A.Huxley Věčná filozofie V. kapitola Láska (Charitas) (82)

A.Huxley Věčná filozofie V. kapitola
Láska (Charitas) (82)  

Kdo nemiluje, Boha nepoznal; neboť Bůh je láska.
I. Jan IV. 8
Láskou může býti dosažen a podržen, ale myšlenkami nikdy.
Mrak nevědomosti
Kdokoliv studuje, aby dosáhl ponoření (tj. spojivé poznání),
měl by začíti tím, že by se sebe zkoumavě ptal, kolik miluje.
Vždyť láska je hybnou silou ducha (machin mentis), která jej ze
světa vytahuje a pozdvihuje.
Sv. Řehoř Veliký (83)
Astrolabium tajemství božího je láska.
Džalal-al-din Rumi.
Tak je to správné, bohové!
Jen vždy rychle bujnému, rozkoší opojenému
muži, který váš příkaz nohama šlape a nechce
vidět, protože nemiluje, dejte pocítit svou moc.
Shakespeare (84)
Láska je neomylná. Nedopouští se chyb, neboť všechny
omyly způsobuje nedostatek lásky.)
William Law.
Můžeme milovat jen to, co známe, a nemůžeme dokonale
poznávat, co nemilujeme. Láska je způsob poznávání. Když je tato
láska dostatečně nesobecká a silná, stane se poznání spojivým
poznáním a tak nebude vlastnosti neomylnosti. Kde není
nesobecká láska (nebo kratčeji řečeno milosrdenství) tam je
sebelásky plné předsudků, a proto jen částečné a znetvořené
poznání jak našeho já, tak světa věcí, existencí, psych a duší
mimo já. Rozkoší opojený muž "nohama šlape příkaz Boží" - to
znamená, že podrobuje přírodní a duševní zákony svým chtíčům.
Proto "nemiluje" a je neschopen poznávat. Jeho slepota je konec
konců dobrovolná. Jestliže nemůže vidět, je to proto, že "nechce
vidět". Takové dobrovolné slepotě odpovídá nevyhnutelně záporná
odplata. Po Hybridě přichází Nemesis - často nápadným
způsobem, jako když svým já oslepený muž (Macbeth, Othello,
Lear) upadne do léčky, kterou mu nastražila vlastní hrdost, jeho
žádostivost, nebo jeho svévolná ješitnost. Osud se však naplňuje
také méně nápadným způsobem. Moc, štěstí a pověst mohou
vydržet až do konce. Ale budou vykupovány za cenu stále
vzrůstajícího nedostatku milosti a osvícení, stále vzrůstající
neschopnosti uniknouti nyní a v záhrobí z dusivého vězení já a
oddělenosti. Chování kardinála Richelieu na smrtelném loži nám
ukazuje, jak hluboká je duchovní nevědomost, kterou jsou trestáni
ti, "kdo šlapají po příkazech Božích". Kněz, který mu poskytoval
útěchu, vybídl velkého muže, aby připravil svou duši na blížící se
zkoušku a odpustil svým nepřátelům. "Neměl jsem nikdy nepřátel",
odpověděl kardinál se samolibou slepostí, kterou utvářely roky
intrik, lakoty, ctižádosti tak absolutně, jako jeho moc "vedle moci
státní". Jako Napoleon, ale jiným způsobem "cítil moc bohů",
protože se zdráhal pociťovat milosrdenství a tak nepoznával
celou pravdu o vlastní duši a o všech věcech.
Zde na světě je láska k Bohu lepší než poznávání Boha,
avšak jest naproti tomu lepší poznávat nižší věci než je milost.
Tím, že je poznáváme, pozdvihujeme se jaksi na úroveň svého
rozumu, zatím, co láska k nim nás má k tomu, abychom se k nim
snižovali a snad se stali jejich služebníky, jako je lakomec sluhou
svého zlata.
Parafráze jednoho místa ze sv. Tomáše Akvinského
Tato poznámka se zdá být na první pohled neslučitelná s
předešlým. Ve skutečnosti však sv. Tomáš pouze činí rozdíl mezi
různými formami lásky a poznání. Jest lepší Boha milovati -
poznávati, než prostě o něm věděti bez lásky a četby
theologických traktátů. Zlato naproti tomu nikdy nemůže být
poznáno láskou, a rovněž ne lakotou lakomcovou, nýbrž buď zcela
abstraktně, jak to činí vědecký pracovník, nebo potom
nesobeckou láskou-poznáním umělcovým nebo divákovým, který
miluje-poznává práci zlatníkovu, buď pro její cenu zlata, nebo
prostě proto, že je krásná. A stejně je tomu se všemi stvořenými
věcmi, existencemi a psychami. Je špatné milovati-poznávati je s
egocentrickou připoutaností a žádostivostí. Nejlepší však je, když
se doplňuje abstraktní poznávání bez žádostivosti a nesobeckou
láskou-poznáním, naplněné estetickou radostí nebo
milosrdenstvím nebo oběma dohromady.
