„Kdyby brány vnímání byli průzračné, každá věc by se člověku jevila toková, jaká je, neskonalá.“ William Blake
V roce 1886 publikoval německý farmakolog Ludwig Lewin vůbec první systematickou studii o neznámém druhu jistého pouštního kaktusu. Anhalonium Iewinii byl pro vědu novinkou, pro indiány v Mexiku a na americkém Jihozápadě, vyznávající původní víru, však byl starým známým přítelem. Vlastně byl daleko víc než pouhý přítel, jak o tom podává zprávu jeden z prvních španělských návštěvníků Nového světa: „Jedli kořen, který nazývali peyotl a který uctívali, jako by to bylo nějaké božstvo.“ Proč indiáni uctívali peyotl jako božstvo, se ukázalo, když vynikající psychologové, jakými byli Jaensch, Havelock Ellis a Weir Mitchell, začali provádět první experimenty s alkaloidem meskalinem, látkou, která je hlavni aktivní složkou peyotlu. Je pravda, že i oni si z něj také brzy udělali modlu; přesto to potvrdilo ono zvláštní postavení meskalinu mezi drogami: podávaný ve vhodných dávkách způsobuje daleko hlubší změny ve vědomí než jiná psychofarmaka, je však mnohem méně toxický. Od dob Lewina a Havelocka Ellise výzkum meskalinu zvolna pokračoval v nepravidelných intervalech. Chemikům se podařilo tento alkaloid nejen izolovat, ale dokonce i uměle syntetizovat, takže dnes již nejsme závislí na patřičné úrodě řídce se vyskytujícího pouštního kaktusu. Někteří psychiatři brali meskalin v naději, že tak dospějí k lepšímu pochopení duševních procesů u svých pacientů. Přestože psychologové pracovali jen s velmi málo subjekty a jen za přísně kontrolovaných okolností, podařilo se přece jen vypozorovat a zaznamenat některé charakteristické znaky, typické pro tuto drogu. Neurologové a psychologové objevili způsob, jakým meskalin působí na náš centrální nervový systém. Meskalin si rovněž vzal i přinejmenším jeden profesionální filosof, podle jehož názoru by mělo být možné s jeho pomocí lépe osvětlit starou a nevyřešenou otázku, jaké vlastně je skutečné místo lidské mysli v přírodě, a problém vztahů mezi mozkem a vědomím vůbec. Na této úrovni se však výzkum zastavil. Teprve před dvěma či třemi lety byla odhalena velice významná skutečnost, jež se v podstatě nabízela po několik desetiletí, ale všiml si jí až Humphry Osmond, mladý anglický psychiatr, pracující v Kanadě.1) Zarazila jej totiž blízká podobnost v chemickém složení meskalinu a adrenalinu. Další výzkum pak ukázal, že kyselina lysergová, extrémně účinný halucinogen derivovaný z námelu, je svou stavbou oběma látkám rovněž příbuzná. Později došlo též k objevu, že adrenochrom (tj. produkt vznikající při rozpadu adrenalinu) může způsobovat symptomy, jež lze pozorovat při intoxikaci meskalinem. Adrenochrom se však pravděpodobně vytváří v lidském těle spontánně. Jinými slovy - tělo každého z nás dokáže vyrobit minimální množství této chemické látky, o niž víme, že způsobuje hluboké změny ve vědomí. Některé z těchto změn se podobají těm, jež se přisuzují jedné z pohrom dvacátého století, schizofrenii. Zapříčiňují tedy duševní rozkol chemické reakce? Nebo je to naopak a chemický rozkol je způsoben psychickou úzkostí, jež působí na nadledvinky? Bylo by velmi zbrklé a předčasné něco takového tvrdit. Můžeme pouze říci, že byl proveden určitý důkaz prima facie. Nyní už tuto nit vedoucí k záhadě systematicky sleduje řada stopařů - biochemiků, psychiatrů a psychologů. Shodou několika pro mne obzvláště šťastných okolností jsem se na jaře roku 1953 ocitl uprostřed Viz následující materiály: - „Schizophrenia, A New Approach.“ by Humpbry Osmond and John Smythies. Journal of Mental Science. Vol. xcviii. April, 1952. - „On Being Mad.“ by Humphry Osmond. Sasketchetvan Psychiatric Services JournaL Vol. i. No. 2. September, 1952. - „The Mescalin Phenoniena.“ by John Smythies. The British Journal of the Philosophy of Science. Vol. iii. February, 1953. - „Schizophrenia. A New Approach.“ by Albram Hoffer, Humphry Osmond and John Smythies. Journal of Mental Science. Vol. c. No. 418. January, 1954. Připravuje se rovněž celá řada dalších materiálů o biochemii. farmakologii, psychologii a neurofyziologii schizofrenie a meskalinového fenoménu. tohoto dění. Jeden z výše zmíněných lidí přijel za prací do Kalifornie. Psychologický materiál, který měl k dispozici, byl však bohužel naprosto neadekvátní sedmdesátiletému výzkumu a on si dychtivě přál něco k němu přidat. J já jsem byl okamžitě připraven ke spolupráci a rovněž jsem hořel touhou přijmout roli pokusného králíka. A tak to tedy přišlo. Jednoho jasného květnového rána jsem pozřel 0.4 gramu meskalinu rozpuštěného v malé sklence vody, posadil se a čekal, co se bude dít. V lidské společnosti sice žijeme a jednáme společně, reagujeme při tom jeden na druhého, avšak ve skutečnosti jsme vždy a za všech okolností sami se sebou. Mučedníci odcházejí zápasit ruku v ruce, ukřižováni jsou však sami. Milenci se v objetí snaží o splynutí svých izolovaných extází v jedinou transcedenci - obvykle marně. Ve své nejvnitřnější podstatě je každý ztělesněný duch odsouzen k tomu, aby trpěl i radoval se osamoceně. Pocity, cítění, vnitřní pohledy, fantazie - to vše je zcela soukromá záležitost. Jediný způsob, jak