a jest též dobrou pomůckou alchymistům začínajícím.
Odpovědi na některé základní otázky:
Co to vlastně alchymie je?
Co je jejím cílem?
Jakými pravidly se musí pravý alchymista řídit?
atd.
1999
Obsah:
1. Úvod
2. Definice alchymie
3. Rehabilitace alchymie
4. Historie alchymie
5. Velcí alchymisté
6. Studium alchymie
7. Čím se alchymie zabývá?
8. Kámen Mudrců
9. Pravidla alchymistova
10. Závěrem
11. Seznam použité literatury
12. Příloha - Smaragdová deska
"Všechno je možné, i když není všechno dovoleno."
Roger Bacon
Alchymie
1. Úvod
Pokud se v dnešní době dostaneme k nějaké knize pojednávající o alchymii, z valné většiny ji napsal vědec, který alchymii hodnotí ze svého - vědeckého - pohledu. Alchymistův pohled je však, jak sami uvidíte, jiný a nechávám na každém čtenáři, aby si z obou pohledů vybral. Z tohoto rozdílného vnímání a chápání alchymie pak vyvstávají zkreslení či omyly, které pak alchymii posouvají do zcela jiných dimenzí.
Proto jsem se rozhodl napsat tento spis - nyní jako pohled alchymisty na alchymii. Sám se alchymií intenzívně zabývám něco přes tři roky a při čtení různých interpretací na téma "alchymie" s mnoha názory pisatelů nesouhlasím již natolik, že to je snad ten nejsilnější důvod, který mám pro napsání tohoto spisu. Nejsem v žádném případě odpůrcem dnešní vědy. Moderní věda se ovšem na náš svět dívá takřka úplně odlišným způsobem, než jej vnímá alchymie.
Tento spis má být informativní prací pro čtenáře, kteří mají zájem dozvědět se o alchymii jako o vědě více vědomostí, než jim předkládají dnešní běžně dostupné publikace a slouží tedy spíše jako dílo orientační, než vyčerpávající studie v oblasti alchymie.
Na těchto stránkách bych rád objasnil co to vlastně alchymie je, čím se zabývá a co je jejím cílem. Nemíním se považovat za jediného a nejlepšího odborníka na alchymii, upřímně se považuji za pouhého pokorného služebníka této vědy.
Když dnes někdo řekne slovo alchymie, lidem se nejčastěji vybaví film Císařův pekař a temná kobka plná podivuhodných nádob, ve které marní čas jakýsi podezřelý člověk hledáním zlata. Avšak alchymie je přece jen o něčem jiném.
V Knize Jitro kouzelníků je na začátku kapitoly "Alchymie jako příklad", popsáno setkání L. Pauwelse s alchymistou. Tento úryvek je natolik zajímavý, že jej zde uvedu: V březnu r. 1953 jsem potkal poprvé alchymistu, píše L. Pauwels. Událo se to v kavárně Procope... ...Měl jsem o alchymii a alchymistech prostinké názory čerpané z lidových představ a ani zdaleka jsem netušil, že jsou ještě dnes alchymisté. Muž byl mladý a elegantní. Absolvoval solidní klasická studia a po nich vystudoval chemii. Toho času se zabýval obchodem a stýkal se z mnohými umělci i s několika lidmi z vyšší společnosti. ...Toho večera jsem si zapsal tato alchymistova slova:
"...energie existuje mimo člověka a jde o to si ji osvojit. Katolík, který polyká hostii, to je obřadné přijímaní této energie. Ale nemáte-li víru? Nemáte-li víru, pak mějte oheň; v tom je celá alchymie. Skutečný oheň, hmotný oheň. Všechno začíná, vše se odehrává ve styku s hmotou. ...Nic než hmota, nic než styk s hmotou, práce na hmotě, práce rukama. Máte rád zahradničení? To je dobrý začátek. Alchymie se dá srovnat se zahradničením. Máte rád rybolov? Alchymie má něco společného i s rybolovem. Ženská práce a dětská hra. Alchymii nelze učit. Všechna velká literární díla, která přečkala staletí, obsahují část této nauky. Jsou výtvorem dospělých lidí - opravdu dospělých - kteří mluvili k dětem zachovávajíce přitom zákony vědomostí dospělých. U velkého díla nikdy nenajdeme chybu "v principech". Ale poznání těchto principů a cesta vedoucí k tomuto poznání musejí zůstat skryty. Je tu však povinnost vzájemné pomoci pro hledače prvního stupně."
Kolem půlnoci se ho vyptávám na Fulcanelliho, autora Tajemství katedrál, a on mi dává na srozuměnou, že Fulcanelli není mrtev.
"Lze žít," říká mi, "nekonečně déle, než si neprobudilý člověk představuje. A lze dokonale změnit vzhled. Já to vím. Mé oči to vědí. Vím také, že Kámen mudrců je skutečnost. Ale jde o jiný stav hmoty než ten, který známe. Tento stav umožňuje jako všechny jiné stavy měření. Pracovní a měřící postupy jsou prosté a nevyžadují složité přístroje: ženská práce a dětská hra..."
Dodává:
"Trpělivost, naděje, práce. A ať je práce jakákoli, nikdy člověk nepracuje dost."
"Naděje v alchymii se zakládá na jistotě, že je cíl. Nebyl bych začal," říká, "kdyby mi nebyli jasně dokázali, že tento cíl existuje a že ho lze dosáhnout v tomto životě."
K tomuto citátu není nutné prakticky nic dodávat a proto přistupme nyní k definici alchymie.
2. Definice alchymie
Zjednodušeně by se dalo říci, že alchymie je nauka o přeměnách nejen hmoty, ale i duše. Od chemie se tedy podstatně liší duchovním rozměrem. Podle mého názoru je alchymie pozůstatkem jakési dávné univerzální přírodní vědy, která podle mého názoru zkoumala makrokosmos (svět) a mikrokosmos (člověka) i jejich vzájemné působení. Alchymie si uvědomuje vzájemnou neoddělitelnost makrokosmu (svět) od mikrokosmu (člověka) a naopak (narozdíl od dnešní vědy, která na toto začíná uvědomovat až teprve teď). Svět působí na člověka a člověk působí na svět, přetváří jej podle svých představ. Je však zřejmé, že tak jako svět může zahubit člověka může člověk zničit svět. Pro dokonalé soužití člověka se světem je tedy nutná jejich vzájemná harmonie. Člověk musí moudře využívat svět, aby zabránil sebezničení.
Alchymii můžeme definovat i takto: alchymie je hledání moudrosti a alchymistovým cílem je sebezdokonalení.
Pouhým čtením knih člověk dosáhne maximálně vědění, nikoli však moudrosti. Lze říci, že moudrost je schopnost správně využívat vědění v praxi. Co je člověk, který má určité znalosti, ale kterých nedovede využít, anebo je špatně používá?
