ČÁST 2 -DUCHOVNÍ PÝCHA
Duchovní pýcha nastává, ztrácí-li člověk konkrétní cíl. Má-li člověk konkrétní cíl, ale pohybuje
se v prostředí nižším, mu neodpovídajícím, také podléhá jistě pýše, která ale není smrtelně působící,
nýbrž prýštící ze skutečné duchovní převahy.
Dospěje-li člověk ve svém vývoji tak dalece, že nevidí a neuvědomuje si konkrétního cíle, tedy
cítí se bohorovným a zmocňuje se ho pýcha smrtelná, ježto se zastavuje a nejde s proudem. V tom je
výhoda zasvěcovacích středisek, že neofyt se neodráží od svého okolí, nýbrž spěje neznatelně s celým
kolektivem vzhůru.
REINTEGRACE A JEJÍ CESTY (Přednáška mistra Milana v klubu)
Problém reintegrace a jejích cest spočívá vlastně na dedukci ze dvou zákonů:
1.) zákon o výběrové slučivosti,
2.) zákon o indukci.
Jsou na sobě přímo závislé a přímo ze sebe vyvozené a hlavně jimi můžeme zdůvodnit a ověřit
možnost duchovního vývoje, který nazýváme reintegrací. Její definice: reintegrací rozumíme vědomý
nebo chtěný, nevědomý nebo automatický postupný vývoj duchovní podstaty kteréhokoliv živého
tvora tak, aby podle zákona o výběrové slučivosti mohla v sobě indukovat chvění a působení vyšších
sil a úrovní, úměrné s tímto vývojem.
Poněvadž však mluvíme o duchovnu, musíme fysické tělo pokládati pouze za prostředí, nebo
Sad v němž se tento zušlechťovací proces ducha odehrává, spadá zde jako přímý protipól v úvahu
oblast instinktivní nebo pudová, která bezprostředně indukuje změny, nastávající v úrovni ducha a
naopak.
Takto jsou všechny způsoby reintegrace teoreticky rozděleny na dvě velké třídy: první v níž dosahuje
tvor svého cíle, působením na instinkt, a druhá zahrnující v sobě všechny metody, vycházející
principiálně z působení na ducha.
Podtrhl jsem, že toto rozdělení je pouze teoretické. Proč? Poněvadž duchovno, nejvyšší lidská
složka jest přímým pojítkem s oblastmi vyššími a přizpůsobuje se mnohem snáze oblasti instinktivní,
než úroveň pudová duchovní. Pudová oblast má stále přímý a bezprostřední kontakt s vlivy materiálního
světa, zpravidla pro reintegraci vlastní málo žádanými, proto všichni z těch, kteří jdou po cestě
druhé, musí do jisté míry zápasiti se svým instinktem a stále měniti a zušlechťovati svůj pudový svět.
Jen tomu je dáno světlo, kdo jest ho hoden; věděti znamená mít zodpovědnost a člověk, jenž je
hoden zodpovědnosti, dojde i vědění.
Do skupiny, v níž dosahuje tvor svého cíle působením na instinkt, patří většinou všechny nevědomé
nebo automatické způsoby reintegrace. Jest to i cesta přírody, velmi pozvolná, dlouho trvající a
osudová.
Druhá skupina obsahuje mimo jiné i většinu těch, kteří pracují vědomě nebo chtěně. Sem patří i
cesty člověka, cesty filosofie a moudrosti.
Které jsou hlavní dva symbolické principy těchto dvou oblastí? Láska a Rozum.
Láska: Co všechno z ní soudobá křesťanská éra neudělala? Jaké pitvorné zvraty a úchylnosti
zplodili vykladači litery Písma náboženství, které není ničím jiným než náboženstvím Lásky? Tvoří se
v ní směs mravnosti a smyslnosti, nemravnosti a libosti, prostě všechno, co chcete, poněvadž již téměř
nikdo neví, co to jest.
A tak docházíme k objevu, že existují lásky vadné, hříšné, veliké, nízké a jiné. Ale přes všechno
toto dělení pokrytecké moudrosti neexistuje víc než láska a neláska, a v obojí může být smyslnost,
neboť lásku můžeme jedině definovat jako božskou touhu dávati nikoli bráti.
Věřím, že nebudete pokládat
za přehnané tvrzení, že láska prolíná celou naší instinktivní oblast, ona to jest, jež zplodila
všechno nezbytné utrpení a bolest, kterou se člověk dostává k cíli, neboť milovati znamená vždy trpět.
Věřím dokonce, že i akt plození jest pramenem nezměrného utrpení pro rozeného, a i každá psychická
bolest a každý cit mají svoje kořeny v lásce. Může-li si někdo představit modlitbu bez zvláštního pocitu
lásky, pak se jistě nikdy doopravdy nemodlil….