je sdělit druhému, je použití různých symbolů. Můžeme navzájem sdílet jisté informace o svých zážitcích, nikdy však zážitky samotné. Od rodiny až po celé národy je proto každá lidská skupina de facto společností osamocených ostrovních světů. Většinou jsou si tyto izolované světy naštěstí navzájem dostatečně podobné a jsou schopny vzájemného porozumění či dokonce empatie. A tak můžeme při vzpomínce na svůj zármutek či vlastní ponížení rovněž soucítit S ostatními, kteří jsou v podobných situacích, můžeme se tak (vždy ovšem v lehce pickwickovském smyslu) přenést na jejich místo. V určitých případech je ovšem komunikace mezi těmito světy neúplná, nebo dokonce vůbec neexistuje. Vědomí si je svou vlastní sférou, a místa obývaná šílenci i výjimečně nadanými lidmi jsou tak odlišná od těch, kde žijí lidé normální, že neexistuje takřka nic společného, co by sloužilo jako základ pro vzájemné porozumění nebo soucítění. Říkáme sice různá slova, ta však nejsou schopna vnést do duše světlo. Věci a události, ke kterým tyto symboly odkazují, patří do vzájemně se vylučujících sfér zážitků. Vidět se proto tak, jak nás vidí ostatní, je velice užitečný dar. Neméně významná je také schopnost vidět druhé podobně, jak se vidí sami. Co když ale tito druzí patří ve skutečnosti k druhu zcela jiných bytostí a obývají pro nás absolutně cizí světy? Jak může například normální člověk vědět, co pociťuje třeba blázen? Nenarodíme - li se jako vizionáři, média nebo hudební géniové, jak vůbec můžeme navštívit světy, které byly pro takového Blakea, Swedenborga či Johanna Sebastiana Bacha skutečným domovem? A jak se může člověk pohybující se na hranici ektomorfie a cerebrotonie dostat na úroveň toho, kdo se nachází ve sférách endonsorie a viscerotonie? Nebo vyjma určitých omezených oblastí, jak může sdílet pocity toho, kdo je limitován mesomornií a somatotonií? Předpokládám, že pro zaryté behavioristy jsou takové otázky zřejmě nesmyslné. Ale pro ty, kteří na teoretické úrovní věří jen tomu, co mají prakticky ověřeno jako pravdivé - tj. zejména že existuje nejenom vnější, ale i vnitřní stránka prožitku - jsou takové problémy skutečné a všechny dost závažné na to, aby se o nich vědělo, přestože některé nejsou řešitelné a jiné Jen za určitých okolností a s pomocí metod, jež nejsou přístupné každému. Proto je samozřejmé, že vlastně nikdy nebudu vědět, jaké to je, být jako třeba takový sir John Falstaff anebo Joe Louis. Mě na druhou stranu se mi zase vždy zdálo možné, že například hypnózou, autohypnózou, prostředky systematické meditace či užíváním patřičných drog lze do té míry změnit vlastní vědomí, že bych nabyl schopnosti vidět zevnitř to, o čem mluvili různí vizionáři, média a mystikové. Z toho, co jsem už četl o meskalinových zážitcích, jsem nabyl přesvědčení‘ že mi tato droga umožni nejméně na několik hodin vstoupit do vnitřního světa, jaký popisovali Blake či George Russell. Mé očekávání se však vůbec nesplnilo. Předpokládal jsem totiž, že si lehnu se zavřenýma očima a budu pozorovat vize mnohobarevných geometrických obrazců, oživených architektur plných bájně nádherných drahokamů, různé scenérie s heroickými postavami nebo symbolická dramata chvějící se bez přestáni na pokraji dokonalého zjevení. Ale nepočítal jsem, což bylo zcela jasné, s idiosynkrasiemi svého vlastního duševního vybaveni, se skutečnostmi svého temperamentu se vzděláním a zvyky. Vždycky jsem měl bohužel slabší imaginaci. Slova, dokonce ani plodná řeč básníků, nevyvolávala v mé mysli žádné obrazy a těsně před usnutím jsem nikdy nemíval žádné vize. Když si na něco vzpomenu, moje paměť to nereprezentuje jako nějakou živě viděnou událost nebo předmět. Pomocí volního úsilí mohu vyvolat celkem nepříliš živý obraz toho, co se stalo například včera odpoledne, jak vypadalo třeba Lugarno předtím, než byly zničeny jeho mosty, jaké to bylo dejme tornu na Bayswater Road v době, kdy omnibusy byly ještě zelené a malé a staré koně je tahali rychlostí tři a půl míle za hodinu. Takové představy jsou ovšem dost chabé a nemají absolutně žádný vlastní život. Stojí proti skutečným, vnímatelným objektům, stejně jako Homérovi duchové proti skutečným mužům z masa a krve, kteří je přišli navštívit do jejich temnot. Pouze když jsem měl například vysokou horečku, moje mentální obrazy získávaly nezávislý život. Těm lidem, jejichž schopnost vizualizace je dostatečně silná, musí zřejmě můj vnitřní život připadat podivuhodně jednotvárný, omezený a nezajímavý. Očekával jsem proto, že tento svět - ubohý, ale můj - uvidím transformovaný do něčeho naprosto odlišného. Avšak změna, která se v intoxikaci odehrála, nebyla v žádném smyslu nijak převratná. Asi půl hodiny po pozření drogy upoutal mou pozornost pomalý tanec zlatých světel. O chvíli později se objevily honosné červené plochy, které se nadouvaly a rozpínaly z jakýchsi zářivých energetických uzlů, vibrujících v proměňujícím se živém vzoru. Později, když jsem zavřel oči, se zjevil komplex šedých struktur, do kterých byly vnořeny bleděmodré koule, jež se nehlučně sunuly vzhůru, pryč z dohledu. Ale nikde tu nebyly tváře ani postavy lidí nebo zvířat. Neviděl jsem žádné scenérie, žádné