o Řádu svobodných zednářů

Rozhovor s Tomášem Srbem,
emeritním ctihodným mistrem,
o Řádu svobodných zednářů

Při vyslovení dvou téměř magických slov „svobodní zednáři“ se člověku vybaví leccos: lóže, zasvěcení, rituály, tajná poznávací znamení, jména jako Wolfgang Amadeus Mozart, Joseph Haydn, Louis Armstrong, Abraham Lincoln, George Washington, Edward Beneš, Alfons Mucha nebo František Křižík.

Když jsem v minulém čísle REGENERACE psal reflexi o knize Řád svobodných zednářů z pera Tomáše Srba, napadlo mě, že jen stěží bychom našli pro poslední úvodní rozhovor letošního ročníku téma zajímavější a poutavější, než je právě svobodné zednářství.

Kdybychom hledali v naší novodobé historii knihu, která byla napsána o zednářství rukou příslušníka řádu svobodných zednářů, bylo by to nejspíš marné. Poslední díla tohoto druhu u nás vycházela naposled snad za první republiky a to málo, co se objevilo v poslední době, sepsali lidé pohybující se mimo toto pozoruhodné společenství.

Tomáš Srb je v tomto pohledu výjimkou, vítanou o to více, že jako člověk, který prošel zednářským zasvěcením, poznal to, o čem píše, doslova na vlastní duši.

A TAK JSEM JI NAPSAL SÁM

Jaké místo vlastně má svobodné zednářství v dnešní době?

Dovolte mi na úvod dvě upřesnění k článku v minulém čísle REGENERACE: za prvé nejsem a nikdy jsem nebyl velmistr. Velmistr neboli velký mistr je nejvyšší představitel zednářské obedience, což je organizace, která zastřešuje větší počet lóží, nejméně tři. Lóže, jíž jsem členem, zatím svoji českou obedienci nemá, náleží do obedience zahraniční.

A to je druhé upřesnění či spíše oprava: nejedná se o Grand orient de France, tedy Velký orient francouzský, nýbrž o Grande loge de France, čili o Velkou lóži francouzskou. Pokud jde o můj titul, byl jsem po dobu tří let představeným své lóže, a to je funkce, která se nazývá ctihodný mistr.

Domnívám se, že svobodné zednářství má v dnešní době stejné místo, jako mělo za celou dobu své existence – i když doba se samozřejmě mění a lidé s ní. Jde především o to rozvíjet svoji individualitu, svoji osobnost, hledat své postavení ve světě a skutečné poslání svého života. A ještě bych rád zdůraznil, že řád svobodných zednářů je společenství, které není tajné, jak se může někdo mylně domnívat a jak se občas v profánní literatuře píše, nýbrž neveřejné. Jinými slovy: existenci bratrstva nepopíráme, ale nejsme organizací, do níž by byl umožněn přístup každému, kdo o to projeví zájem.

Vy jste se rozhodl k poměrně odvážnému kroku: napsat knihu, dokonce velmi otevřenou a také výpravnou, v níž přibližujete řád svobodných zednářů způsobem, jakým to u nás ještě nikdo neučinil. Mohl byste čtenářům přiblížit důvod?

Zmiňuji se o tom v předmluvě a zde to mohu jenom zopakovat: ze zkušenosti vím, jak je těžké zájemcům vysvětlit, co to vlastně svobodné zednářství je a jaké si klade cíle. Řadu let jsem si všímal titulů literatury o zednářství, které u nás vycházely. Snažil jsem se představit si, jaké by to bylo, kdybych sám zednářem nebyl a chtěl se z dostupných knih něco o řádu dozvědět v takovém rozsahu, v jakém o něm lze informovat – což, přiznávám, je poměrně široké pole.

Ať jsem však pátral sebevíc, žádná ze zmíněných knih mě v tomto směru neuspokojila. Vždycky se mi zdálo, že se každá věnuje jenom jedné části z velkého celku. Tak ve mně postupně dozrál názor, že chci-li mít takovou knihu, která o zednářství informuje v dostatečné míře bez zbytečného přehnaného vynášení do nebes a současně bez apriorní nenávisti pramenící nejčastěji z nepochopení, nezbude mi, než ji napsat sám.