Zkoumáním aury přesvědčíme se snadno, že existují v astrálním těle každého tvora dvě velká
ohniska, postavená zpravidla podél jeho tělesné osy: ohnisko instinktivní nebo pohlavní a ohnisko
intelektuální, rozumové nebo mozkové. Semenem univerzální lásky jest láska pohlavní, daná do vínku
každému živému tvoru, jejím posláním jest vykvésti v lásku božskou. Aplikováno na auru znamená to
spojit obě ohniska, tj. vyvésti pohlavní centrum podél páteře do mozku.
Principem druhé skupiny jest rozum a jemu odpovídá filosofie. Znamená-li reintegrace instinktem
motorisovati centrum pohlavní, jest cílem reintegrace intelektu docíliti spojení obou ohnisek zvýšením
přitažlivé síly ohniska mozkového. Děje se to cestou duchovní práce, kterou staří nazývají filosofií,
ale jenž nemá ničeho společného s moderními vědeckými metodami.
Posvátná filosofie jest určitým druhem syntézy vědy a umění a jest to, přenésti člověka do jiné
soustavy existenční, pro níž nejsou uzpůsobeny omezené smysly průměrného člověka, zatíženého
navyklými představami milionletého vývoje. Vede k dokonalé abstrakci od hmoty a fysické smyslnosti
syntetickým zjednodušováním pojmů.
Tolik o dvou základních principech, tradiční věda mluví ale o třech. Odpovídá-li instinktu láska
a krása, intelektu posvátná filosofie a vědění, jest třetím principem — síla, analogie morálky. A poněvadž
příroda nezná nikde prudkých přechodů, nebude ani v praksi žádná z druhů reintegračních cest
osvobozena od prvků ostatních, všechny musí počítati se všemi třemi principy, a chtěli-li bychom dáti
těmto cestám přesná jména, mohli bychom jedině mluviti o systému převážně filosofickém, převážně
estetickém, nebo převážně morálním.
Nutnost zařazení těchto principů síly nebo morálky, jež jest analogické alchymistické soli, do
každého reintegračního systému, vyplývá již zcela logicky z konstrukce astrálního těla.
Představuje
aurickou páteř, která jest jedinou cestou, po níž může vystoupit pohlavní ohnisko vzhůru, aby se spojilo
s centrem intelektu.
Takto dospěli jsme k rozdělení všech reintegračních systémů podle čísla dvě a tři, tj. v řeči symboliky
tajných řádů podle dvou sloupů a tří pilířů: sloupy představují stav vůle: reintegrace vědomá a
spontánní, pilíře Vědění nebo Intelektu, Síla nebo Morálka a Krása nebo Instinkt. Zbývá zařaditi do
tohoto schématu příslušné systémy podle těchto prvků.
Spontánní nebo automatické reintegraci podléhá bez výjimky všechno stvořené, jež si neuvědomilo
ještě možnost práce na sobě samém. Děje se tak velmi pozvolna analogicky se všemi procesy,
jež se odehrávají ve viditelné přírodě.
Chtěná nebo vědomá reintegrace bývá pokládána za výsadu člověka, jest to povinná cesta těch,
kteří jsou schopni pochopit nutnost evoluce, tj. těch, kteří — podle terminologie hermetické — probudili
v sobě božskou jiskru.
Do vývojového systému krásy nebo instinktu patří téměř všechna náboženství, většina sekt a řádů
hlavě Aissauové, Sad-Bayové a systém Eulidy. Jejím společným znakem jest touha po realisování
jim odpovídající morálky a dosažení ideálu harmonie nebo krásy a tedy i dobra.
Dalším pilířem, který představuje komplex samostatných systémů, jest Síla nebo Morálka.
Předpokládá zpravidla ovládnutí systému krásy a proto vychází již z určitého náboženství na němž
staví svoje učení. Martinismus, zednářství, sv. grál a mnohé nábožensko-morální společnosti jsou jeho
příkladem.
Systém Intelektu nebo Vědění tvoří si pak první dva pilíře samostatně a jeho ovládnutí a zpracování
předkládají v prvních třech stupních svým neofytům jako absolutně nevyhnutelnou podmínku
dalšího vývoje a postupu. Příkladem: Krata Repoa, S. E. S., R. C., atd.
Tím končím svoje krátké pojednání, jehož hlavním účelem bylo upozornit v aplikaci na problém
reintegračních kolektiv, na tři hlavní analogie Krásy, Síly, Vědění — tj. na lásku, morálku a filosofii.
V morálce promítá se tajemství síly a vůle; je cestou po níž instinkt k intelektu k ideálu syntézy
tzv. „těla oslaveného“. Proto i páteř bývá označována za symbol morálky. Síla a vůle v morálce ukrytá
dovede všechny propasti prostoru i času, jež indikuje v sobě intelekt, shrnouti do pouhého člověka a
pochopení všeho, co člověk může chápati, dává intelekt každému, kdo jest hoden pravého jména Filosof.
A právě tato filosofie, která jest analogií symbolu chrámového Vědění dává poznání absolutní
spravedlivé morálky, sfér řídících dění tohoto světa, neboť vede nás k nekompromisnímu poznání, že
všechno stvořené bez rozdílu druhu, povahy nebo místa, jest přímo, úměrně dle svých schopností
účastno na individuálním nebo kolektivním vývoji, jenž cílí do nedozírných dálek a přes nezměřitelné
dobové úseky k Světlu, jež Rosekruciáni nazývali Pramenem Lásky, Filosofové Velkým Architektem
a ostatní Bohem.