obrovské prostory, žádné magické přeměny ani růst nějakých budov - nic, co by alespoň částečně připomínalo nějaké drama nebo podobenství. Tento jiný svět, ke kterému mě meskalin přizval, nebyl žádný svět vizí. Existoval pouze v tom, co jsem tak jako tak mohl vidět otevřenýma očima. Velká změna ale nastala v oblasti objektivních faktů. To, co se dělo s mým subjektivním světem, bylo naopak relativně nedůležité. Vzal jsem si svou dávku v jedenáct hodin dopoledne. Hodinu a půl poté jsem seděl ve své pracovně a pozorně se díval na malou skleněnou vázu. Byly v ní pouze tři květiny - překrásně rozvitá růže zvaná Portugalská kráska, lasturově růžová s jemnými tmavšími odstíny na základně každého okvětního lístku, dále velký červenofialový karafiát a bledě nachový kosatec. Tato náhodná malá kytice se jevila uspořádaná proti všem pravidlům dobrého vkusu. Onoho rána jsem byl už během snídaně disonancí jejích barev poněkud zaskočen. Posléze se však můj náhled změnil. Nyní jsem se již nedíval na neobvykle aranžované květy, ale uzřel jsem totéž, co viděl Adam ráno při svém stvoření - okamžik za okamžikem - zázrak nahé existence. „Je možné s tím souhlasit?“ zeptal se kdosi. (Během této části experimentu jsme veškerou konverzaci nahrávali na diktafon, což mi umožňovalo, abych si později osvěžil paměť.) „Ani možné, ani nemožné,“ odpověděl jsem. „Prostě to tak je.“ Istigkeit - nebylo to ono slovo, které tak rád používal Mistr Eckhart? „Jsoucno.“ Bytí v Platónově filosofii - až na to, že Platón zjevně udělal obrovskou a groteskní chybu v tom, že oddělil toto „jsoucno“ od „stávání se“ a identifikoval je s matematickou abstrakcí Ideje. Platón zřejmě bohužel nemohl nikdy uvidět kytici květů, zářící svým vlastním světlem, kde se vše chvěje pod tíhou významu, který vyjadřuje. Nikdy nemohl vnímat to, jak růže, karafiát a kosatec byly tím‘ čím byly - pomíjivostí, která však zároveň byla rovněž i věčným životem, neustálým hynutím, které současně bylo čistým bytím, okamžikem, jedinečnou souhrou, v níž díky jakémusi nevyslovitelnému, a přesto sebe sama potvrzujícímu paradoxu je možné uzřít zdroj vší existence. Dále jsem se díval na květiny a zdálo se mi, že v jejich živém světle lze pozorovat dech - avšak dech bez návratu k počátečnímu bodu, bez opakujících se odlivů - ‚ jenom tok násobící nádheru krásou ještě větší, hluboký význam významem ještě hlubším. Na mysl mi přicházela slova jako »půvab« a »proměna«, jež však s sebou nesla ještě řadu významů dalších. Můj pohled putoval od růže ke karafiátu, od jeho jemné záře k hladce taženým svitkům křehkého ametystu kosatce. Onu blaženou vizi, kterou Indové nazývají sat - čit - ánanda, tj. bytí - uvědoiněníblažen05t jsem konečně poprvé pochopil ani ne tak na verbální úrovni, ne v rodících se náznacích nebo vzdáleně, ale v přesném a úplném smyslu oněch podivuhodných výrazů. A potom jsem si vzpomněl na jistou pasáž, kterou jsem četl v jednom eseji D. T. Suzukiho: „Co je to dharmové tělo buddhy?“ («Dharmové tělo buddhy« je jinak řečeno vědomí, jsoucno, prázdnota či bůh.) Tuto otázku si klade v zenovém klášteře každý vážný a zmatený novic. A s provokativní nesouvztažností jednoho z Marxových bratří mu na ni mistr odpovídá: „Živý plot na konci zahrady.“ - „Takže člověk, který si uvědomí tuto pravdu,“ s pochybnostmi se táže novic, „kým, smím - li se zeptat, kým se pak stane?“ Groucho mu dá holí přes záda a odpoví: „Zlatohřívým lvem.“ Když jsem to četl, byl to pro mne pouze mlhavý kus nějakého mystického nesmyslu. Teď to ale bylo jasné jako den a evidentní jako Euklidovy teze. Ovšemže dharmové tělo buddhy byl živý plot na konci zahrady. A zároveň to byly očividně i tyhle květiny, bylo to vlastně cokoliv, co jsem já, nebo by bylo snad lépe říci, že to bylo posvátné ne - já, co se na chvíli uvolnilo ze svého škrtícího objetí a stalo se pozorovatelem. Například knihy, kterými byly zaplněny police. Když jsem se na ně díval, svítily jasnějšími barvami a hlubším významem podobně jako květiny ve váze. Červené knihy zářily jako nějaké rubíny, stály zde svazky smaragdové, knihy svázané v bílém nefritu, jiné byly z achátu, z akvamarínu či žlutého topasu, byly tu i lazuritové knihy. Jejich barvy byly nebývale intenzivní, plné svého vnitřního obsahu. Vypadalo to, jako by se tyto knihy chtěly přímo vznést z polic, aby ještě více upoutaly mou pozornost. „A jak to vypadá s prostorovými vztahy?“ zeptal se můj společník, když jsem se díval 1)0 knihách. Na to nebylo vůbec jednoduché odpovědět. Pravda, perspektiva vypadala sice poněkud divně a ani zdi v pokoji se mi nezdály spojeny v pravých úhlech. Ale tohle vůbec nebylo významné. Daleko důležitější byl fakt, že na prostorových vztazích teď přestávalo záležet a já vnímal svět v úplně jiném smyslu než v rámci prostorových pojmů. V běžném čase se oko zabývá takovými problémy jako Kde je to? Jak je to daleko? Jak je toto umístěno vzhledem k tamtomu? apod. Mé meskalinové prožívání evokuje otázky, na které oko reaguje, ve zcela jiném pořádku. Místa a vzdálenosti se najednou vytrácejí z popředí zájmu a mysl vnímá věci především z hlediska intenzity jejich existence, z hloubky různých významů a vzájemných vztahů. Viděl