Tajemství manželství

Tajemství manželství

Předmluva
Láska a manželství
Od připoutání k lásce
Sexus, eros, agapé
Manželství - láska
Muž a žena
Přirozenost muže a ženy
Protiklady charakterů
Vzájemná projekce
Hlava a srdce
Volba partnera
Společenství lásky
Pozemská láska
Umění lásky
Vášeň a něha
Spojení v lásce
Vnější podmínky
Erotika ve dne (eros přes den)
Ovládaná pohlavnost
Volná láska
Plod manželství
Dědičnost
V očekávání
Neplodnost
Regulace početí
Hierarchie rodiny - rodinné vztahy
Manželský domov
Svatba
Partnerství
Manželství a přátelství
Manželství a povolání
Společné hospodaření
Požehnání domova
Manželské krize
Zralost
Milovat
Věrnost
Rozhraní
Rozvod?
Druhé manželství
Manželská poradna
Tajemství manželství
Přeměny
Je manželství svátost?
Až přijde to dokonalé

Vztah muže a ženy je dnes prostorem, ve kterém se rozhoduje o životě většiny lidí. Buď muž a
žena v tomto vztahu najdou cestu k sobě samotným, k bližním a k Bohu, a nebo v něm
zůstanou nedospělí, takže nakonec vnitřně umírají. To platí právě tak pro ženaté muže a vdané
ženy, jako pro ty, kdo zůstávají svobodní. A pro obě skupiny existuje společný recept:
Láska ovládá obě pohlaví a Bůh ovládá všechnu lásku.
Tuto větu se pokouší vysvětlit naše kniha o manželství. Chce objasnit jeho problémy do všech
podrobností všedního dne. Chce se vyjadřovat střízlivě a rozvážně a pojmenovávat věci pravými
jmény, aby tomu nevzdělaní i vzdělaní stejně dobře rozuměli. Při tom všem však nechce opustit
jasnou linii, která je základem manželství a která v něm dostává teprve správný smysl.
„Věda o manželství“ jako vědecké a teologické učení je ještě ve stadiu vzniku, a proto se mnohé
názory během těchto desetiletí měnily a mění. Zejména se zdá, že se stále zmenšuje protiklad
mezi protestantským a katolickým pohledem na manželství. Řekl bych dokonce, že dnes existuje
jednotné křesťanské chápání manželství s malými konfesijními rozdíly v detailech. Obě učení se
měnila, ale jako protestanti chceme čestně přiznat, že jsme se museli mnoho podstatného naučit
od našich katolických bratří. Přesto ale: všichni jsme teprve na cestě.
I manželství se vyvíjí. Nejen směrem k lepšímu manželství, ale především v tom smyslu, že
samo manželství není cílem, není posledním cílem. Ono jej jen formou našeho pominutelného a
nedokonalého lidského života. Je ale též tajemstvím té lásky, která byla od počátku, na kterou
dnes čekáme a která trvá v věčnosti.
A to právě představuje neobyčejnou aktuálnost vědy o manželství. Dnes nejde jen o to, aby
některá manželství byla šťastnější – třebaže i to je důležité – nejde jen o to, zamezit pohlavnímu
chaosu naší doby; jde o to, abychom dnes uslyšeli poselství, které nám Bůh prostřednictvím
manželství neustále předkládá, a to nejen křesťanům a židům, ale i všem ostatním. Ano i těm,
kteří si ještě dnes myslí, že musí existenci Boží popírat. Manželské, rodinné a pohlavní problémy
se dotýkají všech lidí stejně a zajímají osobněji a intenzivněji než cokoliv jiného. Na způsobu
jakým se s těmito problémy vyrovnávají, závisí do značné míry štěstí a zdraví jich samotných,
jejich dětí, společnosti, i připravenost k míru. V manželství posledního člověka z ulice se
rozhoduje právě tak o světové politice jako v manželství profesionálního politika. V manželství
potká muž a žena určitě toto velké tajemství, před kterým se budou sami rozhodovat.
1 Láska a manželství
Pozorujeme tři manželské páry:
1. Dva nedávno zamilovaní lidé: nevědí o sobě téměř nic, ale jeden považuje druhého za
nejkrásnější ho a nejčestnějšího člověka pod sluncem a čestně jsou přesvědčeni, že ještě nikdy
nemiloval mladík dívku ta dokonale.
2. Manželský pár ve čtyřicítce: iluze jsou za horami a oni se navzájem vidí nemilosrdně střízlivě.
Jako zpočátku po sobě silně toužili, stejně důkladně teď v sobě vyvolávají odpor. Každé ženino
slovo leze manželovi na nervy a na to málo co on utrousí o svém zaměstnání, ona reaguje
ironickým a unaveným úsměvem. Kvůli dětem zachovávají jakési příměří, každý však má svůj
vlastní životní prostor a své osobní zájmy. Dokonce na sebe ani nežárlí a své jednání nazývají
rozumným a velkorysým.
3. Třetí manželský pár mezi čtyřicítkou a padesátkou: i oni ztratili iluze, ale naučili se navzájem
milovat takoví, jací jsou ve skutečnosti. Ano, jeden se tak dobře vžil do druhého, že chápe jeho
postavení lépe než on sám a pomáhá mu správně se rozvíjet. Nebylo to vždy snadné. Dnes však
milují právě takovéto bytí druhého, i když proti svým vlastním přáním. Stojí bezvýhradně vedle
sebe – navenek, ale dokonce i proti pokušení toho druhého, být nevěrný sám sobě. A třebaže i v
tomto věku je to pro ně občas obtížné, tvoří pár.
Problém každé ho mladého manželství spočívá v tom, aby se vyvinulo podle třetího ne podle
druhého příkladu. To však nepřijde samo od sebe. Vyžaduje to rozhodnou práci, radostnou sice,
ale často plnou odříkání. A problémem manželského poradce je stát poblíž manželského pár v
této práci a ukázat jim, na čem záleží a čeho se musejí vzdát.
