A.Huxley-Věčná filozofie III. kapitola Osobnost, svatost, Božské vtělení

   A.Huxley-Věčná filozofie III. kapitola Osobnost, svatost, Božské vtělení

V angličtině slova latinského původu nabývají lehce příchuť
intelektuální, morální a estetické ryzosti - co se zpravidla nestává
při jejich anglosaských ekvivalentech. Materiál znamená totéž co
motherly (mateřský), intoxicated totéž co drunk (opilý) - ale jaké
jsou to důležité rozlišovací jemnosti! A když Shakespeare
potřeboval jméno pro veselou osobu, jehož volba padla na sira Roby Belcha a nikoliv na Cavaliera Tobias Eructation (belch =
krknutí, říhnutí).
Slovo personality (osobnost) je latinského původu a
genealogie jest nejvýše vznešená. Pro nějakou zvláštní
náladovost filologie se téměř nepoužívá odpovídajícího
anglosaského slova selfness. Kdyby se používalo - tak často jako
belch místo aruktacion, - mohli by lidé přikládati tolik uctivé
důstojnosti tomuto stavu, jako před nedávnem učinili jistí anglicky
mluvící filosofové, moralisté a theologové? "Osobnost", jak nám
stále chtějí namluviti, jest prý nejvyšší nám známá forma
skutečnosti. Ale jistě bychom si takové tvrzení dvakrát rozmysleli,
dříve než bychom vyslovili nebo přejali za správné, kdyby se místo
"personality " (osobnosti) užívalo germánského synonyma s
kmenem self (já). "Já", ačkoliv znamená přesně totéž, nemá onen
vznešený zvuk "personality" (osobnosti). Naopak do jeho hlavního
významu je vložen pazvuk, podobný hlasu prasklého zvonu. Jak
všichni zastánci věčné filosofie stále vyzdvihovali, jest oddělenost
lidského vědomí a jeho stálé zdůrazňování, že člověk je zvláštní
já, poslední a nejvážnější překážkou na cestě k spojivému
poznání Boha. Býti já je dědičným hříchem, býti prost já v citech,
vůli a rozumu, to jest nejvyšší a nejobsáhlejší ctností. Právě
vzpomínky na tyto výroky dává slovu "já" nedobrý smysl. Příliš
dobrý smysl slova "personality" (osobnost) pochází částečně z
jeho slavností latinskosti a pak též z reminiscencí na Trojici, jež
byly vysloveny. Ale osoby Trojice nemají nic společného s
osobami z masa a krve naší denní zkušenosti - nic kromě oné
imanentní Božské jiskry, s níž se máme ztotožnit, kterou však
mnozí raději zanedbávají, všímajíce si jen odděleného já. Že toto
Boha zastírající a protiduchovní já dostalo stejné jméno, jakého
používáme pro Boha, který je Duch, představuje, mírně řečeno,
neštěstí. Jako všechny takové omyly nastal tento pravděpodobně
chtěně a účelově - přirozeně ale nějakým nejasným a
podvědomým způsobem. Milujeme své já. Snažíme se tuto lásku
ospravedlnit. Proto dáváme svému já totéž jméno, jako theologové
Otci, Synu a Duchu svatému.
"Ale nyní se mne ptáš, jak může zničiti toto nahé poznání a
cítění svého vlastního já. Vždyť si možná myslíš, že kdyby bylo
zničeno, byly by zničeny též všechny ostatní překážky. A myslíš-li
tak, myslíš vskutku správně. Ale na to odpovím a pravím, že bez
plné a zvláštní, Bohem zcela svobodně udělené milosti a bez plné
jí v tobě odpovídající schopnosti nemůže být vůbec zničeno nahé
poznání a cítění tvého já. A tato schopnost není nic jiného, než
silný a hluboce duchovní smutek...Všichni lidé mají důvod ke
smutku. Ale zvlášť pociťuje tento důvod ke smutku, kdo poznává a
cítí, že jest. Ve srovnáním s tímto smutkem je každý jiný pouhou
hrou vedle skutečnosti. Neboť ten smí být skutečně smutný, kdo
poznává a cítí, nejen čím je, ale čím jest. A kdo tento smutek
nikdy nepocítil, teprve ho čeká skutečný zármutek. Vždyť ten ještě
nikdy nebyl dokonale smuten. Tento smutek jednou pocítěný,
očišťuje duši nejen od hříchu, nýbrž také od bolesti, kterou si
vysloužila hříchem, a činí ji schopnou získati onu radost, která
osvobozuje člověka od všeho poznávání a cítí jeho já. Tento
smutek, je-li správně pociťován je pln svaté touhy. Jinak by jej
člověk v tomto životě nikdy nemohl snést a vydržet. Kdyby duše
nezískala svým správným jednáním přemíru útěchy, nemohla by
snésti smutek, který pociťuje z poznání a cítění svého já. Kdykoliv
by člověk mohl míti pravé poznání a cítění svého Boha v čistotě
své duše (pokud je to na zemi možné) a pak cítí, že je to
nemožné, téměř šílí zármutkem. Vždycky shledává, že jeho
poznání a cítění je jistým způsobem zaujato a naplněno odporným
a páchnoucím bahnem jeho já. To musí být stále nenáviděno a
pohrdáno, má-li se člověk Boží státi dokonalejším, od Boha přímo
poučovaným učedníkem o cestě dokonalosti.
