Aldous Huxley a jeho životní zkušenost

        Aldous Huxley a jeho životní zkušenost!!

Aldous Leonard Huxley se narodil 26. července 1894 Godalnsingu v Anglii jako potomek dvou
slavných a zámožných měšťanských rodin, jejichž příslušnici patřili k britské intelektuální elitě.
Dědeček Aldouse Huxleyho byl významný přírodovědec Thomas Henry Hitxley, dodnes proslulý
svým příspěvkem k evoluční teorii. Ve třicátých letech byla i v Čechách populární jeho třídílná
kniha Věda o životě, kterou napsal spolu s H. G. Wellsem a P. G. Wellsem. Matka Aldouse
Huxleyho byla sestra prozaičky Humprey Wardové a neteř básníka Matthew Arnolda.
Mladý Huxley měl tedy skvělé zázemí a zdánlivě mu nic nechybělo; opak byl však ve skutečnosti
pravdou. V dětství sice vynikal inteligencí, školními úspěchy i všeobecnou oblíbeností, zároveň ale
trpěl řadou různých nemocí a psychosomatických potíží. Ve čtrnácti letech mu zemřela matka na
rakovinu, když mu bylo devatenáct, oběsil se jeho milovaný bratr Trevenen. Aldous sám ml
šestnácti, kdy už studoval na prestižní škole v Etanu, trpěl úpornou infekcí jednoho oka a přechodně
takřka oslepl na druhé. Přesto se naučil Brailovo písmo a později dokončil i oxfordskou universitu.
Nemohl však ani pomýšlet na lékařskou či vědeckou kariéru, o níž původně snil a pro kterou byl
předurčen svým rodinným zázemím, inteligencí i osobnostními rysy. Proto se stal literátem,
přičemž vědecké myšlení a pohled na svět později alespoň přenesl do svých románů. Na Oxfordu
ho ovlivnilo setkání s Bertrandem Russellem, později se úzce spřátelil s D. H. Lawrenceni, jenž se
stal také předlohou pro osobu extravagantního spisovatele v románu Kontrapunkt.
Rodinné zázemí mělo bezpochyby výrazný vliv na Huxleyho vývoj. Jeho životopisci se shodují v
tom, že těsný kontakt s intelektuální a vládní elitou vedl u Aldouse v konečném důsledku k velmi
střízlivému pohledu na autority i na význam společenských struktur vůbec, což vidíme především v
jeho nejznámějším románu Brave New World. Již záhy zaujal pozici kritického pozorovatele, který
bojuje za osvobození jednotlivce od fyzických, duševních i duchovních dogmat.
Matčina smrt v něm poprvé probudila intenzivní uvědomění pomíjivosti lidského Štěstí.
Vyrovnání se s vědomím smrtelnosti je jedním z témat, která se později odráží v části jeho díla. V
mládí napsal:
„Největší tragédií ducha je to, že dříve či později pominou všechny myšlenky a zůstane pouze
bolest, vysílení a otupělost.“
A tento pocit základní nesmyslnosti života a všepronikajícího utrpení byl proto jedním z
určujících impulsů‘ které ho vedly ke stále hlubšímu hledání vnitřních zkušeností.
Huxley publikoval svou první knihu v roce 1916. Po svatbě s Belgičankou Marií Nys (1919)
trávili manželé většinu času v Evropě, zvláště v Itálii. Při cestě kolem světa v letech 1925 - 6
Huxley poprvé navštívil Indii a USA.
Jeho prvním skutečným literárním úspěchem byl společenský román Pornt Counter Point (1928,
Č. Kontrapunkt, Praha 1968). Popisuje v něm důvěrně známé charaktery z uměleckých, vědeckých
intelektuálních kruhů. Kontrapunkt je skutečnou sociopsychologickou analýzou a objevují se v něm
některá témata, která Huxley řeší po celý svůj následující život, rovněž i v eseji Doors of
Perception.