P. de Lasenic definuje alchymii takto: "Alchymie jest hermetická nauka o životě hmoty, jejím vývoji a jejích přeměnách."
Alchymie je především filosofií.
3. Rehabilitace alchymie
Před očima většiny lidí je alchymie naprosto zdiskreditovanou, nebo neznámou vědou. Nyní však konečně začíná být rehabilitována.
Ano, termínu "věda" používám záměrně (možná k údivu některých "vědečtějších" čtenářů), neboť jsem přesvědčen, že si tento přívlastek zaslouží.
Vědecký názor je, že alchymii nelze věřit, protože chemická transmutace není možná (s tím budou jistě souhlasit i všichni alchymisté), ale copak nelze připustit možnost, že určitou speciální technikou, vědcům neznámou, lze připravit substanci alchymisty nazývanou Kámen Mudrců, která by měla vlastnosti jimi popsané, tedy: mimořádnou léčivou a - po určité úpravě i - transmutační schopnost?
Je však též možné, že alchymisté hovoří pouze o duchovním olovu (tedy o nedokonalosti), které se mění v duchovní zlato (jež je dokonalostí - osvícením člověka). Já však věřím v alchymickou transmutaci (jak fyzikou, tak i duchovní - tedy alchymistovu přeměnu) a tedy není nic snažšího (samozřejmě zároveň i těžšího), než přesvědčit se o ní na vlastní oči.
V alchymii není nejdůležitější transmutace jednoho prvku - olova - v prvek jiný - ve zlato -, ale proměna alchymisty samého!
A právě neznalost této věty, nebo její ignorace, způsobila tak nesmírnou diskreditaci alchymie.
Navíc připusťme, že mezi alchymistickou literaturou (a nejen v této oblasti) se dají nalézt i knihy, jejichž obsah bychom mohli považovat za scestný nebo dokonce přímo za šarlatánský, a který tudíž může svést z cesty ty, jež se snaží dopídit pravdy. Tyto knihy také zdiskreditovaly alchymii.
Připusťme též, že mezi samotnými alchymisty se nachází a nacházelo mnoho nevědomých praktikantů, šarlatánů, kteří svým počínáním alchymii před veřejností pošpinili, takže při vyslovení "alchymista" se většině lidí vybaví jakýsi podezřelý člověk, který marní čas hledáním zlata. V pravdě, samotné alchymisty můžeme rozdělit na ty, kteří se pouze za alchymisty považují a na ty, kteří jimi skutečně jsou.
Ve své knize Tajemství katedrál napsal Fulcanelli toto: "Věda, kterou studujeme, je tak pozitivní, tak reálná, tak exaktní jako optika, geometrie či mechanika a její výsledky tak hmatatelné jako výsledky chemie. Přestože nadšení a vnitřní víra, tito vzácní pomocníci, stimulují naši vědu, přestože částečně vedou a orientují naše bádání, musíme se vyvarovat tápání, podřídit je logice, soudnosti a podrobit je kritériu zkušenosti. Nezapomínejme, že právě taškářství chtivých laborantů, nesmyslné praktiky šarlatánů, pošetilost nevědomých a nesvědomitých spisovatelů zdiskreditovali hermetickou pravdu. Musíme vidět přesně a správně se vyjadřovat: ani slovo, které by nebylo zváženo, ani myšlenka, která by neprošla sítem úvahy a soudnosti. Očisťme alchymii, zbavme ji nánosu špíny, kterou ji pokryli sami její stoupenci: povstane ještě silnější a zdravější, aniž by ztratila cokoliv ze svého půvabu či ze své mysterijní přitažlivosti."
Snad největší chybou, kteří pisatelé zamýšlející se nad historií alchymie činí, je to, že považují podvodníky za alchymisty. Ale byli i tací, upřímní hledači, kteří šli po cestě, jež je od pravé cesty alchymické velmi vzdálena a přesto se sami za alchymisty považovali.
Jeden vtipný alchymista odpověděl císaři Rudolfovi na jeho lákavé pozvání ke dvoru těmito slovy: "Umím-li dělat zlato, nepotřebuji císaře, neumím-li, nepotřebuje císař mne." Je až neuvěřitelné, že na tuto jednoduchou pravdu nepřišel žádný z panovníků a šlechticů, když za drahé peníze najímali své "alchymisty".
Jeden z mnoha dalších omylů je, že se alchymie považuje za předchůdkyni dnešní chemie. Dovolte abych se u tohoto bodu zastavil a pokusil se jej objasnit. Alchymie není, romantickým mládím dnešní chemie. Tento názor způsobili nevědomí praktikanti, kteří ve svých nejfantastičtějších pokusech (zejména v době Rudolfa II), ve snaze získat Kámen Mudrců, náhodně objevili velké množství velmi užitečných chemikálií a prvků. Samotné hermetické spisy, nepochopené těmito profánními badateli, byly nepřímou příčinou objevů, s nimiž jejich autoři nikdy nepočítali. Například právě takto Brandt objevil fosfor při hledání alkahestu v moči. A právě tito v podstatné většině upřímní hledači s jejich přesnými pozorováními a fortelem tak těžce nabytým, byli skutečnými staviteli základů dnešní skvostné budovy, která se nazývá chemií, nikoli však Adepti.
4. Historie alchymie
Ještě než přejdeme k historii alchymie, zabývejme se chvíli samotným slovem alchymie, protože jak historie alchymie, tak i původ tohoto slova spolu souvisejí.
O etymologický výklad slova alchymie se vede celá řada sporů. Podle jednoho názoru je slovo alchymie odvozeno z als, označující řecky sůl, a chymie, znamenající roztavení, rozpuštění. Ale jestliže se řecky "sůl" řekne als, a chemeia se položí místo chymia, pak smyslem slova alchymie je šťáva nebo mok.
Podle jiných, pravděpodobnějších názorů, slovo chemie i alchymie pochází ze staroegyptského slova keme, které znamená hlínu, ve významu úrodné půdy, nacházející se na březích Nilu. Původ slova je také spojován se starým hebrejským názvem Egypta (Chemia, Kemia - Černá země, úrodná prsť), kam spadá relativní původ alchymie, ale i tento výklad nás opět přivádí do Egypta.
Alchymie, bez předložky "al", tedy chymia, chemia, je jak vidíme s názvem Egypta spjata velmi podstatným způsobem a nejspíš je tedy "umění (al)chymické" ostatními národy chápáno jako "Egyptské umění" nebo ve smyslu "to, čím se zabývají Egypťané". Tuto domněnku potvrzuje i jiný arabský výraz pro alchymii: kněžské umění, neboť v dávném Egyptě se alchymie pěstovala v chrámech jejich kněžími.
