ŽIVOT A SMRT

Napsal Okult.bloger.cz (») 6. 7. 2011 v kategorii KABALA...ze všech stran a TAROTY THOVTOVY, přečteno: 1291×

ŽIVOT A SMRT 

VLNA ŽIVOTA

Víme již, že Stvořitel se mohl manifestovat pouze tím, že rozdělil původní stav jednoty. Tam kde panuje nerozlišitelná jednota, nemohou se prokázat žádné kvality. Kde není horko či chlad, neexistuje nic podobného teplotě. Nemáme-li světlo a tmu, nemůžeme mít ani dne ani noci. Pokud zde není vůle k tomu se nějakým způsobem projevit, všechno by navěky zůstalo stejné. Má-li se Stvořitel projevit, musí narazit na nějaký odpor a tento odpor si v tomto případě musí sám vytvořit. Proto také v jistém bodě dochází k tomu, že Stvořitel ukáže svou moc a vytvoří princip opaku, který mu bude vzdorovat. Tímto je zavedena polarita. Zde se nacházíme na počátku cesty jíž prochází duch nořící se do hmoty, kde vše to co dosáhlo rozličnosti se bude protivit té neměnivé Jednotě; toto je počátek cesty během níž se Množství začíná probouzet uvnitř Jednoty. Ta se v tomto okamžiku sama od sebe rozdělila a toto je ten pravý okamžik kdy dochází ke Stvoření, kdy také začíná Čas. Předtím než se to stalo nebylo zde nic co by se dalo popsat, nebyla žádná dichotomie mezi dnem a nocí, protože nebylo ani slunce ani měsíc, vše bylo jedno stejné. V okamžiku, kde došlo k tomuto rozdělení, kdy začal Čas, zaznělo také první „ano“ i první „ne,“ klad a zápor.

 Veškeré individuální věci, které počaly svoji existenci ve vesmíru poté, kdy došlo k rozdělení původní jednoty, v sobě ještě nesly část životní síly pocházející z původního zdroje. Následný proces manifestace, diferenciace, znamená, že také dochází k postupné ztrátě božství. Během tohoto procesu nekonečné množství druhů žijících a aktivních bytostí započíná svoji existenci, každá z nich přitom má svoje vlastní a od těch ostatních odlišné složení energie různých stupňů a úrovně, přičemž jako celek vytvářejí jakýsi druh „schodiště“ živoucích bytostí. Každá z nich je konglomerátem životní energie, myšlenek a vlastních potřeb, přičemž každá z nich má svoji vitalitu a ve své prapodstatě je charakteru duchovního. Všechna tato stvoření se pokoušejí o naplnění svého vlastního důvodu k existenci, dohromady tvoříce jedno obrovské společenství žijící v kakofonii organizovaného nepořádku. Polarita a jí umožněná rozličnost druhů vládne ve všech oblastech vesmíru. Kontradikce a kontrast zabudované ve všem živoucím, včetně nás samých, neustále bojují o to, aby se dokázaly prosadit:

SVĚTLO — TMA

LÁSKA — NENÁVIST

HOŘKOST — SLADKOST

TEPLO — ZIMA

ODVAHA — STRACH

atp.

 

Pokud jde o polaritu, musíme si především uvědomit, že zde existuje jistý druh příbuzenství mezi dvěma opačnými póly, které jsou do jisté míry zaměnitelné. Je tomu v podstatě tak, jak to vidíme na modelu struktury DNA, kde jedna strana vzájemně se proplétajících spirál přechází na opačnou stranu a zpět. Pochopitelně, že jedna určitá věc se nemůže proměnit v něco naprosto odlišného, za příhodných okolností může ale „přeběhnout“ na druhou stranu a stát se svým opakem či něčím, co se tomu značně podobá. Strach se na příklad může za jistých okolností proměnit v odvahu, nemůže se ale z něho stát láska či nenávist či náhle nabýt kvality sladkosti, hořkosti nebo kyselosti. Rozdíl mezi něčím horkým a studeným, jak by vám pověděl kdejaký chemik, je jen záležitostí vibrací. Pro nás je ovšem trochu těžší pochopit jak je vlastně možné, že nenávist se může změnit v lásku a naopak, i když mnozí spisovatelé, či snad ještě častěji spisovatelky, romantických příběhů si na této nevysvětlitelné skutečnosti pořádně namastili kapsy. Musíme se prostě smířit s tím, že zde existují různé mentální a emocionální stavy, které patří k určitým druhům, čeledím a podčeledím, že všechny mají svoje kladné a záporné póly a že k proměně mezi těmito póly může kdykoliv dojít. Možná, že kdybychom těmto záhadám rozuměli, život by nebyl zdaleka tolik zajímavý.

