Tibetské knihy mrtvých
"Když se dáte špatnou cestou," odpovídám na experimentátorův dotaz, "vše, co se stane, bude důkazem spiknutí proti vám. Všechno pak bude sebepotvrzující. Nebudete se moci nadechnout bez vědomí, že jde o část spiknutí."
"Takže myslíte, že víte, kde se ukrývá šílenství?"
Moje odpověď byla přesvědčivá a procítěná. "Ano."
"Můžete ho kontrolovat?"
"Ne, nemohu. Jestliže začnete se strachem a nenávistí jako výchozím předpokladem, budete muset pokračovat až k nevyhnutelným koncům."
"Budeš schopen zaměřit svou pozornost na to, co Tibetská kniha mrtvých říká o Čirém světle?" ptala se moje žena.
Nebyl jsem si jist.
"Bylo by Čiré světlo sto udržet zlo stranou, jestliže se ho budeš moci přidržet? Nebo bys nebyl schopen se ho přidržet?"
Na chvíli jsem uvažoval. "Snad," říkám nakonec, "snad bych byl - ale jedině kdyby byl někdo, kdo by mi o něm říkal. Člověk by to nemohl udělat sám. Řekl bych, že v tom spočívá tenhle tibetský rituál - někdo u něho po celou dobu sedí a říká mu co a jak."
(Doors of perception, 57-58)
I. ÚVOD
Psychedelický zážitek je cestou do nových oblastí vědomí. Jeho obzor a obsah je bez hranic, transcendence verbálních předloh, časoprostoru a ega či identity je však charakteristická. Zážitky rozšířeného vědomí mohou nastat různým způsobem: senzorickou deprivací(nedostatek podnětů), cvičením jógy, meditací, náboženským či estetickým vytržením, ale i spontánně. V současnosti se tyto zážitky staly přístupné prakticky komukoliv pouhým pozřením psychedelických látek, jako jsou například LSD, psilocybin, meskalin, DMT, apod. [Samozřejmě, to by byla ideální situace, ne skutečný stav v roce 1964, kdy jsou ve Spojených státech psychedelické látky klasifikovány jako 'experimentální'. To znamená, že nejsou přístupné na základě receptu, ale pouze pod dohledem 'kvalifikovaných pracovníků.' Těmi federální úřady myslí psychiatry pracující v ústavech pro mentálně postižené, jejichž výzkum je financován státem].
Je třeba podotknout, že transcendentní zážitek nevytváří podaná látka. Ta hraje pouze úlohu chemického klíče - otevírá vědomí a uvolňuje nervovou soustavu z jejího běžného chodu. Povaha transcendentního zážitku závisí téměř výlučně na tzv. 'setu' a 'settingu'. 'Set' v sobě zahrnuje vše, co si s sebou ten který jedinec nese, strukturu osobnosti, svou momentální náladu. 'Setting' můžeme rozdělit na fyzický - počasí, výběr místa; sociální - pocity zúčastněných jeden ke druhému; a kulturní - převládající názory na realitu. Cílem této příručky je proto umožnit lidem, aby porozuměli nové realitě rozšířeného vědomí, či sloužit jako mapa nových teritorií, jejichž přístup umožnila moderní věda.
Různí badatelé kreslí různé mapy. Různé příručky jsou napsány z hlediska různých modelů - vědeckého, estetického, terapeutického. Tibetský model, na jehož základě je tato knížka napsána, je určen k tomu, aby člověka poučil, jak napřímit a ovládnout vědomí takovým směrem, aby dosáhl takové úrovně porozumění, která se nazývá vysvobození či osvícení. Jestliže tento text bude čten několikrát předtím, než dojde k psychedelickému sezení a jestliže pak bude přítomen někdo důvěryhodný, aby osvěžil paměť adepta během zážitku, vědomí bude oproštěno od vztahů, které vytváří 'osobnost,' a od pozitivně-negativních halucinací (karmických zjevení), které často doprovázejí stavy rozšířeného vědomí. Tibetská kniha mrtvých je ve svém vlastním jazyce nazývána Bardo Thödol, což znamená 'vysvobození v bardu skrze naslouchání.' Kniha klade důraz na to, že odpoutané vědomí má pouze naslouchat a pamatovat si poučky, aby dosáhlo vysvobození.
Tibetská kniha mrtvých popisuje zážitky, které lze očekávat v okamžiku smrti, během metafáze trvající 49 dní (7 x 7) a v průběhu znovuzrození do jiné tělesné schránky. To je ale pouhý obecný rámec, do kterého tibetští buddhisté halí svá tajemná učení. Jazyk a symbolismus rituálů smrti u bönismu, tradičního předbuddhistického náboženství, zde byl mistrně sloučen s buddhistickými představami. Esoterický význam, jak ho text přináší, spočívá v popisu smrti a znovuzrození, kde se nejedná o tělo. Láma Govinda to jasně naznačuje, když do svého úvodu píše: "Je to kniha pro ty, kteří žijí, stejně jako pro ty, kteří umírají." Její esoterický význam je často překryt mnoha vrstvami symbolismu. Nebyla koncipována pro běžné čtení. Byla napsána tak, aby jí rozuměl pouze ten, kdo měl být osobně zasvěcen guruem do tajemství buddhistických nauk, do zkušenosti provázející smrt a znovuzrození. Tyto nauky byly po dlouhá století pečlivě střeženy, aby naivním či neopatrným zacházením nepůsobily zmar. V překladu takového esoterického textu je proto zapotřebí dvou kroků: zachytit originální text v národním jazyce a poté praktická interpretace jeho užití. Touto publikací, určenou pro použití při psychedelických sezeních, porušujeme v určitém slova smyslu tradici tajemství a jednáme proti učení lámaistických guruů.
Přesto, toto přestoupení je ospravedlněno tím, že textu nebude rozumět nikdo, kdo neměl zkušenost rozšířeného vědomí, a také proto, že samotní lámové, žijící v současné diaspoře, si zřejmě sami přejí, aby se jejich učení stalo přístupné širší veřejnosti.
V souladu s tibetským modelem rozlišujeme tři fáze psychedelického zážitku. První z nich (čhikhä bardo) je fáze úplné transcendence - nepopsatelná, mimo časoprostor, mimo ego. Během ní nedochází k vizím, uvědomění vlastního já, ani k žádným myšlenkám. Existuje pouze ryzí vědomí a extatické oproštění ode všech lidských her (a biologické existence). [Pod pojmem 'hry' se rozumí sekvence chování určované rolemi, pravidly, rituály, cíli, strategiemi, hodnotami, jazykem, místem a dobou, a typickými gesty. Jakékoliv jiné chování nemající žádný z těchto devíti rysů není hra. Patří sem fyziologické reflexy, spontánní chování a transcendentní stavy.] Druhá fáze (čhöni bardo) se týká ega, či oněch vnějších her prožívaných s ostrou intenzivní zřejmostí, nebo formou halucinací (karmických zjevení). Poslední perioda (sipä bardo) se týká návratu do ega a reality běžných her. Pro většinu lidí je druhé stádium (estetické či halucinační) nejdelší. Pro zasvěcené trvá první stádium osvícení déle. Nepřipraveným, 'těžkým hráčům,' těm, kteří úzkostně lnou k svému egu, a těm, kteří berou substanci za nevhodného settingu, začíná boj o znovunabytí reality brzy a obvykle trvá až do konce sese.
Tento a podobné popisy jsou statické, zatímco psychedelický zážitek je dynamický, neustále se měnící. Běžně se lidské vědomí přelévá v prudkých oscilacích z jedné úrovně na druhou. Jedním z cílů tohoto textu je usnadnit znovunabytí transcendence prvního barda a vyhnout se dlouhému zachycení v halucinačním či ego-dominujícím stavu.
S čím počítat a o co se opřít. Je třeba být připraven přijmout možnost, že existují neomezené obzory vědomí, pro které nyní nejsou slova; že vědomí může překročit hranice lidského ega, vlastního já, běžné identity, překročit cokoli, co se člověk naučil, veškeré pojmy o prostoru a času, jakoukoli diferenci, která obvykle dělí jednoho člověka od druhého a od okolního světa.
