Část-7-VZÝVÁNÍ A OČIŠŤOVÁNÍ,OBSESSE,PŘEMÝŠLENÍ O SOBECTVÍ,MOC SLOVA
VZÝVÁNÍ A OČIŠŤOVÁNÍ (volně podle Thériona)
Čistota jest téměř zbožnost. Neposkvrněnost značí celibát. Bůh jest jeden. Chceme-li vyvolávati
Venuši, nebudeme míti úspěchu, bude-li naše invokace poskvrněna i nejmenším rysem Saturnovým.
Jest jen jedno společné a logické pojítko, ale v magii musíme jíti ještě mnohem dále. Jest analogické
elektřině: jestliže isolace jest dokonalá, všechen proud obrátí se na zemi. Loď jest špatně stavěna, může-
li do ní vnikati voda.
První magikovou péčí v každém obřadu jest tedy učiniti svůj kruh absolutně neproniknutelným.
Jestliže sebemenší myšlenka vnikne do jeho ducha, jeho koncentrace jest zcela zničena, a jeho vnímání
a duševní stav zůstává přesně na stejné úrovni jako ony bursovního makléře.
Magik má tedy bedlivě pečovati nad problémem očisťování, především sebe sama, za druhé
svých nástrojů, a za třetí místa své práce. Staří mágové doporučovali předchozí očisťování po dobu od
tří dnů až do několika měsíců. Během tohoto období nejedli masa ani čehokoliv živočišného, aby zabránili vstupu elementárního ducha zvířecího do své atmosféry. Praktikovali sexuální askesi z obavy
před ovlivněním duchem ženy a zplozeninami, jež musejí jako výsledek soulože nastati, neskončila-li
tato normálním oplozením. Stejně pečliví byli, pokud se týkalo jejich těla: upravujíce si vlas v účes a
čistíce si nehty, činili obřadný posismus zbavování se všeho cizího a nečistého.
Některé dny nepožívali žádné potravy, aby zbavili tělo všeho, co bylo cizí samotné nutnosti jeho
existence. Očisťovali svého ducha modlitbami a speciálními rozhovory. Vylučovali společenský a
zvláště tělesný styk a jejich služebníci byli vybraní žáci, oddaní jejich práci. V našich dobách mnohé
jest možno změniti v obřadech, ale vnitřní očisťování musí býti vždy a bezpodmínečně provedeno
s největší péčí.
Dříve nežli se dáme do jídla, musíme se přesvědčiti, je-li toto nutné a správné
k našemu zvláštnímu účelu proponované invokace. A i v ostatních případech: stále zkoušeti, přesvědčovati
a ujišťovati, že každý náš čin jest skutečně užitečným Cíli. Z hlediska obřadného jest užitečno
dotvrditi tuto mentální čistotu rituálem a první operací v každém skutečném obřadu jest koupání a
oblékání, provázené vhodnými slovy. Lázeň znamená zbavení se všech cizích věcí, jež poškozují naší
vůdčí myšlenku, nebo jsou s ní v antagonismu. Oblékání roucha je pozitivní stránkou stejné operace.
Jest to přijímání duchovní disposice, která této myšlence vyhovuje.
Podobná operace má se díti i při přípravě každého nástroje. Stejně s místem práce nebo pobytu;
při očisťování odstraníme především z tohoto místa všechny předměty a umístíme tam jenom ty, které
jsou nám absolutně nezbytné.
Očištěný a zasvěcený magik bere svoje očištěné a zasvěcené nástroje na očištěném a zasvěceném
místě a počne opakovati dvojitý obřad obřadu vlastního, který má dvě základní části: první je
vzývání, druhá invokace. V nejpečlivěji sestavených rituálech vzývá se obyčejně každá věc svým jménem,
abychom se mohli od ní isolovati.
Takto jmenujeme každý živel, každou planetu, každé znamení
a i každou sefiru, abychom je v zápětí odstranili z našeho okruhu i včetně toho, co chceme invokovati,
neboť tyto složky všeobecné síly existující v přírodě jsou často nečisté. Tím vytvoříme si prostředí
oproštěné od všech profánních předmětů, do nějž můžeme v druhé části rituálu strhávati našemu stavu
relativně nejčistší síly, vázané na dané jméno. Ale tento prostředek detailního vzývání jest dlouhý a
únavný, a proto často nevyhovuje zcela v práci. Obyčejně postačí vykonati vzývání a oddálení všeobecné,
a spolehnouti se na pomoc invokovaných strážců. Vzývání musí býti krátké, aniž by bylo však
povrchní, neboť má vésti k čistému stavu ducha připraveného k invokaci.