Flammarion: Hudba sfér

Harmonie vládne veškeré přírodě a v celém vesmíru, v Makrokosmu, ve světě božském, duchovním, stejně jako v Mikrokosmu, ve světě v němž žije lidstvo. Vše se pohybuje v kruzích a v cyklech. Vše má svůj původ v Makrokosmu, vše se rozletí za svými individuálními cíli, aby se to nakonec opět vrátilo k jednotě, ke svému Stvořiteli. Země je takto obrazem nebes, nebesa existují současně se zemí. Lidé, kteří jsou v tomto směru senzitivní, dokáží proto zaslechnout nebeská tělesa zpívat. To tvrdili někteří z těch nejslavnějších filozofů včetně Platóna a zejména Pythagora, jenž založil celý svůj systém filozofie na „hudbě sfér.“

Dávní sumerští astrologové, už před nějakými 5000 lety věděli o tom, že nebeská tělesa jsou živoucí a že ovlivňují naše životy. Vše kolem nás se nacházející je živoucí. Zasvěcenci tohle ovšem vědí, i když vědci by se jim pochopitelně vysmáli, kdyby se o tom zmínili. Moderní věda si načrtla výraznou tlustou čáru mezi tím, co je živé a tím, co živé není, přičemž není schopna definovat co je to první a co to druhé. Co je smrt, jíž se označuje ten okamžik, kdy se něco přesunuje z jednoho stavu existence do jiného stavu existence.

 

CO JE SMRT?

Snad bychom měli tuto otázku položit nějakému vědci, protože ti jsou v dnešní době uznáváni jako ti nejvědoucnější členové lidské společnosti. Problém je v tom, že „vědec“ v obecném slova smyslu stěží už v dnešní době existuje. Celistvost vědeckého poznání, kdy jeden člověk dokázal obsáhnout a vstřebat více méně vše, co lidstvo o našem světě vědělo, přestala být realisticky dosažitelná tak zhruba koncem 17.století a od té doby se věda začala postupně dělit na stále menší a menší dílce, každý z nichž se stal doménou skupiny specialistů. Dejme tomu, že v našem případě budeme mít to štěstí, že se nás ujme biolog, který se nijak zvlášť úzce nespecializoval. 

 

Co je smrt?“ zeptáme se tedy biologa.


„Smrt je absence života,“ odpoví nám. Nebo tak nějak podobně.


„To víme,“ trváme na svém, „jak ale byste v tom případě definoval život?“


„No, víte … Život ještě žádnou vědecky přijatelnou definici nemá. Na tom se zatím ještě pracuje.“


„Dobře tedy,“ nenecháváme se odbýt, „Co kdybychom tu otázku obrátili? Je život absencí smrti?“


„No, to zní docela logicky, že ano?“ povídá biolog. „Bylo by skvělé kdyby to bylo takhle jednoduché. Jenže, ono to tak snadné není.“


„Není?“


„Víte, smrt je zabudovaná v celém cyklu života. Vše, co je živé, musí dříve či později zemřít, to je celkem jasné. Jednotlivé buňky, z nichž se naše tělo sestává, také neustále umírají aby mohly být nahrazovány jinými. Takto může tělo růst, takto se také spravuje, pokud bylo nějak poškozeno. A samozřejmě, my také musíme umřít, aby naši potomkové mohli zaujmout naše místa, jinak bychom nakonec museli stát jeden druhému na hlavě. Jak dlouho si myslíte by to trvalo než k tomu by došlo?“


„Asi ne tak moc dlouho,“ odvážíme se hádat.


