Aldous Huxley Věčná filozofie-II. kapitola Podstata prazákladu
Naším východiskem byla psychologická poučka "To jsi Ty".
Teď povstává zcela přirozeně metafysická otázka: "Jak je tomu s
oním To, s nímž, jak můžeš odhaliti, jsi příbuzný?"
Na tuto otázku plně rozvinutá philosophia perennsis za
všech dob a všude odpovídala stejně. Božský prazáklad každého
bytí je duchovní Absolutno. Nemůže býti popsáno pojmy
diskurzivního myšlení, avšak lidská bytost má přece (za určitých
okolností) k němu přístup bezprostředním poznáním a vnímáním.
Absolutní je Bůh bez tvaru jak v mystické řeči Hindů, tak i
křesťanů. Konečný cíl člověka, nejvyšší ospravedlnění lidské
existence, je spojivé poznání Božského prazákladu - vědění, které
jen těm je souzeno, kteří jsou ochotni sebe "umrtviti" a tímto
způsobem jaksi učiniti místo Bohu. V kterékoliv generaci jen
málokteří lidé dosahují posledního cíle své existence. Avšak
příležitost jej dosáhnout se nabízí nějakým způsobem pořád,
pokud všechny rozumné bytosti nepochopí, kým vlastně jsou.
Absolutní prazáklad každého bytí má osobní aspekt.
Působení Brahmana se nazývá Išvara. Išvara se projevuje v trojici
hinduismu a nepřímo v ostatních božstvech nebo andělech
indického Pantheonu. Podobně se podle křesťanských mystiků
projevuje nepopsatelné, bezpřívlastkové Božství v Trojici Božích
osob, kterým se smějí připisovat, avšak jen v nejdokonalejším
stupni, lidské vlastnosti jako dobrota, moudrost, milost a láska.
Konečně je Boží vtělení v lidské podobě. Toto má tytéž
povahové vlastnosti jako osobní Bůh, avšak je nuceno projevovati
jen omezenou jejich míru, protože je vázáno na tělo, které bylo v
určitém časovém údobí přivedeno na svět. Pro křesťany existovalo
jen jedno takové vtělení, ba ex hypothesi může být jen jedno. Pro
Indy mohou býti mnohá a také mnohá byla. Na Západě práv jako
na Východě představují si nazíraví lidé (mystici), kteří se ubírají
cestou zbožnosti, vtělení (inkarnaci) jako stále se obnovující
empirickou skutečnost a tímto způsobem ji bezprostředně vnímají.
Kristus je neustále plozen v duši Otcově a Krišnova hra lásky je
pseudohistorický symbol věčné psychologické a metafyzické
pravdy - skutečnosti, že v poměru k Bohu se osobní duše vždycky
jeví žensky a pasivně.
Mahajánský buddhismus učí těmže metafysickým zásadám
pomocí představy "Tří těl" Buddhových:
1. absolutní - Dharmakaja, známého též jako Prabuddha
nebo jasné světlo prázdnoty;
2. Sambhogakaja, jenž odpovídá Išvarovi nebo židovskému,
islamskému a křesťanskému osobnímu Bohu; a konečně
3. Nirmanskaja, hmotné tělo, v němž se na zemi Slovo stává
tělem jako živý, historický Buddha.
Mezi sufii jak se zdá, Al Haqq, Skutečné, platí za propast
Božství za osobním Allahem, zatímco Prorok (Mohamed) je vyňat
z historie a je považován za vtělení Slova.
Nevyčerpatelné bohatství Boží podstaty můžeme začít tušit,
když rozebíráme slovo za slovem zvolání, jimž začíná Otčenáš.
"Otče náš, jenž jsi na nebesích." Bůh je náš - náš ve stejném
vnitřním smyslu, jako nám náleží naše vědomí a náš život. Ale
Bůh není jen imanentní a náš, je také transcendentním způsobem
osobním Otcem, který miluje své tvory a kterému oni naopak jsou
povinováni láskou a věrností. "Otče náš, jenž jsi", když
posuzujeme sloveso samo o sobě, poznáváme, že imanentně -
transcendentní Bůh je zároveň tak imanentně - transcendentní
Jediný, Esencí a Původem života. A konečně je Boží jsoucnost
"na nebesích". Boží podstata je jiného druhu a neporovnatelná s
podstatou tvorů, v nichž je Bůh imanentní. To je důvod, proč
můžeme dospěti ke spojivému poznání Boha jen tehdy, když se
do určité míry připodobníme Bohu, staneme-li se královstvím
Božím, upustíme-li od svého království tvorstva.