Zpravidla bývají v něm jmenovány
všechny čtyři živly specificky, neboť ony to jsou, jež obsahují planety i znaky, jsouce tetragramem,
jenž jest celým vesmírem. V každém případě jest nezbytno, aby tento obřad vzývání byl současně
vylučujícím.
Ale buďte vždy pozornými dříve, než se začnete modliti: účinek vzývání jednou provedeného
nemůže nikdy mýliti.
OBSESSE
Obsesse je dočasné nebo trvalé vtělení se do cizího fysického organismu za účelem bytování
v jeho prostředí. Jest aktivní nebo pasivní. Jedinec duchovně (fysicky) vyšší, nebo duševně (morálně)
silnější, může obsednout tvora nižšího nebo slabšího.
Člověk může obsednout zvíře, např. vlka. Jest duchovně vyšší a jest v jeho moci snížiti svou
mentální úroveň na výši zvířete, takže dovede vmysliti se do jeho způsobu nazírání, chápání a reakcí.
Častěji provozovaná lykantropie může vésti i ku změně fysického těla v tělo vlčí, poněvadž astrální
tělo, jež v noci přebývá ve vlčím těle, má po návratu do těla lidského tendenci upraviti si toto tělo do
formy zvířecí.
Zformovati tělo zvířete nelze, jelikož stádium lidské je vývojově vyšší. Člověk prošel animální
sférou a může se vrátiti na čas do nižších fází vývojových. Dále dlužno míti na paměti, že vlk svého
vlastního astrálního těla, které v momentech obsesse ustupuje jen do pozadí, neztrácí.
Člověk může být obsednut zvířetem: 1.) když klesne nevědomky na mentální úroveň zvířete.
2.) morálním oslabením, kdy člověk je slabší než zvíře. Tato obsesse děje se pravděpodobně astrálním
tělem zvířete nedávno zemřelého, nikoli živého, nebo vlastní larvou člověka, představující souhrn
zvířecích vlastností a pudů, které člověk ve svém životě dosud nepřekonal.
Člověk může dále býti obsednut vším, co bytuje ve vyšší úrovni, tedy i astrální. To jsou larvy,
démoni, představy, elementálové atd. Sem patří i vtělení víl. Mnohým takovým případům říkáme šílenství
a může býti exorcismem i jinými prostředky odstraněno pokud vlastní astrální tělo vegetuje ve
fysickém.
Nevyléčitelné případy jsou ty, kdy duše s duchem tělo opustila, tedy smrt, ale do fysického těla
vlila se oživující astrální podstata některého z výše uvedených druhů astrálních bytostí. Kabalistické
učení o ibburu, tj. obývání jednoho fysického těla dvěma dušemi muselo by se v praksi jeviti také jako
druh šílenství.
Mediumita jest periodicky dočasná obsesse. Dočasnost jest způsobena vázaností na kruh
a.) při vzniku kolektivní larvy,
b.) silou představy obsedající bytosti.
Rozdíl ve výši mezi dvěma póly (duch, intelekt — duše, morálka) udává stupeň náklonnosti
k mediumitě, obsessi, visím apod. Jest to v podstatě nezdařená reintegrace.
PŘEMÝŠLENÍ O SOBECTVÍ
Egoismus jedince jest do určité míry ukázkou egoismu zjevené přírody. Je-li např. pud sebezáchovy
samozřejmou nutností k udržení života, pak je egoismus do jisté míry snahou po uplatnění druhu
nebo hodnot. Má-li ku přírodě někdo blízko, je to dítě. Jeho projevy jsou názornou ukázkou nepotlačovaného
egoismu.
Egoismus dospělého člověka je již někdy méně nápadný, anebo docela nekonstatovatelný.
A přece není myšlení a rozhodování člověka, na němž by sobectví nebralo účasti. Každá
snaha, každá touha a každé úsilí něco uskutečniti jsou do určité míry vždycky egoistické. Je-li nespokojenost
každému pochopitelnou ukázkou egoismu, pak můžeme stejně tak hovořiti o „egoismu spokojenosti“.
Či myslíte, že být spokojeným nemá stejnou podstatu, jako být zatrpklým a nespokojeným?
Je zřejmé, že egoismus může být do určité míry také konstruktivním, přesto, že z hlediska reintegračního
jest všeobecně destruktivním.