ANALOGIE FYSICKÝCH ZÁKONŮ
Látka úrovně vyšší jeví se jako energie ve sféře nižší. Sídlí na povrchu a řídí se zákony jako
statická elektřina. Látka myšlenky jest astrální látkou. Může se nabíjeti do koule či sobě analogického
tvaru (mumie, volt).
Akce dá se přirovnati s první kartou Tarotu. Vybíjí se v objektu, dle analogie třecí elektřiny.
Objekt a mumie reprezentují dva vybíječe. Energii k tomu nutnou lze též kondensovati do koule či
tvaru při zachování zákonů o fluidických kondenzátorech (posvátné předměty, mumiální léčba)
Stín reprezentuje astrál. Na stínu můžeme prováděti magické operace (léčení, sugesce, zabití,
atd.). Stín je v noci citlivější. Noční stín docílíme osvětlením přední části těla. Stínem, tj. astrálem
osoby lze nasytiti nějakou látku a pak na ni působiti. Magnetisujeme-li vodu, na vodu má ruka vrhati
stín.
Tělo nebo jeho část, i oddělená, jest poutačem astrálu. Působíme-li magicky na část, působíme
tím i na celek. Např.: lze do zatavené baňky s magnetisovanou vodou přidati krev, slin, výměšků apod.
a vystaviti slunečným paprskům. Tím ovlivňujeme přímo zdravotní stav osoby, jejíž exkrementy jsme
vložili do baňky.
SYMBOL A RITUÁL
Symbol je zastoupená část jiného celku, jehož určitý charakter chceme vyzdvihnouti. Lze symbolisovati:
věc, vlastnosti, a dějství nějakého celku a jen skutečnosti stvořené. Cokoli může symbolisovati
jen v čase a prostoru.
Prvky symbolu a symbolisovaný celek musí býti v určité korespondenci tvarové (věc), silové
(vlastnosti), dějové. Symbolisovaná věc, její vlastnosti a její zapříčiněné dějství tvoří nerozdílný celek,
jsou troj-jediné. Totéž u symbolu, ale rozloženo v čase a prostoru.
Proto pracuje rituál s věcí (symbolem) na určitém místě, po určitý čas. Rituál se symbolem uvádí
nás v přítomnosti trojjedinosti symbolisovaného celku. Rituál jest prostředkem k oživení symbolu
v pocitové sféře operátora. Symbol sám je statický. Rituál jej činí živým a přítomným tělem, vlastnostmi
(silou, dějstvím, životem). Pak jest zde tělo, duše, duch. Život plyne ze syntézy těla a síly.
Rituál zpřítomňuje božství, na jehož chápání nestačí ani cit, ani rozum. Proto pocit, který jest
jejich syntézou. Funkce vůle se při tom omezuje na tlumení těchto dvou složek, člověk se pocitu poddává.
Po ustoupení citu a rozumu uplatňují se v nás vyšší složky duše, duše sytí se přítomným božstvím,
a tj. pocit přítomnosti ducha.
Mluvené části rituálu musí býti známy bez rozumového přemýšlení a vzpomínání, aby pocit navozovaly.
Svoje pocitové bohatství ukládáme do egregorů a tím žijeme v přítomnosti ducha, kdykoli
chceme. Tvoříme bytost, děláme rituál pro tvoření bytosti. Naše ochota poddati se jest kus naší duše a
reprezentuje touhu duše po absolutní svobodě ducha. V pocitu umírá mluva země (cit a rozum).
Rituál jest práce, která nám pomáhá syntetisovati duši s duchem. To jest syntéza makrokosmu a
mikrokosmu. Rituál jest tvůrčí akce. Zde jest princip relikvií, posvátných předmětů, mší.
SUBTRAHENTNÍ BYTOSTI (přednáška Mistra Milana v klubu)
Pojednání omezíme na subtrahentní bytosti v užším smyslu, tj. bytosti zplozené člověkem ve
sféře jemu neviditelné. Jsou to:
1.) larvy,
2.) strašidelné jevy,
3.) tzv. služební duchové,
4.) bytosti egregorické,
5.) démoni.
Larva jest živoucí bytost, vytvořená zpravidla nevědomě a neúmyslně v astrální oblasti svého
tvůrce, na něm zcela závislá a z něho žijící. Kabala rozeznává podle kvality dva druhy larev:
a.) larvy kategorické,
b.) larvy sanegorické.
První skupina jest pojmenována podle satana Kategora, jenž jest jednou ze tří tváří Samaelových;
jsou to larvy zlých skutků a vlastností, a jejich úkolem jest sváděti svého ploditele k dalšímu zlu
a pak se státi živou obžalobou.