Člověk si musí uvědomit, že v průběhu historie touto cestou prošly milióny lidí. Někteří (mystikové, svatí, buddhové) touto zkušeností prošli a zprostředkovali ji svým následovníkům. Dále je třeba si uvědomit, že tato zkušenost je bezpečná (v nejhorším případě z ní člověk vyjde stejný jako když do ní vstoupil), a že veškerá nebezpečí, kterých se obává, jsou nepotřebné produkty jeho mysli. Ať už prožíváte nebe či peklo, uvědomte si, že je vytváří vaše mysl. Vyhněte se proto uchvácení jednoho a útěku před druhým. Vyhněte se zatahování hry svého ega do zážitku.
Je třeba snažit se spočinout ve víře a důvěřovat v schopnosti vašeho mozku a miliardu let starého životního procesu. Bez účasti ega mozek nemůže pracovat špatně.
Snažit se udržet vzpomínku na důvěrného přítele nebo uznávaného člověka, jehož jméno může sloužit jako průvodce a ochrana.
Důvěřovat vlastní božské podstatě, důvěřovat vlastnímu mozku, důvěřovat svým přátelům.
Kdykoli jste na pochybách, přestaňte přemýšlet, uvolněte se, nechte se unášet.
Po přečtení tohoto průvodce by se měl připravený člověk dostat hned na počátku zážitku do stavu úplné transcendence a hlubokého zjevení. Jestliže však nejste připraveni nebo jestliže je kolem vás rušivá hra, potáhne vás to zpátky. Když se toto stane, instrukce v části IV by vám měly pomoci obnovit a udržet vysvobození.
"Vysvobození v této souvislosti (zvláště v případě průměrného jedince) nemusí nutně znamenat vysvobození nirvány, ale především osvobození od 'vln života' produkovaných egem tak, aby bylo dosaženo nejširšího možného uvědomění a následného šťastného znovuzrození. Pro hodně zkušeného a zdatného jedince tentýž proces transference (přenosu) [čtenáře, kterého zajímá detailní rozbor procesu transference lze odkázat na knihu Tibetská jóga a tajné nauky, vydanou W.Y.Ewans-Wentz, Oxford University Press, 1958] může trvat, podle lámaistických guruů, kteří se velmi zabývají tím, jak předejít jakémukoli přerušení toku ze zřídla vědomí, od okamžiku ztráty ega až do okamžiku vědomého znovuzrození. Soudě podle překladu jednoho starého tibetského textu lámou Kazi Dawa-Samdupou, obsahujícího praktické pokyny pro stavy ztráty ega, mají schopnost udržet extázi bez her po celou dobu prožitku jen osoby cvičené v duševním soustředění, ti, kteří umí nasměrovat mysl do jednoho bodu s takovou dokonalostí, že mohou ovládat veškeré mentální funkce a tím se tak zbavit rušení okolního světa." (Evans-Wentz,p.86)
Tato příručka je rozdělena do čtyř částí. První část tvoří úvod. Ve druhé je krok za krokem popisován psychedelický zážitek přesně podle Tibetské knihy mrtvých. Třetí část obsahuje praktické náměty, jak připravit a vést psychedelickou sesi. Poslední přináší instruktivní pasáže z knihy převzaté, které mohou být adeptu čteny, aby usnadnily tok vědomí.
Ve zbytku úvodní stati nahlédneme do tří komentářů Tibetské knihy mrtvých, vydané spolu v Evans-Wentzově edici. Je to úvod samotného Evans-Wentze, vynikajícího překladatele a nakladatele čtyř pojednání týkajících se tibetského mysticismu; poznámky švýcarského psychoanalytika C.G.Junga; a postřehy učiněné lámou Govindou.
"Dr.Evans-Wentz doslova po léta seděl u nohou tibetského lámy, aby se mu dostalo jeho moudrosti...nejenže prokazuje hluboký zájem o tyto esoterické nauky, tak typické pro moudrost východu, ale rovněž vlastní tu výjimečnou schopnost učinit je více či méně srozumitelné i laikům." [Citováno z knižní recenze na zadní straně Tibetské knihy mrtvých, Oxford University Press edition.]
W.Y.Evans-Wentz je velký učenec, který zasvětil svá zralá léta roli spojovacího článku mezi Tibetem a západem, podobně jako molekula RNA, která přenáší zakódovanou informaci z jedné struktury DNA do další. Nemůžeme prokázat větší úctu k práci tohoto vzdělaného reformátora, než že položíme základy naší psychedelické příručky na jeho postřezích a budeme přímo citovat jeho poznámky k 'poselství této knihy.'
Poselství praví, že umění umírat je stejně tak důležité jako umění žít (nebo přicházet do života), jehož je doplňkem a sumací; že budoucnost bytosti je patrně zcela závislá na správně kontrolované smrti, jak druhá část tohoto svazku, pojednávající dále o umění znovuzrození, zdůrazňuje.
Umění umírat, jak naznačují rituály smrti spojené s iniciací do starověkých mysterií, na něž odkazuje Apuleius, Platonův následovník a sám zasvěcený, a mnoho dalších zasvěcených, a jak je dále vidět z Egyptské knihy mrtvých, bylo daleko více známo starověkým lidem, obývajících středomořské oblasti, než dnes jejich potomkům v Evropě a Americe.
Pro ty, kdo prošli skrze tajemství prožitku smrti, je umírání zasvěcením, propůjčujícím, podobně jako iniciační rituál smrti, moc k vědomému ovládání procesu smrti a zrození. (Evans-Wentz,p.xiii-xiv)
Oxfordský učenec, podobně jako jeho velký předchůdce v jedenáctém století, Marpa ('Překladatel'), který převedl indické buddhistické texty do tibetštiny, a tím je uchránil před zapomněním, viděl živoucí důležitost těchto nauk a zpřístupnil je mnohým. 'Tajemství' už není nadále skryté: "umění umírat je stejně tak důležité jako umění žít."
Psychologie je systematický přístup k popisu a vysvětlení lidského chování, ať vědomého či nevědomého. Obzor studia je široký - zahrnující nepřebernou variabilitu lidského chování a zážitků - táhnoucí se zpět minulostí jedince, jeho předků, zpět skrze evoluční proměny a vítězství, které určovaly současný stav druhů. Takový přístup ústí do značné komplexnosti psychologie, neboť má co do činění s procesy, které se neustále mění.
Nepřekvapí proto, že se psychologové, tváří v tvář takové spletitosti, vydali cestou úzce omezené specializace.
Psychologie se opírá o přístupné údaje a o psychologovu schopnost a ochotu je použít. Behaviorismus a experimentalismus západní psychologie dvacátého století je tak omezený, že je většinou až triviální. Vědomí se nestalo předmětem zkoumání. Jeho společenské dopady a význam jsou veskrze opomíjeny.
Naproti tomu východní psychologie prošla dlouhou historií detailního pozorování a třídění na poli lidského vědomí, kde vedle toho existuje množství literatury popisující praktické metody kontroly a změn vědomí. Západní intelektuálové mají spíše tendenci orientální psychologii zamítat s tím, že v těchto teoriích vidí okultismus a mystiku. Metody zkoumání změn ve vědomí, jako jsou meditace, jóga, život v klášteře, senzorická deprivace, apod., se jeví serióznímu výzkumu jako příliš divné. Tím nejhorším v očích evropského učence však je údajný nezájem východních psychologů o praktické, společenské aspekty života. Kritika tohoto druhu ale ukazuje na omezené koncepty a neschopnost pracovat s dostupnými historickými daty na patřičné úrovni. Psychologie východu měly vždy praktická řešení pro chod státu, pro chod každodenního života a rodiny. Existuje řada průvodců a příruček, kde mezi nejznámějšími lze jmenovat knihu Tao, Konfuciovy Anály, Gitu, I ťing, a Tibetskou knihu mrtvých.
