Alef, Mem, Šin

Alef, Mem, Šin

Když Adam s Evou pojedli ze Stromu poznání, nemohli už déle zůstat za branami Zahrady poznaného, protože by umřeli žízní po poznávání. Ocitli se proto poprvé venku. Úplně poprvé zažívali takové stavy jako je strach, zima a tma. Byl to pro ně nesmírný šok. Plakali a třásli se a, ačkoli jim B-h opatřil kožené oděvy, cítili se ještě bědněji, než kdyby byli nazí. Svět stále nebyl dokončen a tak jediné, čím se mohli přikrýt, byly tři znaky svatého jazyka, tři znaky alefbetu. Písmenka Alef, Mem a Šin.

Brali ta písmena postupně do rukou a pokoušeli se z nich složit klíč k Bráně. První přišel na řadu Adam. Vzpomínal na to, co nejkrásnějšího v Zahradě prožil a na mysl mu vytanula ona chvíle, kdy stál po boku Všemohoucího před veškerým živoucím stvořením a dával jednotlivým tvorům až do nejposlednějšího červíčka jméno. Neboť tak jest psáno v Tóře: I dal Adam jména všechněm hovadům i ptactvu nebeskému a všeliké zvěři polní...

Zcela mimoděk proto poskládal tři svaté znaky podle svých vzpomínek v pořadí Alef - Šin a Mem. To znamená Ejchod a Šem. H-spodin a jméno. Ale tu se na něj ze tmy zašklebilo ašam - prokletý. Zkusil to tedy rychle znovu, ale vyšlo mu Av šam - Otec zůstal tam za zdí. Při třetím pokusu mu zase vyšlo ašum, což znamená „pojmenuj si svoji vinu“. Zkrátka, ať to zkoušel, jak chtěl, samé neblahé věštby.

Po Adamovi to zkusila Eva. I ona se pokoušela vzpomenout si na své nejkrásnější chvíle v Zahradě. Bylo to tehdy, když se seznámili s Adamem? Nebo až potom, když mluvila s Hadem? O nikoli, bylo to tehdy, když dostali s Adamem milost a nemuseli umřít hanbou před H-spodinem, kterého tak hloupě podvedli a oklamali, neboť jest psáno ve svaté Tóře: nebo kterýkoli den bys jedl z onoho stromu, smrtí umřeš ...

A v tu chvíli jí svitlo. Adam nemůže poskládat svaté znaky jinak, neboť jemu řekl Pán: V potu tváři své chléb svůj dobývati budeš, ale nejen samých chlebem živ je člověk. Nejen samým chlebem, ale i vzpomínkami, Na to dobré co vykonal. To je Adamovo požehnání. Vzpomínat a myslet na dobrou práci. Jemu je zkrátka dán do vínku jiný proutek ze Stromu poznání. Jí však Pán světů požehnal slovy: roditi budeš děti a staneš se matkou. Ano, to byla ta nejkrásnější chvíle v Zahradě! A mimoděk poskládala svaté znaky v pořadí Alef, Mem a Šin: Em šel chajjim -- Máti všech živých. V tu chvíli to v hrůzostrašné tmě chaosu prasvětů poprvé nadějně zablikalo slůvkem emeš -- minulost.

Oba pochopili, že od tohoto okamžiku bude všechno jinak, než jak tomu bývalo v Zahradě, kde žádný čas ani směr neexistoval. Poznali, že je zapotřebí vykročit na cestu zpátky, která však vede kupředu.

A tehdy se stal veliký zázrak. Obě Alef seproměnila v nádherné motýly, a ti zanesli Adama a Evu na první svatý šabbat zpátky do ráje. To se Všemohoucí nad svými lidmi poprvé smiloval a pozval je ještě na chvíli dovnitř do Zahrady, aby byli spolu s Ním svědky okamžiku, kdy vesmír dostane díky odpočinutí svoji duši.

Ve studené noci za zdí Zahrady zůstaly v prázdnotě ležet jen čtyři opuštěné znaky. Adamovo Šin a Mem ze slůvka „vina“ a Evino Mem a Šin ze slůvka “minulost“. Svaté znaky se k sobě přitiskly, aby jim nebyla taková zima. Kulaťoučká a křehká Mem si lehla jedno na druhé a z každé strany se k nim přidalo jedno Šin. A jak si tak leží vedle sebe, Šin, Mem, Mem a Šin, najednou vyšlo slunce i za zdmi Zahrady. Slunce naděje, protože hebrejsky se slunce řekne šemeš ...