Vlastní předpona "al" před slovem chymia je s největší pravděpodobností, arabského původu, znamená zázračnou moc, čímž je alchymie odlišena od chemie a al-chymie tedy označuje chemii par excellence. Podle mě je tento názor opravdu nejpravděpodobnější a velmi věrohodný.
Vraťme si nyní k historii alchymie. V hlavních bodech lze vymezit tato nejstarší časová období alchymie:
1) Původní období
2) Řecké období (přibližně od 3. stol. př. Kr.)
3) Arabské období (zhruba od 3. stol. po Kr.)
4) Období Evropské alchymie (přibližně od r. 1000)
1) Původní období: Podle tvrzení velké většiny autorů alchymie pochází z dávného Egypta, přesněji, odtud ji převzali ostatní národy. To naznačuje i výklad slova alchymie a tuto domněnku potvrzují i historická fakta. Alchymie byla považována za vědu tajnou a posvátnou, a byla pěstována v egyptských chrámech. Počátek alchymie nelze časově určit.
Obchodními cestami, jak mořskými, tak i pozemními, se umění alchymické z Egypta rozšířilo dál k ostatním národům a dostalo se až do zemí Orientu.
2) Řecké období: Nejen obchodními styky, ale především vojenskými výboji Řecka, se alchymie šířila ve Středomoří. Právě dobytí Egypta Alexandrem Velikým (Makedonským) nastává druhé, Řecké období, kdy bylo v Egyptě založeno slavné město Alexandrie, které bylo opravdovým kulturním skvostem. V Alexandrii byla zřízena první Akademie a vědomosti antického Řecka, Egypta i jiných národů, všech tehdejších vědních oborů, byli soustředěny v písemné podobě v proslulé alexandrijské knihovně, jejíž smutný osud je obecně znám. Kolik jen mimořádně cenných spisů bylo zničeno, jak při jejím požáru během římské invaze 47 let př. Kr., tak především v roce 305 po Kr. při bouřích náboženských fanatiků, kdy bylo spáleno přes tři čtvrtě milionu knih (!!!). Akademie skončila svoji činnost krátce na to (331) a po dobytí Egypta Araby při muslimské expanzi (639–646) byli zničeny všechny její pozůstatky. Slavným autorem tohoto období je Zosimus.
3) Arabské období: Arabská věda (později obecně muslimská) čerpala zhruba na přelomu letopočtu z egyptských, antických a dalších orientálních pramenů, snad největším zdrojem vědomostí byl zřejmě Egypt, přesněji, zřejmě přístavní město Alexandrie, kterého se Arabové zmocnili roku 641 po Kristu.
Alchymie nalezla velkou oblibu u arabských učenců a Arabové pak tuto vědu, především v důsledku svých výbojů, šířili dál do ostatních zemí. Z představitelů arabské alchymie jmenujme především Gebera.
4) Období Evropské alchymie, začíná po roku 1000, kdy Křižáci přinášejí do Evropy první alchymické spisy. Nejdříve dochází k šíření arabské alchymie po Evropě (zhruba do 13. století, včetně), které se vyznačuje především překládáním arabských děl (a jejich šířením) a teprve později začíná tvořit většina evropských alchymistů svá vlastní díla. Postupně dochází k rozšíření alchymie po celé západní a střední Evropě.
Zjednodušeně řečeno, od Egypťanů tedy převzali alchymii Arabové a od Arabů jej převzala středověká Evropa. To je hlavní cesta kterou se k nám alchymie dostala. Období Evropské alchymie trvá prakticky až do 19. století, tedy do jejího úpadku, který začíná rozvojem chemie ve století 18.
Pokud se týče úvah, že alchymie vznikla ve starověkém Egyptě, ani tím si nemůžeme být jisti, neboť sami staří Egypťané se odvolávají na jakousi civilizaci "před potopou", o které nic nevíme. Vědci se domnívají, že Biblická potopa se odehrála (lépe odehrávala) na konci poslední doby ledové, kdy tání ledové pokrývky, zasahující i na území Česka, trvající zhruba 1000 let, způsobilo mimořádné změny klimatu což doprovázely velmi časté a silné deště, vyvolávající nesmírné, katastrofické záplavy, tedy vlastní potopu. Samotný růst mořské hladiny tedy potopu přímo nezpůsobil. (Stále není přesně známa příčina vzniku ledových dob.) Teprve pak, v období kolem 11 000 let př. Kr. nastaly "lepší klimatické časy", které umožnili vývoj civilizace staroegyptské.
5. Velcí alchymisté
Nejstarším a prvním zakladatelem - otce alchymie - je, staroegyptský Thovt, řecky Hermes Trismegistos (Hermes třikrát veliký), který je zakladatelem "hermetického umění" - ars hermetica - tzv. tajné vědy (či tajných věd). Geneze termínu hermetický, který používáme, je ve jménu Hermově, ačkoli to není obecně známo. Právě Hermovi je připisováno autorství textu desky zvané Tabula Smaragdina (Smaragdová deska, nebo také podobná Deska Memfiská - pochá zející ze skály u Memfidy) jejíž obsah uvádím v příloze.
Zosimus z Panopole, který žil koncem třetího století po Kristu, je autorem jedněch z prvních dochovaných alchymistických spisů. Jsou to tyto manuskripty: "O síle a složení vod" a "O posvátném umění vyráběti zlato a stříbro".
Geber, Džábir (721–817), je velikánem období arabské alchymie, kterou Arabové zdědil od Egypťanů a nazývali ji posvátné nebo kněžské umění. Geber je autorem spisu Suma Dokonalosti Magisteria (Summa perfectionis Magisterii) z jeho dalších spisů je to např.: Alchymia Geberi, Liber investigationis magisterii.
Albert Veliký (Albertus Magnus, 1193–1280), mnich, velký německý učenec a alchymista. Z jeho díla: De Alchymia, Compositum Compositis,Concordantia philosophorum de lapide philosophico, De Philosophorum lapide. Vycházel především z arabské alchymie.
Raymondus Lullus (1235–1315), španělský františkánský mnich, autor Theorica et practica a dalších významných spisů.
Nikolas Flamel (1330–1417), Francouz, který se podle pověsti přípravy Kamene Mudrců naučil ze starého alchymického traktátu, který nalezl a tak přišel k nesmírnému bohatství, jež ale věnoval na dobročinné účely. Flamel je znám především svým traktátem Kniha Nikolase Flamela, obsahující výklad k figurám Knihy Abraháma Žida. Další pozoruhodné spisy jsou např.: Le Desir Désiré, Explication des figures du cimeti`ere des Innocents.