Dělám modlu ze samotné pravdy. Vždyť pravda bez
milosrdenství není Bohem, nýbrž modlou, kterou nesmíme milovat
ani uctívat.
Pascal
Nějakým druhem filologické náhody (která pravděpodobně
nebyla náhodou, nýbrž subtilním působením v člověku hluboko
zakořeněného sklonu k nevědomosti a duchovní temnotě) vyvinulo
se slovo charity (milosrdenství) v moderní anglické řeči v
synonymum almsgiving (poskytování almužen). Téměř nikdy se už
nepoužívá v původním významu nejvyšší a Božské formy lásky.
Pro toto ochuzení naší v nejlepším případě nedostačující slovní
zásoby psychologických a duchovních výrazů muselo slovo love
(láska) na sebe vzíti doplňkovou tíhu. "Bůh je láska" opakujeme
hladce, právě tak jako, že "musíme milovati své bližní jako sebe".
Ale "láska" znamená na neštěstí právě tak to, co se stává, když
se na plátně zaníceně srazí dva close-ups, jako to, co se děje,
když nějaká John Woolman nebo Petr Claver se strachuje o
černošské otroky, protože jsou chrámem Ducha svatého - právě
tak to, co se děje, když davy lidí křičí a zpívají ve Sportovním
paláci, jako to, co se děje, když se nazíravý poustevník ponoří do
modlitby čistého nazírání. Dvojí význam slov vede ke zmatku v
myšlení. Pokud se týče lásky přispívá toto slovo ke zmatku v
myšlení právě tím, že slouží cílům neznovuzrozeného a
rozdvojeného lidstva, které je rozhodnuto získati z obou světů to
nejlepší - to jest údajně sloužit i Bohu, avšak ve skutečnosti
sloužiti Mammonu, Marsu nebo Priapovi.
Systematicky nebo v krátkých aforismech a podobenstvích
popsali mistři duchovního života povahu pravého milosrdenství
(lásky) a rozeznávají je od jiných nižších forem lásky. Především
je milosrdenství (láska) nesobecká, nehledá odměny, nedá se
zmenšit zlou oplátkou za své dobro. Bůh má být milován pro něho
samotného ne pro své dary. Osoby a věci mají být milovány pro
Boha, protože jsou chrámem Ducha svatého. Ostatně protože je
nesobecké, musí být milosrdenství nutně univerzální.
Láska nehledá příčiny, nehledá ovoce krom sebe. Je si
vlastním plodem, je si užitkem. Miluji, protože miluji. Miluji,
protože smím milovat. Ze všech hnutí a sklonů duše je láska
jediná, pomocí níž tvorstvo, i když ne na této úrovni, vstupuje do
spojení s Bohem a může vrátit něco, podobného tomu co
přijalo...Když Bůh miluje, žádá jen, aby byl milován, neboť ví, že
láska oblaží všechny, kdo Jej milují.
Sv. Bernard
Protože láska nemá žádné vedlejší účely, nechce nic než
aby vzrůstala, protože jí všechno slouží jako olej plameni. Musí
míti co chce, a nemůže být zklamána, neboť všechno (včetně
nedostatku lásky ze strany milovaného) jí pomáhá přirozeně, aby
žila svým způsobem a dokonala vlastní dílo.
William Law
Ti, kdo o mně zle mluví, jsou v skutečnosti mými dobrými
přáteli.
Budu-li pomlouván a nebudu-li chovati ani nepřátelství ani
náklonnost,
vzroste ve mně moc lásky a pokora, kterou zrodí nezrozený.
Kung-čia-Ta-ših
Avšak všichni lidé chtějí vidět Boha očima jako vidí krávu, a
chtějí milovati Boha jako milují krávu. Tu miluješ pro mléko a sýr
a pro vlastní užitek. Tak činí všichni lidé, kteří milují Boha kvůli
bohatství nebo kvůli vnitřní útěše. Nemilují Boha správně, neboť
milují Boha kvůli vlastnímu požitku. Vpravdě pravím všechno,
čemu v duchu dáváš přednost, co neobsahuje Boha, ať je to
sebelepší, stane se ti překážkou k nejbližší pravdě.