Bůh smí býti vzýván a zřen ve všech aspektech. Jsme však
ve velkém nebezpečí, když trváme na tom, že budeme uctívati jen
jediný jeho aspekt, s vyloučením všech ostatních. Když se tedy
přibližujeme k Bohu s předem pojatým míněním, že je výlučně
osobním, transcendentním, všemohoucím vládcem světa,
vydáváme se v nebezpečí, že se zapleteme do rituálního
náboženství, do konejšivých obětí (často odpusující povahy) a do
zákonodárných zvyklostí. Těmto věcem se potom nevyhneme,
neboť je-li Bůh skutečně tam někde vně potentátem, k němuž se
nelze přiblížit, pak vskutku onen druh náboženství nejlépe
vystihuje kosmickou situaci. Nejlepší na zákonodárném ritualismu
je to, že zlepšuje chování člověka. Zmůže však jen málo, aby
změnil povahu a sám o sobě nedokáže, aby se změnilo vědomí.
Je to už daleko lepší, když transcendentního,
všemohoucího osobního Boha považujeme též za milujícího Otce.
Upřímné uctívání takového Boha mění nejen chování, ale i povahu
a dokáže dále poněkud modifikovat i vědomí. Ale úplná změna
vědomí, "osvícení", "osvobození", "vykoupení" se dostaví jen
tehdy, když si Boha představíme, jak jej líčí philosophia perennsis
- jak imanentního tak transcendentního, jak neosobního, tak
osobního - přizpůsobíme-li náboženské zvyky téže představě. (22)
Když se na Boha díváme jako na výlučně imanentního (23),
upustíme od nařizujícího náboženství a zevních praktik a
omezíme se na vnitřní světlo. Jsme pak v nebezpečí kvietismu
(24) a antimonismu (25), stojíme před nebezpečím částečné
proměny vědomí, která je neužitečná, nebo dokonce škodlivá,
protože není doprovázena změnou povahy - což je podmínkou
obsáhlé, dokonalé a duchovně plodné proměny vědomí.
Konečně je možné mysliti na Boha jako na výlučně neosobní
podstatu. Mnohým lidem připadá tato představa příliš "filozofická",
než aby je taková víra přiměla k nějakému jednání. Následkem
toho je taková představa pro ně bezcenná.
Bylo by ovšem chybné, kdybychom si mysleli, že se lidé,
kteří uctívají jediný aspekt Boží a vylučují ostatní, nevyhnutelně
musí dopustit některé z právě vyjmenovaných chyb. Neupínají-li
se tvrdošíjně k nekriticky pojatým článkům víry, vpravují-li se tiše
do toho, co se děje během nábožného rozjímání, snad Bůh, který
je jak imanentní, tak transcendentní, jak osobní, tak nadosobní,
plně se jim projeví. Vždycky snáze dosáhneme svého cíle když
nám nepřekáží nesprávné a nedostačující věroučné zásady o
správné cestě k cíli a o povaze toho, co hledáme.
Kdo je Bůh? Nemohu přijíti na lepší odpověď než "Ten, který
jest." Nic lépe neodpovídá věčnosti, kterou je Bůh. Jmenujeme-li
Boha dobrým nebo velikým nebo požehnaným nebo moudrým
nebo nějakým takovým způsobem, je to všechno už obsaženo v
oněch slovech "Ten, který jest."
Sv. Bernard.
Smyslem všech slov je vysvětlovati význam předmětu. Když
se poslouchají, umožňují posluchači, aby porozuměl významu
podle čtyř kategorií: substance, činnosti, vlastnosti a poměru. Na
příklad "kráva" a "kůň" náleží do kategorie substance, "vaří" nebo
"modlí se" patří k činnostem, "bílý" a "černý" jsou vlastnosti,
"mající peníze" nebo "vlastnící krávy" náleží ke kategorii poměru.
Není však žádný druh substance, který náleží Brahmanovi, žádná
společná rodina. Nemůže být označen slovy, která znamenají
"bytí" v běžném slova smyslu a označují kategorii věcí, aniž může
být označen vlastností nebo činností, neboť nemá žádné - "je v
klidu, bez údů a činnosti" jak se praví v Písmech - ani nemůže být
osvětlen jako poměr, neboť je "bezčasový" a není objektem
něčeho kromě sama sebe. Následkem toho nemůže být definován
slovem nebo myšlenkou. Jak je psáno ve svatých Písmech, je
Jediným, "před kterým všechna slova ustupují."
Šankara.