Kde kdo podával už návody na šťastné manželství z nejrozličnějších hledisek: bojuje se o lepší
hospodářské postavení rodiny, studuje se a porovnává psychologie muže a ženy, zkoumá se do
nejmenších podrobností účast pohlavnosti a podávají se praktické pokyny pro soulad co
nejdokonalejší.
To všechno jsou velmi užitečné věci. Ale v názoru, že manželské štěstí skutečně závisí na takové
omezené oblasti a z jejího hlediska se uskuteční, spočívá velké nebezpečí. Připomíná to pokusy o
zabezpečení lidského štěstí vitaminosovanou stravou nebe národním pojištěním. Přehlédl se zde
totiž důležitý fakt: manželství není pouze hospodářské nebo čistě jen psychologické ani jen
pohlavní společenství. Manželství je celistvým životním společenstvím, které zahrnuje všechny
oblasti lidského bytí a dalekosáhle je proměňuje.
Manželství proto také není jen záležitostí muže a ženy, je to živý článek lidské společnosti. Jaké
jsou vztahy mezi manžely, takové jsou i uvnitř velkého společenství. A tak, jako vypadá výchova
dětí, tak bude vypadat budoucnost společnosti.
Manželství se proto nevyvíjí samozřejmě z pudů a pocitů, ale vyžaduje soustavnou proměnu
všech stránek života. přeměnu k nové formě existence. Manželský život se podobá životu
rostoucí bytosti: nepřetržitá látková výměna, stálá změna postavy, nekončící vývoj. Když si
manželé začnou myslet, že nepotřebují další přeměny, začne manželství rychle odumírat.
Životní společenství – uvnitř společenství lidí – jeho vývoj: tyto tři linie manželství vzájemně
pevně souvisí. Pokusíme se proto sledovat tuto souvislost v jádru klasických manželských
problémů. Ony se tak běžně objevují, pokusíme se tedy nacházet a objevovat nové vztahy a
neočekávaná řešení. Začneme vždy tak, že podrobíme rozboru základní pojmy a budeme hledat
jejich význam pro celek.
1.1 Od připoutání k lásce
Nejpůvodnější vztah mezi dvěma lidmi je vztah matky a dítěte. První pocit, který matka chová
vůči dítěti, není ještě osobní láskou, dítě ještě není osobním já, stojícím proti ní je ještě mnohem
spíše součástí matky samotné. Matka miluje v dítěti nejprve sebe samu. Dokonce ještě víc –
vkládá do dítěte to, čím se chtěl stát ona sama. Dítě může být jejím pokladem, jejím výtvorem,
nebo dokonce jejím bohem, ale není jejím partnerem. A naopak, matka je pro dítě domovem,
půdou pod nohama, pramenem života. Je s ní spojeno všemi pojítky, ale nemiluje ji jako osobní
„ty.“ Matka a dítě tvoří původní jednotku, jsou spojeni vzájemně jako tělo a údy.
Tento jedinečný vztah se však naplňuje jen v prvních letech života. později se musí postupně
měnit, aby dítě mohlo vyrůst v osobnost. Do té míry, do jaké matka dokáže pohlížet na své dítě
jako na samostatnou osobu a jednat s ním podle toho, natolik se mění závislost v lásku.
Závislost jako by nebyla nikdy dost velká: matka by své dítě samou láskou „snědla“ a
podvědomým přáním dítěte je vrátit se zpět do matčina těla. Naopak láska, aby se projevila,
potřebuje odstup. Musí partnera uvolnit, aby byl milován na základě své osoby. V připoutanosti
bychom se chtěli jeden druhému připodobnit, jako se sobě podobají matka a dítě a jako se mají
rádi i malí sourozenci, když mají stejné oblečení. Láska však vyhledává osobní svéráz druhého a
podporuje jej. Tvoří spolehlivý prostor pro spolužití, ve kterém se může partner stát sebou
samým.
Čím déle v životě trvá připoutání, které mělo již uvolnit místo pro lásku, tím více je pociťováno
jako pouta. Z toho vznikají protichůdné pocity radosti z připoutání a touhy po uvolnění: matka se
synem jsou na sobě úplně závislí, a přece se stále hádají. Nedokázali by si vzájemně způsobit ani
nejmenší bolest, a přece jeden nesmírně trpí pro druhého, neustále se o sebe starají a strachují a
skrývají v sobě nejnesmyslnější obavy o zdraví. A přece si nedokáží nezištně udělat radost,
dokonce si ani vzájemně osobní radost nepřejí. Tento stav bychom znamenitě pojmenovali
nenávistnou láskou.
Takovéto neuvolněné připoutání může existovat nejen mezi matkou a synem, ale i mezi otcem a
dcerou nebo mezi sourozenci. Pro manželství se to stává obtížnou překážkou: nejsme volní pro
manželského partnera, jestliže matka, sestra nebo bratr neustále mezi manžele zasahují. Nezřídka
bývají oba manželé vázáni na své rodiny (rodiče), a pak si to vzájemně předhazují a vyčítají.
Argumentuje se přitom všelijakými ušlechtilými důvody: dojemnou láskou, dětskou vděčností,
soucitem s ubohou matkou, oporou svobodné sestře, úctou k neobyčejnému otci, starostí o bratra,
který je, ach, tak nesamostatný, a tak dále.
Kdybychom i chtěli omluvit připoutání manželského partnera k jeho původní rodině, na všechny
tyto dojemné pocity existuje jediná odpověď, která je strašně nesentimentální: „Proto opustí muž
otce i matku a přilne ke své ženě a budou jedno tělo.“ Nikdo není povinen se ženit, jestliže se
však oženíme, pak musíme splnit tento základní požadavek manželství. Jinak pravé manželství
nemůže vzniknout. Závislost mladého muže na jeho matce a zásahy tchyně mezi mladé bývají
jednou z nejčastějších příčin manželských neshod. Jedním z nejdůležitějších základních pravidel
manželského života je toto: Ať už nikdy žádný z manželů nepoužije výrazu „moje“ a „tvoje“
rodina. Tyto svazky se manželstvím rozvázaly, už existuje pouze „naše“ rodina. Kromě toho,
takové kolektivní označování je zásadně nesprávné a je dobré leda k vyprovokování zlosti.