Eckhart (85)
Žebrák, ó Pane, žádám od Tebe víc než tisíc králů by chtít
mohlo. Každý něco chce, co od Tebe si vyprošuje. Já přicházím,
bych Tebe prosil, Tobě bych moh sebe dát.
Ansari z Horatu.

Nebudu mít nic společného s láskou vůči Bohu, nebo v něm.
To je láska se kterou se pravá láska nesnáší. Vždyť čistá láska je
Bůh sám.
Sv. Kateřina Janovská
Jako matka, i když její život je v nebezpečí ochrání svého
syna, svého jediného syna, tak nechť vládne bez omezení dobrá
vůle v celém světě, nahoře, dole, kol dokola, bez překážky,
nesmíchaná s nějakým pocitem různých nebo vzájemně se
potírajících zájmů. Když člověk stále vytrvává v tomto rozpoložení
ducha, pokud je bdělý, splnilo se úsloví: "Dokonce na této zemi
se nalezla svatost."
Metta Suttra.
Uč se stejným okem pohlížeti na všechny bytosti a zříš Já
ve všem.
Srinad Bhagavatam
Druhým znakem lásky (charitas) je, že na rozdíl od nižších
forem lásky, není citem (afektem). Začíná jako úkon vůle a
dokonává se jako čistě duchovní vnímání, jako sjednocující
láska-poznání esence jejího objektu. Všichni by měli pochopit, že
pravá láska k Bohu nespočívá v prolévání slz ani v oné sladkosti
a něžnosti, po níž toužíme, poněvadž nás utěšuje, nýbrž v tom,
že sloužíme Bohu spravedlně, celou silou duše a s pokorou.
Sv. Terezie.
Hodnota lásky nepozůstává v přehnaných citech, nýbrž v
odpoutanosti, trpělivosti ve všech zkouškách k vůli Bohu, kterého
milujeme.
Sv. Jan z Kříže
Láskou nerozumím nějakou přirozenou něžnost, jakou znají
lidé v různé míře podle své povahy. Rozumím jí spíše obsažnější
zásadu duše, která staví na rozumu a zbožnosti, činí nás něžné,
dobrotivé a mírné vůči všem spolutvorům, neboť jsou tvory
Božími, a k vůli Němu.
William Law
Podstata milosrdenství neboli lásky-poznání k Bohu je
popisována Šankarou, velkým světcem a filosofem vedantským
devátého století ve 32. popěvku své Viveka-Čudamani.
Z nástrojů osvobození je nejvyšší modlitba. Zření pravé
podoby pravého Já (Atmana), který je totožný s Brahmanem), to
je modlitba.
Jinými slovy nejvyšší formou lásky k Bohu je přímé
duchovní poznání, jímž "poznávající, poznávaný a poznání se
stávají jedním". Cesty k této nejvyšší lásce-poznání k duši světa,
jakož i její první stupně popisuje Šankara v předcházejících
verších své filosofické básně. Pozůstávají z úkonů vůle, která
směřuje k zapření já v myšlenkách, citech a skutcích, ke zničení
vášní a k odpoutanosti, nebo, abychom použili odpovídajícího
křesťanského výrazu, ke "svaté lhostejnosti", k radostnému
nesení bídy, bez soucitu se sebou a bez pomyšlení, abychom zlé
spláceli zlým a konečně ke stále bdělému a ostrému vnímání
Božství, které je zároveň transcendentní, a protože
transcendentní i v duši imannentní.
Je jasné, že žádný určitý předmět, který se líbí vůli, nemůže
být Bohem. Z toho důvodu, má-li se vůle s Ním spojit, musí se
vyprázdnit, všechny nespoutané sklony, každé uspokojení
vznešené nebo nízké, časné nebo duchovní, jež by mohla mít,
musí odhodit, takže, vytříbena, očištěna od všech neovládnutých
uspokojení, radostí a tužeb, s veškerou náklonností se
zaměstnává tím, aby milovala Boha. Může-li vůle nějakým
způsobem chápat Boha a s ním se spojit, nedokáže to nějakou
žádostivostí, nýbrž láskou. A protože všechna slast, sladkost a
radost, jež vůle pociťuje, není láskou, nemůže být žádný z těchto
příjemných pocitů dostačujícím prostředkem, jímž by se vůle
spojila s Bohem. Účinným prostředkem je úkon vůle. A protože
úkon vůle je úplně odlišný od cítění, spojuje se vůle právě
úkonem s Bohem a jím v něm odpočívá. Spojení není nikdy dílem
cítění nebo námahy touhy, neboť tyto zůstávají v duši jako cíle a
účely. Jen jako pohnutky k lásce, trvá-li na tom vůle, aby se
ubírala navenek, mohou být city užitečné a k ničemu jinému se
nehodí...Kdo si myslí, když ho sladkosti a duchovní požitky
opouští, že byl Bohem opuštěn, ten je velmi nerozumný. Nedaří se
mu lépe, když je znovu najde, z nich se těší a raduje, jelikož se
domnívá, že nějak vlastní Boha. Ještě hůře dopadl ten, kdo v
Bohu hledá sladkosti, z nichž se těší a na nich lpí. Činí-li tak,
nehledá Boha v prázdnotě víry a v milosrdenství, nýbrž v
duchovní sladkosti a slasti, což jsou stvořené věci. Řídí se svou
vlastní vůlí a oblíbenou zábavou...Vůle nemůže k sladkosti a k
blaženosti Božského spojení dospěti jinak než odpoutaností,
jestliže si zakáže každou radost z nebeských i pozemských věcí.