Z Bezejmenného povstalo nebe i země; Pojmenované je jen
matkou, která vytahuje deset tisíc tvorů, každého svým
způsobem. Vskutku "jen ten, kdo se navždy osvobodil od tužeb,
může zříti tajné kořeny všeho." Kdo se nikdy neoprostil od tužeb,
může viděti jen následky.
Lao-tse (26)
Jedna z největších milostí v tomto pomíjejícím životě jest,
vidí-li člověk tak jasně a chápe-li tak hluboce, že Boha vůbec
nemůže pochopit. Takové duše jsou na tom asi tak, jako svatí v
nebi, kde tito zažívají Boha co nejdokonalejším způsobem a
zároveň co nejjasněji poznávají, že zůstává nekonečně
nepochopitelný. Neboť, kdo má méně jasný pohled, nepoznává
tak jasně jako ti ostatní a v té míře je předčí v pohledu.
Sv. Jan z Kříže.
Když jsem vyplynul z Boha, zvěstovali mně všechny věci:
"Je Bůh" (osobní Tvůrce). Avšak to mně nemůže učinit blaženým,
protože tím sebe poznávám jako tvora. Ale při osvícení...jsem více
než všichni tvorové; nejsem ani Bůh, ani tvor, ale jsem, čím jsem
byl a čím mám zůstat nyní až na věky. Tu nastává ve mně obrat,
který mne má pozdvihnout nad všechny anděly. Tímto obratem
stávám se tak bohatým, že mi už nedostačuje ten Bůh, který jest
jen Bohem ve svých Božských dílech. Tu jsem, čím jsem byl, tu
mě ani neubývá, ani nepřibývá. Neboť tu jsem ono nepohnutelné,
které hýbá vším. Zde nenachází Bůh příbytek v člověku, neboť
člověk svou chudobou znovu nabyl, čím byl a čím na věky má
zůstat. Zde je Bůh v Duchu přijímán.
Eckhart (27)
Božství opustilo všechny věci; je tak chudé, nahé a prázdné,
jakoby vůbec nebylo; nic nemá, nic nechce, nic nepotřebuje,
nepracuje, nerodí. Bůh má v sobě věno a nevěstu, Božství je toho
prosto, jako by vůbec nebylo.
Eckhart (28)
Můžeme poněkud porozuměti tomu s čím máme zkušenost,
vezmeme-li v úvahu podobné případy, které jsou v oblasti našich
zkušeností. Tak vztahy mezi světem a Bohem a mezi Bohem a
Božstvím zdají se podobati aspoň do určité míry vztahům, které
jsou mezi tělem (a jeho prostředím), a psychou a mezi psychou a
duší. Ve světle našeho vědění o druhém případu, - a není to
bohužel mnoho, co víme - můžeme si snad učiniti o prvém nikoliv
beznadějně nedostačující představu.
Duch ovlivňuje tělo čtverým způsobem - nevědomě, oním
neuvěřitelně jemným, fysiologickým rozumem, který Driech uvádí
pod jménem "netelechie"; vědomě pomyslnými volenými akty; opět
nevědomě odrazem na psychický organismus citovaných stavů,
které nemají nic společného s orgány, na něž zpětně působí; a
vědomě nebo nevědomě při některých "nadnormálních" projevech.
Vně těla může být hmota ovlivněna duchem dvěma způsoby - za
prvé tělem - a za druhé "nadnormálním" pochodem, který byl
nedávno proveden v laboratořích a byl nazván "PK - působením".
Stejným způsobem se může duch uvésti do spojení se sobě
rovným, buď nepřímo, že nutí tělo vůlí, aby provádělo takové
symbolické činnosti jako mluvení nebo psaní; nebo potom
"nadnormálním" způsobem, bezprostředním čtením myšlenek,
telepatií a "mimosmyslovým vnímáním".
Všimněme si nyní těchto vztahů poněkud podrobněji. V
určitých oblastech pracuje fysiologický rozum z vlastní vůle. Jako
když například řídí nikdy nepřestávající pochody dýchání nebo
trávení. Jinde působí z rozkazu vědomého ducha, když silou vůle
provádíme nějaký úkon, avšak nechceme ani nemůžeme říditi
příslušné svaly, žlázy, nervy a cévy, které představují prostředky k
dosažení cíle. Zdánlivě jednoduše probíhající mimikry velmi dobře
ilustruje mimořádný ráz schopností fyziologického rozumu.