B. Trevisanus (1406–1490), který vynaložil 56 let svého života na provádění Díla, jehož jméno zůstává v alchymistické historii symbolem umírněnosti, stálosti a nezlomné vytrvalosti. Autor De Chemia, De Chemico miraculo quod lapidem philosophorum appellant a dalších vynikajících spisů.
Paracelsus (1493–1541) Alchymie dosáhla snad největšího vrcholu ve vynikající postavě Paracelsa ze šestnáctého století. Phillippus Aureolus, (vl. jménem Theophrastus Bombastus von Hohenheim, 1493–1541) studoval účinek chemických látek na člověka. Paracelsus je zakladatelem iatrochemie (řec. iatros = lékař), zavedl jako léky řadu chemických prvků a sloučenin, jako jsou např. olovo, síra, síran měďnatý a draselný, arzén atd. Též se zabýval léčením založeným na principech podobných dnešní homeopatii (účinná látka je velmi silně ředěná). V alchymii zavedl jako třetí princip sůl. Paracelsus tvrdil, že lékař musí být zároveň alchymistou, a že člověka - pacienta - musí lékař vnímat jako celek.
Pro své novátorské názory měl hodně nepřátel. Za svého rušného a plodného života napsal přes tři sta děl a v jednom z nich čteme tuto krásnou větu: "Nikoli jako oni říkají: alchymie, dělej zlato, dělej stříbro. Zde je ručení: dělej léky a obracej je proti nemocem."
Jeho slova však přijalo jen málo lidí té doby.
Basilius Valentinus (kolem r. 1600), benediktýn, jehož díla jsou velmi ceněna, kupříkladu: Dvanáct klíčů, Vítězný vůz antimonu (Currus triumphalis antimonii).
J. A. Komenský (1592–1670) je mnohdy považován za odpůrce alchymie. Pro podporu této domněnky se často užívá citát z 12. kapitoly jeho knihy Labyrint světa a ráj srdce: "Těch já tuto, kteří nadarmo pracují, dosti vidím: kteří by však kamene dostávali, žádného nevidím. Zlato vidím, že tito vaříc a život škvaříc, oboje promařují a proškvařují: kdepak jsou ti s hromadami zlata a nesmrtelností?" Komenský však zde upozorňuje pouze na zlatoděje, kteří se jen pachtili za zlatem. "Ve vysvětlování podstaty věcí stál Komenský úplně na půdě alchymické," píše V. H. Matula ve své knize Hledání kamene mudrců. Tento výrok dokazují Komenského úvahy ve spise Physicae synopsis (Přehled fyziky).
Newton (1643–1727) "Newton!?" Může si se zděšením pomyslet čtenáři, kteří ani netuší, že tento velký vědec, jehož zákony nebyly překonány do dvacátého století, se také zabýval alchymií. Ale vlastně se ani nemusíme divit, že jeho alchymická činnost byla zatajena, vždyť přece: "alchymie je pavěda" a proto se jí Newton zabývat nemohl. Přesto jeho písemná pozůstalost je z převažující většiny alchymistická. Ptejme se: kde si můžeme přečíst tyto jeho spisy? "Chraňte se, aby jméno Newtonovo bylo sebenepatrněji pošpiněno!" A tak, pokud nebyl jeho zájem o alchymii zatajen, byl tedy Newton nazván alespoň "nejexaktnějším alchymistou"...
Doufám, že čtenáři, kteří se mnou souhlasit nebudou, mi odpustí tuto velice odvážnou spekulaci: Nemohl Isaac Newton objevit tak úžasné věci právě proto, že se alchymií zabýval a tudíž po mnohých letech práce nahlédl do tajemství hmoty?
Isaac Newton v dopise Ashtonovi (který vydával knihy) z roku 1669 vyjádřil své přesvědčení o možnosti transmutace kovů. Newton si pořídil se značným nákladem alchymické látky, pece a studoval podrobně dobovou literaturu. Je téměř neznámé, že tento vědecký obr novověku se věnoval asi 25 let alchymickým pokusům, vlastnil asi 200 nejlepších knih o alchymii a sám napsal 650 000 slov k tomuto tématu. Tato fakta je nutné připomenout dnešnímu čtenáři, jenž je apriori ovlivněn povrchně historickým vztahem k alchymii, z níž pozdější legendy učinily jakousi posedlost bláznů a podvodníků, jíž alchymie nikdy nebyla.
Anglický fyzik Da Costa Andrade neváhal při svém slavnostním projevu v Cambridge r. 1946 k tří stému výročí Newtonova narození prohlásit, že Newton patřil k řetězu zasvěcenců, předávajících si staletími tajemství hmoty, že však světu odhalil jen malou část svých vědomostí. Newton sám napsal: "Alchymická praxe představuje pravděpodobně bránu, vedoucí k daleko ušlechtilejšímu vědění. Tyto poznatky však nesmějí být, jsou-li spisy Herma Trismegista pravdivé, rozšířeny, nemá-li svět upadnout v obrovské nebezpečí..." Z jaké minulosti pocházeli velcí mistři, jichž se dovolává Newton, a v jaké minulosti zase oni čerpali své vědění? "Dospěl-li jsem tak daleko," praví Newton, "tedy jen díky tomu, že jsem stál na rameni obrů." (Čerpáno z knihy Tušení stínu L. Součka.)
A ještě něco. Vážení čtenáři vězte, že Newton nám ve svém komentáři ke Smaragdové desce, předkládá opravdu velkou pravdu, jak sám píše: "Pozorování, která následují, jsou velkou pravdou. Věci nahoře a dole, fixní a těkavé, síra a rtuť jsou podobné přirozenosti a jsou jednou a touž věcí, jako manžel a manželka. Neboť se od sebe liší jen stupněm digesce a zralosti. Síra vzniká ze zralé rtuti, rtuť ze síry, která ještě neuzrála..."
Těm čtenářům, kteří nejsou tolik zběhlí v alchymii musím podotknout, aby síru a rtuť o nichž se píše, v žádném případě nepovažovali za chemické prvky shodných jmen, síru a rtuť je nutno chápat jako určité vlastnosti, respektive hmotu, mající určité charakteristické vlastnosti.
Helvetius (Jean-Frédéric Schweitzer, rok narození a smrti se mi nepodařilo zjistit) původně zapřisáhlý odpůrce alchymie. Po té co jej 27. prosince 1666 navštívil cizí Adept, který mu před svým odchodem daroval kousíček projekčního prášku, Helvetius sám uskutečnil transmutaci, načež změnil svůj prudce odmítavý postoj k alchymii. Je autorem vynikajícího alchymického díla Vitulus aureus.