„Je neporovnatelně snazší vědět řekněme mnoho z dějin umění a mít hlubokomyslné názory
metafyzické a sociologické než dobře znát osobně a intuitivně své bližní a mít dostatečně živý vztah
ke svým přátelům a láskám, ke své ženě a dětem. Žít je mnohem těžší než znát sanskrt nebo chemii
nebo ekonomii. Intelektuální život je dětská hra; proto mají intelektuálové takový sklon stát se
dětmi a potom hlupáky a nakonec, jak jasně ukazují politické a industriální dějiny několika
posledních století, vražednými blázny a divokými bestiemi. Potlačené funkce nezanikají, zakrňují,
hnisají, zvrhávají se v primitivnost. Mě prozatím je snazší být intelektuálním dítětem nebo bláznem
nebo bestií než harmonickým dospělým člověkem. Proto (kromě jiných příčin) je taková poptávka
po vyšším vzdělání. Útěk ke knihám a na university je jako útěk do hospody. Lidé chtějí utopit své
poznání, jak těžké je správně žít v tomhle groteskním soudobém světě, chtějí zapomenout, že v
umění života jsou žalostně neschopní. Někteří svůj žal utápějí v alkoholu, ale je jich ještě víc, kteří
jej utápějí v knihách a uměleckém diletantismu, někteří hledají sebezapomnění ve smilstvu, tanci,
filmech a poslouchání rádia, jiní v učených přednáškách a vědeckém koníčku. Knihy a přednášky
jsou lepší prostředky k utápění žalu nežli pití a smilstvo, nezůstavují bolení hlavy a žádný z těch
pocitů postcoitum triste“ (Kontrapunkt, s. 349).
Huxley tady formuluje otázku role intelektuálů a vzdělání a zpochybňuje jejich primární
společenský význam nebo poslání. Díky svému hlubokému filosofickému a přírodovědnému
zázemí si může dovolit pominout sociální interpretace významu intelektuálství a vzdělání
psychologickým vysvětlením i zrelativizováním.
Vzdělání, „útěk ke knihám“ a vůbec intelektuální život vysvětluje tedy Huxley v roce 1928 jako
důsledek „poznání, jak těžké je správně žít v tomhle groteskním soudobém světě“, jako náhražkové
aktivity, únik před životem a výraz touhy „zapomenout, že v umění života jsme žalostně
neschopní“. Intelektuální život klade na roveň jiným způsobům sebezapomnění v „alkoholu,
smilstvu, tanci, filmech a poslouchání rádia“.
V intelektuálním sebemrskačství jde však ještě dál a zpochybní i základní premisu vědců a
filosofů, základní premisu rodiny, ze které pocházel: „Poznal jsem také, že hledání pravdy je jen
zdvořilým výrazem pro oblíbenou hříčku intelektuálů nahrazovat jednoduchými, a proto
nepravdivými abstrakcemi složitosti skutečného života“ (tamtéž, s. 350).
Autor se ve svých třiceti čtyřech letech identifikuje s hrdinou románu a ptá se: „Budu mít někdy
tolik duševní síly, abych se vymanil z lenivých intelektuálních návyků, abych veškerou svou energii
věnoval důležitějšímu a daleko nesnadnějšímu úkolu žít plným a celistvým životem?“ (tamtéž, s.
350).
I přes výjimečnou tvůrčí inteligenci a vynikající zpracování různých filosofických, vědeckých a
estetických idejí vidíme tedy v jeho románech z dvacátých a třicátých let zatím jen bytostný
pesimismus (podle R. Westové „literatura deziluze“).
Zvláště se to projevilo v satirické antiutopii Brave New World (1932, č. Konec civilizace, 1970),
k níž se Huxley nechal inspirovat svou zkušeností s Mussoliniho fašistickou Itálií a zprávami ze
Sovětského svazu. Huxley nám zde předkládá hořkou vizi budoucnosti se složitě a rigidně
strukturovanou společností, v níž je postavení každého člověka geneticky a psychologicky
predestinováno. Název oficiální drogy soma románu je parafrází na staroindické texty - v knize
však hraje pouze negativní roli a slouží vládní moci k manipulaci emocionálního života lidí.
Román předjímal v mnohém budoucnost, avšak realita, která přišla s Hitlerem a Stalinem, byla
daleko horší. V knize Brave New World Revisited (1958) se k tématu znovu vrací a konfrontuje své
vlastní předchozí představy o budoucnosti s reálnými společenskými problémy a znovu mluví o
ideji osvobození lidí od zneužívání vládní mocí. Píše: „Diktatura budoucnosti v mé představivosti
byla mnohem méně brutální nežli budoucí diktatura výborně popsaná Orwellem.“
Dogmatické náboženství Huxley zavrhl už v mládí, agnosticismus pak v sobě posílil po již
zmíněné návštěvě Indie v roce 1925. V deníku z cesty nazvaném Jesting Pilate (Č. Pilátův žert‘
1931) píše:
„Lékem je jedině větší materialismus a nikoliv, jak hlásají falešní proroci Východu, více
»duchovosti« více zájmu na tomto světě, nikoliv na onom. Onen svět - svět metafysiky a
náboženství - nemůže býti nikdy tak zajímavý jako tento svět, a to ze zjevného důvodu. Onen svět
je výmysl lidské fantasie a sdílí omezenost svého tvůrce.“ V roce 1937 se Huxley z pacifistických
důvodů a vzhledem ke svému špatnému zdraví přestěhoval do jižní Kalifornie a začal pracovat jako
scénárista pro Hollywood.