Jestliže papoušek, který (dobře rozumějte, si při tom vystačí s
ptačím zobákem, jazykem a hrdlem), napodobuje hlásky, které
pronášejí rty, zuby, patro a hlasivky vyslovujícího člověka, co se
vlastně děje? Když dosud neznámým způsobem na požádání
vědomého ducha reaguje tak, aby napodobil v paměti uloženou
vzpomínku nebo v tu chvíli vnímanou událost, uvádí fysiologický
rozum do pohybu velký počet svalů a koordinuje jejich práci s tak
vybranou zručností, že výsledek toho je více či méně dokonalá
kopie originálu. Kdyby pracoval na své vlastní úrovni, bylo by zcela
nemožné vědomému duchu nikoliv jen pouhého papouška, ale i
duchu nejvýš nadané lidské bytosti, aby rozřešil tak
komplikovanou úlohu.
Jako příklad třetího druhu, jímž náš duch působí na hmotu,
můžeme uvést všeobecně známou "nervozní poruchu trávení". U
jistých lidí projevují se příznaky dyspepsie, když je vědomý duch
rušen takovými negativními pocity jako je strach, závist, vztek
nebo nenávist. Tyto city platí událostem nebo osobám ve vnějším
okolí, ale nějakým způsobem působí nepříznivě na fysiologický rozum
a způsobují kromě jiného též nervozní poruchu trávení. Četné
tělesné závady od tuberkulosy a žaludečních vředů až k srdečním
chorobám a dokonce k zubním kazům, jsou v úzkém vztahu
nežádoucích stavů vědomého ducha. Naproti tomu ví každý lékař,
že klidný a veselý pacient se mnohem snáze uzdraví než jiný,
který je rozčilen a sklíčen.
Nakonec přejdeme k pochodům, jako k léčení modlitbou a
zrušení přitažlivosti zemské - k nadnormálním a zvláštním
pochodům, které však přesto jsou potvrzeny hromadnými, těžko
vyvratitelnými důkazy. Jak uzdravuje víra (ať už v Lurdech nebo v
hypnotiserově místnosti), jak mohl svatý Josef nedbat zákonů tíže,
nevíme. (Ale uvědomněme si, že jsme stejně nevědomí, pokud se
týče vztahů mezi tělem a duchem při dennodenním jednání.)
Stejně tak si nedovedeme udělati obrázek o modu operandi o tom,
co profesor Rhine nazývá působením PK (29). Přesto se zdá
skutečností, že jsou nepochybně prokázány duchovní stavy
určitých individuí, jimiž určují, jak mají padnout kostky. A může-li
být působení PK předváděno v laboratoři a měřeno statistickými
metodami, pak je zřejmé, že může být značně vystupňována
vnitřní pravděpodobnost porůznu se vyskytujících anekdetických
svědectví o přímém působení ducha na hmotu nejen uvnitř těla,
ale i na vnější svět. Totéž platí o "mimosmyslovém vnímání".
Pravděpodobné důkazy se neustále vyskytují. Avšak věda stále
není sto, aby se chopila ojedinělého příkladu. Zatím, co vytváříme
své metodologické neschopnosti kriterium pravdy, dogmatičtí
vědci pranýřují všechno, co se nachází mimo dosah jejich
omezené schopnosti, jako neskutečné a dokonce nemožné.
Avšak, bude-li se moci znovu provésti test o "mimosmyslovém
vnímání" za normovaných podmínek, dostane se předmět do
oblasti zákona pravděpodobnosti a dosáhne (avšak za jakého
rozhořčeného odporu!) jistého vědeckého rázu.
Takové povahy jsou, řečeno střízlivě a stručně, naše
nejdůležitější znalosti o schopnosti ducha ovlivňovat hmotu. Co
smíme vyvoditi z toho skromného vědění o sobě samých
vzhledem k téměř dokonalé nevědomosti o Božském předmětě?
Především vzhledem ke stvoření. Může-li lidský duch
bezprostředně ovlivňovat hmotu, a to nejen uvnitř, ale i mimo tělo,
pak nutno připustiti, že Božský, ve vesmíru imanentní nebo vesmír
transcendující duch je schopen vtisknouti tvaru dříve existujícímu
chaosu beztvaré hmoty nebo snad dokonce vytvořiti zároveň
substanci i tvary nějakým myšlenkovým pochodem.
Když byl vesmír jednou stvořen a Božským způsobem
zformován, musí být udržován. Nutnost pokračujícího nového
tvoření světa je zřejmá, podle Descarta (30) "když uvažujeme o
podstatě času a trvání věcí. Neboť to i ono je takového druhu, že
části obojího nejsou na sobě závislé a nikdy současně neexistují.