Ještě stručněji vzpomeňme další velmi významné osobnosti, kterými byli: Avicenna (980–1036), velikán středověké muslimské učenosti, žil ve střední Asii a byl lékařem, filozofem a zabýval se též alchymií, z dalších je to Artepius (11. stol.), G. Ripley (počátek 15. stol.), Francouz D. Zachaire (16. stol.), skot Kosmopolita (A. Sethon, žil na počátku 17. stol.), Polák M. Sendivogius (Sendivoj, někdy je ztotožňován s Kosmopolitou, pravdu se již však asi nedozvíme), Angličan I. Philaletha (T. de Vaughan (?), 17. stol.), z českých alchymistů především kněz J. Těšínský (přelom 14. a 15. stol., jemu je připisováno několik antifon alchymického díla, které je v dosti neobvyklé podobě hudební skladby, En pulcher lapis noster) a Jan z Lazu (polovina 15. stol.) autor spisů Cesta spravedlivá v alchymii a Zlato - bláto, a další a další.
Fulcanelli je největší autoritou 20. století. Jeho knihy Příbytky filosofů (I., II.) a Tajemství katedrál jsou skutečným zářícím skvostem na nebi alchymistické literatury. Především díky těmto Fulcanelliho knihám jsem se mohl v tak krátkém čase tolik dozvědět.
Pokud tedy nemáte dost finančních prostředků na široké studium alchymie (knihy jsou velmi nákladnou záležitostí), ale přesto toužíte alchymii studovat, radím Vám, kupte si alespoň Příbytky filosofů a Tajemství katedrál, upřímně, opravdu se Vám to mnohonásobně vyplatí. Zde totiž naleznete vše co potřebujete.
Ještě jsem se nezmínil o mnohých, též velkých alchymistech, výčet těchto autorů a jejich děl by však vydal na jednu samostatnou publikaci o velmi mnoha stranách.
6. Studium alchymie
Na počátku jakéhokoliv studia je víra, že studované není lží. Jak by například určitý člověk mohl studovat fyziku, kdyby nevěřil v platnost jejich zákonů, jeho studium a jeho názory na fyziku by museli být opravdu velmi zvláštní. V našem případě je to víra v to, že Kámen Mudrců existuje a stejně tak i transmutace "obyčejných" kovů ve zlato, což je potvrzení a hmatatelný důkaz alchymistova úspěchu. Fyzik se o pravdivosti gravitace může přesvědčit například skokem ze stromu, alchymista přípravou Kamene Mudrců. Samozřejmě, že v případě alchymisty se jedná o úkol nadmíru těžký, do poslední chvíle může velmi pochybovat o svém úspěchu, ale každý kdo věrně, trpělivě a upřímně setrvá na cestě je jednoho dne za svou námahu odměněn.
Vždyť sám Fulcanelli tvrdí, že více než 25 (!) let strávil hledáním prvotní matérie, ze které se Kámen vyrábí, ačkoli ji měl stále při sobě, na dosah ruky a před očima. Podobný, a ne jediný, byl i případ Naxagorase, autora knihy Odhalená alchymie, který strávil třicet let hledáním tohoto tajemného těla.
Je nepopiratelné, že víra je motorem i dnešní moderní vědy.
Největší překážkou studia alchymie je její jazyk. Spisy jsou totiž sepsány alegoricky nebo v různých obrazcích. Snad nejvýstižněji definoval alchymický kód René Alleau: "Abych podal jasnější příklad zvolme si hru v šachy, jejíž poměrně prostá pravidla a prvky, jakož i nekonečnou rozmanitost kombinací známe. Předpokládáme-li, že souhrn esoterických pojednání se nám jeví jako jakési partie zapsané smluvenou řečí, je nutno nejprve poctivě připustit, že neznáme ani pravidla hry, ani používanou šifru. V opačném případě tvrdíme, že kryptografický údaj je složen ze znaků přímo pochopitelných kterémukoliv individuu, což je právě bezprostřední iluze, kterou musí vyvolat dobře složený kryptogram. A tak nám opatrnost radí, abychom se nedali svést pokušením jasného smyslu a abychom studovali tyto texty jako by šlo o neznámý jazyk." Moderní vědci pak dělají většinou tutéž chybu, že se snaží tyto spisy prezentovat doslovně, takže naprosto uniká jejich skrytý smysl. (Pro názornost uvedu příklad od klasického autora, kterým je Basilius Valentinus: "Rozpusť a nakrm skutečného Lva krví Lva zeleného, neboť fixní krev červeného Lva je udělána z těkavé krve zeleného, protože jsou oba stejné přirozenosti." Nezasvěcený nabývá dojmu, že autor blábolí naprosté nesmysly a tudíž nesmysly se nemá cenu zabývat.)
Hlavní potíže při luštění spisů působí interpretace symboliky. Zdá se být téměř nemožné vnést do souladu takové množství rozličných obrazů a (zdánlivě) protiřečících si textů, které působí nesmírně zmateně a chaoticky, a čtenáře pak uvádějí do duševního zmatku. Avšak existuje prostředek sloužící k rozpoznání pravé cesty ve spleti bezvýchodných stezek a slepých uliček, jež se nabízejí a svádějí netrpělivého neofytu z cesty. Lituji, ale nelze hovořit jasněji, aniž by byly překročeny jisté meze. Mohu však nabídnout pár rad pro ty, kteří se rozhodli alchymií zabývat. Při luštění textů je nutné i přes počáteční zmatek vytrvat, nevzdávat se a číst celý text mnohokrát, aby neunikli souvislosti.
Ve v jednom alchymickém spisu ze 17. století je napsána tato rada: "Čti, a přemýšlej o tom, co jsi četl. Jestliže z toho nic nemáš, čti tu samou knihu znovu, pak čti jiné knihy; neboť ta poslední, kterou přečteš, ti dokáže vysvětlit smysl všech ostatních stejným způsobem jako ty, jež přečteš jako první, ti umožní pochopit ony následující."
A když konečně začnou střípky tohoto rozbitého zrcadla do sebe zapadat, tu si luštitel začne uvědomovat geniálnost alchymického kódu, který si zasluhuje hluboký obdiv. Uvědomme si, že již samotné čtení těchto textů je alchymickou prací. Doporučuji především četbu Fulcanelliho (Tajemství katedrál, Příbytky filosofů), avšak nepodceňujte četbu starých autorů, jak to zdůrazňuje sám Fulcanelli.
Vyvstává zde nyní tato otázka: Proč vlastně alchymisté užívají tak složité řeči ke sdělení postupů alchymické práce, když se jedná o tak dobrou vědu? Otázka si vlastně sama odpovídá. Je přeci logické, že ke zdokonalení sama sebe je nutná pokora a trpělivost, kterou musí věrní prokázat jak při luštění, tak i během operací nesnadné alchymické práce. Člověk, který to nemyslí s alchymií poctivě, nemůže dosáhnout cíle už jen kvůli své nepoctivosti, která mu nedovoluje odhalovat pravou cestu.