Skupina druhá, tj. larvy skutků a vlastností dobrých, jest podle kabalistického učení ovládána
andělem Cadkielem, jenž patří do řádu duchů Jupiterových. I zde, v suché kabale, jest naznačena idea
božského milosrdenství: jedna larva sanegorická převáží několik kategorických.
Poutaly-li se larvy na fysicky živého ploditele, strašidelné jevy jsou zpravidla vždy vázány na
prostředí a místo, v němž vznikly. Nemůžeme o nich říci, ani že jsou vytvořeny vědomě, ani nevědomě
jako larvy: jsou to následky výbuchu představivosti motorisované hrůzou fysické bytosti, nebo,
velmi nepřesně řečeno, kategorické larvy zasahující svou žalující mocí až do oblastí fysického vnímání.
Mezi strašidelnými jevy a tak zv. služebnými duchy tvoří jakýsi přechod zvláštní skupina subtrahentních
bytostí, vznikajících při kletbě nebo proklínání. Takovýto útvar jest již při svém vzniku, ať
již úmyslně nebo nechtěně určen k vegetování na jiném subjektu než na svém tvůrci. Intensita jeho
působení jest přímo závislá na vlastních larvách dotyčného subjektu a způsobu, jakým jest její zásah
přijímán (strach).
Služebný duch jest úmyslné a záměrné vytvoření larvy, jež má speciální určení.
Bytosti egregorické mohou býti úmyslné a dekretované, nebo nechtěné.
Rozeznáváme egregory:
1.) tajných společností, které jsou vědecké a vědomé,
2.) náboženské, v nichž jest užíváno i nevědomého davu pomocí náboženských představ,
3.) národnostní, též s užitím nebo lépe zpravidla zneužitím davu, jemuž byla naštěpována příslušná
ideologie. Patří vlastně svou podstatou buď mezi davové larvy nebo služebné duchy.
Démony mohou se státi egregorické bytosti všech předchozích kategorií, byly-li nasyceny krví.
Tím prodlužuje se jejich život a nabývají schopnosti se množiti.
Kterak vznikají subtrahentní bytosti?
Subtrahentní bytosti vznikají plozením astrálního těla nebo astrální úrovně ploditele, jež jest
oplodněna představivostí jeho podvědomí. Zdálo by se, že rozum nehraje v tomto případě žádné role,
ale nezapomínejme, že rozumové zážitky se ukládají do podvědomí, které jest přímým působcem tohoto
plození.
Jaké jsou podmínky vzniku těchto bytostí?
1.) dvě úrovně: dekretující a matriční,
2.) rytmické prostředí,
3.) rázem přerušená citová emoce,
4.) trvalé udržování.
Bod první jest dán přirozenou konstrukcí tvůrčí bytosti.
Prostředí a jeho rytmus tvoří tzv. rituál — má míti tři náležitosti trvale opakované:
1.) gesto,
2.) slovo,
3.) představu.
Když se byl rituál vžil tak, že se stal samozřejmostí, doplňuje se podmínkou třetí (rázem přerušená
citová emoce); to jest tzv. kulminační bod rituálu: inkantace, opojení, modlitba atd. přerušená
rázem mdlobami, neočekávaným hlukem, abulií (úder na gong), tedy odvedením pozornosti. Někde
toto přerušení nastává dokonce smrtí, následující po dlouhém citovém utrpení sebevražedného obřadu
jako např. harakiri.
Podmínku čtvrtou tvoří dále opakovaný rituál, často i askese, jejímž účelem jest usnadnění odbavování
životodárné ektoplasmy.
Příklady tvorby subtrahentních bytostí: při plození larev nahrazují zvyky rituál, neboť jimi každý
fysický tvor přivádí se zcela podvědomě k rituálnosti. Vznikají nedobrovolně a neúmyslně. U kategorických
larev předpokládáme zcela automatické přerušení již proto, že špatné činy, jichž jsme se
dopustili, velmi snadno alespoň na čas zapomínáme. Jinak jest tomu u larev sanegorických: nezapomínáme-
li vykonaného dobra, nemůže sanegorická larva vzniknouti, a proto takovéto dobro není vlastně
dobrem skutečným. Tím jest zdůvodněno biblické rčení, že levice nemá věděti, co dělá pravice.
Při vzniku strašidelných bytostí jest citová emoce hrůzou nebo lítostí umírajícího člověka, přičemž
přerušení uskutečňuje se smrtí. Zvláštní úlohu má zde rituál, jejž nahrazuje prostředí, tak živě
vtisknuté do podvědomé sféry ničitele i ničeného, proto jest jev vždy lokálně odvislý a realisuje se
opakováním rituálních podmínek, tj. viděním prostředí a pociťováním zvláštního dojmu, kterým působí
a jenž může vyústiti až do strachu.
Gesto, slovo a představa jsou základními podmínkami plození jak služebných duchů, tak i davových
egregorů. V druhém případě jest dbáno vždy a především toho, aby dav pod jakoukoliv záminkou
jednotně a jednoznačně tyto rituální příkazy plnil, neboť na množství obřadníků a době obřadu
závisí síla zamýšleného egregora.