jsem samozřejmě knihy, ale už jsem se nezajímal o to, jaké místo zaujímají v prostoru. Čeho jsem si však všiml, co zaujalo samo moji mysl, byl fakt, že všechny žhnuly jakýmsi živým světlem a že záře některých knih byla výraznější než světlo druhých. V tomto kontextu nemělo jejich umístění a tři rozměry vůbec žádný smysl. Nelze však ani říct že by pojem prostoru byl zrušen. Když jsem vstal a procházel se kolem, mohl jsem tak činit celkem normálně, aniž bych ztrácel orientaci vůči poloze okolních předmětů. Prostor tu stále byl, ale ztratil už své výsadní postavení. Mysl nyní nebyla zaujata rozměry a umístěním, nýbrž bytím a významem. Ke lhostejnosti vůči prostoru pak přibyl ještě větší nezájem o rozměr času. „Připadá mi, že je ho tu spousta,“ bylo vše, » co jsem dokázal odpovědět, když se mě můj společník zeptal, jak se cítím ve vztahu k času. Čas totiž teď plynul zcela jinak a ptát se na jeho množství bylo naprosto irelevantní. Mohl jsem se samozřejmě podívat na své hodinky, ale věděl jsem, že se nacházejí v jiném světě. Můj skutečný zážitek představovalo pozastavení neurčitého trvání, jakási stálá přítomnost vytvořená jedinou, neustále se měnící apokalypsou. Od knih na polici obrátil společník mou pozornost k nábytku. Uprostřed místnosti stál malý psací stolek. Z mého zorného úhlu stála za ním proutěná židle a za ní pak lavice. Tyto tří kusy vytvořily složitý vzor horizontálních, vertikálních a diagonálních linií - vzor, jenž byl daleko zajímavější než pouhý popis, jaký lze vyjádřit s pomocí prostorových vztahů. Stolek, židle a lavice tvořily dohromady kompozici, jež připomínala něco od Braqua nebo Juana Grise, zátiší sice vztažené k objektivnímu světu, avšak zobrazené bez hloubky a bez pokusu o fotografický realismus. Nesledoval jsem nábytek jako jeho uživatel, který si má sednout na židli nebo psát něco na lavici u stolu, ne jako nějaký kameraman nebo nezaujatý pozorovatel, nýbrž jen jako ryzí estét, jenž má zájem pouze o formy a jejich vztahy na poli vidění nebo obrazového prostoru. Díval jsem se však dál, a čistě estetický pohled oka kubisty nakonec ustoupil tomu, co bych mohl označit snad jen jako posvátné vidění reality. Ocitl jsem se zpět tam, kde jsem byl, když jsem pozoroval květiny . - tedy zpět ve světě, kde všechno zářilo svým vlastním vnitřním světlem a vlastním nekonečným významem. Například nohy této židle: jak zázračný byl jejich trubkovitý tvar, jak nadpřirozený byl jejich hladký lesk! Strávil jsem několik minut - nebo to snad bylo několik století? - nejenom pouhým pozorováním těch bambusových noh‘ ale tím, že jsem byl těmito nohami - nebo spíše byl přímo v nich. Nebo, abych byl ještě důslednější (neboť žádné »já« nebylo v tomto případě vůbec přítomno, a v určitém smyslu ani žádné »ono«), to bylo ve skutečnosti bytí mého ne - já v ne - onom - což byla tato židle. Přemýšlel jsem o svých zážitcích a zjistil jsem, že musím souhlasit s vynikajícím cambridžským filosofem C. D. Broadem, jenž jednou napsal: „Měli bychom daleko více než doposud brát v potaz teorii, kterou Bergson dává do spojitosti s naší pamětí a smyslovým vnímáním. Podstatou této teorie je teze, že funkce mozku, nervového systému a smyslových orgánů je především eliminující, a nikoliv produkující. Každý člověk je v jakémkoliv okamžiku schopen si vzpomenout na vše, co se mu kdy stalo, a vnímat vše, co se děje kdekoliv ve vesmíru. Avšak funkce mozku a nervového systému spočívá v tom, že nás naopak ochraňuje před matoucí záplavou množství pro nás většinou zcela neužitečných a irelevantních informací právě tím, že vyloučí většinu toho, co bychom jinak vnímali nebo na co bychom si mohli vzpomenout v kterémkoliv okamžiku. Tak uchovává ve skutečnosti jen velice malou a pouze specificky vybranou část, která je pravděpodobně prakticky užitečná.“ V souladu s touto teorií je ve skutečnosti každý z nás potenciálně vesmírným vědomím. Ale jsme také zvířata, jejichž cílem je přežití za každou cenu. Aby bylo toto biologické přežití možné, musí být universální vědomí omezeno redukujícími záklopkami našeho mozku a nervového systému. Takže na druhém konci vylézá jen jakýsi mizerný protlak vědomí, jenž nám pomáhá na této planetě zůstat naživu. Aby člověk mohl formulovat a vyjádřit obsah tohoto zredukovaného vědomí, vynalezl a donekonečna přepracovává celou řadu symbolických systémů a různé implicitní filosofie, které nazývá jazyky. Každý jednotlivec je tedy jak uživatelem, tak i obětí lingvistické tradice‘ v níž se narodil. Uživatelem je díky tomu, že mu tyto jazyky umožňují přístup k nahromaděným záznamům o zážitcích jiných lidí, obětí, protože ho tyto jazyky utvrzují v mylné víře, že ono zredukované vědomí je to jediné skutečně možné vědomí, a také proto, že ho uvrhují do zcela určitého a omezeného chápání reality. Díky této situaci pak člověk má často tendenci brát na všechno vlastní metr a pro skutečné věci používat svá vlastní slova. Takže to, co se v jazyce náboženství nazývá »tento svět«, je ve skutečnosti svět pouhého zredukovaného vědomí, vyjádřeného a petrifikovaného určitým konkrétním jazykem. Rozličné »jiné světy«, s nimiž jako lidské bytosti tu a tam přicházíme do