Matka dosáhne nejvyššího vychovatelského úspěchu, podaří-li se jí proměnit závislost svého
syna v lásku, a právě prostřednictvím této lásky ho uvolnit pro jeho budoucí manželku. I když je
pak syn vůči ní poněkud méně sentimentální a dokonce jí někdy i trochu tvrdě odpoví, jeho láska
k ní zůstane ryzejší a jeho vděčnost bude trvalejší.
Velmi neblaze se závislost projevuje tehdy, když se z matky či sestry, případně bratra či otce,
přenese na manžela. Ten pak není milován manželsky, ale jaksi „příbuzensky“. Hlavní znaky této
lásky jsou asi tyto: manželé jsou nerozlučitelní, a přesto si stále něco vzájemně vyčítají. Myslí si,
že jsou povinni své lásce mít ve všem shodné názory a nestrpí vlastní názor partnerův. Navíc, aby
donutil toho druhého k ústupku, je deprimovaný. Druhý pak - smutně - ustoupí, jen aby partner
nebyl smutný. Přitom si představují všechny možné nešťastné náhody, které by se mohly
druhému přihodit, a s ustrašenou péčí ho utlačují. Naopak, láska snese i dlouhé odloučení. Vždyť
ona tím jen roste, a chvíle setkání se stane velkým svátkem. Láska ponechává druhému jeho
názor a žije z harmonie protikladů, láska má víru v partnera, důvěřuje mu, provází ho dobrými
myšlenkami a váží si jeho svobody jako nejvyššího dobra.
Náhrada lásky závislostí je též nejčastější příčinou sexuálních poruch. Kdo miluje svou ženu tak,
jako miloval svou matku či sestru, nemůže k ní mít normální erotický vztah. Impotence nebo
předčasný výron semene jsou běžné následky nevědomé závislosti. A naopak, žena se nemůže
svému muži oddat, je-li k němu poutána jako k otci neb bratru. Skutečná pohlavnost se takovouto
„láskou“ - závislostí - rozštěpí. a už nevytváří osobní vztah, ale jen věcný. Muž „bere“ či
„použije“ ženu jako objekt, žena „snáší“ nebo „trpí“ manžela. Sexuální vztahy probíhají krátce a
věcně jako automat a oba se stydí mít při tom erotické pocity. Muže připoutaného ke své ženě
může náhle přepadnout prudká „živočišná“ žádostivost vůči jiným ženám, a to bez jakéhokoliv
osobního vztahu. To jsou ti muži využívající prostituce, kteří propadli „ženě bez tváře“ nebo jiné
„prodejné lásce“, striptérce či modelce. Ženatý muž nemůže svést cizí ženu, které si váží, nemůže
si vážit ženy, kterou, či která, ho svádí.
Závislost spoutává, láska osvobozuje. Závislost chce druhého usměrňovat, láska mu umožňuje
stát se sebou samým. Závislost je neosobní, a proto bez erotiky, láska je však osobní a může být i
erotická. Závislost visí na druhém, chce ho mít pro sebe, nejraději by ho celého snědla, nikdy mu
není dost blízko a dost dlouho vedle něj, ale láska miluje.
1.2 Sexus, eros, agapé
Mluvíme-li o lásce, musíme se zmínit o třech jejích aspektech, které se - bohužel - často směšují ,
anebo stavějí proti sobě. Tak, jako v každém člověku rozlišujeme tělesný, duševní a duchovní
rozměr, tak i na „osobě manželství“, na živém organismu manželské lásky, můžeme rozlišit tři
rozměry: sexus, eros a agapé.
Tělesný aspekt označujeme jako sex. Zahrnuje bezprostřední biologické funkce a pocity od
oplodnění až po narození, zejména s tím související reflexy, jako erekce (ztvrdnutí údu),
ejakulace (výron semene), orgasmus (vyvrcholení rozkoše) atd. Jako všechny biologické funkce,
sex není zaměřen na osobu, ale na všeobecný objekt vzruchu. Tak jako se mi při pohledu na
jablko seběhnou sliny bez ohledu na to, je-li jablko moje nebo sousedovo, tak snadno vznikne v
muži při pohledu na obnaženou ženu určité vzrušení, zcela nezávislé na tom, je-li to jeho
manželka nebo cizí žena, a nezávislé na tom, zdali ji miluje nebo ne, a třeba ani zdaleka
nepomýšlí na to, že by si s ní něco začal. To, co dráždí mužský sex, není osobní sympatie, ale
zcela všeobecně ženský sex; vyjadřuje to slovo „sexappeal“.
Sex vychází od jednotlivce, má zdroj v něm. Cílí však nad jednotlivce, k potomstvu, a potřebuje
k tomu partnera druhého pohlaví. Jeho bezprostředním motivem je však egoistické ukojení touhy
po rozkoši, tedy žádostivost. Partner se stává jen prostředkem tohoto ukojení. Co ten druhý
prožívá, o to se sex nestará. Proto se dá sex snadno oklamat i tím, že se jeho žádostivost nasytí na
vlastním těle. Takzvané sebeukájení přivádí neosobní mechanismus čirého sexu ad absurdum.
Bylo by však nesprávné, kdyby to sex v našich očích znehodnocovalo. Sex je nositelem příkazu:
„rozmnožujte se“, odpovídá tvoření a je právě tak jako jiné vegetativní funkce - výživa, dýchání a
krevní oběh - v Božím plánu, je součástí jistého celku; působí nepřirozeně, jestliže se vzrušuje a
vyžívá jen sám v sobě. Kdo sexu nerozvážně používá, místo zdokonalování se ničí. Neosobnost
sexu i propůjčuje vzácnou stabilitu. Staví ho nad duševní výkyvy nálad, a je na manželské lodi
často kotvou, která jí za velkých bouří poskytuje oporu. Zároveň je vždy sex díky své
neosobnosti slepý a hluchý.