Sv. Jan z Kříže
(Láska (citová láska mysli) nespojuje. Spojuje sice s dílem,
ale s podstatou nikoliv.
Eckhart (86)
Citová láska, dokonce k nejvyššímu objektu, nemůže duši
spojit s jejím Božským základem v duchovní esenci, neboť právě
jako ona, tak i všechny ostatní city srdce, posilují poslední
překážku spojení vytvořenou naším já. "Zatracení jsou ustavičně
v pohybu, bez chvíle klidu. My smrtelníci, kteří se nacházíme na
této pouti, brzy jsme v pohybu, brzy v klidu...Jen Bůh je v klidu
bez pohybu". Následkem toho můžeme v poznání o lásce a v
lásce k Bohu jen tehdy vytrvat, když přebýváme "v míru Božím,
který přesahuje veškeré rozumové poznání." (87). A k míru, který
přesahuje rozum, musíme dospěti přes skromný, zcela obyčejný
mír - přes mír mezi národy a uvnitř nich, neboť války a násilné
převraty mají za následek, že Bůh více či méně dokonale mizí z
obzoru účastníků. Je nutno, aby panoval mír též mezi jednotlivci a
uvnitř duší, neboť osobní rozpory a soukromý strach, láska a
nenávist, pýcha a rozptýlení pro svou malichernost neméně brání
rozvoji duchovního života než největší neštěstí. Musíme si přát
onen mír, který dokážeme udržeti pro sebe a pro ostatní,
abychom byli hodni dosáhnout onoho jiného míru, který jest bázní
duše a jak naznačil svatý Pavel, jest podmínkou sjednocujícího
láskyplného poznání Boha.
Klidem mysli dokážeš tohoto klamného ducha smrti a
znovuvtělování proměniti v jasného intuitivního, Všeobsáhlého
ducha a tak uskutečniti původní a osvěcující esenci posledního.
Zde bys měl vidět východisko při duchovních cvičeních. Jestliže
je tvé východisko a tvůj cíl ve shodě, dosáhneš správnou praxí
pravého cíle dokonalého osvícení.
Přeješ-li si, abys uklidnil mysl a obnovil původní čistotu,
musíš postupovat tak, jako bys čistil hrnec bahnité vody. Necháš
ji napřed stát, až se bahno usadí na dně, čímž se voda vyčistí. To
odpovídá stavu ducha, který byl před tím zakalen znečišťující
vášní. Pak opatrně sliješ čistou vodu. Když je mysl uklidněna v
dokonalé jednotě soustředěna, pak se jeví všechny věci nikoli ve
své oddělenosti, nýbrž v jejich jednotě, a tu není místo pro vášně
a plně se shoduje s tajemnou a nepopsatelnou čistotou nirvány.
Surangama Sutra.
Rovnost Jediného v Jediném a s Jediným jest začátkem a
původem žhavé horoucí lásky.
Eckhart (88)
Duchovní pokrok, jak jsme již měli příležitost odhalit při
jiných příležitostech, jest vždycky spirálovitý a vzájemný. Vítězství
nad odklony a citovými rozruchy představuje cestu k
milosrdenství (k lásce). Milosrdenství nebo spojující láskapoznání,
jest cesta k nejvyššímu míru Božímu. A totéž platí o
pokoře, která je třetí známkou milosrdenství (lásky). Pokora je
nezbytnou podmínkou nejvyšší formy lásky a nejvyšší forma lásky
umožňuje dovršit pokoru totálním sebezničením.
Chceš se státi poutníkem na cestě lásky? První podmínkou
jest, aby ses stal tak pokorným jako prach a popel.
