Pokračování Genesis 2--

    Pokračování Genesis 2--  

EXODUS 1:15-21

 Egyptský král tehdy řekl hebrejským porodním bábám (z nichž jedna se jmenovala Šifra a druhá Pua):

„Až budete Hebrejkám pomáhat při porodu, dávejte pozor, jakého jsou pohlaví: když to bude syn, zabijte ho, když to bude dcera, nechte     ji žít.“

Ty porodní báby se ale bály Boha, a tak nejednaly, jak jim řekl egyptský král, a nechávaly chlapce naživu.

Egyptský král si ty porodní báby dal předvolat. „Co to provádíte?“ láteřil. „Necháváte chlapce naživu!“

Porodní báby faraonovi odpověděly: „Hebrejky nejsou jako egyptské ženy – kypí životem! Než k nim porodní bába dorazí, už mají po          porodu.“

Bůh pak ty porodní báby odměnil a lid se množil a velmi se rozmáhal.

A že se ty porodní báby bály Boha, dal jim rodiny.

 (Dole)   Pieter de Grebber: Král David v modlitbách

    Člověk je stvořen jak pro tento svět tak i pro ten svět, který jej následuje. Zabudovány jsou v něm páry protikladů, jako smrtelnost - nesmrtelnost, pozemskost - nadzemskost, dobrota - zlo, atp., což z něho také činí jakýsi druh bojiště. Podle Bible, Bůh odměnil porodní báby, které se vzepřely rozkazu faraónovu, podle něhož měly zabíjet nově narozené děti mužského pohlaví a riskovaly takto i svoje vlastní životy. V novém české překladu se píše: “Bůh pak ty porodní báby odměnil“, není právě nejšťastnější volba slov; v Bibli Kralické je to přesnější, i když věta “I učinil dobře Bůh těm babám” zní poněkud neohrabaně. Nicméně, v hebrejském originále stojí Va Jetev, což skutečně doslova znamená „učinil dobře“. A znovu, písmeno JOD je v tomto slově zdvojené, i když tomu není zapotřebí. Proč je tomu tak? Také v příštím verši nám moderní překladatel význam pokroutil, když píše: „A že se ty porodní báby bály Boha, dal jim rodiny.“ V Bibli Kralické se přitom píše „vzdělal jim domy“. Opětně lepší volba slov, protože se tímto dává najevo, že se jim od Boha dostalo jisté urozenosti, určit0ho rodokmenu. Zdvojené písmeno Jod se tam nachází jakoby na dotvrzení. Král David, stejně jako Aáron, první nejvyšší kněz Židů, oba pocházeli rodem od židovských porodních bab z doby egyptského exilu. Podle tradice, ještě větší odměny tyto ženy očekávaly na onom světě.

Lidé si většinou nedokážou uspokojivě vysvětlit jak se to vlastně vlastně má s boží prozřetelností. Typicky se ptají: jak je to možné, že ten a ten člověk, veskrze zlý, může mít takový úspěch, že má peníze, reality, krásné ženy, významné styky, rychlá auta, všechno na světě možné, i když si nic takového nezaslouží za všechno to zlo co natropil? Přitom tamhle ten člověk, dobrák od kosti, nemá kapinku štěstí! Neměl on by si zasloužit to stejné, ještě víc? Je vůbec nějaký Bůh?

Pokud se na to podíváme z jiné strany, vědomi si toho, že život na zemi není jen to jediné co tu je, všechno vypadá dost jinak. Především, žádný z nás není svatý a tudíž nějaké ty nedobré skutky nasbírá i ten nejhodnější člověk. Platí ovšem i naopak — i ten největší zločinec občas udělá něco, za co si může připsat nějaký ten kredit, i když to je třeba jen „z daňových důvodů“. Každý z nich může tedy očekávat nějakou odměnu a také nějaký trest. Karmické zákony jsou ovšem mnohem složitější, pro větší názornost ale vše silně zjednodušuji. Veliké odměny pro dobrého člověka by se pochopitelně do života na zemi nevešly, zejména když jeho dobré skutky jej stojí spoustu času a námahy. Takže je celkem logické, že musejí pro tuto duši přijít až v té příští existenci. Za menší prohřešky si přitom může trest odpykat ještě na zemi. V případě našeho zločince je tomu naopak. Pokud jako dítě moc nezlobil maminku, může se své odměny dočkat ještě během pozemského života, dříve než se bude smažit v ohni pekelném.