Východní psychologii můžeme soudit podle dostupných důkazů. Učenci a badatelé Číny, Tibetu a Indie se dostali tak daleko, jak jim to jen jejich informace umožnily. Chyběli jim poznatky moderní vědy, a tak jejich metafory vypadají nejasně a poeticky. To jim však nic neubírá na hodnotě. Východní filozofické teorie, staré čtyři tisíce let, skutečně odpovídají většině současných objevů jaderné fyziky, biochemie, genetiky a astronomie.
Důležitým úkolem dnešní psychologie - západní či východní - je nalézt celou řadu souvislostí s poznatky moderní vědy, aby bylo možno opravit stávající obraz člověka.
Soudě podle kritéria použití dostupných fakt, největší psychologové našeho století jsou William James a Carl Gustav Jung. [Pro důkladné porovnání C.G.Junga se Sigmundem Freudem je třeba vzít v úvahu obzory, které si tito muži vyhradili pro svá bádání. Pro Freuda to byl Darwin, klasická termodynamika, Starý zákon, renesance, a to nejdůležitější - uzavřená vroucí atmosféra židovské rodiny. Širší rozhled Jungův dává lepší vyhlídky na to, že jeho teorie budou více přizpůsobené k současnému vývoji energetických a evolučních teorií.] Oba tito muži se vyhnuli úzkému pohledu behaviorismu a experimentalismu. Oba se zasloužili o přijetí zkušenosti a vědomí na pole vědeckého výzkumu. Oba zůstali otevření pokroku vědy a oba se také nechali ovlivnit východní učeností.
Jung vzal za zdroj svých poznatků ten nejvydatnější - vnitřní. Uvědomil si hluboký význam východního poselství a reagoval na velkou imaginativní výzvu Tao te ťing. Napsal citlivou, brilantní předmluvu k I ťing, k Tajemství zlatého květu, a usiloval o postižení významu Tibetské knihy mrtvých. "Po celá léta, od doby jejího prvního vydání, se Bardo Thödol stalo mým stálým společníkem, jsem mu nejenom dlužníkem za mnoho podnětných myšlenek a objevů, ale rovněž za mnoho základních vhledů... Jeho filozofie v sobě chová jádro psychologického nazírání buddhismu; a lze říci, že jako taková nemá obdoby."
Bardo Thödol je na nejvyšší úrovni psychologickým pohledem; bohužel filozofie a teologie jsou stále v ranném, prepsychologickém stadiu, kdy je nasloucháno pouze tvrzením, která jsou posléze vysvětlována, obhajována, kritizována a rozebírána, zatímco jejich původce je se všeobecným souhlasem odsunován na vnější okraj pole diskuse.
I metafyzická tvrzení jsou však tvrzení psychiky a jsou proto psychologická. Západní mysli, kompenzující si její dobře známé pocity zášti ubohým dožadováním se 'rozumného' vysvětlení, se tento evidentní fakt zdá příliš evidentní, nebo jinak, jako nepřístupná negace metafyzické 'pravdy.' Kdykoli člověk ze západu slyší slovo 'psychologický' vždycky mu zní jako 'pouze psychologický.'
Jung čerpá z Orientálních představ o vědomí, aby rozšířil koncept 'projekce':
Nejen 'hněvivá,' ale také 'pokojná' božstva lze chápat jako sansárické projekce lidské psýché; myšlenka jevící se osvícenému Evropanovi zcela jasná, jelikož mu připomíná jeho vlastní banální zjednodušení. Ale ačkoli si Evropan dokáže celkem snadno vyložit tato božstva jako projekce, nejspíš nebude schopen v tom samém momentě je přijmout jako skutečnost. Bardo Thödol toto může, protože ve svých základních metafyzických předpokladech má výhodu před osvíceným stejně jako neosvíceným Evropanem. Všudypřítomným, nevyřčeným předpokladem Barda Thödol je nenominální charakter všech metafyzických tvrzení, a rovněž myšlenka kvalitativního rozdílu různých úrovní vědomí a metafyzických realit s nimi spojených. Pozadí této zvláštní knihy netvoří opatrné evropské 'buď...anebo...,' ale vznešené 'nejen...ale také...' Toto tvrzení může v západním filozofovi vyvolávat námitky, protože Západ má rád nedvojakost a jasno; což má pak za následek, že jeden filozof tvrdí, že 'Bůh existuje,' a vedle něho druhý říká opak, že 'Bůh neexistuje.'
Jung vidí jasně sílu a šířku Tibetského modelu, ale občas chybuje tím, že se snaží uchopit jeho význam a použití. Jung byl rovněž (jako jsme všichni) omezen sociálními vzory své třídy. Byl to psychoanalytik, zakladatel jedné školy. Psychoterapie a psychiatrická diagnóza byly dvě aplikace, které se mu staly nejpřirozenější.
Jung se mýlil v ústřední myšlence Tibetské knihy. Není to (jak nám ukazuje láma Govinda) kniha mrtvých. Je to kniha o umírání; což je jinak řečeno kniha o žití; je to kniha o životě a o tom, jak žít. Koncepce skutečné fyzické smrti byla vnější fasádou, převzatou kvůli přizpůsobení předsudků bönistické tradice v Tibetu. Daleko skutečnosti být rukovětí balzamovače, je kniha podrobným popisem toho, jak se zbavit ega; jak se prorvat z persony do nových oblastí vědomí; jak se vyhnout nedobrovolným omezujícím akcím ega; jak sloučit zkušenost rozšířeného vědomí s každodenním životem.
Jung se s tímto potýkal. Dostal se blízko, ale nikdy to plně nepochopil. V jeho komentáři není žádná rámcová představa, která by vyzvedla praktický smysl zkušenosti ztráty ega.
"Tibetská kniha mrtvých, neboli Bardo Thödol, je kniha instrukcí pro mrtvé a umírající. Podobně jako Egyptská kniha mrtvých je určena k tomu být průvodcem mrtvého po dobu jeho bardické existence..."
V tomto citátu se Jung spokojuje s exoteričnem a přehlíží esoterično. Z pozdějšího citátu se zdá, že jde blíž:
"...instrukce, které Bardo Thödol obsahuje, slouží k připomenutí mrtvému jeho zážitek zasvěcení a učení jeho gurua, neboť tyto instrukce nejsou v podstatě nic jiného než zasvěcení mrtvého do života v bardu, tak jako iniciace živých byla jejich přípravou pro onen svět. Bylo tomu tak přinejmenším u všech mysterijních kultů starověkých civilizací počínaje egyptskými a eleusinskými mystériemi. Avšak v iniciaci živých tento 'onen svět' neznamenal svět po smrti, ale zvrat stávajících přání a náhledů, psychologický 'onen svět' či v křesťanských pojmech 'vykoupení' z pout světa a hříchu. Vykoupení znamená oddělení a vysvobození z dřívějšího stavu temnoty a nevědomí vedoucí ke stavu osvícení a uvolnění, k transcendenci a k vítězství nade vším 'daným.'"
Potud Bardo Thödol je, jak také cítí Dr.Evans-Wentz, iniciační proces, jehož účelem je obnovit původní božskou podstatu duše, kterou ztratila při zrození.
V další pasáži se Jung snaží pokračovat, ale opět chybuje:
"Psychologický význam, který jsme Tibetské knize přiřkli, není nic jiného než druhotný záměr, třebaže posvěcený lámaistickým rituálem. Skutečným účelem této knihy je pokus, který se vzdělanému Evropanovi dvacátého století musí zdát dost divný: poučit mrtvého na jeho cestě oblastmi barda. Katolická církev je jediným místem ve světě bílých, kde jsou konány nějaké služby pro duše zemřelých."
V souboru poznámek lámy Govindy, který následuje, můžeme vidět, jak se tibetský komentátor, nezatížený evropskými představy Jungovými, dostává přímo k esoterickému a praktickému významu Tibetské knihy.
Ve svém životopise, psaném v roce 1960, se Jung cele odevzdává vnitřnímu pohledu, moudrosti a vyšší realitě vnitřního vnímání. V roce 1938, kdy byly jeho tibetské poznámky napsány, se tímto směrem ubíral, avšak opatrně a s ambivalentními výhradami psychiatrického polomystika.