Tak například nám vyplývá nutně z naší nynější existence, že
budeme existovat ještě příští okamžik, kdyby nás nějaká příčina,
například ta, která nás na počátku stvořila, neustále tak říkajíc
nereprodukovala, to znamená kdyby nás nekonservovala (31)."
Zde bychom mohli předpokládat něco, co na kosmické úrovni
odpovídá onomu fysiologickému rozumu, který plní bděle svou
úlohu, který udržuje těla lidí a zvířat v mezích účelného chování.
Vskutku můžeme oprávněně fysiologický rozum považovat za
zvláštní aspekt všeobecného nově tvořícího Logosu. Kdybychom
použili čínského slovního pokladu, řekli bychom, že tento rozum je
Taem, jak se projevuje na stupni žijících těl.
Tělo lidské bytosti je ovlivňováno dobrými nebo špatnými
stavy ducha, který v něm sídlí. Podobně existence Božské radosti
a dobré vůle Božské povahy v srdci věcí může být považována za
jeden z důvodů, proč nemoc světa, ačkoliv je chronická,
neukázala se být smrtelnou. A jestliže v psychickém vesmíru je
jiná, nadlidská mnohotvárnost vědomí, pronásledovaná zlými,
sobeckými a rebelantskými myšlenkami, bylo by to možné
vysvětlení pro zcela extravagantní nepravděpodobnou zlobu v
lidském chování.
Skutky, které náš duch provádí silou vůle, jsou vykonány
buď pomocí fysiologického rozumu a těla nebo zcela výjimečně v
omezené míře přímými "nadnormálními" schopnostmi, jako je
působení PK. Podobně psychické situace, které si přála Boží
prozřetelnost, by mohly být způsobeny nepřetržitě tvořícím
duchem, který udržuje vesmír, v kterémžto případě podle všeho
prozřetelnost pracuje zcela přirozenou cestou. Nebo pak, úplně
výjimečně může Božský Duch přímo působiti na vesmír, - jaksi z
vnějšku, - přičemž působení prozřetelnosti a dary milosti se budou
jevit jako zázraky. Stejným způsobem může dát Božský duch
přednost tomu, aby se spojil s konečným lidským duchem buď
manipulací světa člověka a věcí způsoby, které bude v tu chvíli
dosažitelný duch považovat za závažné, nebo potom přímou
sdělovací cestou, podobnou přenášení myšlenek.
Bůh, Tvůrce a ustavičný Znovutvořitel světa "wird und entwird"
(stává se a přestává být"), jak se vyjádřil Eckhart. Jinými
slovy, On jest, aspoň do určité míry, v čase. Časovým Bohem by
mohla být bytost tradičního hebrejského Boha starého zákona.
Nebo pak by mohl být omezeným Božstvím, asi toho druhu, jak Jej
popsali někteří theologové filosofického směru v tomto století.
Nebo ve vzniku obsažený Bůh, který neduchovně začíná u alfa a
stává se postupně božštější tou měrou, jak přechází kolem aeóny
směrem k hypothetickému omega. (Proč má pohyb směřovati k
více a k lepšímu spíše než k méně a k horšímu, vzhůru místo dolů
nebo ve vlnovém pohybu, kupředu místo dokola, to opravdu
nevíme. Není jasno, proč Bůh, který je výlučně časový, - Bůh,
který se jen stává a nemá ve věčnosti základ, - by neměl být právě
tak úplně vydán na pospas času, jako jednotlivý, od duše
oddělený duch. Bůh, který se stává, je taky Bohem, který nebude
existovat, a je to odtělení, které snad nakonec vítězí, takže
poslední stav odtěleného Božství je horší než snad je první.
Prazáklad, z něhož pochází mnohostranná a časem
podmíněná psycha, je jednoduché, bezčasové jsoucno. Tím, že
nabudeme čisté srdce a staneme se chudí duchem, můžeme toto
jsoucno odkrýti a s ním se ztotožniti. V duši nevlastníme jen
spojivé poznání Božského prazákladu, nýbrž také Jím jsme.
Podobně má Bůh, který je v času, svůj základ ve věčném
Nyní Božství, bez jakéhokoliv projevu. V Bohu mají věci, život a
lidský duch své bytí, naproti tomu pomocí Boha se vyvíjejí, a
smyslem tohoto vývoje jest návrat k věčnému prazákladu.
Nyní vás prosím, při věčné a nepomíjející pravdě a při své
duši, pochopte toto,...co jsem nikdy neřekl. Bůh a Božství jsou tak
rozdílné jako nebe a země...Nebe je tisíce mil vysoko nad zemí.