Tento smutek a tuto touhu musí mít každá duše a musí ji v
sobě pociťovati (buď vylíčeným, nebo jiným způsobem), neboť
Bůh ráčí poučovati své duchovní učedníky podle své dobré vůle a
podle stupně jí odpovídajících tělesných a duševních schopností,
dříve než se mohou spojiti s Bohem v dokonalém milosrdenství -
čehož lze na světě dosáhnouti, pokud se to člověku udělí."
- Oblak nevědění - (39)
O jaké "páchnoucí bahno našeho já nebo osobnosti" jde,
když jeho existence tak vášnivě litujeme a které musíme dokonale
umrtviti, dříve než můžeme dospěti k "pravému poznání Boha v
čistotě duše?" Nejběžnější a nejnezávaznější domněnku v tom
vyslovil Hume. "Člověk, praví, "není nic než uzlík nebo sbírka
nejrůznějších vjemů, jež za sebou následují s nepochopitelnou
rychlostí a jsou v neustálém pohybu." (40) Téměř tutéž odpověď
dávají Buddhisté. Jejich učení o Anatta popírá existenci trvalé
duše za tokem zážitků a různých psychologických skandhas
(odpovídajících Humovu uzlíčku), které dohromady tvoří trvalejší
prvky osobnosti. Hume a Buddhisté podávají dosti realistický popis
jednajícího já, ale zapomínají vysvětliti, jak a nebo proč se ty
uzlíky staly vůbec uzlíky. Skládají se jejich součásti, jejich
zážitkové atomy samy od sebe? Jestliže ano, jak proč a uvnitř
kterého neprostorového vesmíru se to stalo? Formulovati
věrohodnou odpověď na tyto otázky na podkladě nauky o Anatta
je tak těžké, že jsme nuceni se jí vzdáti ve prospěch představy, že
za zmíněným tokem a uvnitř uzlíku je jakýsi druh stálé duše, která
organizuje zkušenost a používá této zkušenosti, aby se sama
stala zvláštní jedinečnou osobností. To je názor orthodoxního
hinduismu, jemuž se budhistitické myšlení odcizilo, ale nejen
jemu, ale téměř celému evropskému myšlení, počínajíc
předchůdci Aristotelovými a končíc současností. Avšak zatímco
většina současných myslitelů se snaží vysvětlit lidskou přirozenost
jako dualismus psychy a těla, jež se vzájemně ovlivňují, nebo jako
nevyhnutelný celek těchto dvou prvků uvnitř zvláštních, vtělených
individiuí, tvrdí všichni zastánci věčné filozofie tím nebo oním
způsobem, že člověk je určitý druh trojice, pozůstávající z těla,
psychy a duše. Já, neboli osobnost je výslednicí obou prvních
prvků. Třetí prvek (ono quidquid increatum et increabile (41), jak to
nazval Eckhart, jest příbuzné nebo dokonce totožné s Božským
prazákladem všeho jsoucna. Člověkův konečný cíl, jeho smysl
života je, aby miloval imanentní a transcendentní Božství a je
poznal a s ním se spojil. A toto ztotožnění já s duchovním Ne-já
lze dosáhnouti jen tak, že člověk je vůči tomuto já "mrtev" a žije v
duši.
Co by mohlo začít popírati já, kdyby v člověku nebylo něco,
co není tímto já?
William Law.
Co je člověk? Anděl, zvíře, prázdnota, svět, nic obklopené
Bohem, jemuž Bůh schází nebo je schopno Boha a Bohem
naplněno, přeje-li si to.
Bérulle (42)
Oddělený život tvora jest, na rozdíl od života spojeného s
Bohem, pouze různými vášněmi, hladem a bídou postižený život,
a je nemožné, aby byl něčím jiným. Bůh sám nedokáže přivésti
tvora k tomu, aby v sobě nebo ve své přirozenosti byl něčím jiným
než stavem prázdnoty. Nejvyšší život, který je přirozený a přiměřený
tvoru, nemůže dospěti výše než k tomu. Může to býti jen
skromná schopnost k dobru, avšak není možné, aby to byl dobrý a
šťastný život, pokud to není život v Bohu, který přebývá v tvoru a v
jednotě s ním. A to je dvojnásobný život, který musí být nutně v
každém dobrém a dokonalém šťastném tvoru.
William Law.
Písmo učí o lidech, že je vnější člověk a kromě něho vnitřní
člověk. K zevnímu člověku náleží ony věci, které sice závisí na
duši, avšak jsou spojeny s masem a smíchány, a též
spolupůsobící funkce různých údů, jak oka a ucha, ruky a
podobné. To všechno jmenuje Písmo starým člověkem,
pozemským, zevním člověkem, nepřítelem, sluhou. V nás však je
jiný, vnitřní člověk. Toho nazývá Písmo novým člověkem,
nebeským člověkem, mladíkem, přítelem, vznešeným.
Eckhart (43)
Símě Boží je v nás. Je-li rolník rozumný a pracovitý, semeno
vzklíčí a vzroste k Bohu, jehož semenem on je. Následkem toho
plody jeho jsou Božské povahy. Semeno hrušky vyroste do
hrušky, semeno ořechu v ořech a semeno Boží do Boha.