Ansari z Heratu.
Řekl jsem vám o lásce k bližnímu jen jediné, a to, že k ní
nemůže vychovat nic jiného než pokora. Jen vědomí vlastní
slabosti může vás učinit shovívavého a soucitného vůči slabosti
jiných. Odpovíte: Chápu ovšem, že pokora způsobuje shovívavost
vůči jiným, jak se ale mám stát pokorným? Jsou k tomu dva
prostředky, a neměl byste je od sebe oddělovat. První je úvaha o
hluboké propasti, z níž Vás vyzdvihla všemocná ruka Boží a nad
níž Vás neustále, tak říkajíc visícího drží. Druhým prostředkem je
vše pronikající přítomnost Boží, jen rozjímání o lásce k Bohu a
Jeho láska nás může naučit, abychom zapomněli na já, abychom
poznali to nic, které nás zaslepilo, abychom si zvykli být vděčni za
to, že jsme pomíjiví vedle jeho Velebnosti, která všechno v sobě
objímá. Milujte Boha a stanete se pokorným. Milujte Boha a
zbavíte se sebelásky. Milujte Boha a budete milovati všechno, co
vám dává k milování, a budete to milovati z lásky k Němu.
Fénelon (89)
Jak jsme viděli, mohou být city jako pohnutka k
milosrdenství (lásce) užitečné. Ale milosrdenství (láska) jako
taková má svůj počátek ve vůli - ve vůli k míru a pokoře v sobě,
ve vůli k trpělivosti, k dobru vůči bližnímu, ve vůli k oné
nesobecké lásce k Bohu, která "nic nepožaduje a nic neodmítá".
Avšak vůle může být posilována cvičením a utvrzována
vytrvalostí. To vidíme velmi jasně na boswelsky živém strhujícím
záznamu řeči mezi mladým biskupem z Belley a jeho milovaným
přítelem a mistrem Františkem Saleským.
Jednou jsem se ptal ženevského biskupa co bych měl dělat,
abych dosáhl dokonalosti. "Musíš milovat Boha z celého srdce
svého" odpověděl, "a svého bližního jako sebe." "Neptal jsem se
v čem spočívá dokonalost" odpověděl jsem, "nýbrž jak bych k ní
mohl dospět." "Láska", řekl pak, "je jak prostředek, tak cíl, je to
jediná cesta k oné dokonalosti, která konec konců není nic jiného
než láska. Zrovna tak jako je duše životem těla, tak je láska
životem duše." "To všechno vím", řekl jsem, "ale toužím po tom,
abych poznal, jak máme milovati Boha z celého srdce a bližního
jako sebe." "Nedostávám se z místa", odvětil jsem. "Řekni mi jak
mám nabýt takové lásky!" "Nejlepší cesta, nejkratší a nejlehčí
cesta, jak milovati Boha z celého srdce jest, milovati Jej zcela a
ze srdce". Jinou odpověď nechtěl dáti. Konečně však biskup řekl:
"Je mnoho takových jako ty, kteří mne nutí, abych jim odhalil
metody a systémy a tajné prostředky k dokonalosti. Mohu jim
jenom říci, že vroucí láska k Bohu jest jediným tajemstvím a že
jediná cesta k oné lásce vede přes lásku. Učíme se mluvit
mluvením, studovat studiem, běhu běháním, práci prací. Stejným
způsobem se učíme milovati Boha a člověka tím, že je milujeme.
Všichni, kteří si myslí, že se tomu naučí jinou cestou, mýlí se.
Chceš-li milovat Boha, miluj jej stále víc a víc. Začni jako učedník
a moc lásky sama tě dovede k mistrovské cti. Pokročilí stále se v
ní zdokonalují a nikdy si nemyslí, že dosáhli cíle. Vždyť láska
musí stále vzrůstat, až do našeho posledního dechu.
Jean Pierre Camus.
Přechod, co svatý Bernard nazval "hmotnou láskou"
posvěceného lidství, k lásce Božství, z citové lásky, která může
pouze spojit milujícího s milovaným ve skutku, k dokonalé lásce
(milosrdenství), která spojuje k duchovní substanci, obráží se v
náboženské praxi jako přechod z diskurzivního a citového
rozjímání k vlitému nazírání. Všichni křesťanští spisovatelé
zdůrazňují, že duchovní láska k Božství předčí hmotnou lásku k
člověku, která slouží jako uvedení a prostředek ke konečnému cíli
člověka ve spojovací lásce-poznání Božského základu. Ale
všichni říkají neméně důrazně, že hmotná láska je nutným
úvodem a nepostradatelným prostředkem. Východní spisovatelé
by dodali, že toto platí pro mnohé, ale ne pro všechny. Vždyť jsou
vrození nazíravci (mystici), kteří "uvádějí v soulad své východisko
s cílem" kteří se mohou přímo věnovat joze poznání. Ze
stanoviska rozeného nazíravce píše následující citát největší ze
všech taostických filozofů.