Eros na rozdíl od tělesného sexu se zaměřuje na duši partnera. Muže nepřitahuje eroticky „to
ženské“ jako takové, ale výraz určité ženy toho či onoho typu. Zatímco mužův sex se podráždí
pohledem na některé části těla, eros se probouzí úsměvem, pohybem ruky nebo tónem hlasu,
které odhalují ženinu duši. Protože erosu záleží na odhalení duše, miluje více, co je zahalené, než
odkryté. Takový protiklad mezi sexem a erosem se projevuje například v rozdílu mezi tancem
striptérek a andaluzských tanečnic, kde se vyjadřuje největší vášeň pohybem kastanět a bohatých
sukní, ne podupáváním podpatků. Eros se pokouší vyjádřit specificky ženský, případně
specificky mužský, svéráz osoby. Přízeň a půvab ženy - šarm a graciéznost na straně jedné;
rytířskost, odvaha a postoj gentlemana, úslužnost na straně druhé, to jsou erotické postoje v
nejlepším smyslu.
Protože eros má účast na duši, představuje vždy vztah mezi partnery. Nikdy mu nejde o
uspokojení individuální rozkoše, ale vždy o vytvoření vytouženého vztahu. Sebeukájení je
záležitostí osamělého sexu, osamělý eros neexistuje, protože ten žije ze vztahu dvojice. Eros svůj
smysl naplňuje v milostném vztahu. To, co přináší rozkoš oběma partnerům současně, vzájemné
darování sebe, rozplynutí jednoho v druhém, vyhasnutí sebe pro druhého, to je eros. Eros však
nevidí nic více kromě páru. Dokáže sice rozbít skořápku jednotlivce, přece však může vytvořit o
to tvrdší ohradu kolem páru. Egoismus ve dvojici je velkým pokušením erosu.
Tento zvláštní charakter erotiky z ní činí současně umění i hru. Umělecké dílo nebo hra nesledují
nějaký cíl, jsou zde samy pro sebe, na rozdíl od technické práce, která je jen prostředkem
dosažení cíle. Proto se mluvívá o umění lásky a o hře lásky. Někteří moralisté se právě nad těmito
výrazy pozastavují a vyvozují z nich závěry, že eros je jaksi neseriózní a tedy zavrženíhodný.
„Omlouvají“ jen sexus, protože slouží k rozmnožování, je tedy svým způsobem technickou
prací. Tu je nutno uvážit, co je člověk. Uvážit, že zvířata netvoří umělecká díla a v dospělosti si
sotva hrávají, a stejně eros ve smyslu hry lásky je pro ně neznámý podobně jako řeč. Takže řeč,
umění hra a eros jsou podstatné znaky, které odlišují člověka od zvířat. Uvedení moralisté jsou
však ochotni uznat jen „zvířecí vážnost“, se kterou pes okusuje kost a býk se stará o své
potomstvo. My se však přidržíme Šalamounovy Velepísně: „Do svojí komnaty mne uveď, králi:
Tam se budu těšit a radovat z tebe a lásku tvou chválit víc než víno. Postůj, postůj, Sulamit!
Postůj, postůj, ať si tě prohlédneme! Jak ladný je tvůj krok ve střevíčku, knížecí dcero! Polož
mne jako prsten na srdce svoje, jak prsten pečetní na svoje rameno. Vždyť láska je mocná jako
smrt a touha lásky tvrdá jak hrob. Její žár jak plápolající oheň, její plameny – toť boží plameny!“.
Velkým nedostatkem naší doby je, že eros bývá, zejména mužům, neznámý, a zaměňuje se
sexem. Většina toho, co se proklamaticky označuje jako „erotické“, je jen sexuální, stejně jako to,
co někteří moralisté zatracují jako erotické, není vůbec erotické, ale sexuální. V morálce s
klapkami na očích nechávali mladého muže bojovat se svým pudem, a proto se málokdy dostal
nad pudově-sexuální stupeň lásky. Je však nezbytné prostřednictvím sexu ho vychovávat k
erosu. Je nutné mu ukázat, že to tělesné na ženě, co tak bezprostředně poutá jeho zájem, není sice
nic zlého nebo méněcenného, ale ani zdaleka to není tak zajímavé jako její duše. Tento fakt však
vysvitne teprve po ovládnutí sexu. Většina tzv. perverzit, jako sebeukájení, ukájení se pohledem,
exhibicionismus, fetišismus, sadismus, atd. není nic jiného, než ustrnulý boj s izolovaným a
víceméně potlačovaným sexem. Dají se překonat jedině tak, že nejprve sex zcela přijmeme a
uznáme, ale zároveň jej ihned spojujeme s erotikou. Tak vidíme, že většina mladých lidí nechá
sebeukájení, když se zamilují do skutečného děvčete a není nebezpečí, že nějaká perverzita bude
rušit eroticky šťastný vztah.
V manželství je nevyvinutá erotika snad nejčastější chorobou tělesného vztahu. Většina mužů
jsou sexuální siláci a nafoukanci, ale přitom erotičtí idioti. Ženy však, protože žijí víc z erosu než
ze sexu, jsou těmito muži zklamány a proto i tělesně neuspokojeny. Takzvaná pohlavní chladnost
(frigidita) žen je téměř zrcadlovým obrazem neeroticky sexuálního postoje muže; aby se vyléčila
frigidita, musí se nejprve změnit chování manžela.
Tzv. pohlavní poučení se příliš často omezuje na anatomii, fyziologii a patologii a zapomíná se
na psychologii. Stará se výlučně o sex a nic neví o erotice. Totéž platí o zkušenostech s dívkami
pro každého, které o pohlavních vztazích poskytují nesprávný obraz, protože eros v nich
prakticky nemá místo.