"Mrtvý se musí vzepřít diktátu rozumu, tak jak ho chápeme, a vzdát se nadřazenosti ega, považovaného rozumem za svatosvaté. V praxi to znamená naprostou kapitulaci před objektivními silami psýché, se vším co to přináší; určitý druh symbolického vyjádření smrti, odpovídající Soudu smrti v sipä bardu. Znamená to konec uvědomělého, racionálního, morálně zodpovědného vedení života, a dobrovolné podvolení se tomu, co Bardo Thödol nazývá karmickými zjeveními. Karmické zjevení pramení z víry ve viditelný svět extrémně iracionální povahy, který vůbec nesouvisí s našimi racionálními soudy, ale je výlučně produktem prázdné představivosti. Je to pouhý sen či 'fantazie,' a každý zdravě uvažující člověk nás na to upozorní; a také vskutku nikdo na první pohled nevidí rozdíl mezi fantaziemi tohoto druhu a fantasmagoriemi šílenců. Často je pro uvolnění takového světa iluzí zapotřebí pouze nepatrného 'abaissement du niveau mental' (omezení mentální úrovně). Děs a temnota tohoto okamžiku je popsána v úvodní části sipä barda. Ale obsah tohoto barda také odhaluje archetypy, karmické obrazy, které se objevují nejprve ve své děsivé formě. Stav čhöni odpovídá záměrně navozené psychóze..."
"Pak tedy přechod ze stavu sipä do stavu čhöni je nebezpečný zvrat cílů a záměrů běžného vědomí. Je to oběť stability ega a podvolení se extrémní nejistotě něčeho, co se musí jevit jako chaotický rej fantaskních forem. Když Freud razil obrat, že 'ego je pravým sídlem úzkosti,' byl to tehdy hlas velice správné a hluboké intuice. Strach obětování sebe sama číhá hluboko uvnitř každého ega a tento strach je často jen nejistě ovládnutý požadavek nevědomých sil k propuknutí v plné síle. Nikdo, kdo se pokouší o individuaci, není ušetřen průchodu tímto nebezpečným místem, neboť to, co je obávané, náleží také k Svébytnosti, jež zahrnuje svět různých psychických 'dominant' (archetypů), ze kterého se s obrovským úsilím ego původně vydělilo, a to pouze částečně kvůli více či méně iluzorní svobodě. Toto osvobození je nepochybně velmi potřebný a velmi hrdinský podnik, avšak nereprezentuje nic konečného: je to pouhé utváření subjektu, který aby dosáhl naplnění, musí být ještě konfrontován se záměrem, s cílem. Na první pohled by se mohlo zdát, že tento svět se dme projekcemi právě za tímto účelem. Zde hledáme a nacházíme naše obtíže, zde hledáme a nacházíme naše nepřátele, zde hledáme a nacházíme to, co je nám drahé a vzácné; a je povzbudivé vědět, že tu lze nalézt všechno dobré i špatné, a to v takovém světle, kde to lze podrobit, ztrestat, zničit či z toho mít požitek. Avšak příroda sama nepřipustí, aby tento rajský stav trval věčně. Existují lidé, a vždy tu byli, kteří si nemohou pomoci a vidí svět a jeho zkušenosti v povaze symbolu, ježto skutečně odráží něco, co leží ukryto v subjektu samotném, v jeho vlastní transubjektivní realitě. Pramení to z hluboké intuice, v souladu s lámaistickou naukou, že podstatu stavu čhöni vystihuje už jeho název 'bardo prožívání reality.'"
"Realita prožívaná ve stavu čhöni je, podle toho co poslední část barda učí, realita myšlenky. Myšlenkové formy se objevují jako realita, fantazie nabírá reálných forem, a děsivý sen, vyvolaný karmou a sehraný nevědomými 'dominantami', začíná."
Jung by nebyl překvapen profesionálním a institucionálním antagonismem k psychedelikám. Svůj komentář ke knize uzavírá břitkou politickou poznámkou:
"Bardo Thödol se zrodila jako 'uzavřená' kniha, a tak také zůstává, nehledě na všemožné komentáře, které k ní lze připsat. Neboť je to kniha, která se otevírá pouze duchovnímu porozumění a to je schopnost, se kterou se žádný člověk nenarodil, ale kterou může pouze získat pomocí speciálního tréninku a speciální zkušenosti. Je dobře, že takové ke všem účelům a záměrům 'bezcenné' knihy existují. Jsou napsány pro ty 'podivíny,' kteří se již více nezabývají užitkem, cíli a smyslem současné 'civilizace.'"
Napomoci 'speciálnímu tréninku' pro 'speciální zkušenost' zpřístupněnou psychedelikami je smyslem této verze Tibetské knihy mrtvých.
V předcházející části bylo zdůrazňováno, že východní filozofie a psychologie - poetická, indeterministická, hodnotící zkušenost a vnitřní pohled, neurčitě evoluční, s otevřeným koncem - daleko více postihuje poznatky moderní vědy než psychologie západní, která je deduktivní, zřejmá, používající experimentu a vnější logiky. Ta napodobuje irelevantní rituály rázných věd, ignoruje však údaje poskytované fyzikou a genetikou, jejich význam a důsledky.
Dokonce i Carl Jung, západní psycholog s největším vhledem, se mýlil v základní filozofii Barda Thödol.
Docela jiného rázu jsou poznámky k tibetskému textu učiněné lámou Anagarika Govindou.
Nad jeho úvodní statí by zpočátku žido-křesťanští psychologové patrně ohrnovali nos. Avšak při bližším seznámení s tímto textem podávají jeho slova poeticky genetickou skutečnost, tak jak je v současnosti popisována biochemiky zabývajícími se výzkumem DNA.
Lze jistě namítat, že ten, kdo nezemřel, nemá právo o smrti mluvit; a protože se zjevně nikdo ze smrti nevrátil, kdo může proto vědět, co to smrt je, či co se po ní děje?
Tibeťan odpoví: "Neexistuje žádný člověk, absolutně ani jedna živá bytost, která by se nevrátila ze smrti. Vlastně jsme všichni prožili mnoho smrtí, než jsme se dostali k naší současné inkarnaci. A to, co nazýváme zrozením, je jenom obrácená strana smrti, tak jako i mince má své dvě strany, či jako jsou jedny dveře, které nazýváme 'vstup' z pohledu zvenku a 'výstup' z pohledu zevnitř".
Láma pokračuje další poetickou poznámkou o schopnostech nervové soustavy a komplexnosti lidské šedé kůry.
Je daleko více zarážející, že ne každý si vzpomíná na svou minulou smrt; a tak díky tomuto nedostatku většina lidí nevěří, že se taková věc stala. Ale oni si rovněž nepamatují své současné zrození - a přesto nepochybují, že se narodili. Zapomínají, že aktivní paměť je pouze malá část našeho normálního vědomí a že naše nevědomá paměť zaznamenává a uchovává každý minulý prožitek, který naše zesláblá mysl není schopna vyvolat.
Poté se láma dostává přímo k esoterickému významu Barda Thödol, k jádru, které se Jungovi a většině evropských orientalistů nepodařilo správně postihnout.
Z tohoto důvodu je Bardo Thödol, tibetská kniha přinášející vysvobození ze stavu mezi životem a znovuzrozením, - který lidé nazývají smrtí, - vyjádřeno v symbolickém jazyce. Je to kniha, která je zapečetěna sedmi pečeťmi mlčení; ne kvůli tomu, že by mohla být nepochopena, a tak ublížit tomu, kdo není připraven. Nastal však čas rozlomení pečetí, neboť člověk došel ke křižovatce, kde se musí rozhodnout, zda-li bude spokojen se závislostí na materiálním světě, nebo usilovat o dobytí duchovního světa, překlenutím sobecké touhy a transcendencí své omezenosti.
Dále láma popisuje účinky technik rozšiřující vědomí. Mluví zde o metodě, která je mu blízká, o józe, ale jeho slova mají stejný význam i pro psychedelický zážitek.