„No, asi tak dvě století, snad. Jsme ale Homo sapiens, člověk myslící, takže třeba bychom se dokázali trošku adaptovat, třeba zavést účinější antikocepční opatření nebo se i vzdát úplně pohlavního styku. Ostatní tvorové, s nimiž tuto planetu sdílíme, by tohle nedokázali, takže by se nadále množili tak jako vždycky. Co by tohle asi znamenalo?“ 


„Nedobré zprávy, docela jistě. Zejména pokud jde o masožravce … vlastně, teď mi dochází, že by nás vlastně zakousnout nemohli...“


„No, třeba s takovými tygry či lvy bychom se snad dokázali dělit o místo celkem dlouho, řekl bych asi tak celé století. Představte si ale, že by tu na světě byli jen lidé a krysy a že oba tyto druhy by byly smrtelné. Během desetiletí by tu zbyl jen jeden a za to, když uhodnete který, vám žádnou cenu nikdo neudělí. Kdyby tu kromě lidí a krys byly ale ještě taky mouchy, nemuseli bychom se bát, že nás krysy uhlodají k smrti. Mouchy by nás udusily dávno předtím než by nás dostaly krysy, tak během čtyř let. Tohle ovšem není nic proti tomu, jak by s námi zatočily některé jednobuněčné organizmy. Kdyby kterékoli běžné baktérie neumíraly, za den či za dva bychom vůbec nepoznávali ani sebe ani okolní svět. Všude by se válela oblaka neuvěřitelně smrdutých avšak překrásně vybarvených baktérií, které by brzy pokryly všechno, včetně nás samotných.“


Biolog dokončil svoji krátkou přednášku a zmizel kamsi do laboratoře, snad aby zabil pár krys či baktérií k účelům vědeckého bádání. My tu zůstaneme stát, ještě trochu zaraženi tím, jak je to všechno dobře zařízeno a jak je dobře, že smrt je součástí všech životních cyklů na zemi probíhajících. Víme ovšem něco, co biolog neví a o čem bychom se ani neodvážili se před ním zmínit. Něco, co moderní věda prostě neuznává, zatímco filozofové starověku, středověcí alchymisté a kabalisté dávnověku, středověku i novověku, to vždycky věděli. Že totiž všechno kolem nás je živé, ať už to jsou kameny, kovy, dřevo či cokoliv jiného; že to vše má duši a to vše že souvisí se vším ostatním, že se to neustále navzájem ovlivňuje. Také to, že vše co nás obklopuje podléhá jistým zákonům o kruhovitém či elipsovitém pohybu, že některé z těchto cyklů známe a dovedeme je popsat a jim porozumět, zatímco jiné jsou zcela mimo náš dosah, protože jsou buď příliš krátké či příliš dlouhé, abychom si jich vůbec mohli povšimnout. 

Nyní se podíváme na smrt z úplně jiného úhlu. V mojí knize Poutníci v čase, inspirované tarotovými trumfy, v níž dvěma lidem se dostává zasvěcení na cestě tarotovými arkánami, se jeden z nich nachází v přítomnosti Smrti, s níž vede následující rozhovor:



 

 