Eckhart (44)
Vůle je svobodná a je na nás, zda své já považujeme buď za
výlučně nezávislé na imanentní Božské jiskře a na
transcendentním Božství a jeho zájmech nebo zda je
ztotožňujeme se zájmy Božími v nás a kolem nás nebo konečně
zda se někdy a v určitém ohledu s duchovním já ztotožňujeme a
jindy ne. V prvním případě jsme zpropadeně pasivní nebo
ďábelsky činní, v druhém jsme světci, ve třetím jsme průměrnými
občany, kteří jsou příliš theocentričtí a zcela ztracení, a příliš
egocentričtí, než aby byli schopni nabýt osvícení a úplného
osvobození. Protože lidská touha nikdy nemůže být uspokojena
jinak než spojivým poznáním Boha a protože duch-tělo je schopen
ohromného množství zážitků, je na nás, zda se ztotožníme s
téměř nekonečným počtem předmětů, s hýřivými radovánkami na
příklad, nebo s opilstvím nebo se smyslností; s penězi, mocí, nebo
slávou; se svou rodinou jako s nějakým majetkem nebo dokonce
jako s promítnutím a s rozšířením svého já; se svými
pohledávkami a dluhy, se svými koníčky a sbírkami; se svým uměleckým
nebo vědeckým nadáním; s oblíbeným vědním oborem, s
nějakým speciálním oborem; se svým povoláním, s politickými
stranami, s církvemi; se svým utrpením nebo nemocemi; se svými
vzpomínkami na úspěch nebo neúspěch, se svými nadějemi,
obavami a plány do budoucnosti; nebo konečně s věčnou
skutečností, v níž a skrze níž všechno to existuje. A záleží
přirozeně též na nás, zdali se ztotožňujeme s více než jedním z
těchto předmětů najednou, nebo s jedním po druhém. Odtud
pochází zcela překvapující a nepravděpodobná spojení vlastností,
jaké vykazuje komplexní osobnost. Tak může být člověk současně
nejprohnanější mezi politiky a může sebe klamat vlastním
tlachem, může si opatřit vášeň za kořalku a peníze, a může mít
stejně vášnivě rád básně George Mereditha a nedospělé děvčátko
a jeho matku, koňské závody a kriminální romány a stát o
záchranu vlasti - to všechno doprovázeno plouživým strachem z
čistého ohně, nenávisti proti Spinozovi a proti nejlepší pověsti ve
vztahu k nedělní cestě do kostela. Někdo s určitým vrozeným
psychologickým založením je v pokušení, aby se ztotožnil s něčím
zcela jiným. Avšak těmto pokušením nemusíme podlehnouti,
pokud má člověk dosti vůle. Můžeme jim odolati, a to se také
stává. Lidé mohou odmítnouti, aby se ztotožnili s tím, co se jim
zdá být příliš lehké a přirozené, a podle toho se zařídí. Mohou se
státi lepšími a zcela jinými než jejich já, a také tak jednají. V tomto
ohledu je nejvýš důležitý následující krátký článek o tom "jak se
lidé chovají v rozhodném okamžiku" (článek vyšel nedávno v
jednom čísle Harper a Magazine). Mladý psychiatr, který se jako
lékařský pozorovatel zúčastnil pěti bojových nasazení osmé
americké vzdušné flotily v Anglii, vypravuje, že v dobách velké
námahy a nebezpečí, lidé podle jeho zkušeností, reagují úplně
jednotně, i když za normálních okolností se projevují jako velmi
různé osobnosti. Byl přítomen jednomu nasazení, během něhož
letadlo B-17 a jeho posádka byli tak silně zasaženi, že se jejich
záchrana zdála být nemožná. Lékař už měl prostudován normální
osobní projev posádky a shledal, že ti lidé představují mnoho
lidských typů. O jejich chování v rozhodujícím okamžiku praví toto:
"Podobnost jejich reakce byla hodná povšimnutí. Během
urputného boje a v naléhavých případech nouze, které se udály
během něho, mluvili všichni klidně přesně do palubního telefonu a
jednali rozhodně. Střelec na zádi, pravý střelec přední paluby a
navigátor byli těžce ranění na počátku boje, avšak všichni tři plnili
své úkoly dále, a to účinně a bez přestání. Hlavní tíže práce
připadala pilotovi, mechanikovi a bočním střelcům. Všichni
pracovali rychle, výkonně bez zbytečných pohybů. Tíha rozhodnutí
během boje, ale zvlášť po něm, spočívala hlavně na pilotovi a vrhačích
bomb. Rozhodnutí byla učiněna pečlivě a rychle, nikým nebyla
potírána a ukázalo se, že jsou výborná. Zatím, co se každou
minutu očekávala katastrofa, byly jasně stanoveny alternativní
plány. Jediným jejich smyslem byla jistota celého mužstva. Všichni
teď byli klidní, nenápadně bdělí a na všechno připravení. Ani chvíli
se neprojevilo mezi nimi ochromení, panika, nejasné myšlení,
chybné nebo zmatené usuzování a sobectví."
"Nebylo by bývalo možné vyčíst z jejich chování, který z
nich je náladový nebo plachý, který klidný a introvertní. Všichni se
zdáli býti klidnými, přesně myslícími a rychle jednajícími."
"Takové jednání je typické pro mužstvo, jemuž je dobře
znám strach, a proto, aniž by se jím dalo rušit může využít jeho
průvodních fysiologických projevů, je dobře trénováno, a proto umí
své činy dokonale ovládat a každý z jeho členů má onu nadosobní
důvěru, která je znakem každého jednotného mužstva."