V kamarádském vztahu s děvčaty, ano i v rozhovoru s moudrou zralou ženou najednou mladý
muž objeví, že správné erotické napětí nutně potřebuje sexuální zdrženlivost. Tlak vody v
potrubí může vzniknout jen tehdy, když jsou přehradní splavy v pořádku a výška erotického
potenciálu závisí na dobré izolaci vedení. Když vznikne zkrat, tj., když proud protéká téměř bez
odporu, potenciál klesne skoro k nule. Tam, kde se muž neumí ovládat a sebeukájením, nebo
sexuálním splynutím v nevhodném čase vytvoří zkrat, klesne jeho erotické napětí brzy k nule.
Mladý, ale i starší muž musí proto vědět, že ovládání pudu není nutné proto, že by on sám v sobě
byl špatný, či snad proto, že by ho příliš silná sexuální činnost tělesně ničila, ale mnohem spíše
proto, že musí vytvořit co nejvyšší erotické napětí, aby sám se svou partnerkou užil co nejvyšší
uspokojení. Puritánská kázání, která zatracují pud, předkládají úplně nesprávný pohled na
problém a mladí lidé je také negativně přijímají. Ve skutečnosti jde zde o to, naučit se pravému
umění lásky, která je též v Božím plánu. A platí zde, jako všude jinde, že není umění bez
disciplíny.
Láska má však ještě třetí, duchovní aspekt, který označíme z nedostatku vhodnějšího výrazu jako
agapé. Těžiště sexu bylo v „já“, těžiště erotiky v „my“, v páru, těžiště agapé leží mimo pár. V
agapé jde tedy o zodpovědnost jednoho partnera vůči druhému a obou vůči třetímu. Agapé
zachovává partnerovi bezpodmínečnou věrnost, i kdyby ji on již nechtěl a sám bych ji též nechtěl.
„Jen když mám tvoji lásku, věrnost nepotřebuji.“, tak zpívá eros. Agapé naproti tomu ví, že i v
nejlepším manželství mohou být období, kdy má láska odliv a tehdy musí věrnost postavit most.
Agapé miluje druhého, protože je zde a ne proto, že je takový (Brunner). Muž miluje ženu samu,
nejen její pěknou tvář, žena miluje muže samého, nejen jeho inteligenci. Proto agapé není jako
eros a sex vázána na pohlavní rozdílnost. „Tu není muž ani žena, ale všichni jsou jedno v Kristu
Ježíši.“ Proto je agapé základem přátelství. Montaigne řekl o svém příteli La Boetie: „Když mne
nutíte říci, proč jsem ho miloval, cítím, že se to nedá vyjádřit jinak než odpovědí: protože to byl
on, protože jsem to byl já.“ Bylo by však zásadně nesprávné stavět agapé proti erosu, jako by to
byly dva protiklady, které se vylučují anebo jako by agapé byla šlechetnější a „křesťanštějští“ než
eros. K dobrému manželství nevyhnutelně patří obojí. Každé dobré manželství musí být i
přátelstvím, muž a žena si musí druh druha právě tak vážit, právě tak osobně milovat a musí se
umět vzájemně právě tak dobře pobavit jako dva dobří přátelé. Ale běda, je-li manželství jen
přátelství, jen agapé.
V dobrém manželství se musí muž a žena právě tak vášnivě milovat, vždy se vzájemně znovu
obšťastňovat a být jeden druhému vždy překvapením, jako to bylo kdysi u „divokého“
zamilovaného páru. Ale běda, stane-li se manželství jen náruživostí, jen erosem. to, že manželství
má být i sexem, a nejen sexem, se nemusí blíže rozvádět.
Vztah mezi nimi je tedy asi takovýto: jako rozvoj erotiky vyžaduje ovládnutí sexuality, rozvoj
agapé nevyhnutelně potřebuje ovládání erosu. Erotická harmonie může nadlouho klamně zastírat
hlubší rozpory mezi mužem a ženou, dokonce někdy i duchovní prázdnotu v nich vládnoucí.
Může být proto zdravé, ponechají-li se někdy na krátký čas erotické vztahy stranou, aby se
správně objevila a prožila plnost agapé mezi mužem a ženou.
Potom se stává manželství něčím mnohem větším než sex, větším než eros a větším než agapé. Je
dokonce větší než součet všech tří složek. Vždyť celek je vždy víc, než suma jeho částí.
1.3 Manželství – láska
Láska není jen duchovní, je i z masa a krve, není jen uměleckým dílem z pocitů, roste i ve
skutečnosti, slouží nejen k rozmnožování, ale i sama sobě. Manželství je celistvé společenství
muže a ženy, ale je to nejen společenství takových, jakými jsou dnes, nýbrž i jakými byli v
celém minulém životě a jakými se stanou v budoucnosti. Je nejen společenstvím samotného
muže a samotné ženy, ale i společenstvím v jejich bytí před Bohem.
Manželství se nezakládá na velkých slovech, není unášeno vášnivými myšlenkami a živeno
vzrušenými pocity, ono roste ze skutečného živého společenství všedních dnů.
Když se muž a žena jednou skutečně rozhodnou prožít život spolu a veřejně to oznámí, začíná
manželství. Je však teprve jako právě narozené dítě: už je celou osobou, ale je slabé a potřebuje
se rozvinout. A bude trvat léta, než se jeho osobnost rozvine naplno. Ani manželství, podobně
jako dítě, není poskládáno z části, sexu, erosu, věrnosti atd., ale je už od začátku celkem. Roste
však každým dnem a vždy bude něčím více. Tak to ustanovil Bůh.
Muž a žena spolu putují prosluněnými horskými stráněmi, naráz je překvapí burácející bouře a
oni se bez dechu drží za ruce, a třeba že jim unikla největší slast lásky, pohlížejí na sebe šťastně.