Od nápadu k realizaci uplynul více než rok a během té doby jsem si sestavil systém, podle kterého jsem knihu rozdělil do kapitol a posléze napsal.

Při sestavování knihy Řád svobodných zednářů jsem se držel známých zásad Jana Amose Komenského, totiž že je třeba postupovat od jednoduššího ke složitějšímu. Proto jsem si určil jednotlivé okruhy námětu a seřadil jsem je tak, jak je podle mého názoru nutné se jim věnovat, abychom se postupně dopracovali k víceméně kompletnímu logickému celku. Snažil jsem se rozebrat jednotlivé části týkající se našeho fenoménu natolik podrobně, přehledně a věcně, aby si o nich čtenář mohl udělat jasnou a nezkreslenou představu.

Myslím si, že za více než osm let, co se zednářství aktivně věnuji, jsem již pochopil, co je vhodné vědět a znát, aby nejen zájemci o členství, ale i ostatní, jak se říká, profánní veřejnost byla pravdivě informována. Podle toho jsem také volil způsob popisu, který se možná někomu více informovanému bude zdát poněkud „polopatický“. Je to ovšem záměrně, protože, jak jsem už řekl, z osobní zkušenosti je mi jasné, jak je těžké zednářství beze zbytku a odborně popsat. Dobře vím, že často ani sami členové řádu leckteré téma týkající se zednářství nedokáží zasvěceně vysvětlit.

Tím ale rozhodně nechci říci, že jsem o zednářství informován ze všech nejlépe a že se nikdy v ničem nemohu mýlit, nebo že vím a znám úplně všechno. Člověk se však nejlépe o věci samé informuje tenkrát, když se snaží ji vysvětlit druhému. Tím totiž současně vysvětluje i sám sobě. A právě díky tomu se mi – doufám – podařilo všechny části dosti srozumitelně objasnit. Řekl jste, že napsat knihu o zednářství je poměrně odvážný krok. Je to pravda do té míry, že někdy jsou např. věci, které lze interpretovat podle různých hledisek a postojů a tím pádem já mohu podat jen svůj osobní pohled na věc.

Zednářství má za sebou – alespoň ve své konstitucionalizované podobě – téměř třísetletou minulost. Měl jste se tedy o co opřít; tím mám na mysli historii...

Historie řádu svobodných zednářů je jistě zajímavá a důležitá součást jeho existence. Kdybych ovšem zůstal jen u ní, dopustil bych se stejné pošetilosti jako mnoho jiných, kteří o svobodných zednářích napsali přede mnou a domnívali se, že výčtem historických faktů – nebo toho, co se za fakta považuje – tento fenomén vysvětlili.

Při psaní jsem vycházel především z osobních zkušeností a ze svých vlastních vědomostí. Jak říkáme, skutečná zednářská práce spočívá v tom, že se zasvěcený snaží nalézt odpovědi sám v sobě, ve svém nitru a ne tím, že si je přečte v literatuře jako názory někoho jiného a pak je bude prezentovat jako své vlastní. Tohle by mimochodem mělo, podle mého názoru, být jakýmsi životním krédem každého přemýšlejícího člověka.

Nejsme žádná akademie nebo univerzita, není nutné, aby bratr na konci školního roku prokazoval množství získaných vědomostí a byl podle toho někým – a kým vlastně? – hodnocen. Jde o to, aby každý chtěl hledat a nalézat, aby byl nakonec spokojen sám se sebou, s tím, co pro svůj osobnostní růst vykonal. To je něco, co nám nikdy nezhodnotí někdo druhý, to si musíme zhodnotit jen my sami. A to je také jeden z typických charakteristických znaků zednářství: nejde o to, abychom ze sebe vytvořili jednoho z mnoha členů nějaké masy lidí, ať už straníků nebo příslušníků jakési společenské „třídy“, nýbrž o to – jak jsem již řekl -, abychom rozvinuli svoji individualitu.