Smrt ... Pohybuji se v bezčasové zóně, kde mám před sebou jak minulost, tak i budoucnost. Mohu ti proto říci, že lékařská věda prodělá prudký vývoj, až příliš rychlý, pro svoje vlastní dobro. Bude to mít kladné i záporné následky, jako ostatně všechno.
— Pověz mi o těch kladných následcích.
— Lidský život se prodlouží.
— To je vše?
— Není tohle, o čem jste vy lidé vždycky snili? Mně dělá starosti to, jak s těmi svými delšími životy lidé naloží. Pokud si udrží produktivitu, pokud ten život bude kvalitní, v pořádku, klidně zavřu i obě oči a nechám je žít déle. Jak by se ale tobě líbilo, kdybys měl prožít roky v nemocniční posteli, obklopen všelijakými aparáty, neschopný pohybu, řeči, uměle živený trubičkami a jehlami zavedenými do žil a s umělými plícemi, které by tě nutily dýchat?
— To je hrozné! To se všechno má stát?
— Tohle a víc. Různé orgány se budou brát z lidských těl, která ještě nebudou úplně mrtvá, aby je mohli dostat ti, kteří si těch svých nehleděli a poničili si je.
— Ty, se svojí mocí, to nedokážeš zastavit?
— Jistěže se budu o to snažit, co ale dělat? Mohu zapříčinit to, že se tělo příjemce bude bránit, že odmítne přijmout cizí orgány, jenže oni brzy nato přijdou s protiakcí a tu tělesnou reakci překonají různými drogami. V té chvíli budu asi muset přiznat porážku.
— Jen ale dočasně...
— Pochopitelně. Já mám vždycky výhodu. Někdy to ale může chvíli potrvat, než ji dokáži uplatnit. Teď je to ještě celkem snadné. Když to vypadá, že se by se některá část země mohla příliš zalidnit, sešlu na lidstvo nějakou epidemii a je to vyřízené. Než si všimnou toho, jak se nemoc přenáší, pomře jich dost na to aby se dosáhlo účelu. Nemohu si ovšem dovolit spát na vavřínech, musím mít pořád něco v záloze a musí to být vždycky o trochu rafinovanější.
— Jak si poradíš s těmi lidskými orgány?
— Snadno. Na čas tomu prostě nechám volný průběh. Lidé to budou nejprve masově podporovat, protože mají rádi novoty a mohlo by to pro ně být výhodné, jak se budou domnívat. Jenže těch potenciálních příjemců bude vždycky víc, než možných dárců. Nedostatek orgánů samozřejmě přiláká všelijaké šejdíře, vytvoří se černé trhy s lidskými drůbkami a dál už si to asi můžeš domyslet.
— Lidé si uvědomí, že by sami mohli být v nebezpečí, že si je někdo k tomu vyhlédne.
— Tak. Vzejde z toho všeho i něco dobrého. Některé lidi to donutí k přemýšlení, takže pochopí, že opravdu živí jsou jen ti, kteří jsou připraveni zemřít, dokud jsou stále ještě plní života.
— A že ti stejně uniknout nemohou. Vykládáš si takhle často s lidmi?
— Jsem k tomu vždycky svolná, většinou si mě ale nevšímají.
— Nebo nechtějí. Bojí se tě.
— Ke svému neprospěchu. Nacházím se ve vaší blízkosti neustále a mohla bych vám v lecčem poradit.
— Nepřicházíš jen ve chvíli ... smrti?
— Kdepak. Vidíš, ty jsi vyspělý člověk a přesto mě nechápeš. Myslíš si, že můj úkol je jednorázový, že jsem jen tím pochmurným převozníkem přes řeku Styx. Já mám ale těch úkolů víc. Lidé si myslí, že stojím jen za tou největší změnou, tou, kterou je jejich odchod z tohoto života. Ve skutečnosti symbolizuji každou podstatnější změnu v jejich životě.
— Tak jsem si to ovšem nepředstavoval.
— Dívej se na to takto: má-li se stát něco zásadního v tvém životě, část toho starého, omšelého, musí v tobě zemřít, aby to mohlo být nahrazeno tím novým. Já při těchto změnách asistuji, pomáhám ti pohřbívat části tvé bývalé osobnosti. Celý tvůj život je sérií drobnějších smrtí, umíráš vlastně každý večer i tvůj spánek je v jistém smyslu smrtí. 
— Začínám ti myslím rozumět. Máš přístup ke všem částem mého těla i mojí mysli. Ty části neustále umírají a jsou nahrazovány novými. Podobné je to s mojí myslí, myšlenky také umírají a místo nich nastupují jiné, založené na těch nejnovějších prožitcích. Takže nejsem nikdy tím docela stejným člověkem, jakým jsem byl třeba včera.
— Ano, chápeš to správně. Dodám k tomu, že tohle z nás činí partnery. Z počátku jsi byl jen tichým společníkem, zkoušky iniciace ale vše urychlily, proto se spolu dnes už můžeme dohodnout.
— Mohu se na něco zeptat?
— Ptej se, udělala jsem si pro tento rozhovor okénko ve svém rozvrhu.
