DUŠE A TĚLO

D.  DUŠE A TĚLO

Jsou lidé, kteří mají potřebu, aby k nevědomí, které nikdy nejsou schopni chápat než jako podvědomí, přiřadili nebo mu pokud možno nadřadili nadvědomí. O takové hypotézy se naši filosofové nestarají, protože podle jejich učení obsahuje každá elementární forma bytí také svůj vnitřní protiklad, čímž anticipují moderní psychologickou problematiku protikladů. V tomto ohledu je důležité, co náš autor říká o vzdušném elementu.

„Vzduch je čistý nezkažený element, podle svého charakteru ten nejdůstojnější, obzvláště lehký a neviditelný, uvnitř ale těžký, viditelný a pevný. V něm je uzavřen (includus) duch Nejvyššího, který se před stvořením vznášel nad vodami podle svědectví Písma svatého: 'A vznášel se na perutích větru.' V tomto elementu jsou imaginací ohně integrovány (integrae) všechny věci.“

Abychom takovým výpovědím rozuměli, musíme se zbavit moderních představ o složení plynů a výpověď chápat čistě psychologicky. Pak jde projekci dvojic protikladů jako lehký - těžký, viditelný - neviditelný atd. Identita protikladů je tedy podstatným znakem každé psychické danosti v nevědomém stavu.

Duše je jen z části spjatá s tělem, říká náš autor, podobně jako Bůh je také jen z části obsažen v těle světa. Když tuto výpověď oprostíme od jejího metafyzického charakteru, pak říká tolik, že duše je jen zčásti identická s naší empirickou vědomou existencí, jinak se ale nachází v projikovaném stavu a v tomto imaginuje nebo symbolicky zobrazuje to větší, co tělo nemůže pojmout, to znamená uskutečnit. Toto „větší“ (maiora) odpovídá „vyššímu“ (altiora) ve světotvorné imaginaci Boha, ale protože to „vyšší“ imaginuje Bůh, stává se to ihned substanciálním a nesetrvává to v stavu potenciální skutečnosti jako obsahy nevědomí. To, že se toto činností duše „mimo tělo“ (extra corpus) míní alchymické dílo, jasně vyplívá z poznámky, že duše přesto má největší moc nad tělem, a kdyby tomu tak nebylo, nebylo by Královské Umění nebo filosofie k ničemu. „Můžeš,“ říká autor, „to větší pochopit (concipere)“; proto to tvé tělo může uskutečnit, totiž z pomocí Umění „a podvolujíce se Bohu“ (Deo concedente), což je obligátní alchymistická formule.

Artifex se svou „mystickou sestrou“ (soror mystica)

drží klíče k Dílu. Představují Sol a Lunu.

„Imaginatio“, jak ji chápali alchymisté, je vskutku klíčem, který otevírá dveře k tajemství Díla: Teď víme, že jde o symbolické zobrazení a uskutečnění „většího“, které „anima“ v zastoupení Boha tvůrčím způsobem a „mimo přírodu“ (extra naturam) imaginuje - moderně vyjádřeno je to uskutečnění oněch obsahů nevědomí, jež jsou „extra naturam“, to znamená neexistují v našem empirickém světě, a jsou tedy jakýmsi a priori archetypické povahy. Místem nebo médiem uskutečnění není hmota ani duch, nýbrž ona střední říše jemné skutečnosti, jež může být dostatečně vyjádřena jedině symbolem. Symbol není abstraktní ani konkrétní, racionální ani iracionální, reálný ani nereálný. Je pokaždé obojí: „není obyčejný“ (non vulgi), je aristokratickou záležitostí „odloučeného“ (cuiuslibet sequestrati), někoho Bohem od prvopočátku vyvoleného a určitého.