Ti, kdo zvláštním způsobem považují nebe za otce a lpí na
něm jaksi osobní láskou, oč více než otce by měli milovat to, co
je nad nebem. Pro jiné platí jejich vládci za lepší než jsou sami a
oni jaksi pro ně umírají osobní smrtí. Tím spíše by měli umírati
pro to, co je opravdovější než vládce! Když prameny vyschnou,
leží ryby pohromadě na suchém dně. Navlhčují se vzájemně a
udržují se vlhké svým slizem. To se však nedá srovnat s jejich
chováním v řece nebo v moři, kdy na sebe zapomínají.
Čuang Tse. Sliz osobní a citové lásky má vzdálenou podobnost s vodou
duchovního jsoucna Božství, je ale horší jakosti a (právě proto, že
láska pochází z citu a proto je osobní) vyskytuje se v
nedostatečném množství. Když lidé dobrovolnou slepotou,
falešnými skutky a nepravou existencí způsobili vyschnutí
pramenů, mohou své hrozné postavení zlepšiti tím, že se "udržují
mokří vlastním slizem". V takových dobách však není štěstí a
jistoty a není věčné spásy, dokud nepřestanou věřit, že sliz jim
stačí a dokud nepřivolají věčné vody tím, že se odevzdají tomuto,
jim nejvlastnějšímu živlu. Těm, kdo hledají především království
Boží, všechno to jim bude přidáno. Těm, kdo jako moderní
modloslužebníci pokroku napřed hledají všechno jiné v
očekávání, že (po zavedení atomové síly a po nějaké čtvrté
revoluci) se k tomu přidá království Boží, bude všechno vzato. A
přece i nadále věří v pokrok, a osobní sliz považují za nejvyšší
formu duchovní mokroty a dávají přednost bídné a nemožné
existenci na suchém dnu před láskou, radostí a mírem v našem
rodném Oceánu.
Sekta milujících se liší od všech ostatních. Milující mají
náboženství a víru zcela jim vlastní.
Džalal-el-din Rumi
Duše žije z toho, co miluje, spíše než v těle, které oživuje.
Vždyť ona nezná život v těle, nýbrž spíše jej propůjčuje tělu a žije
v tom, co miluje.
Sv. Jan z Kříže.
Mírnost je láska, která se zcela oddává Tomu, jejž miluje.
Odvaha je láska, která všechno vesele snáší k vůli tomu, jenž je
jejím předmětem, a proto správně vládne. Rozvážnost je láska,
která chytře rozlišuje mezi tím, co je jí zábranou, a tím co jí
prospívá.
Sv. Augustin.
Známky milosrdenství (lásky) jsou nesobectví, klid a pokora.
Kde však je nesobectví, tam není ani touha po osobním užitku,
ani strach z osobní ztráty nebo z osobního trestu. Kde je klid, tam
není žádostivost ani odpor, nýbrž stálá vůle podrobovati se na
každém stupni jsoucna Božskému Tau nebo Logosu a stálá
pozornost vůči Božské "takovosti", jakož i vůči tomu, čím by měly
být vlastní vztahy k ní. Kde je pokora, tam není ani záliby v
hanění, ani přikrašlování já nebo promítnutého alter ego ve
prospěch jiných. Tehdy nahlížíme, že ostatní mají tytéž slabosti a
chyby, ale též tutéž schopnost jako my, aby je překonávali
spojovacím poznáním Božství. Z řečeného vyplývá, že
milosrdenství (láska) tvoří kořeny podstatu mravnosti. Kde je málo
milosrdenství (lásky), tam je mnoho zbytečného zla. To se dá
shrnouti Augustinovou formulí "Miluj a dělej co chceš". Z
pozdějších zpracování Augustinových themat lze uvést
následující ze spisů Johna Everarda. Byl to jeden z duchovně
smýšlejících theologů sedmnáctého století, jehož učení dopadalo
na hluché uši vzájemně se potírajících stran po přejití revoluce a
vojenské diktatury Cromwellovy, po nichž následovaly ještě hlušší
uši duchovních údobí restoration (restaurace) a jejich
následovníků onoho augustovského (umění a vědě nakloněného)
století. (Jak hluché byly asi ony uši můžeme vytušit z toho, co
Swift napsal o svých oblíbených a mravně dokonalých
Houynhnhams. Obsah těchto rozhovorů, jakož i tehdejších básní,
skládal se dohromady z takových věcí jako "přátelství a
dobromyslnost, viditelné účinky přírody nebo staré tradice;
hranice a konce ctnosti, neomylná pravidla rozumu". Ani jednou
se nezabývaly představami o Bohu, o lásce (milosrdenství) nebo
o spáse. To jasně ukazuje, jaké mínění měl děkan katedrály sv.