Když se z alchymistického pohledu začneme dívat na různé mýty, pověsti, báje, ale i pohádky, můžeme v některých nalézt velice zajímavé souvislosti s touto vědou. A tu si uvědomíme geniální prozíravost dávných Mudrců, kteří postupy vložili do těchto fantastických vyprávění, protože takto se v ústím či písemném podání zachovají po mnohé a mnohé věky. Připomeňme si například legendu o zlatém rounu, abych však byl konkrétnější např. Pegas - toto bájné zvíře (okřídlený kůň) označuje těkavou substanci.
Dovolte mi ještě poznámku o knize Jitro kouzelníků. Alchymický postup, který je zde tak jasně popsán, je ukázkovým příkladem neznalosti a nepochopení alchymických symbolů a obrazů, proto je nutno brát jej z rezervou. Jedině člověku, který již má jisté znalosti v alchymii, může být tento interpretovaný postup určitým (ne však příliš velkým) přínosem. Uvědomme si, že cílem kódu může být zdánlivá srozumitelnost, která však zastírá pravý alchymický postup, proto doslovná interpretace (jak jsem se již zmínil výše) znemožňuje odhalení skrytého smyslu těchto textů.
7. Čím se alchymie zabývá?
Snad každý, kdo o alchymii alespoň něco tuší, ví, že cílem veškerého alchymistova snažení je Kámen Mudrců.
V mnoha případech, a to velmi často, bývá alchymie zaměňována či směšována se spagyrií. To je však velkou chybou, jak hned uvidíme.
Nuže, slovo "spagyrie" je složeno ze dvou řeckých výrazů" spao - odděluji a ageiro - shromažďuji. Již podle toho lze usuzovat, že spagyrie vychází ze dvou základních operací:
a) separaci různých částí těl (chemických, rostlinných...)
b) shromáždění těchto částí, dokonale čistých, ve vhodné volbě i poměru. Tyto samotné operace však k přípravě Kamene Mudrců nevedou a právě to oba obory, tedy alchymii a spagyrii, od sebe odděluje natolik, že jejich pojímání do jediné alchymie není možné. Mnoho alchymistů se sice spagyrií zabývalo (například Paracelsus), ale spagyrici zůstávají věrni jen svému oboru. To však nesnižuje obrovské zásluhy spagyriků, především na poli objevů anorganické chemie a už vůbec nehanobí jejich velmi léčivé rostlinné (i minerální), přípravky.
Skutečnost je taková, že právě dávná spagyrie je předchůdkyní dnešní chemie.
Ve Fulcanelliho knize Příbytky filosofů můžeme číst: "Celkem vzato, alchymistická věda, s krajní jednoduchostí svých materiálů a svého postupu, zůstává nejnevděčňejší a nejtajemnější ze všech, vzhledem k nezbytné přesné znalosti náležitých podmínek a vyžadovaných influencí. Je to tím, že je sama o sobě záhadná, a právě k řešení tohoto nesnadného problému směřuje úsilí všech Hermových synů." (= alchymistů).
Ve většině knihách pojednávajících o alchymii (a i některých alchymických knihách) se píše, že kromě Kamene Mudrců se alchymie zabývá i dalšími problémy, nejčastěji bývá uvedeno těchto 8 bodů:
1) Příprava alkahestu, neboli univerzálního rozpouštědla.
2) Separace tzv. "ducha světa", látky nasycené všemi planetárními vlivy a oživující osláblou hmotu.
3) Problém quintessence, tedy extrakce působivých částí látek z rostlin, kovů atd.
4) Aurum potabile (pitné zlato), energetický lék propůjčující tělu maximální odolnost vůči všem
nemocem.
5) Elixír života, látka způsobující omlazení organismu a prodlužování života.
6) Příprava hermetických léků v nejširším slova smyslu.
7) Palingeneze, tj. rekonstrukce organismů z jejich popela.
8) Homunkulus, tj. vytvoření živé bytosti, respektive člověka.
Podle některých názorů je většina těchto bodů zahrnuta již v přípravě Kamene Mudrců, což se mi však nezdá příliš pravděpodobné, ale jestli jsou tyto názory pravdivé pravda, to ví jen sami Adepti.
Po krátké nezaujaté úvaze lze říci: nehledáme snad v dnešní době též "univerzální rozpouštědlo", "elixír mládí", "všelék" či největší poklad, tedy "Kámen Mudrců", který jednak symbolizuje přeměny hmoty a zároveň v duchovní podobě symbolizuje vývoj, přeměnu nedokonalého v dokonalé, a univerzální poznaní všeho, celého vesmíru? Vlastně nám jde o totéž, jen řečeno jinými slovy.
Alchymistova práce při sebezdokonalování má několik fází. Je to především pozorování. (Mimochodem i Einsteinovy teorie poukazují na důležitou roli pozorovatele v principu relativity. Uvědomme si též, že moudrý pozorovatel ví, kdy a jak, do pozorovaného zasáhnout.) Alchymista tedy nejprve pozoruje svět a pozná že je nemožné aby něco tak úžasného vzniklo samo (Uvedu příklad jediné z neskutečného počtu věcí, které mě fascinují: rostlina, uvnitř které žijí mravenci, chránící ji před hmyzem a v jejím blízkém okolí ničí všechny klíčky, aby rostlina měla dostatek světla pro svůj život. Na oplátku zase rostlina poskytuje výživu a obydlí svým ochráncům - mravencům.), pozná existenci nějaké vyšší inteligence - Boha.
Vždyť sám Ch. R. Darwin (1809–1882) prohlásil: "Nikdy jsem nepopíral existenci Boha. Jsem přesvědčen, že vývojovou teorii je možno úplně sladit s vírou v Boha. Je nemožné dokázat a pochopit, že velkolepý a nadevše nádherný vesmír a stejně tak i člověk povstali jen náhodou. Toto považuji za hlavní důkaz existence Boha."
Ovšem alchymista nezůstává pouze u pozorování světa, musí pozorovat i sám sebe. Musí sám sebe zpytovat, objevovat své chyby a snažit se je napravit, vždyť přece usiluje o sebezdokonalení.
A konečně po nesnadném rozluštění alchymických spisů začne cíleně napodobovat a opakovat některé procesy, které na Zemi probíhají, v naprosté pokoře a trpělivosti, aby umožnil zdokonalení nejen hmoty se kterou pracuje, ale i sebe.
Alchymie tvrdí: jako nelze dvakrát vstoupit do téže řeky, jak neexistují dva stejní lidé, tak také neexistují dva naprosto stejné pokusy. Tato důležitá věta, je jistě naprosto pravdivá. Dnešní fyzika ji potvrzuje větou o nemožnosti navození původního stavu.