V té době se radikálně změnil i jeho vztah k duchovnu. Jeho přítel Gerald Heard zde založil
Trabusco College, školu zasvěcenou zkoumání mystických forem náboženství, a Huxley se pod
Ileardorým vlivem začal více zajímat o mystiku, zvláště hinduistickou. Nejdříve se stal horlivým
vyznavačem védanty, později poznal, že na jeho otázky mu dává jasnější odpovědi buddhismus,
zvláště mahájánový buddhismus z Tibetu.
Výsledkem jeho studia různých náboženských systémů je kniha The Perennial Philosophy
(1946), antologie různých mystických a religiózních textů doplněných jeho komentáři, „věčná
filosofie mystické zkušenosti, opírající se o bezprostřední zkušenost“. Huxley zde využil
nejrůznějších textů východních i západních duchovních tradic, aby demonstroval základní shodu
jednotlivých typů zkušenostního spirituálního poznání. Hlavními tématy knihy jsou jednota
veškerenstva, bůh, pravda, láska, utrpení, modlitba, kontemplace, dobročinnost, milost a další
základní problémy lidské existence.
Tato zajímavá a později i velice slavná knížka inspirovala mnoho lidí na jejich vlastní cestě
hledání vnitřního rozvoje. Huxley sám však zůstal í nadále v pasti vlastního intelektu, ačkoliv v
knize píše: „Je potvrzeným a neustále i dokumentovaným faktem dvou tří tisíc let historie
náboženství, že konečnou realitu nelze rozumem zcela a přímo poznat. Výjimku tvoří pouze ti, kteří
milují, jsou chudl duchem a mají čisté srdce. Proto nás ani nemůže udivit, že běžná teologie,
postavená na zkušenostech obrácených hříšníků (jako byl například sv. Augustin), nás není schopna
o ničem přesvědčit.“
Huxley už tedy intelektuálně poznal část pravdy, věděl však, že ji zatím nezakusil bezprostředně,
zkušenostně. Přesto nebyl s to řídit se vlastním názorem, totiž že k poznání konečné podstaty reality
je třeba se stát „chudým duchem“, a ještě mnoho let intelektuálně studoval celou řadu různých
metod a cest; zabýval se mj. hypnózou a různými paranormálními jevy, psychologií atd.
Skutečným milníkem v jeho životě se proto stalo až setkání s psychedelickými (tj. mysl
odhalujícími) látkami na počátku padesátých let. Roku 1953 si poprvé vzal meskalin a na vlastní
kůži konečně zažil onen mystický stav mysli, v němž jsou očištěny »hrány vnímání« a překročen
dualismus subjektu a objektu. Tuto fascinující zkušenost poprvé popisuje v esejích Doors of
Perception (1954) a Heaven and Hell (1956).
Je vůbec zajímavé sledovat vývoj Huxleyho názoru na roli psychedelik. Ještě roce 1928 popisuje
románu Kontrapunkt pobyt jednoho z hrdinů v londýnské taverně takto: „Létající dveře se otvíraly a
zavíraly, otvíraly a zavíraly. Muži žíznící po bohu sem z duchovní pouště dílen a kanceláří
přicházeli jako do chrámu. Zjevovalo se jim tu tajemné božstvo skryté v lahvích a soudcích s nápisy
Clye a Liffey, Temže, Douro a Trent. U bráhmanů, kteří tančili a pili soma, se to božstvo jmenovalo
Indra; u jogínů, kteří jedli konopí, zase Šiva. Mexičtí bohové přebývali v peyotlu. Perští sufiové
objevili Alláha v šírazské vlně, šamani ze Samojedských ostrovů se najedli bedly a naplnil je duch
Numův“ (s. 244). V Konci Civilizace se droga soma dokonce stává nástrojem vládní moci.
Huxley byl široce historicky a přírodovědně vzdělaný člověk. Věděl proto pochopitelně o
důležité roli, kterou hrají látky ovlivňující mysl pro kulturně odlišná společenství. Srovnával je ale s
alkoholismem, typickým pro „moderní dobu“, a zjevně netušil, že pro něho samotného bude později
kontakt s meskalinem, psylocybinem a LSD - které pak systematicky užíval po dobu více než deseti
let až do své smrti - znamenat zcela zásadní životní zkušenost. Netušil, že právě psychedelika mu
pomohou vyřešit otázku po legitimizaci vlastního života, kterou formuloval již v Kontrapunktu.