Obecně je sobectví zdrojem všeho utrpení. To poznáme
snadno, jestliže při troše dobré vůle tuto věc domyslíme do důsledků. Kdo je schopen tak učinit, rozpozná
také rozlehlost a nesnadnost svého úkolu „sobeckým nebýt“. Je to ovšem nepředstavitelné, aby
člověk bojoval s něčím, co je takřka podstatou jeho existence. Uvažme, že vlastně každá snaha „uplatnit
se“, je předně výronem individualismu a je tedy zase výronem sobectví.
Sobecké — je tedy přirozené… Je to zákon udržení druhu a je výkladem k závažné větě: „Každé
bytí začíná i končí snahou žít.“ Kdo ví něco o životě myšlenek, o existenci téměř bezděčně vznikajících
novotvarů astrálna a životě larev, dá nám za pravdu. Život je velkým schodištěm existenčních
proměn vědomí a zdá se, že s egoismem se shledáváme v každém dílčím projevu přírody a rozhodně u
všech nižších organismů. Nemůžeme ovšem říci, kde začíná to „Neosobní“, víme však, že je vždy ve
středu, že jest duší všech věcí. Chceme-li svůj život zaměřit k neosobnímu chápání života, musíme se
postupně pokoušet zmenšit možnost všech výkyvů vyšedších z elementární nerovnováhy. Musíme
prostě zkusit postupně hledat takový řád, který by umožnil řešit příčiny všech našich nesrovnalostí, po
výtce niterních — a tím i nesrovnalosti mezi vnitřním a vnějším světem. To je elementární analysa.
Jen od prvků lze přikročiti ku syntéze, neboť „dokonalost pozůstává z maličkostí, ale dokonalost není
maličkost“…
MOC SLOVA
Pravdu nikdy nezkreslujeme a zvláště ne slovem, řečí. Mluvme jen to, co obsahově plně souhlasí
s tím, čemu věříme, že to je tak správné. Snažme se slova uvést vždycky v poměrný souhlas s tím,
co cítíme, nebo myslíme. Myslit a cítit jinak než hovořit je mírně řečeno pokrytecké, avšak z hlediska
hermetického zhoubné. Hleďme proto vždy mluviti pravdu, tj. vyslovme jen to, čemu věříme, o čem
jsme pevně přesvědčeni a co jsme domyslili, anebo o tom alespoň uvažovali, neboť — kdo ztratil víru
v sebe a víru v to, co mluví, ztratil sílu slova — to je již zločin na osobní síle. Je to lehkomyslnost
profánního člověka, který s lehkým srdce „plká“, aniž tuší, co zahazuje.
Indové znají plný dosah této věci pod jménem „Vak-Suddhi“, tj. moc slova, což znamená, že
ústy vyslovené stává se skutečností, to jest tehdy, když mluvíme jen přesně to, o čem jsme přesvědčeni.
Osobní síla je tedy přímo úměrná víře v sebe sama. Mluvím-li tedy lehkomyslně, lžu-li, říkám to,
v co zásadně nevěřím. Jestliže tedy si někdo umíní — navykne za všech okolností mluviti pravdu —
pak se jeho slova kryjí vždycky s úmyslem a touhou, mluviti tak, aby se jeho slova se skutečností a
vírou i jeho chtěním kryla — pak vytváří už nepochybně něco, co lze nazvat „voltem pravdy“ — a to
je to, co Indové nazývají mocí slova, kde vyslovené se vždycky uskutečňuje. Řeknu-li pak ale jen jednou
třeba záměrnou lež, tu se i tato vymyšlená lež uskuteční. Stejně je tomu ale v opačném dění. Jestliže
někdo stále lže a mluví naplano, i jemu se stane, že je jednou přesvědčen, že „teď mluvil pravdu“.
Buďte však ujištěni, že nikdo jeho pravdu nepřijme, že tomu nikdo zcela neuvěří, že se tedy jeho tvrzení
zvrtne a zvrátí právě silou jeho vlastního slova, slova téměř stálé lži. Je to prosté „zničení fakta“,
které je nám názorným příkladem, resp. výkladem k „mysteriu živého tvůrčího slova“.
Tyto základní poznatky však můžeme ještě aplikovati i do jiných oblastí „negativní magie“.
Vezměme si tzv. žvanivost. Žvanilové rádi mluví předně o sobě a ovšem také i o svých přáních a cílech.