Otázka přerušení citové emoce řeší se již velmi snadno tak, že davu
jest vydána náhle v plen sensace celostátního významu, která jej odvede od ustálených představ na
dobu nutnou k tvorbě.
Každá larva a každá subtrahentní bytost vůbec snaží se dosáhnouti určité samostatnosti, která by
jí dala možnosti prodloužení života nezávislého na svém ploditeli a schopnost ploditi dále. Toto může
býti naplněno jedině krví, o níž mluví se již v Odyssey při vypravování o čarodějnici Kirké. Z tohoto
aspektu jest též zajímavý význam a smysl smírné krvavé oběti, o níž se tak často mluví ve Starém
Zákoně.
Prolitím krve osamostatňuje se kategorická larva a může v příznivém případě opustiti svého
tvůrce. Jest ovšem otázkou, není-li tento zvyk pouze spekulativním, poněvadž účinek krve může se
rozšířiti i na larvy sanegorické, čímž všechen předchozí život obětujícího stává se zbytečným. Zatímco
z egregora kategorické podstaty vzniká démon prolitím krve vraždou, sanegorický tedy i náboženský
démon jest podmíněn krví obětí. Rozdíl mezi oběma jest jenom ve způsobu jejich udržování: první
vyžaduje další zlo a další vraždy, druhému postačí akt víry, modliteb a náboženské devotnosti.
Shora uvedené zásady uvádí v praxi klasický rituál tzv. zeleného myslivce, ve kterém se tvoří
démon z larvy tím, že se při evokaci nutí ke zhmotnění pohrůžkou zkažením připravené čerstvé krve
přilitím kyseliny. Larva, jež má vždy touhu po vtělení a přeměně v démona, raději se materialisuje,
než aby dopustila ztrátu příležitosti k samostatnému životu způsobem zničení krve.
Dnešní doba, ve které, jak praví Graken, rozum jest spoután do uniformy a pochoduje s masami,
dnešní doba, v níž celá božská část člověka, jež touží po čisté pravdě, jest podrobena násilí tupé poslušnosti,
jest osudovější, mnohem osudovější, než by se komu zdálo: mocnému egregoru pýchy lije se do hrdla krev, celé potoky drahocenné, vzácné krve, která má moc učiniti z něj příšeru schopnou přežíti
ještě celé věky v plenění toho, co má zůstati člověka drahým a svatým.
OSUD (přednáška sestry Violy v klubu na jaře 1941)
Základní hermetickou otázkou, která obyčejně nebývá dosti jasně a konkrétně zodpovězena je
otázka osudu. Co to vlastně osud je? Je to zásah vyšších sil do přírodního, tedy i lidského dění; zásah,
jehož následkům nemůže se ani příroda, ani jednotlivec vyhnouti.
Naprostá vířa v osud vytvořila tzv. fatalismus. Fatalisty stávají se obyčejně lidé, kterým byla
skutečností ověřena řada proroctví získaných lhostejno kterou mantickou metodou, nebo lidé, na které
se hrne jedno neštěstí za druhým, takže jsou již vyčerpáni, nedovedou si svůj stav jinak zdůvodnit než
osudem, s kterým jest bezúčelno, dle jejich názoru, bojovati a odevzdávají se mu absolutně. Je to úplně
pasivní postoj k životu, do jisté míry pohodlný, ale z hermetického hlediska rozhodně nesprávný.
Pro opak fatalismu, který zabíhá do oblasti krajního atheismu nemáme názvu, snad bychom jej
mohli nazývat pýchou, protože nevěřím-li, že existuje něco, co řídí všechno dění, popírám tím boha, a
považuji se za takovou korunu tvorstva, že nedovedu ve své pýše připustiti něco, co by mohlo zasahovati
do mého života. Jednotlivci tohoto druhu rekrutují se většinou z řad lidí úspěšných a krajně sobeckých.
Takto staví se proti sobě dva protiklady, z nichž ale každý sám o sobě je extrémem. Ale jako
vždy mezi extrémy existuje zlatá střední cesta, i zde ji nacházíme v tzv. oddanosti do vůle boží. Propaguje
ji v první řadě křesťanství, lidová přísloví, ba i všední život sám jest jejím neustálým potvrzováním.
Co jest odevzdat se do vůle boží? V první řadě to předpokládá všímati si života a to ve všech
jeho projevech a víře v božskou spravedlnost. To neznamená přijímati vše resignovaně, ani prorážeti
zeď hlavou, nýbrž řešiti, vpravit se do dané situace a snažit se najíti k ní řešení, jest lhostejno, přivedla-
li k takovému chápání osudu zbožného člověka věta, že „co Bůh činí, dobře činí,“ anebo dojde-li
k ní filosof či učenec po dlouhém studiu, až zjistí zákonitosti a řád, který vládne ve všem, co jest na
světě a sezná, že sám je jest jen nepatrným práškem, jenž se musí tomuto řádu podřídit.