Patricka v Dublíně o náboženství, kterým si vydělával peníze).
Poskytni svobodu člověku, který v sobě nalezl živoucího
vůdce a uvidíš, zda může zanedbávat vnější svět! Je tomu zrovna
tak, jako bys řekl muži, který s veškerou něhou miluje svou ženu:
"Můžeš si vybrat, buď ji bít, zranit nebo zbít, jak se ti zlíbí."
John Everard (90)
Z toho vyplývá, že kde je láska (milosrdenství) tam není
násilí. Bůh nenutí nikoho, neboť láska nemůže nutit, a služba
Bohu je proto zcela svobodnou záležitostí.
Hans Denck. (91)
Avšak právě proto, že láska nečiní násilí, má autoritu,
nenásilnou moc, kterou se hájí a prokazuje světu svou
dobrodějnou vůli - samozřejmě ne vždycky a také ne nevyhnutelně
nebo automaticky (neboť jednotlivci, a tím spíše organizace se
mohou neproniknutelně ozbrojit proti Božskému vlivu, přece však
v podivuhodně velkém počtu případů.)
Nebe ozbrojuje soucitem ty, které chce zachrániti před
zničením.
Lao Tse.
"Oklamal mě, natloukl mě, zbil mě, okradl mě" - v těch, kdo
přechovávají takové myšlenky, nemá hněv konce.
"Oklamal mě, natloukl mě, zbil mě, okradl mě" - v těch, kdo
lpějí na takových myšlenkách, nikdy hněv neuhasne.
Vždyť hněvu se nikdy nezbavíme hněvem - to je staré
(přísloví) pravidlo.
Dhammapada.
Naše současná zařízení v oblasti hospodářské, sociální a
mezinárodní jsou založena ve velké míře na organizované
bezcitnosti. Začínáme s tím, že postupujeme nemilosrdně proti
přírodě. Místo, abychom se pokoušeli, abychom s Taem nebo s
Logosem spolupracovali na vývoji neoduševnělých a podlidských
stupňů, snažíme se, abychom tyto stupně ovládli a vykořisťovali.
Mrháme poklady země, pustošíme jejich povrch a lesy, vyléváme
neřád do řek a vypouštíme jedovaté páry do vzduchu. Od
bezcitnosti vůči přírodě přecházíme dále k bezcitnosti vůči umění.
Tato bezcitnost je tak extrémní, že ničíme všechna základní
a užitná umění a stavíme na jejich místo různé strojní způsoby
masové produkce. A přirozeně tato bezcitnost vůči umění jest
také bezcitností vůči lidským bytostem, které musí vykonávati
práce, vnucené jim bezpečností provozu a "milostiplnými"
náhražkami umění a nekonečnou papírovou válkou masové
produkce a masové distribuce. S masovou výrobou a masovým
rozdělováním jde ruku v ruce masové financování. Toto trio
představuje spiknutí, jehož účelem je, aby se vyvlastňoval stále
větší počet malých držitelů půdy a vlastníků malých podniků. Tím
se však zmenšuje celková svoboda mezi mnohými a zvětšuje se
moc menšiny, která provádí nucenou kontrolu nad životem
spoluobčanů. Tato třída, násilím vládnoucích jednotlivců
pozůstává ze soukromých kapitalistů nebo z vládních úředníků
nebo z obou typů bonzů vzájemně spolupracujících. Podstatně
bezcitná povaha kontroly zůstává samozřejmě pořád stejná, ať už
se bonzové jmenují správními rady nebo vládními úředníky.