Vidíme tedy, že v rozhodujícím okamžiku každý z těchto
mladých lidí zapomněl na svou zvláštní osobnost, vytvořenou
jejich původem, dojmy z mládí a prostředím. Jeden odolal
normálně neodolatelnému pokušení, aby se ztotožnil se svou
náladou, jiný odolal pokušení, aby se ztotožnil se svým sněním za
bdění atd. Chovali se všichni stejně, dokonale podivuhodným
způsobem. Bylo to jako by je krize nebo příprava na krizi vytrhla z
odlišných osobností a pozdvihla je na tutéž vyšší úroveň.
Někdy stačí jedna krize bez přípravné discipliny, aby člověka
přiměla k tomu, aby zapomněl na své obyčejné já a na určitý čas
se stal něčím zcela jiným. V průběhu katastrofy stávají se lidé,
kteří na to nejméně vypadají, přechodně hrdiny, mučedníky,
pracovníky nesobecky pracujícími pro užitek bližního. Velmi často
i blízkost smrti má podobné účinky. Samuel Johnson se např. choval
určitým způsobem po celý život, ale pak během poslední
nemoci úplně jinak. Fascinující komplexní osobnost, která
udivovala šest generací Bosweliánů - učený klacek a hýřil,
dobrosrdečný trapič, pověrčivý intelektuál, přesvědčený křesťan,
který byl fetišistou, statečný muž, který se bál smrti, stal se, když
opravdu umíral, prostým, klidným a Bohu odevzdaným člověkem.
Může se to zdát protismyslným, ale pro mnohé lidi je značně
lehčí, když se v období krize chovají méně sobecky, než v dobách,
kdy život běží v obvyklých kolejích. Když všechno jde dobře, není
tu nic, co by nás nutilo, abychom zapomněli na své drahocenné já,
nic (kromě naší touhy po sebetrýznění a po poznání Boha), co by
našeho ducha odvrátilo od rozptylování, při němž provádíme
libovolná ztotožnění. Můžeme zcela svobodně do sytosti hýřiti ve
své osobnosti. Z toho důvodu zdůrazňují všichni mistři duchovního
života tak silně význam maličkostí.
Bůh vyžaduje od nás, abychom plnili sebenevýznamnější
maličkost, kterou nám uložil, dříve než bychom se hnali za
sebepalčivější touhou po věcech, k nimž nejsme povoláni.
Sv. František Saleský (45)
Není nikdo na světě, kdo by láskyplným plněním
neokázalých a běžných povinností bez potíží nedospěl k nejvyšší
dokonalosti.
Jean Pierre de Caussade (46)
Někteří lidé měří cenu dobrých skutků podle přirozených
vlastností nebo podle obtížnosti a dávají přednost tomu, co je
výjimečné a výtečné. Takoví lidé zapomínají, že křesťanské
ctnosti, které jsou vnuknuté Bohem nedají se posuzovat podle
přirozenosti, ale podle milosti. Hodnota a těžkost dobrého skutku
jistě ovlivňují to, co v odborné řeči se nazývá nahodilou cenou, ale
její podstatná hodnota spočívá jen v lásce.
Jean Pierre Camus
(cituje sv. Františka Saleského)
Ten je světcem, kdo ví, že každý okamžik našeho života
pozemského je okamžikem krize. Neboť každým okamžikem jsme
vybízeni, abychom učinili rozhodnutí ze všech nejdůležitější -
abychom volili mezi cestou, která vede ke smrti a k duchovní
temnotě a mezi cestou, která vede k životu a ke světlu, mezi
vysloveně časnými zájmy a věčným řádem, mezi osobní vůlí nebo
nějakým promítnutím naší osobnosti s Božskou vůlí. Aby se
připravil na těžkosti svého života, podrobuje se světec vhodné
výchově, právě jako to činí voják. Avšak, zatím co cíle vojenského
výcviku jsou omezené a velmi jednoduché, aby totiž člověk
odvážně, klidně a účinně spolupracoval při zabíjení jiných lidí, se
kterými nikdy nebyl v rozporu, jsou cíle duchovního výcviku daleko
méně úzce specializovány. V první řadě je při něm cílem, aby lidé
vyloučili všechny překážky mezi sebou a skutečností, jež zastírají
Boha, a uvědomovali si nepřetržitě božský základ vlastní i všech
ostatních lidí. V druhé řadě je prostředkem k prvnímu cíli, když
nahlížíme na všechny okolnosti denního života, a dokonce i na ty
nejpodřadnější, veskrze s láskou a s porozuměním, nikoliv
obmyslně, chtivě, domýšlivě nebo se záměrnou nevědomostí.
Protože duchovní cíle jsou neomezené, protože pro toho, kdo
miluje Boha, každý okamžik je okamžikem krize, je duchovní
výcvik nesrovnatelně těžší než výcvik vojenský. Je mnoho dobrých
vojáků, naproti tomu málo svatých.
Viděli jsme, že v kritických okamžicích vycvičen vojáci mají
sklon k tomu, aby se zřekli vrozených a přijatých zvláštností, s
nimiž se obvykle ztotožňují, a chovali se vlivem překonání já
stejným, jednomyslným, lepším než osobitým způsobem. Co platí
pro vojáky, platí i pro světce, ale s tím důležitým rozdílem - že
duchovní výchova má za účel, aby učinila lidi nesobeckými v
každé životní situaci, zatím co vojenská výchova činí lidi
nesobeckými jen ve zcela zvláštních případech a jen vůči určitým
kategoriím lidí. Nemůže tomu býti jinak, neboť všechno, čím jsme
a co chceme a děláme, závisí konec konců na tom, jak si
představujeme podstatu věcí. Filosofie, která racionalizuje
mocenskou politiku a ospravedlňuje válku a vojenský výcvik, jest
vždycky, (bez ohledu na to, jaké je oficiální náboženství politiků a
válečných štváčů), nějaké fantastické nerealistické učení
nacionálního, rasistického a ideologického modloslužebnictví, a
toto učení obsahuje v sobě jako vedlejší průvodní zjevy představy
nadřazeného národa a "nižších ras postavených mimo zákon."