Pokusme si nyní ujasnit si pojem osudu u hermetika, který je odlišný od všech předchozích tím,
že pracuje na sobě. Touto prací získává neklamný důkaz, že osud má takový, jaký si jej vytvoří. Ví
sice, že Prozřetelností jest jeho životní dráha v hrubých rysech určena, ale ví též, že jest mu dána i
svobodná vůle, která mu ponechává vždy alternativní jednání. A nyní dle toho, do jaké míry a jak svobodné
vůle užívá, si zapříčiňuje osud, jenž je výslednicí jeho skutků.
Kterak se osud hermetika naplňuje a ovlivňuje?
Na osud lze působiti hmotně nebo duchovně:
1.) buď usměrňovati děj na vlastní pláni hmotné,
2.) na vlastní pláni duchovní.
Pro první případ platila by morálka hodnoty, pro druhý morálka ducha. Obě, pokud se týče jejich
účinků, působí protichůdně. Prostě věnuji-li se hmotě, odměňuje se mi hmota, a naopak.
Nebude tedy hermetik vytvářet a živit spoustu larev, kterou nevědomky mají lidé profánní, ale
nebude taky očekávati za své dobré skutky nějaké odměny od osudu, neboť jejich plnění jest pro něho
samozřejmostí. Nemůžeme též u hermetika mluviti o přízni osudu či nepřízni osudu, neboť jeho stanovisko
je odlišné od nazírání profánního světa. Blahobyt jest mu do jisté míry překážkou a utrpení nazývá milostí Boží.
ŽIVOT A SMRT (ing. Teyrovský)
Život a smrt, smrt a nový život — tj. neustálé rozpínání a stahování, rytmus. Tak vzniká velký
život, složený z mnoha životů a smrtí. Neustálé kývání. Duch přechází z noci do světla dne a znovu
zapadá zpět.
Jeho pohyb, procházení těmito protikladnými celky, znamená však stálý pokrok — evoluci.
Evoluce umožňuje se tím, že sice přechodem z jednoho prostředí hledají se poznatky, ale Poznání trvá,
hromadí se, syntetisuje se. Tak ztrácíme vše časné, podržujeme vše trvalé — věčné.
Pro život a evoluci jsou důležité právě tyto přechody, neboť zde, v magicky účinné mezivrstvě,
dochází k rekapitulaci předchozího cyklu a přípravě pro cyklus následující.
Umírání a rození — stále totéž. Rodíme-li se zde umíráme tam a naopak. Při umírání dochází
k syntéze celého života. Můžeme to znázorniti symbolem představíme-li si každý čin, podle našeho
svědomí dobrý či zlý, jako úsečku, která má určitou velkost a směr, pak jde při umírání o vektorový
součet a výslednici, jejíž směr nás přímo postaví do zasloužených poměrů v novém cyklu (indukce,
výběrová slučivost). Sami se soudíme a sami se odsuzujeme! Tento stav, kdy jsme ještě zde, ale již
nahlížíme do toho druhého světa, jest jistě velmi bolestný, tím více však nezbytný pro naši evoluci.
Neváhám tvrdit, že v krátké této chvíli můžeme urazit na dráze svého vývoje velký kus cesty než za
celý život (lotr na kříži).
Nezbytnost smrti jakožto protipólu života a tudíž složky velkého Života jest jasná. Chtěl bych
ještě ukázati na její sekundární význam pro evoluci. Je to myšlenka na smrt, paměť umírání a smrti
v nás. Ta — myslím — jest velmi silným vyvolávačem touhy po reintegraci, po věčném životě. Ta
nutí nás viděti svět, který našimi smysly chápeme jako pevný a trvalý, pouze jako prchavou formu
Bytí, jako neustálý závoj, bránící nám proniknouti v pravou skutečnost. To vyvolává v nás touhu dospět
tam, kde není umírání, kde není smrti ani života, kde září nezhasínající Světlo Božství.
ÚVAHY O ŽENSKÉ REINTEGRACI
Zásadní rozdíl v reintegračních metodách mužské a ženské [reintegrace] jest dán faktem, že
všechny inspirace zpracovává a přijímá muž cestou rozumu, žena intuicí. Proto obě metody mohou
býti nanejvýš analogické, nikdy ne stejné, přizpůsobujíce se duchovní konstituci toho kterého pohlaví.
Poněvadž inspiračním reproduktorem mužovým jest rozum, ženiným cit, mluvíme v určitém stadiu
reintegračního vývoje u muže o tzv. čistém rozumu, u ženy o „čistém citu“.
Toto označení přirozeně není zcela výstižné a správné, poněvadž nejedná se zde v prvém případě
o čistě rozumové, jednostranné pojímání, nýbrž korigované citem, v případě druhém jest přijímána
inspirace citem a korigována rozumem. Ideální rovnováha by mohla býti dána rovnováhou citu a rozumu,
v obou případech stejnou, jedině souměrně obrácenou podle pohlaví adepta. Zjistitelným znakem
tohoto postupu k čistému rozumu nebo citu, jest výstup pohlavního ohniska podél páteře. Tehdy
počíná pociťovati muž instinktivní zájmy k určitým myšlenkám, chopí se jich, a aniž by uvažoval, co
jej na ně přivedlo, začíná je filosoficky zpracovávat do všech podrobností. To jsou skutečné inspirace,
a jedině takto je může rozlišiti od ostatních rozumových spekulací. Spolupůsobil zde rozum i cit a
nastalá rovnováha rozumu a citu jest důkazem tzv. rozumu čistého, rovnováhy hermafroditické.