Právě tak vysoko je Božství nad Bohem. Bůh se stává a přestává
existovat (Gott wird und entwird)....Kdo tomu kázání porozuměl,
tomu blahopřeji. I kdyby tu nikdo nebyl, musel bych přesto kázat
pro toto obětiště.
Eckhart (32)
Jako svatý Augustin byl Eckhart do určité míry obětí svého
literárního nadání. Le style c est l homme. Nepochybně. Ale též
obráceně je ta věta částečně pravdivá. L homme c est le style.
Protože máme schopnost psát zvláštním způsobem,
připodobňujeme se svému způsobu psaní. Přetváříme se do
věčného obrazu své zvláštní výmluvnosti. Eckhart byl jedním z
otců německé prózy a jeho nově objevené mistrovství silného
výrazu jej pokoušelo, aby se odvážil extrémních posic - aby hledal
v oblasti doktrin věrný obraz svých silných a příliš vznícených vět.
Takové tvrzení jako je předešlé uvádí k domněnce, že pohrdá tím,
co nazývají učitelé Vedanty, "nižším poznáním" Brahmana (jako
osobního Boha, ne jako absolutního prazákladu všeho). Ve
skutečnosti však Eckhart uznává, právě jako učitelé Vedanty, nižší
poznání jako pravé a považuje uctívání osobního Boha za nejlepší
přípravu na sjednocující poznání Božství. Nemělo by se
zapomínat, že vedantský a mahajanskobudhistický Bůh bez
přívlastků je v křesťanské a sufijské mystice Prazákladem všech
bytostí, které má osobní Bůh a inkarnace (vtělení Boží). "Bůh není
dobrým, já jsem dobrý", (33) praví Eckhart svým mocným a
přehnaným způsobem; chtěl vlastně říci toto: "Jsem dobrý pouze
lidským způsobem; Bůh je vysoko povznesen nad tuto míru
dobroty. Božství jest, a tato jeho existence obsahuje v esenci a v
principu dobro, lásku, moudrost a všechny ostatní vlastnosti."
Podobně není Božství pro zastánce věčné filosofie nikdy
pouhým Absolutnem akademické metafyziky, nýbrž ještě něčím
čistším a dokonalejším, něčím, co nutno uctívati ještě s větší
úctou než osobního Boha nebo lidskou inkarnaci. Je to podstata, u
níž je možné, aby vnímala nejvnitřnější uctívání. Vůči ní je třeba
dodržovati klopotnější a vytrvalejší kázeň, než jakou vnucuje
církevní autorita, máme-li dospěti k onomu spojivému poznání,
které představuje poslední cíl lidského života.
Podle představ našeho rozumu je rozdíl a rozlišuje se mezi
Bohem a Božstvím, mezi činností a klidem. Plodná podstata osob
stále působí v živém rozlišování. Ale jednoduché bytí Boží je svou
povahou věčný klid Boží a všech stvořených věcí.
Ruysbroeck (34)
(Vzhledem ke skutečnosti, kterou mystik spojivě vnímá)
nemůžeme mluvit ani o Otci, Synu a Svatém Duchu, ani o
nějakém stvoření, nýbrž jen o jediné podstatě, která tvoří
pravlastní substanci Božských osob. Tam jsme byli všichni jedno
před naším stvořením, neboť to byl náš prazáklad. Tam je Božství
jako jednoduchá esence bez činnosti.
Ruysbroeck.
Svaté světlo víry je tak čisté, že ve srovnání s ním zvláštní
světla jsou jen nečistotami, a dokonce vidění svatých, Panny
Marie a zjevení Ježíše Krista v jeho lidství jsou překážkou na
cestě ke zření Boha v jeho čistotě.
J. J. Olier.
Toto poslední tvrzení mělo by trochu překvapit, zvláště proto,
že pochází od zbožného katolíka z doby protireformace.
Musíme si však připomenout, že Olier, člověk, který žil jako světec
a byl jedním z nejvlivnějších náboženských učitelů sedmnáctého
století, tu mluví o stavu vědomí, k němuž dospějí málokteří. Těm,
kdo se nacházejí na obvyklých úrovních bytí doporučuje jiné způsoby
poznání. Jednomu ze svých duchovních žáků poradil jako
opravný prostředek k dílům svatého Jana z Kříže a jiných
zastánců čisté mystické theologie, aby si přečetl zjevení svaté
Gertrudy o vtělení a dokonce o fysiologickém aspektu Božství.