Jediný rozdíl mezi oběma druhy oligarchických vládců je ten, že
první čerpají svou moc spíše ze svého bohatství než ze svého
postavení uvnitř konvenčně uctívané hierarchie, druzí naproti
tomu spíše ze svého postavení než z bohatství. Na tomto základu
bezcitných vztahů jsou postaveny jiné, které jsou v každé
společnosti různé, vždy podle místních okolností a zvyklostí. Zde
několik příkladů: Opovržení a vykořisťování barevných menšin,
které žijí mezi většinou bílých, a barevných menšin, jež jsou
ovládány bílými imperialisty; nenávist vůči židům, katolíkům,
svobodným zednářům nebo vůči kterékoliv jiné menšině, jejíž řeč,
zvyklosti, vzezření nebo náboženství se liší náhodou od místní
většiny. Korunu této celé stavby bezcitnosti tvoří organizovaná
bezcitnost vztahů mezi jednotlivými státy. Ta se vyznačuje
axiomatickou (32) domněnkou, že je správné a slušné, když se
nacionální útvary chovají jako zloději a vrahové, ozbrojí se po
zuby a číhají na první nejlepší příležitost, aby kradly a zabíjely.
(Dějiny Střední Ameriky dokazují, jak axiomatická je tato
domněnka o podstatě národa. Dokud zcela libovolně ohraničená
území Střední Ameriky byla provinciemi španělské koloniální říše,
panoval mezi obyvatelstvem mír. Ale začátkem devatenáctého
století odtrhla se různá správní území od "mateřské země" a
rozhodla se, že se stanou národy podle evropského vzoru.
Výsledek: Ihned se mezi sebou dostala do války. Proč? Protože
suverenní nacionální stát je svou podstatou organizace, která má
právo a povinnost, donutit své členy, aby v co největším měřítku
kradli a zabíjeli.)
"Neuveď nás v pokušení" musí být vůdčí myšlenkou
každého společenského zařízení. Pokušení, jichž je nutno se
vyvarovati a které nutno vyloučit pomocí vhodných
hospodářských a politických opatření, jsou pokušení, která se
staví proti milosrdenství a nesobecké lásce k Bohu. Především
přispěje rozšíření a všeobecné přijetí jakékoliv formy věčné
filosofie již k tomu, aby byli lidé uchránění před
modloslužebnickým uctíváním časných věcí - před uctíváním
církve, státu, revolučního sjezdu, humanistického sebezbožnění,
což všechno stojí podstatně a nutně proti milosrdenství (lásce).
Potom přichází v úvahu decentralizace, široce rozvětvené
vlastnictví půdy a výrobních prostředků v malém měřítku,
podvázání monopolitických tendencí se strany státu nebo
hospodářství, rozdělení hospodářské a politické moci, (jak lord
Acton neúnavně zdůrazňoval, to že je jediná záruka občanské
svobody uvnitř právního řádu). Tato společenská převrstvení by
hodně přispěla k tomu, aby uchránila ctižádostivé jednotlivce,
organizace a vlády před pokušením chovati se tyransky. Naproti
tomu družstva, demokraticky řízené svazy zaměstnanců a
městská shromáždění by osvobodila masy od pokušení, aby
jejich příliš decentralizovaný individualismus nenabyl příliš hrubé
zabarvení. Avšak je přirozené, že žádná z těchto žádoucích
reforem nemůže být zavedena, dokud se považuje za správné a
slušné, aby se suverenní státy připravovaly na vedení
mezinárodních válek. Vždyť moderní válka může být vedena jen
těmi zeměmi, které mají přebujelou výrobu zboží; těmi zeměmi, v
nichž hospodářská moc je buď v rukou státu nebo v rukou
několika málo monopolistických společností, které lze snadno
zdanit a v případě potřeby dokonce přechodně znárodnit; těmi
zeměmi, kde masy pracujících nemají majetku a jsou vykořeněny,
snadno se dají přemístit z místa na místo a jsou ve značné míře
ovládány tovární disciplinou. Každá decentralizovaná společnost
svobodných vlastníků, nežijících pod násilím, se správně
vyvažovaným hospodářstvím musí být vydána na pospas, v
takovém válečnickém světě jako je náš, už napřed společnosti,
jejichž výroba je ve vysoké míře mechanizována a centralizována
a jejíž členové nemají vlastnictví, a proto mohou být snadno
ujařmeni a jejíž hospodářství je předimenzováno. To je důvod,
proč jediná snaha takových hospodářsky nevyvinutých zemí, jako
je Mexiko a Čína směřuje k tomu, aby se staly tím, čím je
Německo, Anglie a USA. Dokud existuje organizovaná bezcitnost
války a přípravy na válku, nemůže nastat ve větším měřítku
nějaké zmírnění organizované bezcitnosti v našich
hospodářských a politických vztazích. Válka a příprava na válku
jsou neustálými pokušeními, aby se současné, špatné, Boha
neznající zařízení společnosti stala ještě horšími, a to takovou
měrou, v jaké je technika výkonnější.
18. 3. 1956