Poněvadž při každé reintegraci musí spolupůsobiti i zušlechťování morální, je patrně též zmíněná
doba okamžikem, kdy počíná u muže přímo působiti jeho paprsek, jakožto zdroj těchto inspirací.
Nejzazší možnost, kterou lze na zemi dosáhnouti, jest u muže „tělo oslavené“. Dosahuje ho tím způsobem,
že odbavuje hmotné části, nahrazuje je stále subtilnějšími. Kdy tento stav nastává, může zjistiti
muž jenom sám, na rozdíl od ženy, jejíž dokonalost jest opticky zjevná. Jedná se zde v obou případech
však o stav již tak výjimečný, že člověk, který ho dosáhl, více v něm na zemi zde nezůstává.
Vše, co bylo řečeno o muži, možno říci i o ženě, ale v zrcadlově obrácené analogii. Většinu impulsů
k jejímu konání dává jí pud a žena činí, aniž by zpravidla svoje konání rozumově zdůvodňovala.
Poněvadž pud ovládá především oblast citová a kulminačním bodem je ženě láska, nutno si především
povšimnouti toho, co tuto lásku zkresluje, deformuje, brzdí nebo jitří, abychom si mohli učiniti jasnější
názor o tomto citu, který bývá nazýván božským. Jest darem přírody, ale často lidskými předsudky,
pokrytectvím deformován tak, že mnohdy jen ztěží nalezneme v něm nejčistší, k vývoji vedoucí etické
prvky.
Lásku, ať již jest to sexuální, mateřská, charitativní nebo jiná, kazí především dvě vlastnosti lidské:
vžitá morálka se všemi svými předsudky a egoismus, o jehož rozsahu ten, kdo jej v lásce nehledá,nemá nikdy správný názor, a který lze omluviti snad jedině u nejpudovějších individuí a zvířat, a to
hlavně ještě v lásce sexuální.
Morálka podle svého účelu je nebo má býti korektorem rozumové činnosti i citových afektů.
Přitom nutno však rozlišovati onu morálku, kterou si osvojujeme a utváříme, od té, jež se vžila dlouhým
bezmyšlenkovitým respektem celých generací. Zde můžeme mluviti o sexuální nebo jiné morálce
rasy, doby ale i davu; a právě proto, poněvadž jest zaměřena na nejširší vrstvy, musí býti pro toho,
jenž chce jíti nad jejich úroveň, předmětem mnoha úvah a korekcí.
Druhá závada — egoismus, běžnou lásku sexuální, mateřskou a každou jinou nejenom proniká,
ale bývá za ni i zaměňován. Oddělíme-li egoismus od lásky nebude tato nikdy zavržena, ani poškozena,
ale objeví se zbavena nespočetných řad aspektů a komplexů sebelásky a zbude nám jen čistý cit.
Není potřebí bráti ohled na to, bude-li nám vnější svět vytýkati, že méně milujeme, poznáme-li, že
nemilujeme méně proto, poněvadž jsme přestali udržovati styky a vztahy s věcmi, lidmi a jinými tvory,
které jsme hýčkali ne pro lásku k nim, ale z čistého egoismu, z touhy po pohodlí, osobním vzrušení,
nebo klidu. Přestane pak pro nás býti láskou každý z těch vztahů, jimiž milovaný předmět strháváme,
místo abychom jej exaltovali, a zmizí otroctví, do jehož okovů spoutala nás vlastní sebeláska, jež
ve své podstatě není ničím jiným než nejhlubší formou pudu sebezáchovy.
Je-li morálka dobrá, konstruktivní, musí nezbytně vésti k syntetickému názoru na svět, vše živé
a jeho dění; poněvadž žena, jejímž cílem má býti stadium „čistého citu“, může stavěti svůj rozumový
svět jen indukcí z milovaného předmětu, bude s láskou stejně jako s důsledky morálky: její tendence
musí vésti k syntéze, rozvíjejíc a rozptylujíc svou lásku na okruh stále širší a širší. Takto vyvine se
z toho citu kultivovaná iluse, vedoucí ke zduchovnění lásky, jejíž paprsky padají daleko za milovaný
předmět, zasahujíce stále širší a širší okruhy bytostí, celé lidstvo, svět. (Eset shledává po zemi rozptýlené
tělo Usirevovo — Všebytí, aby jej v lásce sloučila a oživila a dala se jím oplodnit pro své poslání.