Podle Olierova mínění, právě jako podle názorů většiny
katolických a indických duchovních vůdců jest čistým bláznovstvím
doporučovati uctívání Boha bez tvaru lidem, kteří jsou schopni
porozuměti jedině osobním a vtěleným aspektům Božského
prazákladu. To je zcela rozumný postoj, a my jsme oprávněni
použíti politiky, která se s tím shoduje - předpokládajíce, že si
jsme stále jasně vědomi toho, že použití této politiky je
doprovázeno určitými duchovními nebezpečími a nevýhodami.
Povaha těchto nebezpečí a nevýhod bude vyložena a rozebrána v
následující kapitole. Prozatím stačí uvést varovná slova Philonova:
"Kdo věří, že Bůh má nějakou vlastnost a není jediným, neškodí
Bohu, nýbrž sobě."
Miluj Boha takového jaký je: Nebůh, Neduch, Neosoba, Neobraz;
je něčím více, je čistým, jasným Jediným, odloučeným od
veškeré dvojnosti, a v tomto Jediném se máme věčně nořiti z
Ničeho k Ničemu.
Eckhart (35)
Co Eckhart popisuje jako čisté jediné, jako absolutního Ne
Boha, v němž se musíme nořiti z Ničeho k Ničemu, to se jmenuje
v mahajanském buddhismu jasným světlem prázdnoty. Následuje
část formule, jíž tibetský kněz oslovuje umírajícího:
Ó, ty vznešeného zrodu, nyní přišel čas, kdy máš hledat cestu.
Tvůj dech má právě ustati. V minulosti tě postavil učitel před
Jasné světlo. A nyní je máš zažíti ve tvaru bardo (je to přechodné
stadium hned po smrti, během něhož je duše vedena, nebo sama
sebe vede, aby ve shodě se svým životem na zemi zvolila svůj
budoucí život). V onom stavu bardo jsou všechny věci jako bezmračné
nebe a nahý neposkvrněný rozum se podobá průhledné
prázdnotě bez obsahu nebo střediska. V tomto okamžiku poznej
sama sebe a zůstaň v onom stavu. Také já tě nyní stavím před
Jasné světlo.
Tibetská kniha mrtvých (36)
Když se vrátíme dále nalezneme v jedné z nejrannějších
upanišad klasický popis absolutního Jediného jakožto
nadbytostného nic.
Význam Brahmana se vyjadřuje neti neti (ne tak, ne tak),
neboť kromě toho, že říkáš, to není tak, není nic. Jeho jméno je
přece "skutečnost skutečnosti". To znamená, že smysly skutečně
jsou a Brahman je jejich skutečností.
Brhadaranjaka - Upanišad.
Jinými slovy, je hierarchie skutečnosti.
Mnohost denně prožívaného světa jest relativní skutečnost,
která je na své úrovni nepopiratelná. Avšak tuto relativní skutečnost,
kterou vlivem nesrovnatelné odlišnosti její věčné podstaty,
nebudeme asi nikdy moci definovat, můžeme přesto vnímati.
Následující citát má velkou historickou důležitost, především
proto, že dílo Mystická theologie a Boží jméno onoho spisovatele
pátého století, který psal pod jménem Dionýsius Areopagita,
zjednala středověkému křesťanstvu styk s novoplatonismem a s
metafysickou disciplinou Indie. V devátém století přeložil obě knihy
Scotus Erigena do latiny a od té doby jejich vliv hluboce a
blahodárně pronikl do západních filosofických spekulací a do
západního náboženského života. Byla to autorita Dionýsia
Areopagity, na níž se odvolávali křesťanští zastánci věčné
filosofie, když byli ohrožováni (a oni byli stále ohrožováni) těmi,
jejich hlavní zájem platil obřadu, zákonu a církevní organizaci. A
protože Dionýsius byl omylem považován za žáka svatého Pavla,
kterého tento světec obrátil na víru v Athénách, nabyla jeho
autorita téměř apoštolského významu. Podle katolických pravidel
hry nemohlo být odvolání na Dionýsia jen tak odsunuto stranou, a
to ani těmi, pro něž knihy znamenaly méně než nic. A tak museli
být trpěni i ti, kdo se v šílené přepjatosti ubírali cestou Dionýsiovou.
A když už jednou mohli svobodně nésti ovoce svého
duchovního života, dosáhl určitý počet z nich tak dokonalého
stupně svatosti, že ani vůdcové španělské inkvizice nedokázali
poraziti strom, na němž vyrostly takové květy.