Pokud jde o negativní síly, „zlé mocnosti“, je nutné mít neustále na zřeteli, že i ty pocházejí od Stvořitele. Za určitých okolností mohou proto působit destruktivně, pokud kladou odpor pozitivním silám. Nejsou alr přitom zcela nezávislé. Jejich moc vychází z nižších oblastí, zejména potom z tzv. klifotu, odvrácené strany Stromu života, o němž si toho později povíme více. Jako taková, má omezení. Nemohou na příklad zničit svět, aniž by k tomu dostaly povolení shora. Nejvíce ale naši perspektivu, pokud jde o zlo a dobro, narušuje naše notorická neschopnost rozpoznávat hodnoty, zmatený pojem o tom, co vlastně představuje naše „potřeby“ a co jsou naše „požadavky“. Příliš veliké bohatství v rukách jednoho člověka na příklad nemusí být to, jak se to jeví našim očím; může to právě tak být trest. Schraňování majetku nepřináší obvykle příliš mnoho štěstí a spokojenosti; čím více ho člověk nashromáždí tím více mívá také starostí, už jen s jeho udržováním. Sebemenší krize, pokles ekonomie, zvýšení či snížení cen nafty, válka v některé části světa, útok teroristů, snížení či zvýšení bankovních úroků, cen realit, atp., to vše přináší bohatému člověku jen bolesti hlavy a noci beze spánku.

    Existuje mnoho pověstí o zakopaných pokladech a o tom jak duch nějakého člověka takový poklad žárlivě střeží. Mnohé z nich se mohou zakládat na pravdě. Někteří lidé se opravdu nedokáží odpoutat od svého pozemského majetku a to dokonce ani po smrti. Potom se skutečně může stát, že takový duch se potuluje v blízkosti nějakého místa s nímž byl na zemi spojen, samozřejmě že v jiné dimenzi a že něco takového může potrvat i celá staletí. Jak dalece se v takovýchto případech jedná o skutečnou duši dávno zemřelého, je dosti sporné. Spíše jde o jakýsi přízrak, něco jako video, z něhož mohou senzitivní lidé něco za jistých okolností zahlédnout. V žádném případě není dobré pro člověka lpět příliš na majetku a vůbec na hmotné existenci.

Iniciační rituály, které podstupují lidé vstupující do spolků jejichž filozofie je založena na kabale či jí příbuzných systémech, jsou většinou od samého počátku jakousi imitací, často i dramatickým popisem hraničícím s divadelním představením, založeném na stavu v jakém se duše člověka nachází těsně po smrti. Lidé vždy měli o tom jakési představy, napájené navíc pověstmi, pohádkami a uměleckými díly, zejména literárními, jakými jsou například Danteho Božská komedie či Bunyanova Cesta poutníka.

Když hovořím o „onom světě, co tím tedy míním? Přijmeme-li to, že je duše nesmrtelná a že aspoň část z nás přežívá po smrti a udržuje si jistý stupeň vědomí, potom jsou zde jen dvě možnosti. Duše se buď musí vrátit zpět, aby dokončila sérii existencí na této pláni hmoty, nebo se dostane do takové situace, kdy si zde nasbírala dostatek pozitiv a může se tudíž odpoutat a posunout se o stupínek výše. Snad potom může začít další, vyšší cyklus existencí. Proslulý Jakubův žebřík, vize, kterou měl biblický patriarcha (Genesis 28:12), v níž spatřil žebřík vedoucí až do nebe s anděli vystupujícími i sestupujícími, je a zůstane jedním z nejsilnějších inspiračních zážitků, které nám tato kniha nabízí.