(47)
Životopisy svatých svědčí jednoznačně, že duchovní
výchova vede k transcendenci osobnosti, a to nikoliv jen za
zvláštních bojových okolností, nýbrž za všech okolností a vůči
všem tvorům, takže světec "miluje své nepřátele" nebo, je-li
buddhistou, neuznává je ani za nepřátele, nýbrž jedná se všemi
cítícími bytostmi, podlidskými i lidskými, se stejným soucitem. Ti,
kdo pronikají až ke spojivému poznání Boha, začínají svou životní
dráhu z nejrůznějších východisek. Jeden je mužem, druhá ženou;
jeden je rozený muž činu, druhý rozený mystik. Ani dva z nich
nezdědili stejnou povahu a stejné fysické založení, a jejich život
probíhá za zcela různých hmotných, mravních a intelektuálních
podmínek. Nicméně se sobě podobají překvapujícím způsobem,
pokud jsou to světci, pokud mají jednotící poznání, které je "činí
dokonalé, jako je dokonalý jejich Otec nebeský". (48). Jejich
jednání jsou stejnoměrně nesobecká a jsou vždycky rozvážliví,
takže vždycky vědí, kým jsou a jaký je jejich pravý vztah k vesmíru
a k jejich duchovnímu prazákladu. Dokonce o prostém průměrném
člověku je možno říci, že jeho jméno je Legie (49), a co potom o
zvlášť komplexních osobnostech, které se ztotožňují s nesmírným
množstvím nálad, choutek a mínění. Svatí naproti tomu nejsou ani
svárliví, ani náladoví, nýbrž jednoduší, prostí, do hloubky se nořící
lidé, bez ohledu na to, jak velké jsou jejich intelektuální
schopnosti. Množství pluku učinilo místo cílevědomosti - avšak ne
zlé, ctižádostivé cílevědomosti nebo hrabivosti nebo mocenským a
slavomanským choutkám, ani ovšem jemnějším, ale přece jen
zcela lidským ctižádostem v umění, v učenosti a v samoúčelné
vědě, nýbrž nejvyšší, nadlidské cílevědomosti, která tvoří
nejvlastnější základ oněch duší, které jdou za poznáním věčné
skutečnosti. V jednom z Písem Pali nacházíme hluboce
významnou anekdotu o Brahmánu Dronovi (Drona), který se ptal
Osvíceného, sedícího pod stromem: "Jsi deva?" A vznešený
odpověděl: "Nejsem." "Jsi gandharva?" "Nejsem." Jsi jakša?"
"Nejsem." Když se jej Brahman ptal, kým vlastně je, odpověděl
Osvícený: "Zničil jsem už úplně ony špatné vlivy a choutky, jejich
nezničení ze mne dělalo dévu, gandharvu, jakšu (tři typy
nadpřirozených bytostí) nebo člověka. Viz proto, že jsem Buddha."
Je třeba, abychom tu tak mimochodem řekli, že jen
cílevědomí jsou opravdu schopni toho, aby uctívali jediného Boha.
Monotheismus mohou považovat za správný i ty osoby, jejichž
jméno je Legion. Avšak jde-li o to, aby se přešlo z teorie do praxe,
od diskurzivního vědění o jediném Bohu k bezprostřednímu
vnímání jednoho Boha, pak bez prostoty srdce není
monotheismus. Velikost poznání poznávajícího je dána mírou jeho
podstaty. Je-li poznávající polypsychický, zůstává pro něho
polytheistický i vesmír, který vnímá bezprostřední zkušeností.
Buddha se zdráhal něco říci o poslední Božské skutečnosti. Chtěl
mluvit jen o nirváně, jak nazýval zážitek, který je udělován
dokonale nesobeckým a cílevědomým. Tentýž zážitek jiní nazývali
spojení s Brahmanem, s Al Hawy, s imanentním a s
transcendentním Božstvím. V této věci se postavil Buddha na
stanovisko přísně praktické a mluvil jen o duchovním zážitku,
nikoliv o metafysické jednotě, kterou theologové všech
náboženství také pozdějšího buddhismu považují za objekt a
(protože v mystickém soustředění poznávající, poznávaný a
poznání jsou jedno) zároveň za subjekt a substanci onoho zážitku.
Jestliže člověku chybí úsudek (schopnost rozeznávací),
bloudí jeho vůle všemi směry za bezpočetnými cíli. Ti, kdo nemají
úsudek, mohou rozebírati slabiky svatých Písem, avšak popírají
ve skutečnosti jejich vnitřní pravdu. Jsou plni světských tužeb a
hladoví po nebeských odměnách. Učí složitým obřadům, které
mají jejich zastáncům přinést radost a moc. Ve skutečnosti však
nerozumí ničemu jinému než zákonu karmy, který člověka
připoutává k znovuvtělování.