Jednoduchá, absolutní a nezvratná tajemství svaté pravdy
jsou skryta v přejemné temnotě onoho mlčení, které se tajně
zjevuje. Neboť tato temnota, ačkoliv je to nejhlubší stupeň tmy,
jest přesto zářivě jasná. A protože se nedá hmatat ani vidět,
poskytuje našemu slepému duchu svou nádherou více než plnost
transcendentní krásy...Mimořádně toužíme, abychom zůstávali v
této průhledné temnotě a pomocí našeho nevidění a našeho
nepoznávání viděli Toho, který je nad naší schopností vidět a
poznávat a - právě tím, že ho ani nevidíme ani nepoznáváme.
Neboť to znamená skutečně vidět a poznávati a pomocí
odevzdání všeho chváliti toho, který je nad vším. To je umění
podobné práci těch, kteří z kamene vytesávají věrný obraz
skutečnosti. Odstraňují všechno, co brání jasnému poznání
skrytého tvaru a zjevují skrytou pravdu abstrahováním. Neboť, jak
věřím, je případnější, Jej chváliti ubíráním místo připisováním
vlastností. Připisujeme mu vlastnosti, které začínají u
všeobecných pojmů a přes mezistupně dospíváme k
jednotlivostem. Ale zde mu odnímáme všechno, neboť od jednotlivostí
vystupujeme k všeobecným pojmům, abychom mohli
otevřeně poznati nepoznatelné, jež je skryto ve všech
poznatelných věcech a se všemi poznatelnými věcmi. A pak
poznáváme onu temnotu nad bytím, která je skryta za každým
přirozeným světlem.
Dionýsius Areopagita (37)
Svět, jak se jeví zdravému lidskému rozumu pozůstává z
neurčitého množství ze sebe vyplývajících a domněle příčinně
svázaných událostí týkajících se neurčitého počtu jednotlivých,
individuálních věcí, existencí a myšlenek, zatím, co celek
představuje domněle řízený kosmos. Právě popisování výkladu a
ovládání tohoto vesmíru zdravého lidského rozumu vyvinuly se
lidské řeči.
Chceme-li z jakéhokoliv důvodu mluviti o světu, ne jak se
jeví zdravému lidskému rozumu, nýbrž jako o něčem nepřetržitém,
poznáváme, že nevystačíme s tradičními větnými pravidly a se
slovním podkladem. Matematici jsou proto nuceni, aby vynalézali
ze základu nové soustavy symbolů pro tento účel. Ale Božský
prazáklad všeho bytí není jen pouhá nepřetržitost, nýbrž je také
mimo čas. Není jen stupněm, nýbrž i druhem rozdílným od oblastí,
v nichž dostačuje tradiční řeč a matematický způsob vyjadřování.
Tím se vysvětluje, proč jsou ve výkladech věčné filozofie tak časté
paradoxy a slovní přepínání. Až dosud nikdo nevymyslel duchovní
počet (podle příkladu integrálního počtu), který by nám dovolil
logicky mluvit o Božském prazákladu a o světě jako o zjevení.
Zatím musíme mít trpělivost s jazykovými zvláštnostmi těch, kteří
jsou nuceni, aby popisovali kategorii zážitků, pojmy soustavy
symbolů, které se vztahují na skutečnosti jiných a zcela odlišných
kategorií.
Když tedy jde o úsporné adekvátní zobrazení věčné
filozofie, vzniká semantický problém, který je konec konců
neřešitelný. Tuto skutečnost musí mít stále na paměti ti, kdo čtou
tyto formulace. Jen tak budou moci aspoň vzdáleně porozumět
tomu, co tu je řečeno. Jako příklady mohou sloužit negativní
definice transcendentního a imanentního prazákladu všeho bytí. V
takových tvrzeních jako Eckhartových se Bůh staví na roveň
Ničemu. A v jistém smyslu je přirovnání správné, neboť Bůh není
žádná věc. Po Scotem Erigenou použitém výroku - Bůh není
Něco, nýbrž je To. Jinými slovy můžeme o prazákladu říci, že je
zde, ale nemůžeme ho určiti jako něco, co má vlastnosti. To
znamená, že diskurzivní vědění o prazákladu právě jako všechno
úsudkovou formou získané vědění je více či méně vzdáleno
skutečnosti bezprostředního zážitku. Je to paradoxní vědění a
musí jím být se zřetelem k osobité povaze naší řeči a normálních
myslících forem. Bezprostřední poznání prazákladu lze dosáhnout
jen sjednocením. Sjednocení se dosahuje zničením já, které samo
sebe pozoruje, které je přehradou mezi "Ty" a "To". (38).
25. 1. 1959
2024 ©