— Dnes je pátek, třináctého. Vím, že to nemůže být náhoda, náhody neexistují, vše má svůj důvod. Proč sis vybrala právě tento den?
— Nevybrala jsem si jej, ty sis to tak vybral.
— Dobře tedy. Nejspíš jsem se chtěl dozvědět něco o čísle třináct, kterého se lidé přece tolik bojí. Proč bývá s tebou spojováno?
— Lidé většinou nevěří pátku, bojí se třináctky a hrozí se smrti. Pověra o tom, že třináctka je nešťastné číslo, vznikla poměrně nedávno, až po příchodu křesťanství. Každá doba má svoje pověry, tato se spojuje s příběhem o zrazení Ježíše. Ježíš měl dvanáct učedníků.. Jako poslední, třináctý člen celé společnosti, je jmenován Jidáš, pozdější zrádce Ježíšův. Podle běžných výkladů Nového zákona je třináctý Jidáš prostě odpadlíkem, padouchem a z toho také vzešla pověra o čísle třináct. Dalo by se to ale vykládat i jinak. Hlavním motivem křesťanské legendy je sebeobětování. Tím se normálně chápe oběť Ježíšova, dochází tu ale k dvojí oběti. Tebe by byli nepověsili na tuto šibenici hlavou dolů, kdyby ses byl nějak neodchyloval od normálu. Z této perspektivy by se ti to také mělo jevit jinak. 
Viktor chvíli přemýšlel.
— Ježíš obětoval život a potom, podle svědectví apoštolů, vstal z mrtvých. Jidáš také zemřel, bez jeho zrady by ale k Ježíšově oběti nikdy nedošlo.
— Doplňovali se navzájem, jsou vlastně párem protikladů, které vytvářejí jedinou bytost. Ježíšova oběť, které se klaněly celé generace křesťanů, je na druhé straně vyvážena opovržením, které postihlo Jidáše. Ten vlastně přitom obětoval víc, ztratil veškerou reputaci, po dvě tisíciletí si lidé odplivovali, když jen zaslechli jeho jméno. Číslo dvanáct, číslo sebeoběti, náleží Jidášovi.
— Je potom Ježíš číslem třináct?
— Ano. Je to také moje číslo, číslo vzkříšení, obrody. Až toto lidé pochopí, přestanou se jej bát. Opravdová role Jidášova v dramatu vzkříšení bude také lépe známa a oceněna.
— Je třináctka požehnaným číslem?
— To jsou všechna čísla a za každým z nich se skrývá tajemství. V éře současnosti se tajemství čísla třináct prohloubilo, pouze zasvěcenci vědí, že představuje vyšší princip člověka uprostřed svého osudového kruhu, podobně jako stojí Ježíš obklopen svými apoštoly.
— Nebo jako král Artuš, se svými rytíři u kulatého stolu.
— Tato legenda má stejný symbolický význam, pouť za objevením svatého grálu je sebeobjevitelskou cestou. 
— Jsou tu ale i jiné rituální praktiky, které zvýznamňují číslo třináct. Na příklad čarodějnická sdružení, ta také mívají třináct členů.
— Správně, že to připomínáš. To dokazuje, že vše má svou zápornou stránku.
— Ti, kdo se zabývají mágií často tvrdí, že tato má dvě verze, černou a bílou.
— A oni, že provozují tu bílou, samozřejmě. Nevěř tomu. Je jen jedna mágie a ta má vždy jen jednu barvu, šedou! Při přehnaném používání potom snadno sklouzne do tmavé barvy, je z toho černokněžnictví, protože přitom většinou jde jen o získání osobní moci.
— Pochází tato moc z kruhu?
— Ano, pochází. Vše závisí na vnitřních kvalitě vůdce, té třinácté osoby, která stojí ve středu kruhu. Je— li tento člověk schopen oběti, ne jen ku prospěchu svých společníků, ale v zájmu celého lidstva, síly které kruh vytváří jsou kladné a prospěšné. V takovémto případě ale už nejde o mágii, tím jsme přešli na cestu iniciace.
— Co se stane, když vůdce takovéto schopnosti nemá?
— Cesta se stáčí doleva, členové spolku jsou vykořisťováni, mentálně, tělesně i pohlavně zneužíváni, platí za svoji nevědomost a za slepotu, s kterou se nechali obalamutit sladkými sliby a kouzlem osobnosti. 
— Jak je to s vyvoláváním duchů zemřelých?
— Dosti podobné. Už v bibli jsou proti tomu varování a z dobrých důvodů.
— Mohla bys mi povědět, proč? Pomáháš lidem přecházet na onen svět, jistě o tom víš hodně.
— Výklad je dost složitý a tolik času přece jen nemám. 
— Aspoň stručně, prosím.