Existují lidé, kteří pomocí koncentrace a jiných jógických praktik jsou schopni přenést podvědomí do oblasti rozlišujícího vědomí, a tím pádem se ponořit do neomezeného bohatství podvědomé paměti, kde nejsou uloženy pouze záznamy našich minulých životů, ale i záznamy minulosti celého lidského společenství, všech předešlých forem života, není-li tam dokonce cesta k vědomí, které činí možným život v tomto světě.
Kdyby se nějakou kličkou podařilo naráz otevřít brány podvědomí jednotlivce, nepřipravené vědomí by bylo zaplaveno a zdrceno. Proto jsou brány podvědomí stráženy všemožnými iniciacemi a skryté za závěsem tajemství a symbolů.
V poslední části své předmluvy láma rozebírá detailněji vnitřní význam Thödolu.
Kdyby se Bardo Thödol mělo zakládat pouze na lidové tradici, či být sbírkou náboženských spekulací o smrti a hypotetickém posmrtném stavu, bylo by hodno zájmu leda antropologů a studentů náboženství. Avšak Bardo Thödol je něco daleko víc. Je to klíč k nejvnitřnějším hlubinám lidského vědomí, průvodce k zasvěcení a k potřebě těm, kteří hledají duchovní cestu osvobození.
Ačkoli se Barda Thödol v současném Tibetu široce používá jako breviáře, a je čteno při příležitosti úmrtí, pročež bylo nazváno 'Tibetská kniha mrtvých,' nemělo by se zapomínat, že jeho původní smysl byl sloužit nejen jako průvodce umírajícím a mrtvým, ale rovněž i živým. Zde lze proto najít ospravedlnění pro šíření Tibetské knihy mrtvých širší veřejnosti.
Nicméně přes víru a lidové zvyky, které pod vlivem starých tradic předbuddhistického původu obrostly hluboká zjevení Thodölu, má tato příručka cenu jenom pro ty, kteří praktikují a uskutečňují jeho učení během svého života.
Dvě věci jsou tu však zdrojem neporozumění. První z nich je to, že učení vypadá jakoby adresované mrtvým nebo umírajícím; druhou věcí je fakt, že název obsahuje výraz 'vysvobození skrze naslouchání.' Výsledkem čehož je víra, že k vysvobození člověka, který právě umírá, stačí číst či recitovat Bardo Thödol.
Takové neporozumění se může přihodit jenom těm, kteří neví, že jednou z nejstarších a nejvšeobecnějších praktik iniciací je průchod skrze zážitek smrti, než může být adept duchovně znovuzrozen. Předtím, než může zaujmout své místo v novém duchovním životě, do kterého je zasvěcován, musí symbolicky zemřít své minulosti, svému starému egu.
O mrtvých či umírajících se Bardo Thödol zmiňuje zejména ze tří důvodů: (1) vroucí učedník této nauky by měl každý okamžik života brát tak, jako by byl jeho poslední; (2) když potom skutečně umírá, měly by mu být připomenuty zážitky iniciace, nebo slova (mantra) jeho gurua, zvláště jestliže jeho vědomí v kritickém momentě není ostražité; a (3) ten, kdo žije ještě ve své inkarnaci, by se měl snažit během prvních stádií nové či posmrtné existence obklopit umírajícího nebo už zemřelého milujícími a nápomocnými myšlenkami a nepřipouštět, aby emocionální vazby navozovaly stav morbidní deprese. Zároveň Bardo Thödol může pomoci pozůstalým tak, aby zaujali k zemřelému a jeho smrti správný postoj tak, aby podle buddhistické víry mrtvý neovlivňoval jejich vlastní karmickou cestu.
To ukazuje, že máme co do činění se samotným životem a ne pouhou mší za mrtvé, na kterou bylo Bardo Thödol později zredukováno.
Pod pláštíkem vědy o smrti odkrývá Bardo Thödol tajemství života, a v tom také spočívá jeho duchovní hodnota a všeobecná výzva.
Zde je tedy klíč k tajemství, které bylo předáváno po 2500 let, tajemství rozšířeného vědomí, nefyzické smrti a znovuzrození. Védští mudrci toto tajemství znali; zasvěcenci eleusinských mystérií ho znali; a rovněž tantrici ho znali. Všemi jejich spisy se táhne poselství: existuje možnost dostat se za hranice vědomí já, naladit se na neurologické procesy, které pracují rychlostí světla, a mít přístup k nezměrnému bohatství druhového vědomí obsaženého v každé buňce těla.
Moderní psychedelika jsou také klíčem k zapomenutým oblastem vědomí. Ale tak jako je tento manuál bez psychedelického zážitku pouhou lekcí akademické tibetologie, rovněž i chemický klíč má bez vedení a nauky malou hodnotu.
Lidé ze západu neberou v úvahu existenci nevědomých procesů, pro které nemají náležitý pojem. Převládající postoj je tento: jestliže to nemůžeš pojmenovat, jestliže je to mimo běžné chápání časoprostoru a osobnosti, tak to není přístupné pro výzkum. Potom lze vidět zkušenost ztráty ega dávanou dohromady se schizofrenií a dnešní psychiatry důstojně prohlašovat, že psychedelické klíče způsobují psychózy a jsou nebezpečné.
Tyto nové vizionářské chemikálie a zážitek smrti a znovuzrození mohou opět zapadnout do hlubin historie. Když se totiž podíváme zpět, tak každý evropský a blízkovýchodní vladař během posledních tří tisíc let (výjimku tvoří určité období v Řecku a Persii) neopominul vytvořit zákon postihující jakékoli vynoření transcendentálních procesů, společenství znající zkušenost smrti a znovuzrození, jejich adepty, a nové způsoby rozšiřování vědomí.
Jak tvrdí láma Govinda, lidstvo se v současné době nalézá v kritickém momentě. Nyní je to poprvé, co vlastníme prostředky umožňující osvícení každému připravenému zájemci. (Víme, že osvícení přichází vždy formou procesu vyznačujícího se novou energií, fyzickou či psychickou událostí.) Z těchto důvodů jsme připravili tuto verzi Tibetské knihy mrtvých. Tajemství je opět uvolněno, novým způsobem, a my budeme sledovat, je-li člověk připraven vykročit kupředu a využít prostředky přinesené moderní vědou.
II. TIBETSKÁ KNIHA MRTVÝCH
BARDO PRVNÍ:
STAV ZTRÁTY EGA ČILI EXTATICKÉ OPROŠTĚNÍ OD HER
(Čhikhä bardo)
Všichni, kteří přijali praktické nauky této příručky, budou postaveni tváří v tvář extatické záři a dosáhnou vysvobození okamžitě bez dalšího utrpení na dlouhé cestě normální evoluce, která vede různými světy karmické existence.
Na této myšlence je postaven celý tibetský model. Víra je prvním krokem na 'Skryté cestě.' Potom přichází osvícení a s ním jistota; a když je tohoto cíle dosaženo, také osvobození. Úspěch je podmíněn velmi neobvyklou přípravou v rozšiřování vědomí, stejně tak jako mírnější, soucitnější hrou (dobrá karma) na straně zúčastněného. Jestliže bude možné, aby uviděl a pochopil myšlenku prázdné mysli - což znamená, má-li sílu vědomě zemřít - a ve vrcholném okamžiku rozpuštění ega rozpozná extázi, která ho obklopila, a ztotožní se s ní, pak se okamžitě rozpadnou všechna pouta iluzí: spáč se probudí do reality zároveň s nesmírností dosaženého poznání.
Nejlepší je přítomnost gurua (duchovního učitele), od něhož adept získával poučení; jestliže však guru přítomen být nemůže, pak jiné zkušené osoby; jestli ani ten není k dispozici, potom člověka, kterému adept důvěřuje, aby mu předčítal z této příručky bez vnucování jeho vlastních her. Takto se mysl zúčastněného naplní tím, co předtím o zážitku slyšel a podaří se mu tak ihned rozpoznat primární světlo a nepochybně dospět k vysvobození.
