Aldous Huxley-Věčná filozofie,pokračování
Omezili představu bezduševna učením, že individuální lidský
duch, jestliže je očištěn, může se ztotožniti se všeobsahujícím
Duchem nebo s Tathagata - Barbhou. Dále, ačkoliv trvali na
bezbožectví, byl podle nich všechno obsahující Duch, který se dá
vnímati vnitřním vědomím věčného Buddhy a Buddha - Duch se
spojuje "s velkým, soucitným srdcem," které si přeje osvobození
každé vnímavé bytosti a věnuje Božskou milost všem, kdo se
vážně snaží, aby dosáhli konečného lidského cíle. Krátce řečeno,
nejlepší mahajánské směry obsahují přes svou nešťastnou
zásobu slov pravou formulaci věčné filozofie - formulaci, která v
některých ohledech (jak uvidíme v kapitole "Bůh ve světě") je
úplnější než kterákoliv jiná.
V Indii jako v Persii bylo mohamedánské myšlení
obohaceno učením, že je Bůh zároveň imanentním i
transcendentním, přičemž mohamedánská praxe přidala mravní
discipliny a "duchovní cvičení", jimiž se duše připravuje na
ponoření neboli na spojivé poznání Božství. Je to důležitá
historická skutečnost, že světce - básníka Kabira považují jak
mohamedáni, tak hindové za souvěrce. Kdo má svůj cíl nad
časem, jest v politice vždy pacifistou. Jsou to uctivatelé minulosti
nebo budoucnosti, reakčních vzpomínek nebo utopistických snů,
kteří způsobují pronásledování nebo vedou války.
Měj na zřeteli jen jediné ve všech věcech, neboť druhé tě
klame.
Kabir
Že tento pohled na podstatu věcí a původ dobra a zla není
vyhrazen jen pro světce, nýbrž že se k němu nutně dopracovává i
každý člověk, o tom máme důkaz dokonce ve stavbě naší řeči.
Vždyť řeč, jak už dávno ukázal Richard Trench, je často "moudřejší
nejen než obecný lid, ale dokonce než nejmoudřejší, kteří jí
mluví. Mnohdy do sebe pojímá pravdy, které kdysi byly všeobecně
známé, ale pak byly zapomenuty. V jiných případech obsahuje
zárodek pravd, které, ačkoliv nikdy nebyly jasně poznávány,
genius tvůrců slov ve šťastném okamžiku tušil po krátkou dobu.
Jak je na příklad významné, že v indoevropských jazycích, podle
poukazů Darmateterových, kmeny s významem "dvě" zároveň
znamenají špatně. Řecká předpona dys- (jak v dyspepsii) nebo
latinský dis- (jako v distorze) jsou odvozeny od duo (dvě).
Příbuzné bis- způsobuje u moderních francouzských slov jako
bevue (přehmat, na klavíru chybný hmat, vlastně "dvojvid")
zhoršovací význam. Stopy onoho "druhého, který tě klame" lze nalézti v dubious, doubt a "Zweifel" (pochybnost), neboť když
pochybně jsme "dvojací". Bunyan má svého Mr. Pacing-both-ways
(Pana Hleď na obě strany) a moderní americký slang své twotimers.
Temně a nevědomky moudře potvrzuje naše řeč poznání
mystiků a prohlašuje, že division (dělení, rozdvojení) - slovo,
mimochodem řečeno, obsahující opět onoho naše nepřítele "dvě"
- svou podstatou musí ukazovat na zlo.