Naopak, opět stojí vedle sebe při každodenní práci. Společně přijmou dar, dítě, užaslí stojí nad
kolébkou, z rukou matky k otci udělá dítě prví krůčky. Pak se spolu sklánějí nad dítětem v
horečce, a jeho dech se pohybuje rychle a ztěžka, stejná úzkost jim svírá hrdlo a stejně vroucně se
modlí k Bohu. Když jeden z nich onemocní, zastane druhý jeho místo tak dobře, jak to jen
dokáže. Přijde-li nezaměstnanost, pomáhají si vzájemně v šetření a hledají východisko. Muž a
žena však občas ne sebe i tvrdě narazí. Neumí pochopit, uznat a ustoupit, a proto padají tvrdá
slova, oba se cítí nekonečně osamělí a ubozí i špatní. Potom však pocítí, že jenom ten druhý jemu
může pomoci, že je jejich oporou a domovem. Tehdy přijde jeden za druhým a stydí se za své
nafoukané „já“ a kus z něho opět zahodí, navždy. Manželství roste z každého posvátného pocitu
úcty, který pronikl muže a ženu – venku v přírodě, při poslechu hudby nebo při čtení Bible; z
každého vykupujícího slova, které se vysloví ve chvíli úzkosti, z dětského zasmání, které
protrhuje mraky chmur jako sluneční paprsek. Nejen minulost, ale i budoucnost mají manželé
společnou: společné plány, naděje a starosti a společnou nejistotu, ve které ráno nevědí, jestli
budou ještě večer spolu. Bůh je drží pospolu ve svých rukou.
To je nerozlučné manželství. Třebaže bys je momentálně jakkoliv rád zrušil, i přesto, že to zákon
dovoluje, soudce vynáší rozsudek a celý svět přisvědčí, nedokážeš zrušit existenci tohoto
společného příběhu a rozvázat uzel, který vznikl. Jsi v něm protkán všemi vlákny a tvůj partner
s tebou.
Takové manželství zůstane platné, i když na zemi dolehne zkáza, válka. Pro muže na bojišti nebo
v zajetí, pro ženu v továrně i pro dítě v cizině zůstane oporou a záštitou. I kdyby se na tomto
světě už neměli vidět, toto manželství je věčné.
Mírná a ohnivá, svatá a vášnivá, něžná a tajemná, pokorná a královská, smrtelně vážná i plná
radosti ze života, vonící výškami i zemí, taková je manželská láska.
Muž a žena společně vyjadřují věrnou podobu Boha: „I stvořil Bůh člověka k svému obrazu,
muže a ženu je stvořil.“ (Gen 1,27). A jejich láska slouží k porovnání lásky Boha k člověku:
„Jako si vezme mladík pannu, tak si tě vezme tvůj Stvořitel, a jako se raduje ženich z nevěsty,
radovat se bude tvůj Bůh.“ (Iz 62,5).
„Tehdy si tě zasnoubím, za pravdu a právo si tě zasnoubím, za lásku a slitování si tě zasnoubím,
zasnoubím si tě za věrnost, takže poznáš Pána.“ (Oz 2,18). Ježíš sám sebe znovu označuje jako
ženicha a Pavel vztahuje tajemství manželství na něho (Ef 5,32). Síla naší manželské lásky
ukáže, jestli je obrazem Boží lásky nebo ne. Na mé lásce a věrnosti záleží, jaký obraz nabude můj
manželský partner o Boží lásce a věrnosti. Mohu se jen hluboce stydět, když si to všechno
uvážím. Ale přece má naše manželství – láska význam časový i věčný.
2 Muž a žena
2.1 Přirozenost muže a ženy
Muž a žena se od sebe neliší jen některými tělesnými a duševními znaky, ale jsou od základů a do
všech podrobností odlišní, asi jako se liší Rembrantův a Rafaelův obraz. V manželství pak nejde
o připodobnění, ale o oboustranné doplnění, ne o unisono, ale o harmonii. Perspektivní pohled na
hloubku krajiny se vytváří tím, že pravé oko vnímá trochu jiný obraz než levé. Společně vidí
plasticky, přimhouří se jedno oko a obraz se zploští. Tak spolupůsobí muž a žena v manželství.
Hlavním úkolem ženy je rodit a vychovávat děti, proto má žena přirozený vztah ke všemu
životodárnému a formujícímu duši. Má sklon pohlížet na neživé věci jako na živé a tím drží v
rukou klíč ke světu pohádek. Muž však, protože jeho povoláním je živit a ochraňovat, má zvláštní
vztah k věcem neživým, které se dají libovolně rozebírat a spojovat. Proto má sklon i živé bytosti
chápat jako stroje.
Žena chápe i souvislost jako celek, jako přirozeně rozvinuté a dané. Proto má udržovací, často
konzervativní rysy. Muž však vidí všechno jakoby složeno ze součástek, takže se to dá
rozmontovat a změnit. Správný muž chce obnovit a zlepšit existující, má sklon k revolučnosti.
Tato schopnost tvořit a rozkládat je založena na specificky mužské logice. Pro muže 2 x 2 = 4
platí vždy a všude. Pro ženu naopak 2 x 2 není vždycky jenom 4, ale podle okolností, jednou 3,9,
jindy 4,1 nebo 4,15. Muž ji proto považuje za nelogickou, ona má však ve svém světě se svou
matematikou pravdu, protože každý biolog ví, že v živé přírodě 2 x 2 není nikdy přesně 4. To je
pravda jen ve světě neživé mechaniky, který je právě mužským světem.
I celou svou osobu prožívá žena jako celek. Tělesná únava, nevolnost nebo vliv počasí lehce
zapůsobí na její duševní náladu a opačně duševní stresy vyvolávají často migrénu, srdeční potíže
apod. I její měsíční cyklus ovlivňuje duši a je jí ovlivňován. Muž to rád označuje jako hysterické.
