Muž, z něhož vyzařoval jas...

Muž, z něhož vyzařoval jas...

 Úryvek z knihy: Betty J. Eadieová - V náruči světla
V dálce jsem uviděla světlo jak špendlíkovou hlavič­ku. Černá hmota kolem dostávala tvar tunelu a já jsem se k tomu světlu řítila stále rychleji. Instinktivně mě při­tahovalo, ačkoli jsem znovu cítila, že ostatní možná ne.   Jak jsem se blížila, zpozorovala jsem ve světle stát mu­že, z něhož vyzařoval jas. Čím blíž jsem se dostávala, tím byla záře jasnější - jasnější, než lze vůbec popsat, mnohem zářivější než slunce. Vím, že žádné pozemské oči by ten pohled nepřežily. Pouze duchovní zrak to mohl vydržet - a mít z toho potěšení. Blížila jsem se k němu a konečně se postavila.
  Rozeznala jsem, že světlo tohoto muže těsně obklopo­valo, jako by celé jeho tělo mělo zlatou svatozář. Z ní tryskalo zářivě bílé světlo. Jeho světlo pronikalo do mé­ho a moje bylo vtahováno do jeho. Bylo to jako mísící se světlo dvou lamp v jedné místnosti. Dá se těžko určit, kde jedno světlo končí a druhé začíná, prostě se stanou světlem jedním. Přestože jeho světlo zářilo mnohem víc než moje, uvědomovala jsem si, že i moje záře nás osvět­luje. A jak naše světla splývala, cítila jsem, že jsem se do­stala do jeho přízně a pohltila mě úplná exploze lásky.
  V životě mě nikdo tak nesobecky nemiloval. Spatři­la jsem jeho otevřenou náruč, přistoupila jsem k němu a nechala se obejmout. Opakovala jsem stále dokola: "jsem doma, jsem doma. Konečně doma." Vnímala jsem jeho neobyčejného ducha a věděla jsem, že jsem vždycky byla jeho částí, že mě ve skutečnosti nikdy neopustil. Stálo zato být s ním, milovat ho. Znal všech­ny mé hříchy a chyby, ale to teď nebylo důležité.        Chtěl mě jen držet a dávat mi najevo svou lásku stejně jako já jemu.
Nebylo pochyb o tom, kdo to je. Věděla jsem, že je to můj Spasitel a přítel a Bůh. Byl to Ježíš Kristus, jenž mě vždycky miloval, dokonce i v okamžicích, kdy jsem si myslela, že mě nenávidí. On byl život sám, láska sa­ma, a jeho cit mi dával pocit naprosté radosti, kterou jsem překypovala. Znala jsem ho od začátku, dlouho předtím, než jsem žila na Zemi, protože moje duše si ho pamatovala.
  Celý život jsem se ho bála a teď jsem viděla - věděla -, že je to můj nejlepší přítel. Pomalu otevřel náruč, ne­chal mě odstoupit tak daleko, abych se mu mohla po­dívat do očí a řekl: "Tvoje smrt byla předčasná, ještě ne­nastal tvůj čas." Ještě žádná slova mnou tak nepronikla. Do té doby jsem neznala smysl svého bytí.    Jednoduše jsem chodila kolem a hledala lásku a dobro, ale vlast­ně jsem nevěděla, jestli je to správné. Z jeho slov jsem však pochopila, že mám poslání, důvod, který jsem si­ce neznala, ale věděla jsem, že můj život na Zemi není bezvýznamný.
Ještě nenastal můj čas.
   Moje doba přijde, až se moje poslání, ten důvod, můj smysl naplní. K životu na Zemi jsem měla důvod. Ačkoli jsem to chápala, moje duše se vzpírala. Zname­ná to, že musím zpátky ? Protestovala jsem: "Ne, já tě teď už nikdy neopustím."