Připraven mnohaletým studiem, hledáním a Často i velmi bolestnou existenciální zkušeností užil
tedy v roce 1953 meskalin a v Bránách vnímání popisuje, co se dělo dále. Účinky meskalinu je
zjevně okouzlen a stává se nadšeným zastáncem použití mysl rozšiřujících látek v duchovním zrání
člověka. V eseji lze nalézt několik rovin popisu. Především se na základě vlastní zkušenosti Huxley
snaží o docenění psychologického a spirituálního efektu, který pro člověka mohou drogy
představovat. Ve druhé rovině se projevuje jeho zájem o biologii a přírodní vědy. Pokouší se
postihnout neurobiologickou podstatu účinku meskalinu a psychedelik. Tato rovina je dnes
pochopitelně nejvíce překonána‘ některé partie jsou však dosud inspirující.
Huxley se nám rovněž opět představuje jako sociální kritik a reformátor. Domýšlí podmínky a
sociální důsledky zavedení pychedelik jako standardního společenského faktoru: „Tuto drogu také
nelze brát podobně jako nějakou skleničku alkoholu, neboť její efekt trvá příliš dlouhou dobu.
Dnešní chemie psychologie jsou však schopny téměř všeho. Pokud by psychologové a sociologové
stanovili jakýsi ideál, lze se spolehnout na to, že neurologové a farmakologové už přijdou na
způsob, jak ho dosáhnout (i když lze připustit i takový ideál, který nebude nikdy možné plně
realizovat). Bezesporu by se ale tornu ideálu - blížili daleko více než v minulosti, jež se nesla ve
znamení vína, či v současnosti, kdy se pije whisky, kouří marihuana a polykají různé barbituráty.“
(s. 75).
Pokračováním Bran vnímání je druhý významný esej Heaven and Hell (1956) a kniha Mohs/za.
Writings on Psychedelics and the Visionary Experience (hinduistický termín máhša znamená
»osvobození«). Moksha představuje sebrané záznamy Huxleyho zkušeností s psychedeliky, jejichž
první, teoretickou část začal psát už v 30. letech (odtud ona představa drogy soma v Brave New
World), přičemž praktické záznamy různých zkušeností pocházejí z 50. let.
Na přelomu padesátých a šedesátých let se Huxley úzce stýkal s Timothy Learym a dalšími lidmi
z oblasti výzkumu psychedelik na Harvardově universitě, přátelil se mj. s Chaplinem, Manem
Wattsem i Jiddu Krishnamurtim, celá alternativní kultura včetně pozdějšího hnutí hippies ho
považovala za jednoho ze svých guruů.
Posledním, a pro některé i Huxleyho vrcholným dílem odrážejícím tuto problematiku je román
Island (1962), jenž zabral „dvacet let přemýšlení a pět let psaní“. Autor zde popisuje pozitivní
utopii společnosti žijící na osamělém Ostrově. Toto společenství, protipól negativní antiutopie z
Brave New World, poskytuje svým občanům ideální podmínky pro rozvoj vlastního tvůrčího
potenciálu.
Klíčovým prostředkem je tady tentokrát jakási ideální obdoba LSD‘ psychedelická houba zvaná
„moksha - medicine“. Ta hraje v románu výrazně kladnou roli a její použití je integrováno do celku
religiozní zkušenosti. Pro obyvatele ostrovní společnosti představuje hlavního průvodce na jejich
duchovní cestě, která je kombinací orientálních jógových a buddhistických metod a sakrálním
způsobem užívaných psychedelických hub.
All things, to all things
perfectly indifferent,
perfectly working together
in discord for a Good beyond
good, for a Being more
timeless in transience, more
eternal in its dwindling than
God there in heaven.
„Jestliže se otevřete této zkušenosti, výsledek je nesrovnatelně více terapeutický a přetvořující.
Takže možná celá věc se děje uvnitř naší lebky. Možná to je zcela soukromé poznání, nic
všeobecného, pouze vlastní fyziologie. Kdo by se však o to staral? Faktem ale zůstává, že tyto
zkušenosti mohou člověku skutečně otevřít oči a takto požehnat a přetvořit celý váš život... Tato
zkušenost však musí zůstat sváteční záležitostí, v každodenním životě se musíte snažit sami jinými
prostředky.“ Ačkoliv dějiny zatím ověřily spíše platnost románu Brave New World, nemyslel A.
Huxley (podle své druhé manželky Laury Huxleyové) román Island jen jako utopickou fantazii.
Považoval ho za konkrétní návod na ozdravěni světa, přestože se v roce 1946 v předmluvě k
novému vydání románu Brave New World oficíálně vzdává snah o zlepšení společnosti a obrací se
více k vlastnímu nitru.