RUE CADET

Zmínil jste, že do řádu svobodných zednářů není umožněn přístup každému. Jak se vlastně člověk stává svobodným zednářem? Může o to sám požádat, anebo musí počkat na to, až bude osloven?

V zásadě jsou možné oba způsoby. V západní Evropě mají případní „neoslovení“ zájemci možnost spojit se s řádem svobodných zednářů sami. Ve Francii můžete například najít kontakty v telefonním seznamu; v Paříži je možné dokonce zajít přímo do Grand Orient de France, Velkého orientu francouzského, kde je i zednářské muzeum otevřené pro profánní veřejnost.

Některé čtenáře by možná zajímalo, kde to je?

V rue Cadet v devátém obvodě. Návštěvu muzea mohu každému zájemci doporučit, i když třeba neumí francouzsky.

Byl jste tam?

Ano, asi před deseti lety, když jsem ještě zednářem nebyl.

Ta druhá možnost, jak jste řekl, je být osloven přímo některým z členů lóže...

Tento způsob je u nás samozřejmě častější, protože na zavedení stálého kontaktního místa nejsme zatím zařízeni a v nejbližší budoucnosti nic podobného neplánujeme. Existuje samozřejmě také možnost oslovit některé z našich členů, kteří se ke svobodnému zednářství hlásí veřejně.

Nedá mi to, abych se nezeptal, podle čeho vybíráte budoucí adepty svobodného zednářství?

Svobodnému zednářství se připisuje mnoho atributů. Často se hovoří například o dobročinnosti, o práci na svém vnitřním já, o svědomí. Když se někdo z našich bratří rozhodne někoho oslovit, činí tak přirozeně podle svého nejlepšího přesvědčení, že dotyčný je hoden toho, aby se stal členem, že je ochoten a připraven k práci na sobě samém, na tom symbolicky vyjadřovaném opracovávání hrubého kamene.

Mohl byste popsat blíž, jak takový vstup do lóže vypadá?

S člověkem, který má zájem o vstup do řádu, se nejprve sejdou zpravidla tři bratři. Vyslechnou jej a pokládají mu otázky, které se týkají jeho motivů, které jej vedou k tomuto kroku. Jejich úkolem je nejenom zjistit, jestli dotyčnému nejde jen o odhalování nějakých oslnivých tajností, ale musí se snažit zjistit, jestli jej vůbec zednářství může něčím oslovit. Občas se totiž bohužel stane, že nedávno přijatý bratr z řádu po několika měsících vystoupí jenom proto, že konstatoval, že jsou mu vnitřní podstata a idea zednářství naprosto cizí. Po schůzce s kandidátem podají zmínění bratři členům lóže o setkání s adeptem zprávu. Popíší jeho důvody, promluví o něm a členové lóže potom hlasují o jeho úvodním vstupu do lóže.

Adept, kterému mezi námi říkáme hledající, je potom přiveden do lóže se zavázanýma očima a všichni příslušníci lóže mu mohou pokládat otázky, které považují za odpovídající kroku, který se chystá učinit.

Jestliže se lóže rozhodne pro jeho přijetí, je posléze hledající zasvěcen. Během rituálu zasvěcení neboli – jak také říkáme – iniciace je mu potom sejmuta páska z očí o on získá první zrakový vjem z toho, jak to v lóži vypadá.

Můžete popsat lóžový interiér?

To bych na tomto místě nerad činil. Co jsem mohl, to jsem dal do obrazové části knihy Řád svobodných zednářů a něco je uvedeno v textu. Ostatně vnitřní výzdoba chrámů se může značně lišit podle jednotlivých řádových směrů a také podle stupňů, v nichž ta která lóže pracuje.

Pod slovem řád si člověk podvědomě vybavuje něco jako klášter, klauzuru...