Nepohlavnost tohoto vrcholného aktu jest zde vyjádřena chybějícím plodivým údem a transformací
bohyně v holubici. Platonova Genese, kap. IV. část II.) Jest zcela lhostejno kde počne se tato láska
rozvíjeti, zda bude to člověk, umění, příroda či cokoliv jiného, poněvadž není možno vystihnouti
všechny plaché odstíny a polotóny citových vztahů a jejich rejstříky; tolik jest však jisto, že ať započne
kdekoliv, půjde-li dále, osvobozena od egoismu a morálních předsudků, bez ohledu na názory,
výtky a překážky jiných, musí dosáhnouti své žádoucí universálnosti, která jest prvním a nezbytným
předpokladem a podmínkou každého dalšího reintegračního vývoje ženy.
Poněvadž osvobození lásky od egoismu může se díti jedině analysou a rozumovou úvahou, dospívá
takto žena k pozvolnému korigování citu rozumem. Tak — ne zcela přiléhavě — mluvívá se o
překonávání mateřské lásky v mariánském kultu, a ještě zřetelněji v kultech jiných bohyň, jakožto o
první podmínce, která jest dána ženě, jež chce vystoupiti z běžné oblasti davu. (Umírající Ježíš dává
Jana za syna své vlastní matce. — Jan XIX, 26 a násl., Mat. XII, 46 a násl.) Není to již láska, jakmile
mateřství vykonalo svoje poslání výchovy, ale čistý egoismus, zvyk, nebo cokoliv jiného, čeho se zde
žena toužící po pohodlí a teple rodinného krbu zbavuje.
Stejně nesprávným jest názor, že ve stavu, kdy láska reintegrující ženy dospívající k prvním
metám universálnosti, má formu nyvé, tiché, ničím nezčeřené hladiny vod, zaplavujících celý lidský,
božský a jiný svět; každá láska žije v přímé a podmíněné symbiose s utrpením. Vražedná nuda přílišné
harmonie je zde stále přerušována trvalou pulsací dissonancí, neodlučitelných ani od lásky pohlavní
ani kterékoliv jiné. Proto i zde, vedle běžného utrpení života na cestě svého vývoje musí překračovati
a přemáhati žena nespočetná pásma trpkých vod a beznaděje tápavých přísvitů, jež pronikají všechno,
nač paprsky své lásky obrátí. A výsledek celé této činnosti — čistý cit — počne se projevovati teprve
tehdy, až morální citové podněty počne rozlišovati rozumem. To jest analogické stupni čistého rozumu,
rovnováha hermafroditická, stav, v němž rozum získaný — jak shora řečeno — indukcí
z předmětů milovaných, vystupuje jako přímý ekvivalent vrozeného citu, sublimovaného a zušlechtěného
touhou po splynutí s jeho ideální formou.
Vše, co bylo zde napsáno o purifikaci lásky, jest jakýmsi druhem přípravné práce, snad trochu
zdlouhavé ale nezbytně nutné podmínky jakékoliv snahy po reintegraci. Jejím účelem není v žádném
případě spoutati ženinu psychu a její konání do okovů běžné, plané a konvenční morálky, ani odpírati
tělu jeho práva, byť by byla sebe špatnějšími v řeči spravedlivých; vede k vytvoření a užití vlastního, zdůvodněného a účelného mravního systému a rozprostření schopnosti ztotožniti se citem s nejzazšími
oblastmi bytí, za nimiž tušíme nespornou existenci nezbadatelné tvůrčí síly Boží.
Další postup je na rozdíl od iniciačních systémů mužských mnohem jednodušší, začasté tak jednoduchý,
že jen ztěží lze jej nazývati metodou. Proto mluvíme pouze o směrnicích v nejširším slova
smyslu, jež mohou býti tři. Duchovní transmutace může se díti:
a.) cestou automatické modlitby nebo devotnosti,
b.) cestou extase pomocí předmětů vnějšího světa,
c.) citovým pochopením a prožitím vhodných úseků reintegračních systémů mužských.
V prvním případě, který jest typický pro metody klášterní, opakuje žena do nekonečnosti a
bezmyšlenkovitě modlitby, náboženské texty nebo formule, až propadne zcela náboženskému egregoru,
nebo je posednuta jeho podstatou, jejíž čistota jest relativní čistotě jejího nazírání.
Druhá směrnice hodila by se hlavně pro ženy schopné extase; jakožto ladič může sloužiti vše, co
ženu obklopuje, ať již jest to příroda, chrámy se svým ovzduším i jiná místa, nebo skutečné umění
výtvarné, jež konečně není ničím jiným než snahou vyjádřiti konkrétními tvary abstraktní ideje.
V každém případě je lhostejno, co ženu do extase přivádí, volila-li předmět, jenž nejlépe odpovídá
jejím vnitřním sklonům.
Třetí ze způsobů, jenž využívá citových složek již známých a běžných reintegračních metod řádových,
předpokládá již ženy velmi kultivované a ukázněné, poněvadž vše, co slyší, vidí a koná musí
umět podrobit své citové kritice, v každém případě těžší než rozumové a přivésti se k citovému syntetickému
názoru na kosmické i vyšší dění tak, aby souhlasilo s rozumem a duchem daných směrnic a
odpovídalo morálním i jiným předpokladům řádové prakse.
2024 ©