Ti, jímž úsudek byl vzat takovými tlachy, velmi lpí na
radostech a moci. A tak nejsou schopni, aby vyvinuli ono
cílevědomé zahuštění vůle, které lidi přivádí k ponoření do Boha.
Bhagavadgíta (5O)
Mezi kultivovanými a duchovně čilými lidmi je dnes životopis
svatého velmi neoblíbeným literárním žánrem. Kultivovaní a
duchovně čilí mají neuhasitelnou touhu po novém rozličném a
rozptylujícím. Ale svatí, ať je jejich nadání sebedojímavější a ať je
jejich povolání jakékoliv, zabývají se neustále jedním předmětem -
duchovní skutečností a prostředky, jimiž oni a jejich bližní mohou
dospěti k spojivému poznání oné skutečnosti. A co se týče jejich
skutků - jsou tak nudně jednotné jako jejich myšlenky, neboť za
všech okolností jsou nesobečtí, trpěliví a neúnavně milosrdní.
Není divu, že nečtou životopisy takových mužů a žen. Na jednoho
vzdělaného člověka, který něco ví o Williamu Lawovi, připadá dvě
stě až tři sta, kdo četli Boswellův životopis mladšího současníka
Lawova (51). Proč? Protože si Johnson až do své smrti popřál
přepych v nejvyšší míře poutavé, mnohostranné osobnosti,
zatímco Law vzdor svému vynikajícímu nadání byl téměř absurdním
způsobem prostým a prostoduchým. Legie raději čte o
Legii. Z toho důvodu bychom v celém repertoáru eposů, dramat a
románů sotva našli jediné líčení opravdového, theocentrického
světce.
Ó, příteli, doufej v Něho, dokud žiješ, poznej Ho dokud žiješ,
porozuměj Mu, dokud žiješ; neboť v životě tkví spása.
Nebudou-li tvá pouta zlomena během života, jakou naději ke
spáse ti poskytne smrt?
Když je nalezen teď, bude nalezen i potom; ne-li, jdeme jen,
abychom přebývali v městě smrti.
Kabir
Tento útvar ve formě slunce (popis se týká titulního obrazu k
prvnímu vydání The Rule of Perfection (52)) představuje Božskou
vůli. Postavy zde ve slunci představují duše, které žijí podle vůle
Boží. Postavy jsou seskupeny do tří soustředných kruhů, které
ukazují tři stupně této Boží vůle. První vnější stupeň obsahuje
duše činného života; druhý duše nazíravého života; třetí duše
nade vše vznešeného života. Okolo prvního kruhu jsou mnohé
nástroje, kleště a kladiva, jako symboly činného života. Okolo
druhého kruhu jsme nepřistavili nic, abychom dali najevo, že onen
způsob nazíravého života musí se držeti vedení Boží vůle bez
jiných přemítání a praktik. Nástroje jsou na zemi a ve stínu, neboť
vnější díla sama o sobě jsou plna temna. Těchto nástrojů se však
dotýká sluneční paprsek, abychom ukázali, že díla mohou býti
ozařována a objasňována vůlí Boží.
Světlo Boží svítí jen málo na postavy prvního kruhu; daleko
více na ty v druhém kruhu; zatímco ony v třetím a nejvnitřnějším
kruhu září. Tahy v obličejích postav v prvním stupni jsou
nejzřetelnější, ve druhém méně zřetelné a ve třetím stupni nejsou
téměř patrny. To znamená, že duše prvního stupně mnoho lpí na
sobě, duše druhého stupně méně na sobě a více na Bohu, ony
třetího stupně téměř nelnou k sobě a zcela k Bohu, jsou
rozpuštěny v podstatné vůli Boží. Všechny postavy mají oči
obráceny k Boží vůli.
Benedikt z Canfieldu.
Dík svému ponoření do Boha a právě proto, že svou
osobnost neztotožnil s vrozenými a přijatými prvky, může světec
vykonávati dokonale nenásilný a proto úplně dobrodějný vliv na
jednotlivce a dokonce na celé společnosti lidí. Nebo, abychom se
přesněji vyjádřili, Božská skutečnost jej může použít jako
zprostředkovatele milosti a moci, protože se osvobodil od svého
já. "Nežiji už já, ale živ je ve mně Kristus." - věčné Slovo. Jestliže
toto platí o svatém, musí to tím spíše platit o avataru neboli o
Božském vtělení. Jestliže svatý Pavel, jakožto světec, byl "ne já",
zajisté i Kristus byl "ne já". Je tedy nesmysl mluvit o uctívání
"osobnosti Ježíšovy", jak činí mnozí liberální duchovní. Ježíš by
byl nikdy neměl ten vliv, který skutečně měl, a nikoho by to
nenapadlo, aby ho považoval za Boží vtělení a ztotožňoval jej s
Logosem, kdyby se byl spokojil s osobností, jakou máme my
všichni. Že byl považován za Krista, to se dá připsat skutečnosti,
že dlel nad svým já a stal se tělesným a duchovním mostem, po
němž proudil do světa nadosobní, nadpřirozený život.
Duše, které dosáhly spojivého poznání Boha, podle slov
Beneta z Canfieldu "nelnou téměř k sobě, ale zcela k Bohu".
Tento mizivý zbytek já zůstává, protože se v malé míře já ještě
ztotožňuje s nějakou vrozenou psychologickou zvláštností, s
nějakou přijatou zvyklostí myšlení nebo vnímání, s nějakou
konvencí nebo s nějakým v jeho společnosti módním předsudkem.