Nic takového samozřejmě v zednářském řádu neexistuje. Členové lóží žijí „normálním“ civilním životem, jehož uspořádání záleží jen na nich samotných. Slovo řád v tomto případě vystihuje určité uspořádání, organizaci a hierarchii, na základě níž se řádový život a lóžové práce odvíjejí.

V souvislosti se svobodnými zednáři se často skloňuje slovo „tajemství“. Mohl byste některé z nich prozradit nebo alespoň naznačit?

Co jsem mohl, to jsem napsal do knihy. V ní a mezi jejími řádky může najít každý svou odpověď. Kdybych něco z toho prozradil na tomto malém prostoru, dopustil bych se značného vytržení z kontextu, a tak to po mně, prosím, nechtějte.

Proč myslíte, že byl členem řádu svobodných zednářů Wolfgang Amadeus Mozart?

Tak to byste se museli zeptat jeho...

A byl byste ochoten jmenovat některé ze současných známých osobností, které jsou členy řádu?

Nezlobte se, ale nebyl. Musel bych mít jejich svolení, ovšem já jsem se na něco podobného ať veřejně známých nebo „veřejně neznámých“ členů našich lóží neptal a ani se jich na to ptát nebudu. Je to osobní věc každého z nás a kromě toho platí pravidlo, že zednář může sám sebe veřejně odhalit podle vlastního uvážení, ale nikdy nesmí odhalit příslušnost kteréhokoli z bratří.

Jaký byl tedy váš osobní motiv ke vstupu do řádu svobodných zednářů?

Ještě v dobách socialistického Československa jsem něco málo o existenci zednářství věděl. Když jsem se pak dozvěděl, že můj dědeček byl zednářem za první republiky, vyvolalo to ve mně opravdový zájem, protože jsem tím k tomu získal jakýsi osobní vztah.

Můj dědeček sice zemřel ještě před mým narozením, ale doma se nám dochovala jedna kniha o svobodném zednářství ze třicátých let. Bylo mi mezi osmnácti a dvaceti let, kdy jsem ji četl, a myšlenky o svobodném myšlení, které tak kontrastovaly s masovým myšlením či s píše nemyšlením propagovaným režimem, mě přímo nadchly. Je možné, že tu do určité míry hrál roli i postpubertální věk, který lidem zpravidla velí ničit všechny dosavadní konvence, ale přestože v roce 1989 došlo ke společenským změnám, zednářské ideje se mi líbily i nadále a cítil jsem, že nastala doba, kdy se musím pokusit o přímý kontakt s řádem a požádat o vstup.

Každý, kdo do zednářství vstupuje, vlastně přesně neví, do čeho jde; to zjistí až po svém vstupu a poté co se začne věnovat lóžové práci.

Byl jste někdy jako svobodný zednář zklamán?

Zažil jsem drobná zklamání, ale ta se vždy týkala lidí, členů řádu, nikdy ne samotného zednářství nebo jakékoli jeho součásti.

WASHINGTON A SPOL.

Svodným zednářům je v dějinách připisována celá řada významných a zlomových událostí. Například americká revoluce za osvobození v roce 1776 byla podle všeho v režii svobodných zednářů. A přinejmenším prvních pět amerických prezidentů byli příslušníky řádu...

A napadlo vás někdy, že to mohlo být obráceně? Že to mohly být právě ušlechtilé ideály svobody a nezávislosti, které je dovedly k příslušnosti k řádu svobodných zednářů? Pro současnou historii je samozřejmě jednoduché a do značné míry lákavé prohlásit: americkou revoluci dělali svobodní zednáři. Třeba to bylo tak, že je svobodomyslnost a láska k poznání a pravdě dovedly do lóží. Možná by svou politiku naplňovali i bez toho.

Spojené státy se v dnešní době velmi angažují v islámském světě. Jestli tomu rozumím dobře, je řád svobodných zednářů otevřen všem lidem dobré vůle bez ohledu na jejich politickou, církevní nebo jinou příslušnost. Co ale svobodné zednářství a islám?