Když si to však blíže rozvážíme, projevuje se tato tělesně-duševní harmonie ženy jako účelná
ochrana. U muže je to opačně, protože je u něho rozdíl mezi „duší“ a „tělem“ silnější, může se
tělesně zruinovat, aniž si to duševně připustí. Podobně v duševním životě se může pohybovat
největšími scestími a tělesně netrpí. Chybí mu vnitřní varovná a brzdící zařízení. Takto má žena i
instinktivní poznání, kterého se muži obvykle nedostává. Určité věci, které musí muž s námahou
redukovat rozumem, chápe žena úplně samozřejmě. V kritických situacích bývá žena rychlejší
reakce než muž, který příliš závisí na stanoveném programu.
Tento nedostatek instinktivní jistoty dává muži specifický pocit méněcennosti. Cítí, že žena je
více uzemněná a zakořeněná, že vlastní celek, a on z něho zná jen části. Touto stránkou muže a
ženy, dosud opomíjenou, se budeme zabývat jinde.
Muž a žena slouží Bohu každý svým způsobem. Žena prožívá tvořitelskou činnost na svém těle v
tvořícím se dítěti. Je zde k tomu, aby ochraňovala a posvěcovala život, o kterém ví, že je darem
Božím, a že my jej svou vůlí nemůžeme vytvořit. Proto se zaměřuje na život a zavazuje se za něj
celou svou bytostí. Stále opakuje: „Hle jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova.“
Naproti tomu muž, který směřuje vždy naopak, který se chce vyvléci z přirozeně vytvořených
pout a chce tvořit nová, který musí následovat vnitřní obraz a uskutečnit jej navzdory všem
překážkám, který je kdykoliv připraven přerušit stavbu, aby postavil něco lepšího a většího, tento
muž je jako „hladový šíp v Božím toulci.“ A Bůh vystřelí šíp k cíli, který si stanovil.
Tyto typy se nedají chápat jako absolutní protiklady. Každý muž a každá žena má i zárodky
druhého pohlaví; až ve dvojici se póly natolik zvýrazní, že spolu mohou tvořit celek.
2.2 Protiklady charakterů
Kromě protikladů mezi mužem a ženou, které vyplývají z pohlaví, jsou ještě takové. Které
spočívají ve struktuře povahy. Protože skutečnost ukazuje, že se protiklady přitahují, a že
manželé, kteří se k sobě hodí, bývají často polárně odlišní, krátce se o tom zmíníme (blíže kniha
Plattnerova).
První protikladnou dvojicí jsou lidé zaměření navenek (extrovertní) a dovnitř (introvertní).
Introvert se bojí přiblížit příliš blízko k bližnímu, je zdrženlivý a působí na pohled chladně. Má
více taktu než kontaktu. Kontakt je doménou extroverta, který vždy musí vyjádřit, co si myslí a
cítí, proto si též snadněji získává náklonnost a zdá se „sympatický“. Extrovert je z jednoho kusu,
má „srdce na dlani“, introvert má povrchní i hluboký základ, obal a jádro.
S uvedeným se částečně shoduje i chápání protikladné dvojice podle Kreschmena, tzv. cyklidní
typy (lidí), které zařazujeme do tří skupin:
1. Společenský (družný), dobrosrdečný, přátelský, příjemný.
2. Veselý, humoristický, živý, ohnivý (vznětlivý), vášnivý, prudký.
3. Tichý, klidný, těžce přijímající, měkký.
Proti nim stojí typy schizoidní:
1. Nespolečenský, tichý, zdrženlivý, vážný (bez humoru), „divný“.
2. Ostýchavý, plachý, jemnocitný, vznětlivý, nervózní, rozčilený, přítel přírody a milovník knih.
3. Poddajný, dobromyslný, poslušný, klidný, tupý, hloupý.
Nutno dodat, že cykloidnímu temperamentu většinou (ne vždycky) odpovídá svalnatá,
zaokrouhlená stavba těla, schizoidnímu typu naproti tomu úzký, dlouhý vzrůst.
C. G. Jung rozlišuje vedle dvou základních postojů – introverze a extroverze – dvě dvojice typů,
které se s nimi kombinují: protiklad myslícího a cítícího typu a typu induktivního a vnímavého.
Protože se protiklady přitahují, provdá se často žena extrovertního cítícího typu za muže
introvertního myslícího, a nebo žena introvertní induktivní za muže extrovertního vnímavého.
Tento rozdíl způsobuje zpočátku určité ztížení oboustranného pochopení, ano, dokonce si čas od
času pravidelně „půjdou na nervy“. Je proto důležité si uvědomit, že protiklad charakterů je
obecným pravidlem a dobrým znakem pro manželství, že tu jde, jako u rozdílů pohlavních o to,
oboustranně se doplnit, vytvořit harmonii protikladů.
2.3 Vzájemná projekce
Nejen, že si bereme bytost druhého pohlaví s jejím vlastním charakterem, ale též promítáme na
partnera představy, které nepocházejí z něho, ale z naší vlastní duše. Jak už bylo naznačeno,
muž vkládá do své manželky něco ze své matky. Když potom zjistí, že jeho žena je ve
skutečnosti jiná než maminka, totiž že je sama sebou, bývá zklamán. Totéž platí i obráceně.
Musíme však dodat, že v dobrém manželství jsou si muž a žena též trochu „otcem“ a „matkou“.
Kromě skutečných osob, jako jsou matka, sestra, otec atd., promítá každý na svého partnera
ideální představu, kterou si odedávna o něm vytvářel – ještě dříve, než se poznali. Každý
mládenec sní o ideální dívce, a když potká děvče, které by této představě mohlo přibližně
odpovídat, myslí si, že našel jedinou vyvolenou a hned si na ni promítne všechny ctnosti své
ideální představy. To je tzv. láska na první pohled. Ve skutečnosti ještě vůbec nemiluje tuto
konkrétní dívku, kterou ještě ani nezná, miluje představu, kterou nosil v srdci. Nazývá se
„anima“. Tak přiznává Goethe Eckermannovi: „Moje představ o ženách není abstrahována ze
skutečného zjevu, ale je ve mně, snad vrozená, snad vzniklá, sám Bůh ví jak.“ Právě tak Don
Juan nikdy nevěděl, čím žena je ve skutečnosti; jen zoufale hledal svoji „animu“ mezi tisícovkou
žen, aniž by ji objevil a našel.
