Pozitivní psychologie, velká neznámá

Pozitivní psychologie zůstává veřejností stále nepříliš poznaným směrem. Malou sestřičko mezi mnoha dalšími a známějšími psychologickými směry. Zaslouží si toto přehlížení? Rozhodně ne.

Když před laikem řeknete slovo pozitivní psychologie, dost možná se mu vybaví některá z knih, která popularizuje sílu pozitivního myšlení. Většina z nich je dost zavádějící, často nadsazují určité myšlenky a nezřídka se jedná o demagogii, která se seriózní psychologií nemá nic společného. Možná i to je důvodem značné skepse, která dnes na veřejnosti koluje o pozitivní psychologii.

Pozitivní psychologie je skutečná vědecká disciplína. Jde o odvětví velmi mladé a podle mě by si zasloužilo mnohem více pozornosti. Teprve roku 1998 se pod záštitou Martina Seligmana ustavila skupina psychologů, která založila Síť pozitivní psychologie. Psychologie se doposud mnohem více zabývala studiem a léčbou psychických nemocí, ale jen velmi málo toho ví o tom jak pěstovat psychické zdraví.

Zlost, úzkost a deprese vládne

Když se podíváme na seznam vědeckých psychologických knih, zjistíme, že od roku 1887 bylo napsáno 136 728 titulů zabývajících se zlostí, úzkostí nebo depresí a pouze 9510 děl věnovaných radosti spokojenosti a štěstí. Výzkum psychických potíží, které omezují nebo ochromují život lidí, je samozřejmě zcela na místě, ovšem psychické zdraví se nedá shrnout pouze jako stav, kdy se cítíme zdrávi! Pozitivní psychologie si klade za cíl studovat a posilovat pozitivní emoce, které nám umožňují stát se lepšími lidmi, rozvíjet svou radost ze života a zároveň posilovat odolnost vůči stresům a psychickým chorobám.

Z tohoto pohledu psychologie doposud věnovala mnohem více pozornosti tomu jak zametat problémy pod koberec, než tomu jak jim dlouhodobě předcházet a vytvářet odolné osobnosti. Jistě je dobré vědět, že například moje deprese pochází z nevyřešeného traumatu z dětství a třeba s pomocí psychoanalýzy se s tímto faktem smířit. To jaké nevhodné vzorce chování jsem si ale během působení deprese vzal za své, už není tolik řešeno. A úplné minimum pozornosti je pak věnováno zabránění zpětnému navrácení nemoci v budoucnu.

Je samozřejmé, že přechody mezi psychickým zdravím a nemocí jsou plynulé. Mnoho lidí trpí poruchami, ale ještě zde nejde hovořit o nemoci v plné síle. Většina lidí se dnes bohužel začne starat o své zdraví, až ve chvíli kdy se objeví nemoc ve finální fázi. To platí jak u nemocí tělesných, tak i duševních. V případě psychicky podmíněné nemoci to je většinou až tehdy, když už je pro člověka situace neúnosná a znemožňuje mu běžné fungování ve společnosti.

Kdo s čím zachází...

Sám Martin Seligman říká o náchylnosti k psychickým onemocněním u mladé generace následující: „Depresivní osoba hodně, až přespříliš přemýšlí o tom, jak se cítí. Když v sobě odhalí smutek, rozpitvává ho, promítá ho do budoucnosti a do všech svých činností, což ho ještě posiluje. Uvědomte si své pocity, křičí v naší společnosti šiřitelé kultu sebeúcty. Naše mládež, do sebe tento slogan vstřebala a víra v něj vyprodukovala generaci narcisistů, jejichž hlavní starostí je jak se cítí (což není překvapivé).“

Spousta lidí dnes opravdu neví jak zacházet se svými pocity a jak se stavět ke každodenním problémům. Zda je lepší v sobě zlost potlačovat, nebo si ji na někoho vylít do poslední kapky. Málokdo ví, proč je prospěšné pěstovat v sobě soucit nebo k čemu je dobré zbavit se přehnaně sebekritických myšlenek…

Opravdu má smysl se pozitivní psychologií zabývat. Největší přínos, který by mohla veřejnosti přinést, vidím v tom, že se víc zabývá tím jak být zdravý, než tím jak nebýt nemocný. Proč si nechávat problémy přerůst přes hlavu a pak se jich obtížně zbavovat, když jim klidně můžeme předejít?