Ježíš byl téměř úplně pozdvižen do podstatné vůle Boží, mohl si
však přesto zachovat prvky já. Do jakého stupně existuje ještě já
ve spojení s nadosobním, Božským "ne-já", to lze jen těžko
posouditi podle stávajících svědectví. Vykládal na příklad Ježíš
svůj zážitek Božské skutečnosti a své spontánní uzávěry z onoho
zážitku ve smyslu oněch fascinujících apokalyptických představ,
které byly tehdy v židovských kruzích běžné? Někteří významní
učenci tvrdili, že myšlenky o blížícím se konci světa tvoří jádro
jeho učení. Jiní, právě tak učení, jsou spíše toho mínění, že tato
myšlenka mu byla přisouzena autory synoptických evangelií, a že
Ježíš sám svůj zážitek a theologické myšlení neztotožňoval s
lidskými názory svého okolí. Která strana má pravdu? Kdož ví? V
této věci, jako v tolika jiných, nedovolují nám existující svědectví,
abychom si vytvořili jistou a jednoznačnou odpověď. (53)
Z toho všeho stránka mravní je jasná.
Počet a jakost dochovaných životopisných dokumentů je
toho druhu, že nemáme možnost se dozvěděti, jak ve skutečnosti
vypadal zbytek osobnosti Ježíšovy. Jestliže však evangelia nám
velmi málo vypravují o já, jímž Ježíš byl, napravují tento
nedostatek zase tím, že velmi mnoho říkají o duchovním "Ne-já",
jehož zřejmá existence ve smrtelném člověku byla příčinou, že
jeho učedníci jej nazývali Kristem a ztotožňovali jej s věčným
Logosem.
Životopis světce nebo avatara jest cenný jen potud, pokud
objasňuje prostředky, jimiž v rámci odděleného lidského života
bylo vypuzeno já, aby učinilo místo Božskému "Ne-já". Autoři
synoptických evangelií nechtěli napsat takový životopis. Žádná
kritika textu, žádná duchaplná domněnka jej nemůže vyčarovat.
Během posledního sta let byla vynaložena přemíra energie k
pokusům, aby se z podkladů vytěžilo více, než kolik je v nich
obsaženo. Jakkoliv politováníhodný je nezájem synoptiků o
životopis, a přestože lze vznášeti námitky proti theologii svatého
Pavla a Jana, nemůže být pochyb o tom, že jejich instinkt byl v
podstatě zdravý. Každý psal svým způsobem o věčném Kristovu
"Ne-já", spíše než o jeho historickém já. Každý zdůrazňoval svým
způsobem onu chvíli, na níž, protože je nadpřirozená, se mohou
podílet všichni lidé. (Podstata já je tak uspořádána, že jedna
osoba nemůže být částí jiné osoby. Jedno já může něco
obsahovat nebo tím být naplněno, co je více či méně než já,
nemůže však nikdy obsahovati já nebo jím být obsáhnuto).
Učení, že Bůh v lidské podobě se stal tělem, objevuje se ve
většině historických líčení věčné filosofie - hinduismu, v mahajanském
buddhismu, v křesťanském náboženství a
mohamedánském sufismu, a tohoto Boha proroci staví na roveň
Logosu.
Když zbožnost upadá
a nespravedlnost vzrůstá,
tehdy se zrozuji.
Vracím se v každém věku,
abych osvobodil dobré,
abych zahladil hříchy hříšníků
a upevnil spravedlnost.
Kdo pozná podstatu
mé úlohy a mého Božského zrození,
nezrodí se znovu,
až opustí své tělo.
Přijde ke mně, Ardžuno.
Osvobozeni od strachu, vášně a hněvu,
naplněni mnou
hledajíce u mně záštitu,
mnohé bytosti,
vytříbené ohněm poznání
najdou ve mně svou vlast.
Bhagavadgita (54)
Pak promluvil Osvícený a řekl: "Věz, Vasetho, že čas od
času Tathagata je přiveden na svět, dokonale osvícený, blažený a
úctyhodný, bohatý na moudrost a dobro, šťastný v poznání světů,
nepřekonatelný ve vedení hříšného lidstva, učitel Bohů i lidí,
blahoslavený Buddha. Rozumí celému vesmíru, jako by jej měl
před svým zrakem. Hlásá jak slova, tak ducha pravdy, která je
lahodná ve svém původu, lahodná v pokroku, lahodná v
dokonalosti. Hlásá vyšší život v celé jeho čistotě a dokonalosti.
Tevigga Sutta.
Krišna je vtělením Brahmána, Gautama Buddha, kterého
jmenují Dharmakajou, "takovostí", všeobsáhlým Duchem,
duchovním prazákladem všeho jsoucna. Křesťanské učení o
vtělení Božství liší se od indického učení a od učení Dálného
východu potud, že tvrdí, že byl jen jeden avatar a více jich
nemůže být.
