Mystika pro každého?

Existuje mystická zkušenost přístupná běžnému člověku? Mohou být mystiky i praktičtí lidé? Mysticismus je umění sjednotit se s Realitou. Mystik je člověk, který takového spojení ve větší či menší míře dosáhl. Jeden súfijský mystik mluví o útěku před plamenem oddělenosti.

K překonání oddělenosti dochází, když se umělec zcela ponoří do svého díla, milenec do očí své milované anebo věřící do Boha způsobem, který nemůže pochopit ten, kdo jen nezúčastněně stojí opodál.

Esence mystické zkušenosti spočívá ve sjednocení se s tokem života, zažití  jednoty všech věcí. Ti, kdo takového zážitku dosáhli, ho stěží dokáží popsat: Najednou si  uvědomili, jak jsou všechny věci propojeny, jak je zdánlivá oddělenost iluzivní, jak má všechno smysl, jak každý drobný čin je výsledkem řetězce mnoha dalších skutků…

Zenoví mniši  nazývali  nejvyšší Realitu krásnou dívkou. Dlouhé roky si meditací  „čistí oči“, aby spatřením této vytoužené krásky dosáhli osvícení.

Ale člověk nemusí být mnichem, aby zakusil alespoň její letmý dotek. Nestalo se vám nikdy, že jste se alespoň na malou chvíli ztratili v této zkušenosti, pro níž je tak těžké nalézt jméno?

Možná kdysi před lety, když jste  vzali svou drahou polovičku do náruče a  v jejích očích se vám odhalil celý vesmír? Anebo tehdy na koncertě, kdy jste při jedné árii zapomněli v  okamžiku  na své sedadlo, diváky i celý svět? Anebo  ta  dávná chvíle při jedné vánoční bohoslužbě - byli jste tehdy malými dětmi – kdy jste se náhle jakoby  ocitli ve věčnosti?

Jeden průzkum naznačuje, že zážitek, který se dá nazvat mystickým, měla velká část lidí. Zkoumalo se také, při jakých příležitostech. Je zajímavé, jak se lišili odpovědi lidí věřících a nevěřících. U věřících patří k nejčastějším spouštěčům  mystického zážitku praktikovaná víra (účast na náboženském obřadu), křesťanské umění a krása přírody. U nevěřících to byl na prvním místě sex, dále příroda a umění.

Tyto zážitky bývají zcela spontánní , nelze si je vynutit, zasloužit ani zaplatit jako nějaký exotický výlet. Přesto jim lze alespoň trochu připravit cestu.

Duše se dá přirovnat k hudebnímu nástroji, třeba klavíru: Je to hezká věc, ale k čemu mi bude, neumím-li na něj hrát? Lze nějak naladit naši duši k vnímání Božské hudby?

Na prvním místě je potřeba očisty. Mystici učí, že očišťování spočívá v jakémsi sebezjednodušování, zbavování se všeho nepotřebného. Očištěná duše představuje něco silného, krystalického jako čočka, s níž byly odstraněny všechny nepotřebnosti egoismu a předsudků, takže dokáže odrážet jasný obraz Transcendentní Skutečnosti, která zahrnuje všechny ostatní nepodstatné skutečnosti. Očišťování znamená  učit se nelpět příliš  na svém malém já, na svém názoru, na své minulosti, kariéře, na tom, čeho jsem dosáhl…

Je škoda, že většina lidí zaujímá ke své duši postoj asi jako k pomníku nějakého významného spoluobčana. V městě, kde žiji,  kdysi přišel na svět významný básník. Květem svého života - svou jedinou knihou  upozornil na náš kraj,  tehdy na okraji zájmu českých vlastenců. Občané města cítí  hrdost na svého básníka,  připomínají si ho při různých oslavách, pojmenovali po něm ulice, parky, budovy… A přece zde chybí něco podstatného; že totiž jeho knihu si   přečte málokdo a jeho verše odcházejí do zapomnění.

Podobně skutečnost, že máme neomezeně bohatou, složitou a přitom tak harmonicky dokonalou a nesmírně krásnou osobnostní podstatu, které říkáme duše, nás možná naplňuje hrdostí, ale neprobouzí náš další zájem.

Listujíce v písních zmíněného slezského barda,  naleznete mimo jiné neočekávaně procítěné a oslovující milostné verše. Co všechno lze teprve objevit při pohledu do neprobádaných hloubek vlastního nitra…