styku, jsou prostě jen prvky celkového vědomí, jež náleží k vědomí universálnímu. Většina lidí valnou část Času vnímá ovšem jenom to, co prochází skrze redukční záklopku a co je jejich jazykem posvěceno jakožto jediná pravá realita. Zdá se však, že určití lidé se přece jen narodili jakoby s jakousi průkazkou, která jim tuto redukční záklopku umožňuje obcházet. Ostatní jedinci pak mohou dočasná povolení získávat buď spontálně, nebo jako výsledek záměrně podnícených »duchovních zkušeností«, hypnózy či s pomocí drog. Těmito stálými nebo dočasnými výhybkami pak proudí nikoliv snad vnímání »všeho, co se děje kdekoliv ve vesmíru« (neboť povolení obejít onen filtr neruší redukční záklopku, která stále vylučuje úplný obsah universálního vědomí), ale něco víc, a především něco zcela jiného než pečlivě jen z hlediska užitečnosti vybíraný materiál, který naše zúžené individuální vědomí považuje za kompletní nebo přinejmenším dostatečně jasný obraz skutečné reality. Činnost našeho mozku je zajišťována množstvím enzymatických systémů, které slouží ke koordinaci jeho činnosti. Některé z nich na příklad regulují zásobování nervových buněk glukózou. Meskalin tlumí produkci těchto enzymů, takže tím snižuje hladinu glukózy, jež je k dispozici, a tím způsobuje permanentní potřebu cukru. Co se tedy děje, jestliže meskalin omezuje normální přísun cukru do mozku? Zatím máme bohužel k dispozici pouze mizivý počet zdokumentovaných případů, takže vyčerpávající odpověď není možno poskytnout. Ale to, co zažila většina z toho malého množství lidí, kteří brali meskalin pod kontrolou, lze shrnout asi takto: Schopnost vzpomínat si a »myslet přímo« je redukována jen částečně, či snad vůbec. (Když jsem poslouchal záznam naší konverzace pod vlivem drogy, nepřipadal jsem si nikterak tupější než za normálních okolností.) Vizuální dojmy se mocně zesilují, takže oko opět získává svou vjemovou nevinnost dětství, kdy se tento smysl ještě okamžitě a automaticky nepodřizuje předem dané představě. Zájem o prostor se zmenšuje a zájem o čas klesá téměř na nulu. Ačkoliv intelekt zůstává nepoškozen a vnímání se intenzivně zlepšuje, vůle trpí hlubokou změnou k horšímu. Pod vlivem meskalinu člověk například nevidí žádný důvod k tornu, aby dělal cokoliv konkrétního, a většinu situací, v nichž by byl normálně s to trpět a jednat, shledává zcela nezajímavými. Nehodlá se jimi obtěžovat z toho prostého důvodu, že jej obklopují věci ‚ daleko zajímavější. Tyto zajímavější věci lze prožívat (jak tornu bylo i v mém případě) »tam« či »tady« nebo v obou světech - ve vnitřním i vnějším - simultánně, či naopak za sebou. To, že jsou skutečně a jednoznačně lepší a zajímavější, připadá všem konzumentům meskalinu, pokud berou drogu se zdravými játry a neztrápenou duší. Takovéto účinky meskalinu lze tedy očekávat po dávce drogy, jež má schopnost omezovat výkonnost naší mozkové redukční záklopky. Jakmile mozku dochází cukr, podvyživené ego se stává slabším, nemůže se už otravovat vykonáváním různých »důležitých« činností a ztrácí veškerý zájem o tyto prostorové a dočasné vztahy, které tolik znamenají pro sklony našeho organismu vycházet dobře s tímto světem. Jakmile universální vědomí prosakuje kolem již propustnější záklopky, začnou se dít všemožné druhy biologicky neužitečných záležitostí. V některých případech se může například jednat o mimosmyslové vnímání. Lidé například odhalí svět vysněné krásy, dalším se zjeví božská nádhera, neskonalá hodnota a smysluplnost nahé existence, dané a nekonceptualizovatelné skutečnosti. V konečném stadiu ztráty ega přichází pak »zastřené poznání«, že »všechno je ve všem« - tedy že všechno je skutečně vším. Podle mého skromného názoru je tento stav blízký rozpoložení, v němž ohraničené vědomí muže dospět k „vnímání všeho, co se děje kdekoliv ve vesmíru“. Jak významné je v této souvislosti enormní zesílení vnímání barev pod vlivem meskalinu! Pro určité živočichy představuje biologicky velice důležitou schopnost rozlišovat určité odstíny. Avšak už za hranicemi této praktické potřeby je většina živočichů naprosto barvoslepá. Například takové včely stráví spoustu svého času „opylováním čerstvě zrozených panen jara“, avšak, jak ukázal von Frisch, ve skutečnosti jsou schopny rozeznat jen velmi málo barev. U člověka vysoce vyvinutý cit pro barvu je pouhý biologický luxus - neocenitelně mu drahý jakožto intelektuální a duchovní bytosti, ale zbytečný k jeho přežití jakožto živočišného druhu. Soudě podle jistých adjektiv, která Homér vložil do úst hrdinům trojské války, tak ve schopnosti rozeznávat barvy stěží předčili včely. Takže přinejmenším z tohoto pohledu je pokrok lidstva přece jen obrovský. Meskalin zvýrazňuje všechny barvy‘ a člověk je pak schopen vnímat nespočet různě jemných odstínů, vůči kterým je za normálních okolností úplně slepý. Vypadá to, že pro universální vědomí jsou takzvané druhotné charakterové znaky ve skutečnosti na prvním místě. Na rozdíl od Lockova pojetí jsou barvy důležitější a hodny většího zájmu než hmotnosti, pozice a rozměry. Rovněž mnoho mystiků vnímá podobně jako uživatelé meskalinu nadpřirozeně zářivé barvy nejen svým vnitřním okem, nýbrž také v