Zkušenosti s meskalinem a později i s LSD sehrály totiž natolik důležitou roli v Huxleyově
»osvícení«, že je nakonec začal považovat za všeobecně prospěšný prostředek k záchraně lidské
duše.
V několika textech zdůrazňuje, že různé metody všech náboženství, od speciálního způsobu
dýchání v józe až po zpívání náboženských hymnů, slouží ve skutečnosti pouze k vyvolání
chemických změn v těle, především k obohacení krve větším množstvím oxidu uhličitého. Tvrdil,
že většina věřících považuje boha za ducha, k němuž lze dospět pouze cestou duchovní zkušenosti,
a proto nikdy neuvěří v možnost dosažení božského osvícení s pomocí chemických prostředků.
Jenomže - říká - „ač tak či onak, všechny naše zku šenosti jsou ve skutečnosti podmíněny
chemickými procesy, a pokud si představujeme, že některé z nich jsou čistě duchovní, čistě
intelektuální nebo čistě estetické, pak je tomu tak jen proto, že jsme si nikdy nedali tu námahu,
abychom prozkoumali i chemické procesy, které tyto zkušenosti doprovázejí“ (Heaven and Hell).
A jinde píše přesvědčivě - ovšem poněkud neuváženě - o tom, že když již jsme poznali chemické
podmínky vlastní transcedence, nemá smysl zabývat se léta meditací nebo jiným duchovním
cvičením, když totožného stavu mažeme dosáhnout během půl hodiny psychedelickou drogou. Kéž
by to bylo tak jednoduché!
Koncem roku 1963 Huxley umírá na rakovinu. V den smrti (22. 11.) požádal svou ženu Lauru o
poslední dávku LSD. Ta mu pak k jeho finálnímu psychedelickému zážitku četla pasáže z Learyho,
Ram Dassovy a Metznerovy psychedelické verze Tibetské knihy mrtvých o jasném světle prázdnoty,
aby mu takto pomohla dospět k pokojnému konci.
Aldous Huxley napsal v posledních týdnech života esej Shakespeare and Religion, jenž
představuje jakousi závěť tohoto významného literáta a filosofa 20. století: „Svět je iluzí, avšak
iluzí, kterou musíme brát vážně, protože je reálná v celé šíři ve všech aspektech reality, které jsme
schopni vnímat. Naším úkolem je probudit se. Musíme proto najít způsob, jak poznat celek reality i
v té iluzorní části, kterou jsme schopni vnímat svým omezeným vědomím výlučně orientovaným na
vlastní osobu. Nemůžeme žít bezmyšlenkovitě s přesvědčením, že tato iluze je celou realitou,
zároveň však ani nelze přemoudřele od této iluze utíkat. Neustále se proto musíme snažit být
otevření vůči možnostem, jak své vědomí rozšířit. Nemůžeme žít v izolaci od světa, který je nám
daný, nýbrž se musíme různými způsoby učit, jak ho měnit a tvořit. Příliš moudrosti škodí stejně
jako její nedostatek a my se nemůžeme uchylovat k žádným pochybným řešením. Musíme se naučit
přistupovat k realitě bez čarodějného proutku a bez knihy kouzel. Člověk musí najít způsob, jak žít
v tomto světě, aniž by se s ním ztotožňoval. Způsob žití v čase, aniž bychom se nechali časem
ovládnout.“
Jeho skonu si světová média takřka nepovšimla, protože ve stejný den byl zastřelen prezident J.
F. Kennedy. Smrtí obou mužů končí jedno období vývoje naší civilizace. Končí doba klamných
iluzí a víry ve „velká vyprávění“. Ta nehovoří o světě takovém, jakým je. ale spíše o takovém, jaký
by měl být. Lidé přestávají věřit vyprávěním, která legitimizují vládní moc a její právo omezovat
svobody individualit. Dochází ke krizi náboženství a světových ideologií. A. Huxley přispěl ke
zrodu této nové a podivné doby. Doby, které bývá charakterizovaná jako pluralitní, skeptická a
tolerantní. Možná také díky dílu a postojům Aldouse Huxleyho konstatoval v roce 1979 J. - F.
Lyotard: můžeme se jen obdivovat rozmanitosti těchto diskursivních druhů, tak jako obdivujeme
rozmanitost druhů rostlinných či živočišných.“ Spisovatel, myslitel, velký vizionář a filosof Aldous
Huxley nám v eseji Brány vnímání poskytuje fascinující svědectví o vlastním hledání a možná i
nalezení.
Jiří Horáček
Lumír Kolíbal