Co činíme, závisí dalekosáhle na tom, co si myslíme, když
to co činíme je zlé, pak je tu dobrý empirický důvod k tomu, že
naše myšlení, týkající se hmotné, duchové nebo duchovní
skutečnosti, je nedostačující. Protože křesťané věří, že může být
jen jeden avatar, jsou dějiny křesťanství více znetvořeny krvavými
křížovými taženími, intekonfesionálními válkami,
pronásledováními, a imperialistickými přemlouváními jinověrců,
než dějiny hinduismu nebo buddhismu. Nesmyslné a modlářské
nauky, které hlásaly téměř Božskou povahu suverénních států a
jejich vládců, způsobili více u orientálních jak u západních národů
nesčetné politické války. Protože však orientální národové nevěřili
na výlučné zjevené v jediném časovém období nebo na téměř
Božskou povahu církevní organizace, mohli se do značné míry
vyvarovat masových vražd ve jménu náboženství, které se
vyskytovaly v křesťanstvu v hrozivém množství. Zatím, co úroveň
veřejné mravnosti na Západě byla nižší než na Východě,
mimořádná svatost a běžná soukromá mravnost, soudíc podle
existujícího důkazného materiálu, nebyla příslušným způsobem
vyšší. Jestliže máme strom skutečně poznávati po ovoci (55), pak
se nám jeví odklon křesťanstva od normy věčné filosofie z
filosofického hlediska jako zcela neospravedlnitelný.
Logos neopouští věčnost do času z jiného důvodu, než aby
bytostem, jejichž hmotný tvar přijímá, dopomohl k tomu, aby
opustily čas a odebraly se do věčnosti. Že je objevení avatara na
historickém jevišti mimořádně důležité, to se vysvětluje tím, že
jeho učení lidským bytostem ukazuje cestu k překonání
historických přehrad, a pokud představuje zdroj milosti a Božské
moci, je avatar sám touto cestou. Autor čtvrtého evangelia tvrdí,
že Slovo se stalo tělem. Ale na jiném místě dodává, že tělo nic
neprospívá - nic samo o sobě, přirozeně, ale velmi mnoho jako
prostředek ke spojení s imanentním a transcendentálním
Duchem. V této spojitosti je zajímavé sledovati vývoj buddhismu.
"Ve formě náboženských nebo mystických slovních obrazů," píše
R. E. Johnston v díle Buddhist China, "vyjadřuje mahajan
universálnost, zatímco hinajana se nemůže osvoboditi od vlády
historických skutečností." Ve slovech uznávaného orientalisty
Anandy K. Coomaraswamiho" se varuje mahajanský věřící. -
právě jako varován je ve vajšnavistických svatých písmech
uctivatel Krišnův, že Krišnova není historie, nýbrž v lidském srdci
věčně se rozvíjející pochodeň, - že historické skutečnosti nemají
náboženského významu," (leda tehdy, že bychom rádi dodali,
když ukazují na prostředky, nebo jsou samy prostředky, -
vzdálenými, blízkými, politickými nebo duchovními prostředky, -
pomocí nichž lidé mohou dospěti k osvobození já od časového
řádu.).
Na Západě učinili něco mystikové, aby křesťanství částečně
osvobodili z jeho neblahé závislosti na historické skutečnosti;
(napřed bychom měli promluviti o těch různých směsích záznamů
vrstevníků s pozdějšími uzávěry a fantasiemi, jež byly
považovány za historické skutečnosti). Ze spisů Eckhartových,
Tanlerových, Ruysbroeckových, Williama Lawa a kvekrů bylo by
možno vyvodit duchovní a universalující křesťanství, jehož
vyprávění se nevztahuje k historii, která se skutečně stala nebo,
jak se někdo později domníval, která se měla stát, nýbrž "k
pochodům věčně se rozvíjejícím v lidských srdcích." Bohužel vliv
mystiků nebyl nikdy dosti velký, aby rozpoutal na Západě takovou
pronikavou mahajanskou revoluci. Jim na vzdory zůstalo
křesťanství náboženstvím, v němž čistá philosophia perennis byla
více či méně zaplavena modlářským řešením časových událostí a
věcí - to událostí a věcí, jež nebyly pouze prostředky, nýbrž
posvěcenými ba božskými cíli. Ostatně zlepšování historie, které
se provádělo během staletí bylo velmi neopatrné, takže se potom
stalo mocnou zbraní v rukou protestantských a později
racionalistických polemiků. Oč chytřejší by bylo přiznati dokonale
známé skutečnosti, že lidé, když nadměrně zdůrazňovali přísnost
Kristovu jako soudce, pocítili potřebu, Božské milosrdenství vtělili
do nového aspektu, takže se do popředí dostala postava Panny
Marie, prostřednice prostředníkova. A když se postupem času
královna nebes jevila příliš úctyhodně, nově se vtělilo
milosrdenství do prosté postavy svatého Josefa, který se tím
způsobem stal prostředníkem prostřednice prostředníkovy. Stejně
se jevil buddhistickým zbožňovatelům historický Sakjamuni příliš
přísný a intelektuální se svým zdůrazňováním, nazíravostí a
nutností, úplně umrtviti já, jako hlavního prostředku k osvobození.
Následkem toho láska a slitování, jak Sakjamuni rovněž hlásal,
postupně byly ztělesňovány v Buddhách jak Amidovi a Maitrajovi -
v Božských to osobách úplně se vymykajících historii neboť jejich
časová životní dráha leží ve vzdálené minulosti nebo v daleké
budoucnosti. Zde třeba podotknouti, že nesčetní Buddhové a
Bodhisattvové, o nichž mluví mahajanští theologové, jsou
srozumitelní s rozšířením jejich kosmologie. Podle tohoto obrazu
světa čas nezačíná. Nesčetná universa, z nichž každý jednotlivý
vesmír obsahuje vnímavé bytosti všech možných druhů, se rodí,
vyvíjejí, rozpouštějí se, umírají, jen aby popisovali vždy znovu
stejný kruh, až do     --->