí přenosu vyvedl jako další emanace temenem hlavy.
Lidé západních zemí se snad na tato odvětví tibetské mystiky mohou dívat jen skepticky. Ale nauka o přenosu je odvozena ze zkoušek na živých lidech. To, co nazýváme životní silou, která uvádí do chodu veškerou bytnost, může být u živých lidí dobře spoutáno. Manipulace s ní zřejmě tyto lidi ovlivňuje. Kdo již tyto manipulace zná, musí nezbytně zjišťovat životní sílu u bytostí. Když ji zjišťuje, poznává, že se drží v tělech ještě po smrti. A když tutéž sílu zjišťuje v tělech bytostí zemřelých, proč by nemohl předpokládat, že manipulace s ní je stejně významná jako manipulace za života? Jen proto, že tuto manipulaci nedovedeme empiricky ověřit? Je přece ještě dost záhad vědou nevyřešených, abychom toto kriterium nemuseli brát v úvahu, alespoň pokud se týká duchovních věcí.
Mám sám zkušenost, že jsem načerpal vědecké poznatky pouze pomocí sebepozorování. Za jejich hranicemi jsem našel mnohé další, které nevybočily z cest logické zákonitosti. Proč bych si tedy neměl věřit? A význam toho?
Vím, že je mnohem prospěšnější pomáhat lidstvu na duchovní úrovni než v zevních věcech. Co dělá lid šťastnějším, nejsou automobily a mnohé jim podobné technické vymoženosti, ale stavy nitra. Když porovnáváme život lidí za posledních padesát let, vidíme, že je přemíra strojů neučinila šťastnějšími. Tyto stroje na ně kladou další požadavky časové a finanční a člověk si dál utahuje opasek. . . Snad ještě víc strojů? Kterýsi spisovatel řekl, že u nich pak člověk bude stát nahý, supající a hladový, aby je vyleštil, očistil a udržel v chodu. Já tomu spisovateli věřím.
Oblast zájmů mystiky je tedy podstatně jiná než oblast zájmů světských lidí. Jejím mistrům záleží na tom, aby udělali pořádek v duchovních silách a napětích v bytosti a v tom vidí záruku všeobecného zlepšení osudů lidí. Při přenosu jde o to, aby „monada“ našla vyústění lepší než obvykle, neboť se předpokládá, že se tyto duchovní svazky znovu a znovu dostávají do koloběhu hmotného žití. Jejich předchozí východisko při smrti je předzvěstí charakteru nově se rodících bytostí. Zřetele jsou tedy obráceny výš než k bezprostřední pomoci.
Zde je zaznamenáno učení o přenosu vědomí zemřelého člověka, pocházející z nauk tajné stezky přenosu vědomí.
Věřící lidé, kteří kráčejí stezkou a nedosáhli dosud dokonalého oproštění od myšlenek, mají se přičiňovat takto:
Při opakování formule o útočišti a rozhodnutí při mohutnící myšlence o skutečnosti postavy, již chceš vidět, rozjímej o tělesné mrtvole zemřelého člověka, jako by neexistovala.
Zříš-li zřetelně viditelné, ale prázdné tělo Vadžradá-kiní, představ si ve středu jejího těla vzpřímený ústřední nerv, vně bílý a uvnitř červený, velikosti šípu. Spodní konec právě pod pupkem, horní jako otevřený světlík.
V ústředním nervu v místě srdce zři pak kmitající, velmi jemně nakreslenou slabiku HÚM v červené barvě jako skutečné ztělesnění vědomí zemřelého člověka.
Nad temenem hlavy zemřelého (bezprostředně nad Brahmovým otvorem) zři lotosový trůn. Nad ním srpek měsíce, na němž trůní božský osvoboditel v pětibarevné duze jako ve svatozáři, základní guru, ve skutečnosti ztělesnění jednoty všech útočišť, všeobjímající jako moře, v modré podobě Vadžradhary s tváří a dvěma nad srdcem zkříženými pažemi. Pravice třímá dordže, levice zvonek. Je zahalen v různá hedvábná roucha a má šperk z nádherných drahokamů. Nohy má zkříženy v poloze dordže.
Pak zři modrou slabiku HÚM na měsíčním terči v srdci gurua, ve skutečnosti ztělesnění pateré moudrosti všech vítězů. V duchu pros vážně z hluboce pokorné víry o odpověď (myšlenkovým přenosem) svého gurua z inspirační linie (myšlenkového přenosu).
Posléze mysli na to, že se hláska u modrého HÚM se sou