To, jaké procesy se odehrávají jak v alchymistově peci zvané Athanor, tak v alchymistovi samém, ví jen ti, kteří je sami prožili a právě tito lidé jsou nazýváni Adepty.
V červnu roku 1937 vkročil do pracovny Jacquesa Bergiera, - autora Jitra kouzelníků -, jaderného chemika a asistenta profesora Helbronnera, muž, který byl z velkou pravděpodobností sám Fulcanelli. Alchymista Bergierovi sdělil, že s laskavostí Helbronnerovou zná obsah jejich společných pokusů s umělou radioaktivitou polonia a pokračoval: "...Smím vás varovat? Práce, kterým se věnujete vy a vám podobní, jsou strašlivě nebezpečné. Nevystavují nebezpečí jenom vás. Jsou hrozbou celému lidstvu. Uvolnění jaderné energie je snažší než si myslíte. A uměle vytvořená radioaktivita může za několik let otrávit ovzduší planety. Kromě toho mohou být atomické výbušiny vyrobeny už z několika gramů kovu a stačí vyhladit celá města. Říkám vám to jasně: alchymisté to věděli už dávno." Bergier se pokusil ho přerušit, neboť se bouřil. Alchymisté a moderní fyzika! Chtěl se pustit do sarkasmů, když ho jeho host přerušil:
"Vím, co mi řeknete, ale je to nezajímavé. Alchymisté neznali strukturu jádra, neznali elektřinu, neznali žádný detekční prostředek. Nemohli provést žádnou přeměnu hmoty a nemohli tedy nikdy uvolnit jadernou energii. Nebudu se pokoušet vám dokazovat to, co vám teď prohlásím, ale prosím vás, abyste opakoval panu Helbronnerovi toto: geometrické uspořádání krajně čistých látek stačí k rozpoutání atomických sil, aniž je třeba používat elektřiny nebo vakuové techniky. (První atomový reaktor E. Fermiho (1942) byl určitým geometrickým uspořádáním kostek uranu 235 a grafitu bez elektřiny (kromě měřících přístrojů) a bez vakuové techniky.) A teď už vám jen něco přečtu."
Muž vzal se stolku dílo F. Soddyho Výklad rádia, otevřel je a četl:
"Myslím, že v minulosti existovali civilizace, které znali atomickou energii a které patrně špatné používání této energie úplně zničilo." (Ruský fyzik M. Agrest navrhl pátrat po radioaktivních izotopech, které by se měli vyskytovat ve zvýšeném množství v případě dávných jaderných explozí, především po Si 32, Ti 44, Mn 50 a dalších. A hle: ředitelství jaderného výzkumu v EAR zvýšený podíl těchto izotopů v okolí Riachu, Dariatu a na Sinajském poloostrově potvrdilo. - Z knihy Tušení stínu, L. Souček)
Pak pokračoval:
"Žádám vás, abyste připustil, že části některých technik přežily. Žádám vás také, abyste se zamyslel nad faktem, že praví alchymisté směšovali své výzkumy se zájmy mravními a náboženskými, kdežto moderní fyzika se zrodila v 18. století ze zábavy několika velmožů a volnomyšlenkářských boháčů. Věda bez svědomí... Domnívám se, že jsem učinil dobře, když jsem tu a tam varoval některé badatele, ale nemám nejmenší naději, že by mé varování přineslo nějaké plody. Ostatně nemám zapotřebí doufat."
Bergier položil otázku:
"Jste vy sám, pane, alchymistou? Nemohu věřit, že byste trávil svůj čas pokusy o výrobu zlata. Už rok se pokouším získat dokumentaci o alchymii a brodím se mezi samými šarlatány. Mohl byste mi vy, pane, povědět, v čem spočívá vaše bádání?"
"Žádáte mě, abych shrnul ve čtyřech minutách čtyři tisíce let filozofie a úsilí celého mého života. Žádáte mě kromě toho, abych převedl do jasného jazyka pojmy, pro něž jasný jazyk není stvořen. Mohu vám nicméně říci toto: jistě víte, že role pozorovatele v oficiální, stále se rozvíjející vědě je čím dál důležitější. Relativita, princip nejistoty vám ukazují, do jaké míry zasahuje dnes pozorovatel do jevů. A tajemství alchymie je v tom, že existuje prostředek, jak zacházet s hmotou a energií, aby vzniklo to, co by soudobí vědci nazvali silovým polem. Toto silové pole působí na pozorovatel a uvádí ho do výsadního postavení vůči vesmíru. S tohoto výsadního bodu má přístup ke skutečnostem, které nám prostor a čas, hmota a energie obvykle zakrývají. Tomu říkáme "Velké Dílo".
"Ale co kámen mudrců? Výroba zlata?"
"To jsou jen aplikace zvláštních případů. Podstatná není přeměna kovů, ale přeměna experimentátora samého. To je dávné tajemství, k němuž dospívá několik mužů za století."
"Co se s nimi pak stane?"
"Dovím se to snad jednoho dne."
8. Kámen Mudrců
Vzhledem k tomu, že o této substanci kolují mnohé falešné údaje, rozhodl jsem se věnovat jednu kapitolu pouze samotnému Kameni Mudrců. Napíši zde jeho charakteristiky a vlastnosti, na kterých se shodují všichni velcí autoři.
Kámen Mudrců je substance červené barvy, podoby malých zrnek či krystalků, majících vzhled skla. Je snadno tavitelný (proto se mu někdy říká i velký červený vosk), pronikavý, nespalitelný - nezoxidovatelný, neredukovatelný a dokonale odolný vůči všem chemickým činidlům. V této formě se používá jako velmi účinný lék (rozpustí se v lihu a tento roztok se užívá po několika kapkách v troše vína), který však nesmrtelnost nezajišťuje. Pokud se silně zředí čistou dešťovou vodou, rostliny, které se jím zalévají se stávají odolnějšími, rodí více a nesou zdravé a větší plody. Batsdorff dokonce tvrdí, že při užití tohoto postupu je možné v naší zeměpisné šířce pěstovat exotické rostliny. Kámen Mudrců snadno proniká do drahých kamenů dodávajíce jim ještě větší nádheru. Proniká také do jiných materiálů, např. i do skla.
Pokud se při přípravě Kamene překročí hraniční číslo multiplikace (= operace, která zvyšuje jeho sílu), Kámen se již po vychladnutí nevrátí do pevného skupenství a stává se věčnou lampou, neboť v temnu září slaboučkým červenavým světlem. Tyto věčné lampy prý byly nalezeny v několika antických hrobkách.
Projekční (trnasmutační) prášek se dá získat speciální operací nazývanou fermentací přírodním zlatem. V této podobě má vzhled žlutého, oranžového či načervenalého (podle míry fermentace), neprůhledného prášku. Právě tento prášek má schopnost transmutovat "obyčejné" kovy ve zlato.