— Dobře tedy. Nejprve ti nastíním, co se děje s lidskou duší krátce po mém zásahu, který ji osvobodí od jejího pozemského břemene, hmotného těla. Nejprve musí projít nejnižšími astrálními rovinami. To je pro ni lehké, pokud nemá nic, co by ji tížilo a zdržovalo. Materiálně založený člověk to má ovšem těžší, svými zájmy je stále ještě poután k hmotě, od které se nerad odlučuje. Astrální svět je světem emocí a dříve než jej lidská duše může opustit, její emotivní náboj se musí vybít. K tomu si nalezne odpovídající rovinu, tato je v případě idealistického člověka relativně vzdálenější od roviny hmotné, ke které tíhne materialista. Stejně ale jako pozemská pouť, pobyt na astrální rovině je jen dočasný. Dříve či později, podle svých dispozicí, duše opouští i svoje astrální tělo, které je složeno z mnohem jemnější látky než tělo hmotné. Pokud chceš, můžeme to nazvat druhou smrtí.
— Co přijde potom?
— To ti nepovím. Není to už oblast mojí činnosti a předmětu konverzace se to také netýká. Ptal jsi se, jak se to má s vyvoláváním duchů zemřelých. Vraťme se proto k okamžiku, kdy duše opustila tělo. Co po ní zůstane na zemi?
— Mrtvé tělo, pochopitelně.
— Je toto tělo mrtvé okamžitě?
Viktor si nebyl jist tím, kam Smrt míří. Potom mu to ale došlo.
— Tedy, mrtvé tak docela není. Vlasy, vousy, nehty ještě po nějakou dobu rostou, i když srdce už bít přestalo. Tohle jsi mínila?
— Co se stane dále? 
— Tělo se začne rozkládat, nejprve ty měkké části, kosti zůstanou celkem neporušené dlouho, po staletí.
— To jsem chtěla slyšet. Něco tu zůstane, kostra toho, co kdysi obývala lidská duše. Co si myslíš, že zůstává později, když už duše opustila také svoje astrální tělo?
— Podobná kostra?
— Ano, říkáme tomu astrální kůra. V této astrální mrtvole také zůstává trochu životnosti a tu si kůra udržuje poměrně déle, protože se skládá z jemnější látky. Může si tedy udržet i jistý, omezený stupeň vědomí a tudíž je i schopna určitého konání. Teď mi pověz, co se stane s hmotným tělem po smrti, jak je s ním naloženo?
— Je pohřbeno v zemi.
— Mrtvola patří k zemi, přirozeně k tomu tíhne. Astrální kůra také musí sestoupit co nejníže ve své oblasti, aby se mohla postupně rozložit. Teď si představ, že tyto dvě říše rozděluje pomyslná zeď. Je to dost pevná hradba, není ale docela neproniknutelná, něco jí občas prolne, tu a tam sem k vám dolehne nějaká ozvěna. Většinou si toho lidé nepovšimnou, pokud ano, buď nad tím mávnou rukou nebo to nazvou nadpřirozeným jevem. V některých to ale vzbuzuje zvědavost a ti se potom pokoušejí tou zdí probourat a někdy se jim podaří udělat si malou skulinku. Tou se snaží s někým na druhé straně domlouvat. Koho mají asi největší šanci potkat?
— Astrální mrtvolu?
— Vypadá to tak, že ano? Mohou se sice také spojit s někým, kdo nedávno zemřel, ztěží ale s duchovně vyspělým člověkem. V blízkosti té naší zdi se nejčastěji potloukají jen ti, kteří jsou ještě plni pozemských vášní a posedlostí, kterých se nedokáží jen tak zbavit. Mohl by to být třeba bývalý alkoholik nebo narkoman, někdo kdo se nechce odloučit od bohatsví pochybného původu a střeží si je, i když mu už k ničemu není a tak podobně. Může to být ještě horší, třeba duše popraveného zločince, plná trpkosti a pomstychtivosti. Vidíš, tady máš jiný pádný argument proti trestu smrti; na vaší straně se sice zbavíte zločince a domníváte se, že jste mu tím znemožnili konání dalších zločinů, on ale může takto být ještě nebezpečnější. Může si vyhlédnout někoho s podobnými sklony, ovládnout jej a ponoukat k jiným zločinům, aniž by někdo tušil odkud to přichází. Někteří zločinci dokonce i hovoří o "hlasech", které je k zločinům ponoukaly. Takové a podobné bytosti mohou být na druhé straně zdi a čekat na svoji příležitost. Když se s nimi nějaký naivní spiritista spojí, rádi mu vyhoví a prohlásí se třeba za duši jeho strýčka a poskytnou mu i nějaký "důkaz". To je pro ně snadé, z jejich strany se totiž dají číst lidské myšlenky. 
— Takže kontakty s druhou stranou nedoporučuješ...
— Jen ty, ke kterým dochází přirozeným způsobem. Vědomí toho, že za hranicí tělesnosti se nachází něco jiného, je s hlediska duchovního vývoje člověka přínosem. 
— K našemu setkání také došlo přirozeně?
— Nevolal jsi mě přece, či ano? Jedním z příjemnějších úkolů, které při tomto povolání mám, je zasvěcování těch, kteří si to zasluhují, do tajemství smrti.
— Děkuji ti.
— Není zač. Rádo se stalo, jsme od této chvíle společníky. Teď mi ale promiň, musím už jít!

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel sedm a jedenáct