Anima je jakási „ženskost v čisté kultuře“, taková, jak si ji ten který muž představuje. Když muž
nečekaně objeví za projekcí animy skutečnou ženu, může se stát, že je zklamán, a dokonce jí –
paradoxně – vyčítá „neženskost“, protože se odlišuje od jeho ideálu ženskosti. Je-li však zralým
člověkem, poděkuje nebesům, že objevil ve své ženě bytost, která je proň skutečně nová, a která
úplně převyšuje jeho sen.
Existují ženy hereckého typu, které ať vědomě nebo podvědomě se zaměřují na to, aby hrály
úlohu animy podle mužova očekávání – aby si ho totiž získaly. Fungují jako projekční plátno pro
jeho obrázek animy, zatímco jejich vlastní osobnost ustupuje do pozadí. Naivní muž pokládá
takovou ženu za zvlášť ženskou, něžnou či „ohnivou“. Protože literaturu píší většinou muži,
může takto vytvořený typ animy vytvářet pro široký okruh čtenářů, dokonce i čtenářek,
nesprávnou představu o ženě. Je to typ ženy, velmi často narušující manželství, ve kterém muž
není dost zralý, aby dokázal milovat svou ženu takovou, jaká je ve skutečnosti.
Animu je možné považovat i za ženské vlastnosti muže, které jsou u něj potlačeny v podvědomí.
Čím více si myslí, že je „stoprocentní muž“, tím menší je naděje, že pozná tuto animu v ženě
jako svoji vlastní projekci; a tím úplněji jí podlehne.
Shodně pak označujeme jako „animus“ mužské vlastnosti zatlačené do podvědomí ženy. Stejně
můžeme pozorovat u ženy analogické projekce na mužích. Ale právě proto, že jde o mužské
vlastnosti, tvoří zde podstatu spíše přesvědčení a názor, než pocity. Tak často vidíme, že i
inteligentní žena nekriticky trvá na předem utvořeném názoru na muže, jak to diktuje její animus;
přesně tak, jako muž považuje svoji projekci animy za zcela ideální ženu.
Animus a anima jsou fascinující obrazy. Existuje však též projekce negativní, odpuzující: jak je
známo, potlačujeme svoje vlastní negativní vlastnosti – to čím bychom nechtěli být – do
podvědomí a ono vytvoří tzv. „stín“. Tento stín je přesným opakem ideálu o sobě. Instinktivní
muž, který se snaží o vysoce mravný život má silný pudový stín; temperamentní žena, která
vydrží být celý den trpělivá a dobrotivá, mívá často velmi silný stín agrese. Protože proti tomuto
stínu v sobě samých bojujeme, lehce jej promítneme na partnera a kritizujeme jej u něho. Tak
často pozorujeme, že si manželé vytýkají právě ty chyby, které odpovídají jejich vlastnímu stínu.
Podaří-li se jim uvědomit si svůj vlastní stín, budou žít čestněji a pokorněji a přestanou vidět
svoje potlačené „chyby“ na partnerovi.
Všude tam, kde manželé beznadějně narážejí na chyby toho druhého a vidí ho úplně jinak, než on
se sám cítí, bude dobře za pomoci manželského poradce zkoumat oboustranné podvědomí
projekce.
2.4 Hlava a srdce
„Muž je hlavou společenství“, vysvětluje švýcarský zákoník a opírá se při tom o biblické pojetí.
Většina mužů si na této hodnosti zakládá a ženy se tím většinou cítí zatlačeny do pozadí a
uraženy. V době „rovnoprávnosti“ zní tato věta značně přehnaně. Ve skutečnosti se jí však
nemyslí rozdíl v právech, důležitosti nebo hodnostech, ale jedině rozdíl ve funkci.
V manželství vytvářejí muž a žena společně jednu bytost, jednu osobu, živý celek, a každý z
nich v něm představuje jeden orgán. Označením být hlavou v manželství se přisuzuje muži řada
konkrétních úkolů, před kterými nesmí uhýbat.
Kromě hlavy má však organismus manželství i srdce, a tím je žena. „Stojí po boku muže radou a
pomocí, vede domácnost.“ S klidem můžeme dodat: ona v podstatě vychovává děti. Muž
vybuduje formu, žena ji naplní, muž řídí člun, žena v něm pečuje o cestující, muž je ohništěm,
žena je v něm plamenem.
Když tento vztah správně pochopíme, neměl by ani vzniknout nějaký „boj o moc“ mezi mužem a
ženou, ale každý by mohl být šťasten, že za pomoci druhého plní svůj úkol. Kořeny hádek o
nadvládu, které bývají přece tak časté, dosud neznáme a pokusíme se je zkoumat.
Už v úvodu této kapitoly jsme si řekli, že muž má před ženou většinou pocity méněcennosti,
protože ona je instinktivnější než on. Je proto až přecitlivělý na její kritiku, mnohem citlivější než
si to oba uvědomují. Aby případné kritice předešel, muž se často odtahuje od své úlohy
kormidelníka a přenechává zodpovědnost ženě. Svoji citovou zbabělost kompenzuje panovačným
vystupováním a diktátorskými manýry. Ale také žena má před mužem pocity méněcennosti, které
souvisí s výchovou a někdy i s vládnoucí konvencí. Čím více se tyto pocity méněcennosti
potlačují, tím spíš se žena pokouší kompenzovat je kritikou, malichernými výčitkami a
snižováním mužů vůbec a hlavně manžela. A jsme u boje o moc.
Čím opravdověji však muž přijímá svoji odpovědnost a v nejlepším smyslu je hlavou
spo