obyčejném světě kolem sebe. Podobná tvrzení pak podávají i lidé s abnormální psychikou a různí senzibilové. Existují dokonce určitá média, pro něž jsou zjevení podobná meskalinové intoxikaci běžným jevem, trvajícím hodiny a dny. Z tohoto dlouhého, ale nezbytného odbočení na pole teorie se můžeme vrátit zpět k zázračným faktům - ke čtyřem bambusovým nohám uprostřed pokoje. Stejně jako Wordsworthovy narcisy s sebou přinášejí zvláštní neocenitelné bohatství - dar nového přímého vhledu do samé podstaty věcí spolu s poněkud skromnějším příkladem většího porozumění v oblasti umění. Růže je růže je růže. Mne tyto nohy byly svatým Michalem se všemi anděly. Čtyři nebo pět hodin po odeznění efektu snížení hladiny cukru v mozku jsem byl pozván na malý výlet po městě při západu slunce, a navštívili jsme podnik skromně nazývaný »největší vetešnictví světa«. V jeho zadní části, mezi všelijakými ] hračkami, hromadami pohlednic a obrázkových časopisů, byla poměrně překvapivě dlouhá řada knih o umění. Vzal jsem první svazek, který mi přišel do ruky. Byl o van Goghovi, a obraz, na kterém se otevřel, se jmenoval »Židle« - ohromující portrét Ding an Sich, viděný v obdivné hrůze šíleným malířem, který se ho snažil zachytit na plátně. Byl to však takový úkol, že i schopnosti génia se ukázaly jako zcela nedostatečné. Židle, kterou van Gogh tenkrát viděl, byla svou podstatou táž, jakou jsem nyní viděl i já. Židle na jeho obraze nebyla ničím jiným než pouze neobvykle expresivním symbolem skutečnosti, a přesto byla nesrovnatelně skutečnější než jakákoliv židle našeho běžného vnímání. Skutečnost představovala samotné jsoucno - a toto byl jenom symbol. Takové symboly jsou zdrojem pravého poznání o podstatě věcí. Mohou posloužit k přípravě vnímajícího vědomí na specifické bezprostřední vhledy. A to je vše. Neboť symboly se nikdy nestanou věcmi, které zastupují, byť jsou jakkoliv expresivní. Z tohoto pohledu by bylo zajímavé provést studii uměleckých děl, které byly dostupné velkým znalcům jsoucna. Na jaký druh obrazů se díval například takový Mistr Eckhart? Jaké sochařství nebo malířství hrálo roli v náboženských zážitcích svatého Jana z Kříže, Hakuina, (Zhuej - nenga či Williama Lawa? Je za hranicemi mých možností, abych na tyto otázky odpověděl. Mě velice silně pochybuji o tom, že by si většina znalců jsoucna nějak zvlášť všímala nějakého umění. Někteří s ním zcela jistě odmítali mít cokoliv do činění, jiní ho posuzovali podobně, jak by kritikovo oko posuzovalo druhořadé, či spíše zcela nedostatečné práce. (Člověk, jehož transfigurované a transfigurující se vědomí může v čemkoliv vidět doslova vše, bude totiž obraz, a to dokonce i náboženský, lhostejno zda prvotřídní či zcela nedostatečný, brát svrchovaně lhostejně.) Předpokládám proto, že uměni je ve skutečnosti jenom pro začátečníky nebo pro ty z nás, pro něž vše končí smrtí a kteří si vybudovali vědomí tak, že jsou spokojeni s onou náhražkou skutečnosti, tj. s jistými symboly, a ne s tím, co tyto symboly opravdu představují - tedy s pouhým dobrým receptem namísto skutečného oběda. Van Gogha jsem vrátil do regálu a vytáhl vedlejší svazek. Byla to kniha o Botticellim. Listuji stránkami. »Zrození Venuše« nikdy nepatřilo k mým oblíbeným. »Mars a Venuše«, nádherný obraz, tak vášnivě kritizovaný nebohým Ruskinem na vrcholu jeho vleklé sexuální tragédie. Překrásně bohatá a spletitá »Pomluva« a nakonec i méně známý a ne příliš dobrý obraz »Judita s hlavou Holofernovou«. Má pozornost jím byla ale nyní zcela uchvácena a fascinovaně jsem teď hleděl nikoliv na bledou rozpolcenou hrdinku nebo její služebnou ani ne na vlasy zarostlou hlavu oběti čí na vylíčenou krajinu, nýbrž jenom na purpurové hedvábí Juditina nabíraného živůtku a na její dlouhou, větrem rozevlátou sukni. Něco podobného jsem přece viděl už ráno. Tehdy při sledování květin a nábytku můj pohled zaujaly mé vlastní zkřížené nohy. Jak nepředstavitelně složitým labyrintem může být zvlněná látka kalhot! Jak bohatě a tajuplně okázalá je struktura šedého Hanelu ! A teď to zde z Botticelliho obrazu promlouvalo znovu. Civilizovaní lidé nosí šaty, takže nelze zhotovit portrét či vyprávět mytologický nebo historický příběh bez vyobrazení zvlněných textilií. Samotná zručnost krejčích, byt jí vděčíme za existenci předloh, těžko vysvětlí přepychová provedení drapérií jakožto hlavního tématu všech druhů výtvarného umění. Umělci zřejmě vždy milovali drapérii už kvůli ní samé, nebo spíše kvůli sobě samým. Když někdo maluje nebo vyřezává drapérii, ve skutečnosti maluje nebo vyřezává tvary ze všech možných důvodů nepraktické - a přesto tento druh nepodmíněných forem zlákal i nejednoho realistického umělce. Na průměrné madoně nebo apoštolu je podíl umělecké práce, zobrazující člověka, asi tak deset procent. Celý zbytek sestává z mnohobarevných variací na nevyčerpatelné téma zmačkané vlny nebo plátna. Význam těchto nereprezentativních prvků může být mnohdy ve shodě právě s jejich procentuálním zastoupením. Velice často navozují kontext celého díla, jsou klíčem ke ztvárněnému tématu, vyjadřují celkovou náladu, povahu postav i umělcův životní postoj. Hladké povrchy, široké a jednoduché záhyby