Osobně znám několik muslimů, kteří jsou příslušníky našeho řádu. U nás skutečně neexistují žádné předsudky, klíčovým kritériem – mohu-li to takto vyjádřit – je čistota srdce. Často je to spíše opačně: v minulosti byly a možná ještě dnes jsou náboženství nebo církve, ale také politické strany, které svým členům vysloveně zakazují stát se zednáři. Katolická církev několikrát vyhlásila nad bratry klatbu a exkomunikovala je čistě pro členství v řádu. Strany, které podobné zákazy vydávají, stojí zpravidla v extrémech politického spektra: v minulosti to byly hlavně fašistické a komunistické strany. Členové takových organizací se musí sami rozhodnout, zdali je v souladu s jejich svědomím ucházet se o členství v řádu za současného porušování příkazů svých pohlavárů.

Vraťme se na závěr k vaší knize Řád svobodných zednářů. V čem je její výjimečnost?

Mým úmyslem nebylo napsat knihu, která by si kladla za cíl být naprosto vyčerpávající a podávat zcela komplexní pohled na věc. Chci popsat svobodné zednářství tak, jak se domnívám, že je třeba o něm informovat, aby jak lidé nezasvěcení tak bratři sami získali o něm pokud možno nezkreslený obraz. Snažil jsem se, aby kniha podala odpovědi na tři hlavní otázky: co to je svobodné zednářství, proč vůbec existuje a jaká je jeho organizace.

Připravil Jiří Kuchař

Následující citáty byly vybrány z knihy Tomáše Srba Řád svobodných zednářů

Moderní svobodné zednářství bylo založeno dne 24. června, na svátek sv. Jana Křtitele, roku 1717 v Londýně. Od té doby uplynula již bezmála tři staletí. Za ta dlouhá léta prošlo zednářství bouřlivým, leckdy dramatickým, ale hlavně rozsáhlým vývojem. Postihnout všechna hnutí a myšlenky, které v té které době zednářství zasáhly, formovaly a doplňovaly a hlavně rozšiřovaly, je prakticky nemožné. Každá epocha se na něm podepsala. Jiné bylo zednářství doby katolické inkvizice, jiné v časech francouzské revoluce, jiné v dobách romantismu a jiné v meziválečné éře 20. století. Já chci především popsat to, z čeho zednářství vzniklo, na čem „stojí“ a jak funguje jeho organizační struktura. Zajímá mě podstata věci samé a budu se snažit, abych ji popsal podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Lóže je skupina nejméně sedmi svobodných zednářů, která se pravidelně schází k rituálním pracím, volí si svého představeného a další hodnostáře, zasvěcuje adepty do prvního a dalších stupňů, určuje si program svých jednání a při svých ceremoniích praktikuje zednářské zásady takovým způsobem, aby uváděla do života zednářskou ideu... Tak by to mělo být i v případě zasvěcení do vyšších stupňů. Iniciovaný z něj musí vyjít proměněn. Z toho plyne, že ceremonie iniciace musí být vypracována a provedena tak, aby mu tuto vnitřní proměnu umožnila. To je jedna z charakteristik vyšších stupňů.

Jiným druhem tajemství jsou zmíněná poznávací znamení. Bratři se jimi prokazují zejména tam, kde je místní zednáři neznají, při návštěvách v cizích lóžích. Je nezbytné je utajit, aby se nemohlo stát, že některý profánní zvědavec pronikne do onoho prostředí, na něž ani není připraven (svým zasvěcením). Sem spadají i rituální texty.

Zednářem je každý, kdo buduje svůj vlastní život, aby mohl přispět k dokonání uměleckého díla života celého lidstva. Blahu lidstva nemůže nikdo posloužit, kdo neudělá sám ze sebe, čím být může a být má. 
(Gotthold Efraim Lessing,)

Poznání vychází přímo z nás, je výsledkem naší osobní aktivity, při sdělování poznání obohacujeme okolní svět tím, co vychází z našeho nitra. Oproti pasivitě má tato aktivita jednu základní odlišnost: je spojena s naší vlastní zkušeností, zatímco obsahem vědění je zkušenost jiného.