Vysvobození znamená, že nervová soustava je prosta mentálně-pojmové aktivity. [Realizace Prázdnoty, Nevznikajícího, Nezrozeného, Nestvořeného, Nezformovaného je podmíněna Budhhovstvím, Dokonalým osvícením - stavem božské mysli Buddhy. Může být ku prospěchu si ukázat, že tato stará nauka není v rozporu s moderní fyzikou. Teoretický fyzik a kosmolog Goerge Gamow přišel v roce 1950 s pohledem, který je blízký jevové zkušenosti popisované tibetskými lámy.
Budeme-li si představovat historii ubíhající časem nazpět, dostaneme se nevyhnutelně do epochy 'velkého smrštění,' kdy všechny galaxie, hvězdy, atomy a atomová jádra byly stlačeny do nepředstavitelna. Během tohoto období evoluce musela být hmota rozložena na elementární částice...
V tomto počátečním stádiu evoluce současného cyklu existovalo podle tohoto vynikajícího fyzika pouze Nevznikající, Nezrozené, Nezformované. A takový, jak se domnívají astrofyzikové, bude i jeho konec; tichá jednota Nezformovaného. Tibetští buddhisté tvrdí, že změti a shonu prostý intelekt může prožít to, co potvrzuje astrofyzika. Buddha Vairóčana, dhjánibuddha říše středu, zjevení veškeré reality, je nejvyšší cestou k osvícení. Jako zdroj všeho organického života je i koncem a dovršením všech viditelných i neviditelných věcí. Je spojován s hustě složenou říší středu, jinými slovy na počátku jsou všechny síly a věci hustě namačkané k sobě. Toto pozoruhodné splývání moderní astrofyziky a lámaismu nevyžaduje žádné složité vysvětlení. Kosmické vědomí, a vědomí každého přírodního procesu, je obsaženo v šedé kůře. Toto mystické vědění lze potvrdit empirickým pozorováním a měřením, ale všechno už to je uvnitř naší hlavy. Naše neurony 'vědí,' protože jsou přímo spjaty s celým procesem, jsou jeho částí.] Mysl se ve svém podmíněném stavu, když je omezena slovy a ego-hrami, neustále zaobírá myšlenkovými formami. Nervová soustava ve stavu klidu, ostražitosti, bdění, ne však aktivity je srovnatelná s tím, co buddhisté nazývají nejvyšším stavem dhjány (hluboká meditace), kdy je stále spojená s tělem. Vědomé poznání Čirého světla vyvolává extatický stav vědomí, jaký svatí a mystikové Západu nazývají osvícení.
Prvním znakem je zasvitnutí 'Čirého světla reality,' 'nezaměnitelného vědomí čistě mystického stavu.' Je to vědomí hlubokých transformací bez zatížení mentálními kategoriemi.
Doba trvání tohoto stavu se liší od jedince k jedinci. Závisí na zkušenosti, bezpečnosti, důvěře, přípravě a okolí. Ti, kteří měli dokonce jen malou zkušenost s vědomím oproštěným od her, a ti, jejichž hry jsou šťastné, mohou být v tomto stavu od třiceti minut po několik hodin.
Jestliže dotyčný prošel dostatečnou přípravou, je možné, aby v tomto stavu vnímal to, co mystikové nazývají 'Absolutní pravdou.' Jinak toho nebude současně schopen, a musí putovat do nižších a nižších sfér halucinací, určených jeho minulými hrami, než se opět navrátí do běžné reality.
Je důležité si uvědomit, že proces rozšiřování vědomí je opakem procesu rození, rození jako počátku života ve hrách a ztráta ega jako dočasný konec hraní. Avšak v obojím je možný přechod z jednoho stavu vědomí do druhého. A tak jako se dítě musí probudit a pomocí zkušeností poznávat svět, tak se i člověk v okamžiku rozšířeného vědomí musí v tomto novém zářivém světě probrat a seznámit s jeho vlastními zvláštními poměry.
U těch, kteří jsou těžce připoutaní ke svým ego-hrám, a těch, kteří se děsí vzdát se vlastní kontroly, stav osvícení trvá, jen co by luskl prsty. U jiných asi tak dlouho, co by snědl jídlo.
Jestliže je člověk připraven rozpoznat příznaky ztráty ega, nepotřebuje v tomto místě žádnou vnější pomoc. Ten, kdo se vzdává svého ega, by měl nejenom rozpoznat symptomy, tak jak se postupně objevují, ale také Čiré světlo, aniž by mu jeho průvodce pomáhal. Jestliže nebude schopen rozpoznat a přijmout počátek ztráty ega, může si stěžovat na zvláštní tělesné symptomy. To je důkazem toho, že nedosáhl vysvobození. Potom by mu měl průvodce nebo přítel vysvětlit, že tyto symptomy ukazují na začátek ztráty ega.
Zde je výpis běžně udávaných tělesných pocitů:
- 1.Tlak v těle, Tibeťany nazývaný jako - země nořící se do vody;
- 2.Lepkavý chlad střídající vzrušené horko, Tibeťany nazývaný jako - voda nořící se do ohně;
- 3.Tělo rozložené či rozmetané na atomy, nazývané - oheň nořící se do vzduchu;
- 4.Tlak na hlavu a uši, jak Američané říkají - start kosmické lodi;
- 5.Brnění v končetinách;
- 6.Pocity, že tělo je rozpuštěné a tekoucí jako vosk;
- 7.Nevolnost;
- 8.Chvění nebo třesavka začínající v pánevní oblasti a postupující vzhůru
Tyto tělesné reakce by měly být považovány za příznaky doprovázející stav transcendence. Neberte je jako nepatřičné, přijměte je, splyňte s nimi, radujte se z nich.
Lehká nevolnost se často objeví při požití semen povíjnice nachové nebo peyotu, zřídka kdy meskalinu a výjimečně u LSD nebo psylocibinu. Když člověk vnímá žaludeční nevolnost, měl by to vítat jako projev vědomí, které krouží tělem. Symptomy jsou mentální; vědomí ovládá pocity, subjekt by s nimi měl splynout, důkladně je prožít, mít z nich radost, nechat vědomí vplout do další fáze. Je obvykle daleko přirozenější, aby vědomí zůstalo v těle - od žaludku se může pozornost přenést a soustředit na dýchání či tlukot srdce. Jestliže to nevolnosti nezbaví, průvodce může pohnout vědomí k vnějším věcem - hudbě, procházce po zahradě, atd.
Rozpoznání a pochopení tělesných symptomů ztráty ega by mělo vyústit do klidného dosažení osvícení. Jestliže se extatické přijetí nezdaří (nebo když to vypadá, že tento stav končí), lze klidným hlasem u ucha předčítat patřičné pasáže z poslední části této knížky. Často je užitečné instrukce jasně a zřetelně opakovat, aby mysl dotyčného nebyla jinak rozptylována. Další způsob, jak vést zážitek je to, že si dotyčný sám instrukce nahraje na pásek a v patřičném okamžiku se jenom záznam pustí. Čtení připomene mysli člověka předchozí přípravu; způsobí, že obnažené vědomí bude rozpoznáno jako Čiré světlo počátku; připomene mu jeho jednotu se stavem dokonalého osvícení a pomůže mu jej udržet.
V případě, že člověk podstupující ztrátu ega je již díky předchozí zkušenosti a přípravě s tímto stavem dobře seznámen, je kolo zrození (což zde může znamenat veškeré hry) zastaveno a vysvobození je dosaženo. Avšak takový duchovní potenciál je velice řídký, běžný člověk není schopen tak náročného výkonu, aby zůstal ve stavu, ve kterém září Čiré světlo; a tak následuje postupný sestup do nižších a nižších stavů bardické existence, a nakonec zrození. Lámové používají přirovnání k jehle, která drží rovnováhu na niti. Jak dlouho jí dokáže udržet, tak dlouho zůstává na niti. Nakonec stejně vliv gravitace (přitažlivost ega či vnější okolnosti) způsobí, že spadne. Podobně v říši Čirého světla, lidská mentalita v ego-transcendentním stavu přechodně prožívá radost dokonalé rovnováhy jednoty. Avšak díky neznámosti extatického stavu ne-já vědomí, postrádá průměrný člověk schopnost v něm přebývat. Karmické sklony (hry) zastírají pramen vědomí myšlenkami osobnosti, individuálního bytí, dualismu. A tak ztrácejíc rovnováhu, vědomí odpadá od Čirého světla. Myšlenkové pochody tím zamezují dosažení Nirvány (jež je 'uhašení plamene' touhy sobecké hry); a kolo života se otáčí dál.