9. Pravidla alchymistova
Nahlédněme na chvíli především do doby Rudolfa II, která byla, jak se tvrdí, zlatým věkem alchymistů, spíše však různých podvodníků. Právě zásluhou těchto prohnaných lumpů, podvodníků i šprýmařů, má alchymie dodnes u některých lidí nádech černokněžnictví a čarodějnické kuchyně. Vždyť již jejich okázalé alchymistické výstupy před různými panovníky a lidmi, a jejich celkové počínání, bylo v naprostém rozporu s učením a pravidly alchymie.
Ve spise De Alkimia (O Alchymii), který napsal Albert Veliký (Albertus Magnus) (1193–1280), uvádí v kapitole "Soukromý život alchymisty" pravidla, kterými se musí pravý alchymista řídit.
1.) Alchymista budiž diskrétní a mlčenlivý; nikomu neodhalíš výsledků svých prací.
2.) Alchymista nechť bydlí vzdálen od lidí.
3.) Nechť si určí přesný rozvrh a čas své práce.
4.) Alchymista musí býti trpělivý, horlivý a vytrvalý.
5.) Podle pravidel Umění postupuje alchymista v etapách.
6.) Alchymista musí míti dostatek hmotných prostředků, aby mohl uhradit výdaje, spojené s pracemi.
7.) Nesmí lpěti na věcech míjivých, zejména na bohatství, na zlatě, sice nedokoná Velikého Díla.
Staroegyptský Harrisův (Leydenský) papyrus, jenž unikl spálení všech knih podobného druhu z Diokleciánova příkazu roku 296 po Kr., nabádá alchymisty: "Uzamkněte svá ústa! Uzamkněte je pevně!" a o něco později text čínský: "Bylo by strašným proviněním, kdybys sdělil vojákům tajemství našeho umění. Dej pozor! V prostoru, kde pracuješ, nesmí být ani hmyz!"
Alchymie svým stoupencům ponechává volnost víry, neboť každé náboženství má své světlé i stinné stránky, nutno je však vyvarovat se dogmatismu (fanatismu). Každá církevní pravda je relativní a její pochopení závisí na zralosti jednotlivce.
Poslyšme co praví Heinrich Khunrath ve svém díle: Žák dostává toto poučení na cestu: "Přisel jsi na svět, abys poznal Boha, sebe sama a duchovní svět. K tomu dospěješ 1.) modlitbou v nitru, 2.) prací v laboratoři. To jest největší filosofie."
10. Závěrem
Na závěr bych rád velmi stručně shrnul obsah tohoto spisu. Alchymista se tedy snaží o dosažení moudrosti a usiluje o sebezdokonalení. Alchymie zastává názor, že vše souvisí se vším a vše na sebe vzájemně působí (např. člověk a svět), že vše se zdokonaluje a vyvíjí, a že člověk může jistými postupy urychlit toto zdokonalování sama sebe i hmoty, se kterou pracuje - pomocí této hmoty.
Tento spis není zdaleka vyčerpávajícím pojednáním tématu alchymie. Například jsem se zde vyhnul velice důležité oblasti, totiž filozofie alchymie. Tato samostatná oblast je mnohem natolik složitá, že jsem se rozhodl uvést ji v samostatné publikaci. Navíc by byla tematickou zátěží pro čtenáře, kteří nemají zájem zabývat se alchymií podrobněji.
Nakonec uvedu výtečný text, kterým sám Fulcanelli zakončuje knihu Tajemství katedrál:
"Scire. Potere. Audere. Tacere. ZOROASTER
Ne všem příroda otevírá bránu svatyně.
V těchto stránkách (knihy Tajemství katedrál) profánní člověk možná odhalí několik důkazů opravdové a pozitivní vědy. Nemůžeme si lichotit, že jej změníme, neboť nevíme, jak velice jsou zakořeněny předsudky, jak velká je síla předpojatostí. Více užitku z nich vytěží žák, avšak jedině tehdy, nebude-li opovrhovat díly starých Filozofů, ale s péčí a bystrostí věnuje se studiu klasických textů až do té doby, než získá tolik prozíravosti, aby si vyjasnil temné body operačního postupu.
Nikdo si nemůže činit nároky na získání velkého Tajemství, pokud svůj způsob života neuvede v soulad s realizací svého bádání. Nestačí být horlivý, aktivní, vytrvalý, schází-li solidní princip, konkrétní základna, jestliže neúměrné nadšení zaslepuje rozum, pýcha tyranizuje soudnost, chtivost roste při plavé záři zlaté hvězdy.
Tajemná věda vyžaduje mnoho exaktnosti, prozíravosti při zkoumání faktů, ducha zdravého, logického a vyváženého, živou imaginaci bez předpojatosti, srdce horoucí a čisté. Vyžaduje mimo jiné i největší prostotu a naprostou nezávislost na teoriích, systémech, hypotézách, které jsou jinak, podle svědectví knih nebo reputace jejich autorů, obecně a bez kontroly přijímány; vyžaduje, aby její uchazeči se naučili užívat spíše svého mozku než záviset na jiných. Podstatné je, aby se drželi pravdivosti jejích principů a znali doktrínu a praktiku Přírody samé, naší společné matky.
Jedině neustálým cvičením schopností pozorovat a usuzovat může neofyta po stupních meditace dospět k
VĚDĚNÍ.
Naivní napodobování přírodních procesů, obratnost spojená s důmyslností a osvícení dlouhodobou zkušeností mu zajistí
MOC.
Navíc bude realizátoru ještě třeba trpělivosti, stálosti, neochvějné vůle. Smělému a rozhodnému dovolí jistota a důvěra zrozená z mohutné víry všeho se
ODVÁŽIT.
Nakonec, když tolik let práce posvětí úspěch, když jeho přání budou splněna, Mudrc, opovrhuje marnostmi světa, přiblíží se k pokorným, k utlačovaným, ke všemu, co tu dole pracuje a bojuje, zoufá a pláče. Anonymní a němý žák věčné Přírody, apoštol věčného milosrdenství, zůstává věrný svému slibu mlčení.
Ve Vědě, v Dobru, Adept musí navždy
MLČET.
11. Seznam použité literatury:
Fulcanelli: Tajemství katedrál.
Fulcanelli: Příbytky filosofů (I., II.).
J. Bergier, L. Pauwels: Jitro kouzelníků.
P. de Lasenic: Alchymie, její teorie a praxe.
L. Koláček: Hledání kamene mudrců.
V. Krapenko, P. Augusta: Křivolaké cesty vědy.
I. I. Stanoev: Kámen mudrců - časopis, (č.17, 1995, str. 38).