Kdo však mluví o svých přáních, tomu se jeho přání obyčejně nikdy nevyplní, protože tato přání
se už vybijí jinde než u tvůrce, vybijí se v cizích ústech, v cizích slovech, prostě v myšlenkovém světě
druhých lidí, kteří je bezděčně pohlcují, nasávají, přemýšlí o nich a rozdělují je podle svého — krátce
cizí ideu poutají, a tím také pohlcují.
Je to příklad tzv. „vampyrisace přání“ druhým člověkem, který třeba bezděčně bourá a odsuzuje
k zániku ideje vzniknuvší v intimitě v nitru nás samých. A tak idea, která by se byla dočkala skutečnosti
jedině v isolaci živné půdy svého tvůrce, zaniká v oblasti neporozumění, lhostejnosti nebo dokonce
závisti. Co je nemorální? Obecně všechno, co konáme v rozporu s dosavadním poznáním. Vědomí,
že bychom něco mohli vykonat, je hlasem vědomí, jež nás zavazuje vykonat a realisovat to, co
sice nemusíme, ale vykonati máme. Při každém jednání, při němž třeba jen podvědomě si připomínáme,
jak by něco být mělo, a přece neučiníme ničeho, aby tak bylo, osudně chybujeme, protože tolerujeme
to, co vede již jen ke zvyku.
Kdo si „navykl“, obětuje sebe sama larvě. Larva je dítkem opakování, dítkem všednosti. Všednost
je sice okoukaná, ale pro nás nebezpečná. Opakování je rytmus, nabíjení matematické slučování
jednotek o sobě bezvýznamných, v součtu však hrozivých. Kapka je pro nás směšná, ale povodeň je
překvapující. Takto si člověk — a upozorňujeme, že každý člověk — tvoří bezděčně skoro nezměrnou
spoustu bytostí — parazitů, novotvarů, jimiž nakonec zalidní svůj astrál tak, že tito neviditelní a nekonstatovatelní
obyvatelé jeho tělesné oblasti obsadí své posice se souhlasem svého tvůrce tak, že ho
nakonec k záměrné práci třeba vůbec nepustí. Nadto nám pak zůstává ještě další věc o níž nevíme,
totiž že tyto bytosti musíme pak už na trvalo živiti, aniž jsme se kdy o tom dověděli. Děláme tedy vše
takto proti sobě — vždyť „zvyk je prý druhá přirozenost“ — avšak tato přirozenost se podobá více
vlastnímu bezděčnému pohřbu…
Stejně podivná a někdy skoro osudově vyhlížející jest jedna věc, o níž třeba se zmíniti. Je to
strach. Málokdo ví o strachu něco více než to, že strach má velké oči. Ano — on je skutečně má a to
proto, že není lidského zážitku, ve kterém by bylo tolik opravdovosti, jako ve strachu. Strach je tedy
jedinou opravdovou reakcí na přítomnost, reakcí, které se účastní celá bytost, takže strach dovede
vstoupit takřka i do kořínků vlasů. Jinde jsme toto podivné tajemství již podrobněji vysvětlili a zbývá
nám tedy toliko konstatovat, resp. zdůraznit, že člověk, který má strach, evokuje sám unikání své vitální
energie a vydává tedy takto nedobrovolně ektoplasmu, jejíž funkcionelní poslání jest formulováno
„velkýma očima“ — neboli představivostí strachu. Tak dává člověk život „larvě strachu“…
A teď si všimněte: jsou lidé, u nichž je téměř pravidlem, že toho, čeho se vždycky nejvíce obávají,
to je nikdy nestihne. Naopak ale jsou lidé, které potká snad vždycky právě to, z čeho mají upřímný
strach. Tito lidé snad opravdu objekt svých obav magneticky k sobě přitahují, téměř jako oni, kdož
se obávají nakažlivých nemocí.
Je tedy zřejmé, že i „larvě strachu“ už při jejím zrodu dáváme ono „Vak-suddhi“, čili obsah své
vnitřní, slovní i představové pravdivosti. Tedy i ve strachu se ona moc slova uskutečňuje, ba právě zde
nejdůrazněji, neboť lidský strach je cit tak upřímný, že se v něm musí promítnout předně hodnota naší
víry v sebe sama. Protože tedy strachem můžeme nebezpečí právě tak od sebe „odtlačit“, jako ho „přivábit“,
proto věnujeme zvýšenou pozornost hodnotě své víry — víry v sebe sama…
Pokračování viz článek 8-MYŠLENKY — NOVOTVARY ŽIVOTA — LARVY —
SUBTRAHENTNÍ BYTOSTI — GENIOVÉ
2024 ©