Pierových drapérií naznačují stoický kLid. Bernini, rozerván rozporem mezi skutečností a přáními, mezi cynismem a idealismem, své postavy obdařuje tvářemi blízkými karikatuře a abstraktními oděvy, jež jsou ztělesněním, ať v bronzu či v kameni, věčných témat hrdinství, svatosti a niternosti, po které každý člověk neustále a většinou marné touží. El Grecovy vnitřně neklidné sukně a pláště nebo ostré záhyby jako tančící oheň, do nichž oblékal své postavy Cosimo Tura, vyjadřují jednak zhroucení tradiční duchovnosti do nepojmenovatelné fyziologické touhy, jednak pocit cizoty a nepřátelství světa. Nebo třeba takový Watteau. Jeho muži a ženy hrají na loutny, připravují se na bály a maškarní plesy, procházejí se po sametových paloucích pod vznosnými stromy. Když pozorujeme »Nalodění na Kythéru«, vidíme pokaždé týž milostný pár, ale zachycen v různých okamžicích. Jejich jímavá melancholie a obnažená mu - čivá citlivost autora našly své vyjádření nikoliv v zachycené události, ne v gestech či portrétovaných tvářích, ale v uvolněnosti a struktuře taftových sukní, saténových pláštíků a kabátků. Není tu ani centimetr hladkého povrchu, ani chvilka klidu nebo jistoty, pouze hedvábná změť nepočitatelných jemných záhybů a různých vlnek v neustálé modulaci - vnitřní nejistota ztvárněná dokonale pevnou rukou mistra - od odstínu k odstínu‘ od jedné neurčité barvy k další. V životě člověk míní a pánbůh mění. V umění je míněním námět, vše ostatní je věcí umělcových schopností a (alespoň v portrétním, žánrovém a historickém ztvárnění) toho, jak působí vyřezávaná nebo malovaná drapérie. Tady se může rozhodovat, zda féte galante pohne k slzám, zda ukřižování bude působit radostně až vesele, jestli stigmata jsou téměř neodolatelně sexy a zda výlupek ženské hlouposti (mám na mysli lngresovu nedostižnou Mme. Moitessier) bude působit přísným a nekompromisním dojmem intelektuality. To však ještě vůbec není všechno. Drapérie, jak je vidím teď, jsou mnohem víc než jenom pouhým prostředkem k zavedení nereprezentativní složky do realistických maleb nebo skulptur. To, co my ostatní dokážeme nazírat pouze pod vlivem meskalinu, vidí umělec neustále. Jeho vnímání totiž neomezuje biologická ani sociální užitečnost. Trocha universálního vědomí neustále prosakuje skrze onu redukční záklopku mozku a ega do jeho vědomí. Je to poznání nejvlastnějšího významu všeho jsoucího. Pro umělce stejně jako pro konzumenta meskalinu znamenají draperie živoucí hieroglyfy, které jakýmsi záhadným způsobem vyjadřují neprobádaná tajemství pravého bytí. Záhyby mých šedých Hanelových kalhot objasňovaly proto pojem »jsoucna« mnohem více než židle, ačkoliv patrně zase poněkud méně než ty úplně nadpřirozené květiny. Nejsem ale s to říci, proč právě jím náležel tento privilegovaný stav. Je to snad proto, že tvary skládané draperie jsou tak zvláštní a dramatické, že uchvátí naše oko a tímto způsobem dostanou zázračná fakta ryzí existence do středu pozorností? Kdoví. Důležitý zde však není ani tak důvod, jako zkušenost sama. Hloubaje nad Juditinou sukní, jsem si tady, v »největším vetešnictví světa«, uvědomil, že Botticelii a mnoho dalších umělců hleděli na draperie změněným a měnícím se pohledem, tak jako já sám dnes ráno. Viděli jsoucno, metafyzické veškerenstvo a nesmírnost překládané látky a udělali, co bylo v jejich silách, aby to zachytili na plátně nebo v kameni. Je však bohužel třeba dodat, že bez úspěchu, protože třpyt a div ryzí existence patří do jiných dimenzí a ani nejdokonalejší umění není schopno je postihnout. Mě v Juditině sukni jsem mohl jasně vidět, co bych dokázal vytvořit ze svých starých šedých kalhot, kdybych byl například geniálním malířem. Ve srovnání se skutečností by to nebylo mnoho, ale zase celkem dost na to, aby se tím mohly těšit celé generace, dost na to, aby přinejmenším pochopily tu trošku skutečného významu »obyčejných věcí«, jak je, zahlceni televizí, ve své patetické imbecilitě nazýváme. „Tak takhle by měli lidé vidět,“ pokračoval jsem a díval se na své kalhoty, na skvostné knihy v regálech, na nohy své daleko imaginativnější židle, než byla ta van Goghova. „Takhle by měli lidé vidět. Věci právě takové, jaké jsou ve skutečnosti.“ Jenže to není samozřejmě tak jednoduché. Kdyby člověk vše pořád viděl tímto způsobem, nechtěl by pak už dělat nic jiného. Jenom se dívat, jen být tím božským ne - já květiny, knihy, židle, látky. A úplně by to stačilo. Co ale v takovém případě s ostatními lidmi? Co s různými lidskými vztahy? V záznamu z toho rána se tahle otázka neustále opakovala: „Co dělat s lidskými vztahy?“ Jak může člověk srovnat takový stav blaženého vidění s každodenními povinnostmi, které by měl běžně vykonávat a cítit. „Měl by,“ odpověděl jsem, „vidět tyto kalhoty jako naprosto důležité a lidské bytosti jako ještě důležitější.