Během doby, než se projeví účinek látky, a v době, kdy se objevují první symptomy ztráty ega, mohou být čteny všechny nebo jen některé pasáže z instrukcí. Když adept jasně prožívá hlubokou extázi transcendence ega, moudrý průvodce zůstává v tichosti.
V předešlé části je popsáno, jak může být poznáno Čiré světlo a udrženo vysvobození. Když už je však jasné, že nebylo poznáno, lze s určitostí očekávat objevení se podružného čirého světla. První záblesk prožitku obvykle vyvolává extatický stav obrovské intensity. Každá buňka v těle je jakoby součástí orgastického tvoření.
Možná bude dobré podrobněji popsat některé jevy provázející okamžiky ztráty ega. Jeden z nich lze nazvat 'proud energetických vln.' Člověk si uvědomí, že se stal součástí tohoto děje a že ho obklopuje pole nabité energií, které mu připadá jako elektrické. Aby byl udržen stav ztráty ega co nejdéle, připravený jedinec se uvolní a nechá síly, aby jím proudily. Existuje dvojí nebezpečí, kterému je třeba se vyhnout: pokus kontrolovat nebo rozumově vysvětlovat proud energie. Každá z těchto činností je projevem aktivity ega a tím bude transcendence prvního barda ztracena.
Jiný jev můžeme nazvat 'tok biologického života.' Člověk si je vědom fyziologických a biochemických procesů; rytmických pulsací uvnitř těla. To může být často pociťováno jako motory či generátory neustále se chvějící a vyzařující energii. Všude probleskuje nekonečný proud buněčných forem a barev. Vnitřní biologické procesy mohou být slyšeny jako hrčení, praskot či drcení. Subjekt musí opět odolat pokušení pojmenovat a kontrolovat tyto procesy. V tomto okamžiku jsi naladěn do těch oblastí nervové soustavy, které nejsou přístupné běžnému vnímání. Ego nelze vtáhnout do molekulárních procesů života. Tyto procesy jsou o miliardu let starší než pojmově vzdělaný rozum.
Další typickou a velice přínosnou fází prvního barda je pohyb energie pociťovaný v páteři. Dolní konec páteře se jakoby rozpouští v ohni. Jestliže člověk zůstane v klidném soustředění, ucítí jak energie pluje vzhůru. Tantričtí adepti věnují celá desetiletí soustředěné meditaci, aby uvolnili extatickou energii, kterou nazývají kundalíní, hadí síla. Nechají energii proudit vzhůru skrze několik gangliových center (čaker) do mozku, kde je pociťována jako žár v temenní části lebky. Připravenému jedinci nejsou tyto pocity nepříjemné, naopak, provází je velice intenzivní radost a osvícení. Špatně připravený si může zážitek vykládat jako patologický a pokoušet se ho ovládnout, obvykle s neblahými výsledky. [Profesor R.C.Zaehner, orientalista a 'odborník' přes mystiku, kterému by měla být tato problematika blízká, publikoval případ toho, jak tato cenná zkušenost může být promarněna a převrácena do hypochondrických nářků špatně připraveného člověka.
...V těle jsem měl zvláštní pocit, který mi připomněl to, co pan Custance popisuje jako 'brnění ve spodní části páteře,' což podle něho obvykle předchází manickému záchvatu. Odpovídalo to. Na Broad Walk se tento pocit objevoval znovu a znovu, dokud experiment nedosáhl vrcholu...Vůbec se mi to nelíbilo. (R.C.Zaehner : Mysticism, Sacred and Profane. Oxford Univ. Press, 1957, p.214)
Když adept nerozezná mocný proud prvního barda, vysvobození z ega je ztraceno. Následkem je sestup zpět do myšlenkové aktivity. Na tomto místě by si měl snažit připomenout instrukce nebo by mu měly být připomenuty, aby tak mohl učinit druhý kontakt s těmito procesy.
Napodruhé to není tak intenzivní. Napoprvé se míč odrazí nejvíce, podruhé vyskočí méně, a každý další odraz je vždy nižší. Podobně je tomu i s vědomím při ztrátě ega. Jeho první duchovní rozpětí, ihned po opuštění tělesného ega, je největší; další je menší. Potom převládne síla karmy (minulých her) a jsou prožívány různé formy vnější reality. Když se nakonec síla karmy vypotřebuje, vědomí se vrací do 'normálu.' Dostaví se opět běžné vnímání, a tak nastává zrození.
Prvotní extáze obvykle končí vyšlehnutím vzpomínky na stav ega. Zda bude tento návrat šťastný nebo smutný, naplněný láskou či nedůvěrou, plný strachu nebo odvahy, záleží na osobnosti, přípravě a settingu.
Vytanutí ego-hry je doprovázeno zájmem o identitu. "Kdo teď jsem? Jsem mrtvý nebo nejsem? Co se děje?" Nemůžeš se rozhodnout. Vidíš své okolí a přátele tak, jak jsi je vídal předtím. Existuje tu pronikavá citlivost, ale ty jsi na jiné úrovni. Tvé ego si už není tak jisté, jak bylo.
Karmické halucinace, děsivé a pokojné vize ještě nezačaly. Je to velice závažný a citlivý moment. Zbytek experimentu se bude odvíjet na základě přípravy a emočního naladění.
Jestliže je člověk zkušený ve stavu změněného vědomí, nebo je přirozeně introvertní, neměl by zapomínat, že má zůstat v klidu a nechat se unášet prožitkem, kam se tomu zlíbí. Pravděpodobně se mu ještě jednou dostane extatického osvícení; nebo může být unešen estetickými, filozofickými či obecně lidskými vhledy. Je důležité na tom neulpět a nechat se proudem unášet dál.
Zkušený jedinec není obvykle na settingu závislý. Může se odpoutat od vnějšího tlaku a vrátit se k osvícení. Extrovertního člověka, závislého na mezilidských hrách a vnějších okolnostech, mohou vyrušovat příjemné podněty (barvy, zvuky, lidé). Jestliže očekává vnější rušení a chce zůstávat v extázi bez her, měl by soustředit svou mysl na nějakou ideální kontemplativní bytost, např. Buddhu, Krista, Socrata, Ramakrišnu, Einsteina, Hermana Hesse či Laa Tse, pohlížet na něj jako by ho očekával ve svém těle, měl by se s ním sjednotit.
Jestliže to nevyjde, není třeba se tím trápit. Třeba člověku chybí mystický nebo transcendentální vzor. To znamená, že hranice jeho pojetí světa se uzavírají kolem vnějších her. Teď, když už tuší, co je to mystický zážitek, může se připravit pro příště. Nyní ztratil bezobsažný tok vědomí a je přichystán čelit vzrušující konfrontaci vnější reality. Ve druhém bardu může dospět ke zjevení a hlubokému prožití her.
Zatím jsme předvídali reakce přirozeně mystického introverta, zkušeného člověka a extroverta. Podívejme se nyní na nováčka, který je tímto stavem zmatený. Nejlépe je dát mu uklidňující znamení a jinak nedělat nic. Bude mít přečtenou tuto příručku a znát několik důležitých věcí. Když mu dáte pokoj, pravděpodobně propadne panice, a zvládne ji. Jestliže si přeje vedení, opakujte mu instrukce. Povězte mu, co se děje. Připomeňte mu, ve které fázi procesu se nachází. Pohněte ho, aby zanechal zápasu ega a navrátil se k Čirému světlu.
Příprava a vedení tohoto druhu umožní stav osvícení i těm, u nichž by se nepředpokládalo, že ho rozpoznají.
