ŽIVOT A SMRT
VLNA ŽIVOTA
Víme již, že Stvořitel se mohl manifestovat pouze tím, že rozdělil původní stav jednoty. Tam kde panuje nerozlišitelná jednota, nemohou se prokázat žádné kvality. Kde není horko či chlad, neexistuje nic podobného teplotě. Nemáme-li světlo a tmu, nemůžeme mít ani dne ani noci. Pokud zde není vůle k tomu se nějakým způsobem projevit, všechno by navěky zůstalo stejné. Má-li se Stvořitel projevit, musí narazit na nějaký odpor a tento odpor si v tomto případě musí sám vytvořit. Proto také v jistém bodě dochází k tomu, že Stvořitel ukáže svou moc a vytvoří princip opaku, který mu bude vzdorovat. Tímto je zavedena polarita. Zde se nacházíme na počátku cesty jíž prochází duch nořící se do hmoty, kde vše to co dosáhlo rozličnosti se bude protivit té neměnivé Jednotě; toto je počátek cesty během níž se Množství začíná probouzet uvnitř Jednoty. Ta se v tomto okamžiku sama od sebe rozdělila a toto je ten pravý okamžik kdy dochází ke Stvoření, kdy také začíná Čas. Předtím než se to stalo nebylo zde nic co by se dalo popsat, nebyla žádná dichotomie mezi dnem a nocí, protože nebylo ani slunce ani měsíc, vše bylo jedno stejné. V okamžiku, kde došlo k tomuto rozdělení, kdy začal Čas, zaznělo také první „ano“ i první „ne,“ klad a zápor.
Veškeré individuální věci, které počaly svoji existenci ve vesmíru poté, kdy došlo k rozdělení původní jednoty, v sobě ještě nesly část životní síly pocházející z původního zdroje. Následný proces manifestace, diferenciace, znamená, že také dochází k postupné ztrátě božství. Během tohoto procesu nekonečné množství druhů žijících a aktivních bytostí započíná svoji existenci, každá z nich přitom má svoje vlastní a od těch ostatních odlišné složení energie různých stupňů a úrovně, přičemž jako celek vytvářejí jakýsi druh „schodiště“ živoucích bytostí. Každá z nich je konglomerátem životní energie, myšlenek a vlastních potřeb, přičemž každá z nich má svoji vitalitu a ve své prapodstatě je charakteru duchovního. Všechna tato stvoření se pokoušejí o naplnění svého vlastního důvodu k existenci, dohromady tvoříce jedno obrovské společenství žijící v kakofonii organizovaného nepořádku. Polarita a jí umožněná rozličnost druhů vládne ve všech oblastech vesmíru. Kontradikce a kontrast zabudované ve všem živoucím, včetně nás samých, neustále bojují o to, aby se dokázaly prosadit:
SVĚTLO — TMA
LÁSKA — NENÁVIST
HOŘKOST — SLADKOST
TEPLO — ZIMA
ODVAHA — STRACH
atp.
Pokud jde o polaritu, musíme si především uvědomit, že zde existuje jistý druh příbuzenství mezi dvěma opačnými póly, které jsou do jisté míry zaměnitelné. Je tomu v podstatě tak, jak to vidíme na modelu struktury DNA, kde jedna strana vzájemně se proplétajících spirál přechází na opačnou stranu a zpět. Pochopitelně, že jedna určitá věc se nemůže proměnit v něco naprosto odlišného, za příhodných okolností může ale „přeběhnout“ na druhou stranu a stát se svým opakem či něčím, co se tomu značně podobá. Strach se na příklad může za jistých okolností proměnit v odvahu, nemůže se ale z něho stát láska či nenávist či náhle nabýt kvality sladkosti, hořkosti nebo kyselosti. Rozdíl mezi něčím horkým a studeným, jak by vám pověděl kdejaký chemik, je jen záležitostí vibrací. Pro nás je ovšem trochu těžší pochopit jak je vlastně možné, že nenávist se může změnit v lásku a naopak, i když mnozí spisovatelé, či snad ještě častěji spisovatelky, romantických příběhů si na této nevysvětlitelné skutečnosti pořádně namastili kapsy. Musíme se prostě smířit s tím, že zde existují různé mentální a emocionální stavy, které patří k určitým druhům, čeledím a podčeledím, že všechny mají svoje kladné a záporné póly a že k proměně mezi těmito póly může kdykoliv dojít. Možná, že kdybychom těmto záhadám rozuměli, život by nebyl zdaleka tolik zajímavý.
Flammarion: Hudba sfér
|
Harmonie vládne veškeré přírodě a v celém vesmíru, v Makrokosmu, ve světě božském, duchovním, stejně jako v Mikrokosmu, ve světě v němž žije lidstvo. Vše se pohybuje v kruzích a v cyklech. Vše má svůj původ v Makrokosmu, vše se rozletí za svými individuálními cíli, aby se to nakonec opět vrátilo k jednotě, ke svému Stvořiteli. Země je takto obrazem nebes, nebesa existují současně se zemí. Lidé, kteří jsou v tomto směru senzitivní, dokáží proto zaslechnout nebeská tělesa zpívat. To tvrdili někteří z těch nejslavnějších filozofů včetně Platóna a zejména Pythagora, jenž založil celý svůj systém filozofie na „hudbě sfér.“
Dávní sumerští astrologové, už před nějakými 5000 lety věděli o tom, že nebeská tělesa jsou živoucí a že ovlivňují naše životy. Vše kolem nás se nacházející je živoucí. Zasvěcenci tohle ovšem vědí, i když vědci by se jim pochopitelně vysmáli, kdyby se o tom zmínili. Moderní věda si načrtla výraznou tlustou čáru mezi tím, co je živé a tím, co živé není, přičemž není schopna definovat co je to první a co to druhé. Co je smrt, jíž se označuje ten okamžik, kdy se něco přesunuje z jednoho stavu existence do jiného stavu existence.
CO JE SMRT?
Snad bychom měli tuto otázku položit nějakému vědci, protože ti jsou v dnešní době uznáváni jako ti nejvědoucnější členové lidské společnosti. Problém je v tom, že „vědec“ v obecném slova smyslu stěží už v dnešní době existuje. Celistvost vědeckého poznání, kdy jeden člověk dokázal obsáhnout a vstřebat více méně vše, co lidstvo o našem světě vědělo, přestala být realisticky dosažitelná tak zhruba koncem 17.století a od té doby se věda začala postupně dělit na stále menší a menší dílce, každý z nichž se stal doménou skupiny specialistů. Dejme tomu, že v našem případě budeme mít to štěstí, že se nás ujme biolog, který se nijak zvlášť úzce nespecializoval.
|