“ Jistě, člověk by měl... Zdá se však, že v praxi je to nemožné. Účast na této zjevené nádheře věcí neponechává příliš prostoru na to, abychom se zabývali běžnými potřebami své lidské existence a lidmi, kteří do tohoto procesu vstupují. Lidé jsou svými »já«‘ jenže »já« jsem nyní byl určitým způsobem » ne - já « současně vnímajícím »ne - jáství« věcí kolem mě. A pro toto znovuzrozené »ne - já« v této chvíli ztrácely chování, vzhled a vůbec celý základní význam »sebe sama« smysl. Co se týká ostatních »já«, ne že by mi překážela (tohle slovo ostatně nebylo zrovna z roviny, v níž jsem se právě nacházel), ale cítil jsem, že jsou pro mne naprosto irelevantní. Když mě můj společník nutil, abych rozebíral to, co jsem dělal, a mluvil o tom (jak jen mi bylo blaženě samotnému s věčností květiny, nekonečností čtyř noh židle a s absolutnem záhybů flanelových kalhot!), uvědomil jsem si, že záměrně uhýbám pohledu očí lidí, kteří byli v místností, vyhýbám se tornu, abych si je nějak výrazněji uvědomoval. Byla tam moje žena a člověk, kterého jsem si vážil a měl ho velice rád. Jenže oba teď patřili ke světu, ze kterého mě meskalin na chvíli dostal - patřili totiž ke světu „jáství“, světu času, morálních soudů a užitečného uvažování, světu (a to byla stránka lidského života, na kterou jsem si ze všeho nejvíc přál zapomenout) vlastního prosazování, nadutosti, nadhodnocených slov a uctívání různých vymyšlených model. V tomto stavu věcí jsem pak v ruce držel barevnou reprodukci známého Cézannova autoportrétu - hlavu a ramena muže v širokém slaměném klobouku, s červenými tvářemi a rty, s bohatými černými licousy a tmavýma, nepřátelskýma očima. Je to samozřejmě skvělé dílo, ale to, co jsem nyní viděl, nebyl už pouhý obraz. Hlava náhle nabyla třetího rozměru a oživla, vypadala jako malý zlý skřet, který se dívá skrze okno. Začal Jsem se tomu smát. Když se ostatní ptali, proč se směji, jenom jsem opakoval: „Co si to vlastně namlouvá! Kdo si vůbec myslí, že je?“ A tato otázka nebyla adresována jenom Cézannovi, nýbrž člověku jako takovému. Co si vlastně všichni myslíme, že jsme? „Vypadá jako Arnold Bennett - Dolomitecb,“ řekl jsem, když mi na mysli vytanula šťastně zvěčněná scénka z jednoho snímku, na němž si vykračuje zimní silnicí poblíž Cortiny d‘Amnpezzo tak čtyři nebo pět let před svou smrtí. Všude kolem ležel čerstvě napadaný sníh a v pozadí stály goticky laděné červené útesy. A zde se nacházel drahý, laskavý, nešťastný A.B., sebevědomě hrající roli své oblíbené postavy z vlastních představ, sebe sama viděného jako nějakého světáka. Jen se tak šinul na jasném alpském slunci, palce zastrčené v průramcích žluté vesty, hlavu zakloněnou dozadu, jako by hledal nějaký cíl daleko v modré klenbě nebes. Nepamatuji si, co tenkrát skutečně řekl, ale celé jeho chování, výraz a póza jako by chtěly vykřičet: „Já jsem přece stejně skvělý jako tyhle zpropadené hory.“ A určitým způsobem měl pravdu. Dobře ale věděl, že by se to oblíbené postavě jeho představ nelíbilo. Všichni totiž, úspěšně (ať už to znamená cokoliv) nebo neúspěšně, hrajeme roli nějaké své oblíbené představy. A skutečnost, že je člověk třeba takový Cézanne, ještě vůbec nic neznamená. Geniální malíř, prodlévající v zajetí omezeného přístupu k universálnímu vědomí, byl, jak se sám zachytil, také tím skřetem s licousy a nepřátelskýma očima. Ke své úlevě jsem nakonec mohl obrátit pozornost zpět k záhybům na svých kalhotách. „Takhle by měl člověk vidět,“ neustále jsem opakoval. A mohl bych dodat: „Tohle je druh věcí, na které by se měl člověk dívat.“ Věci bez předstírání, naplněné jen tím, že jsou samy sebou, plně dostatečné ve své jsoucnosti, věci, které nehrají žádnou roli, které se nesnaží bláhově jít cestou izolace od dharmového těla v Luciferově porušení boží přízně. „K takovému vidění by se nejvíce mohl blížit třeba Vermeer,“ řekl jsem. Ano, Vermeer. Tento tajuplný umělec byl obdařen třemi vlastnostmi: zrakem, jenž vnímal dharmové tělo jakožto živý plot na konci zahrady, talentem ztvárnit maximum svých vizí v míře, jak jen to lidské možnosti dovolují, a citem zachycovat snáze pochopitelné aspekty reality. Ačkoliv Vermeer maloval i lidské bytosti, vždycky to byl především malíř zátiší. Cézanne, který chtěl po svých modelkách, aby se ze všech sil snažily vypadat jako jablka, tvořil své portréty v témže duchu. Jeho jablečné ženy se však blíží spíše Platónovým idejím než živému plotu dharmového těla. Nekonečnost a věčnost u něj nejsou nahlíženy jako květina, ale jako abstrakce nějakého vyššího druhu geometrie. Vermeer však nikdy po svých dívkách nechtěl, aby vypadaly jako jablka. Naopak trval na tom, aby byly dívkami, jak jen to bylo možné - ale vždy s podmínkou, aby upustily od obvyklého »dívčího chováni«. Mohly sedět nebo klidně stát, ale nikdy se nehihňat, nikdy nevypadat sebevědomě, nikdy nevyslovovat svá přání nebo žal lásky, nikdy nepomlouvat, nikdy se závistivě nedívat po dětech ostatních žen, nikdy neflirtovat, neprojevovat lásku ani nenávist, nikdy nepracovat. Kdyby totiž cokoliv dělaly, nepochybně by se tím příliš ztotožnily se svou personou, a tudíž by se nemohlo projevovat jejich božské, dokonalé »ne - já«. Použijeme - Ii Blakeova slova, pak lze říci, že brány Vermeerova vnímání byly jen částečně vyčištěny. Jeden díl byl téměř dokonale průzračný, zbytek byl však stále ještě matný. Principiální »ne - já« bylo možné velmi zřetelně vnímat prostřednictvím věcí a živých bytostí na této straně dobra a zla. U člověka to bylo možno spatřit jen ve stavu odpočinku.