V tomto momentě je potřeba vlídného varujícího slova. Čtení této příručky je nesmírně užitečné, avšak žádná slova nemohou zprostředkovat zkušenost. Člověk může být překvapen, polekán či potěšen. Je možné slyšet detailní popis toho jak plavat, a přesto nemít k plavání příležitost. Když je potom subjekt najednou hozen do vody, zjišťuje, že to neumí. Podobně je to s těmi, kdo mají teoretické znalosti o stavu ztráty ega, ale nikdy to nezažili v praxi. Nejsou schopni udržet nepřerušený tok vědomí, ve změněných podmínkách se stávají zmatení, nedaří se jim zůstat v mystickém vytržení. Bez pomoci průvodce z této příležitosti nemají žádný užitek. Dokonce i při všem, co průvodce může udělat, nejsou běžně schopni kvůli špatné karmě (těžkým hrám) rozpoznat vysvobození. Není se však čeho obávat, v nejhorším se zase dostanou zpátky na břeh. Nikdo se neutopil a většina z těch, co to zkusili, byla dychtiva vyplout znovu.
Dokonce i ti, kdo jsou dokonale znalí poučení a již dříve zažili osvícení, se mohou ocitnout v takovém settingu, kde těžké hry v chování ostatních je nutí do kontaktu s vnější realitou. Jestliže k tomu dojde, je třeba připomenout instrukce. Člověk, který zvládá tyto zásady, se může na vnější věci připravit. A ten, kdo umí kontrolovat vědomí, je nezávislý na settingu.
A opět jsou zde tací, ačkoli dříve úspěšní, kteří mohou sebou do sezení přinést své ego hry. Mohou chtít, aby někdo jiný měl určitý typ zážitku. Mohou uskutečňovat nějaké své cíle. Mohou na ostatní při sesi přenášet negativní, soutěživé či svůdné pocity. V tomto případě je třeba opět připomenout instrukce; připomenout jednotu všech bytostí, za totéž pokládat hanbu i slávu, za totéž mít ztrátu i zisk; zahodit vlastní ego-program a proplout zpátky k zářící blaženosti sjednocení.
Nejlepší je, když dosáhnete Čirého světla okamžitě a poté se ho přidržíte. V opačném případě, když jste upadli do zájmu o realitu, připomenutím těchto instrukcí byste mohli dospět k tomu, co Tibeťané nazývají podružné čiré světlo.
Na této druhé úrovni se rozvíjí zajímavý dialog mezi ryzí transcendencí a vědomím, že tato extatická vize se děje sama pro sebe. Záře prvního světla nezná žádné já, žádné představy. Druhý prožitek přináší určitý stav pojmového osvícení. Poznávající se já se vznáší v transcendentnu, kam obvykle nemá přístup. Jestliže se upamatuje na instrukce, vnější realita se nebude vtírat. Avšak střídání mezi stavy egem nezatížené jednoty a osvíceným, her zbaveným já, působí intelektuální extázi, která se vymyká jakémukoliv popisu. Předcházející filozofické čtení rázem nabude živoucího významu.
V tomto druhém stádiu prvního barda je proto možné mysticky prožít oba stavy, stav ne-já i stav já.
Poté, co prožijete tyto dva stavy, můžete chtít postihnout tento rozdíl intelektuálně. Stojíme zde před jednou z nejstarších otázek východní filozofie. Je lepší cukr jíst nebo být jeho součástí? Teologické polemiky a jejich paradoxy mají příliš daleko k prožitku. Díky tomu, co umožnila experimentální mystika pomocí látek rozšiřujících vědomí, může člověk prožít střídající se vhledy do těchto dvou stavů. Můžeš být šťastný, že znáš to, o čem akademičtí kněží mohou akorát přemýšlet.
Zde končí první bardo, perioda ztráty ega čili extatického oproštění od her.
BARDO DRUHÉ:
PERIODA HALUCINACÍ
(čhöni bardo)
Úvod
Jestliže prvotní Čiré světlo není rozpoznáno, je zde možnost spočinutí na podružném čirém světle. Jestliže i toto je ztraceno, přichází perioda čhöni barda, perioda karmických zjevení, různě intenzivních halucinací reality her. Je velmi důležité, aby byly instrukce připomínány - mohou mít velký vliv a dopad.
V této části zážitku je mikroskopicky čistý a intenzivní proud vědomí přerušen snahou o rozumové odůvodnění a interpretaci. Normální ego tvořící hry však dostatečně nefunguje. Z tohoto důvodu zde existuje nespočet variant prožívání buď povznášejících pocitů, intelektuálních a emocionální objevů, v případě, že se člověk nechá unášet proudem, nebo děsivých pastí zmatku a hrůzy, pokud se naopak snaží do zážitku protlačit svou vlastní vůli.
Cílem této části příručky je příprava na zlomové momenty, ke kterým během této fáze dochází. Běžným jevem jsou zvláštní zvuky, nadpřirozené scenérie a zneklidňující vize. Mohou vyvolávat bázeň, děs i hrůzu, jestliže na ně člověk není připraven.
Zkušený jedinec je schopen setrvat v rozpoznání, že veškeré vjemy přicházejí zevnitř, být v klidu a sledovat své rozšířené vědomí jako fantasmagorickou vícerozměrnou televizi: velice skutečné a silné smyslové halucinace; nejneobyčejnější reakce, soucítící vhledy orientované k sobě i ke světu. Podstatou je nic nedělat: pasivně přijímat vše, co se děje kolem. Jestliže se snažíte vnucovat svou vůli, používáte rozum, zdůvodňujete či hledáte vysvětlení, dostanete se do víru halucinací. Mottem buď: klid a přijetí. Je to všechno jen neustále se měnící panorama. Jste na chvíli zbaveni světa her. Radujte se z toho.
Nezkušeným a těm, pro něž je kontrola ega důležitá, může tato pasivita připadat nemožná. Jestliže se vám nedaří být v klidu a přemoci svou vůli, pak tím, co zmírní paniku a vytáhne vás z halucinační tísně, je fyzický kontakt s někým jiným. Běžte k průvodci nebo někomu jinému a položte mu hlavu na klín nebo na prsa, dejte obličej naproti jeho a soustřeďte se na pohyb a zvuk jeho dechu. Dýchejte zhluboka a vnímejte vzduch pronikající při nádechu a uvolňujícím výdechu. Je to nejstarší forma živoucí komunikace; bratrství dechu. Průvodcovy ruce na vašem čele mohou přispět k úlevě.
Kontakt s jiným účastníkem by mohl působit nedorozumění a vyvolávat sexuální halucinace. Z tohoto důvodu by měl být tento kontakt předem jasně domluven. Nepřipravení účastníci mohou do dotyku vkládat vlastní sexuální obavy a fantazie. Tomu je třeba zamezit; jsou to karmické iluzorní produkty.
Něžné, jemné, povzbudivé choulení je přirozený jev během této fáze. Nesnažte si tento kontakt vysvětlovat. Lidé, tak jako většina pozemských živočichů, se k sobě za dlouhých, děsivých nocí choulili po několik set tisíc let.
Nadechujte se a vydechujte společně s ostatními. Všichni jsme jedno! To je to, co váš dech říká.
Vysvětlení druhého barda
Základní problém druhého barda spočívá v tom, že jakákoli podoba - lidská, božská, ďábelská, hrdinská, zlá, zvířecí i neživá - kterou si lidský mozek vykouzlí nebo vyvolá uplynulý život, se může prezentovat ve vědomí: tvary, formy a zvuky v nekonečném víru.
Opět si uvědomte, že vize jsou výtvorem mozku. Ony neexistují. Nic neexistuje, pakliže tomu vaše vědomí nedá život.
Stojíte na prahu poznání pravdy: žádný jev stavu ztráty ega není skutečný, jsou to jen iluze přechovávané ve vaší vlastní mysli, buď jako příspěvky sansárické zkušenosti nebo jako dědictví organické přírody a její miliardu let dlouhé historie. Uvědomění si této pravdy přináší vysvobození.
V žádném případě není možné jakkoliv klasifikovat nekonečné permutace a kombinace haluci
2024 ©