Zde je třeba podotknout, že kult politické jednoty představuje
pouhou náhražku modlářovu za pravé náboženství jednoty na
osobním a duchovním stupni. Totalitní režimy ospravedlňují svou
existenci filosofií politického monismu, podle níž stát je Bohem na
zemi, spojení pod podpatkem božského státu znamená spásu a
všechny sebenečestnější prostředky k takovému sjednocení jsou
správné a oprávněné a mají být použity bez hnutí svědomí. V
praxi dává tento politický monismus malému počtu lidí přílišná
privilegia a nesmírnou moc. Naproti tomu vede k potlačení
mnohých, k neklidu ve vnitrozemí a k válce za hranicemi. Přílišná
privilegia a moc trvale pokoušejí k hrdosti, k lakotě, k ješitnosti a
krutosti. Utlačování způsobuje strach a závist. Válka způsobuje
nenávist, bídu a zoufalství. Všechny záporné city tohoto jsou pro
duchovní život osudné. Jen ti, kdo jsou čistého srdce a chudí
duchem, mohou dospěti ke spojivému poznání Boha. Pokus vnutiti
společnosti více jednoty, než kolik jí jsou ochotni jednotlivci
přijmouti, psychologicky jednotlivci téměř znemožňuje spojení s
Božským základem a vzájemně mezi sebou.
Křesťané a sufiové, k jejichž spisům se nyní vracíme, starají
se hlavně o lidského ducha a jeho Božskou podstatu.
Mé já je Bůh a neuznávám jiné já kromě mého Boha.
Sv. Kateřina Janovská.
V oněch vztazích, v nichž duše není rovna Bohu není rovna
ani sama sobě.
Sv. Bernard.
Šel jsem od Boha k Bohu, až ze mě ve mně křičeli: "Ó ty
Já".
Bajazid al Bistami.
Dvě, tradicí dochované anekdoty o tomto sufistickém světci
si zasluhují, aby zde byly uvedeny. "Když se Bajazida ptali, jak je
stár, odpověděl: "Čtyři roky." Řekli mu: "To není možné." Odpověděl:
"Svět mi zastíral Boha po sedmdesát let, ale během posledních
čtyř let jsem ho viděl. Období zastření nepatří do našeho
života." Jindy někdo klepal na světcovy dveře a křičel: "Je tam Bajazid?" Bajazid odpověděl: "Může tu být někdo jiný kromě
Boha?"
Kdo chce měřiti duši, má ji měřiti podle Boha, neboť základ
Boží a základ duše jsou téže podstaty.
Eckhart (12)
Duše vlastní Boha podstatně v nahé přirozenosti, a Bůh
duši.
Ruysbroeck (13)
Neboť ačkoliv tam klesá, sestupujíc úplně do jednoty Boží
podstaty, přece nikdy nemůže dostihnouti dna...Neboť taková je
všeobecně povaha duše, že nedokáže probádati svého Tvůrce.
Nechci už dále mluviti o duši, neboť tam ona v jednotě Boží
podstaty ztratila své jméno. Proto se tam již nenazývá duší nýbrž
nekonečnou bytostí.
Eckhart (14)
Poznávající a poznávaný jsou jedno...Pošetilí lidé si
představují, že mají Boha vidět, jakoby stál tam a oni zde. Tak
tomu není. Bůh a já jsme jedno v poznání.
Eckhart (15)
"Žiji, ale už ne já, nýbrž živ je ve mně Kristus." (16)
Nebo by snad bylo přesnější, kdybychom užili Slova a řekli:
"Žiji, ale už ne já, neboť je to Slovo, které mě žije", - mě žije, jako
herec žije svou roli. V takovém případě přirozeně herec
nekonečně vyniká nad svou roli. Kde jde o denní život, tam nejsou
Shakespearovské figury, nýbrž jen Katonové a la Addison nebo
častěji groteskní páni Perrichonové a Karlovy tety, kteří se
považují za Julia Caesara nebo za knížete dánského. Ale dík
milostiplnému řízení každá dramatis persona má vždycky
možnost, aby se její obyčejná, hloupá role dala přednášet a
vykládat jejím božským protějškem nějakého Garricka.
Ó, můj Bože, co se děje v tomto bídném a zvráceném světě,
že Tys tak veliký a nikdo Tě nenalézá; tak hlasitě mluvíš a nikdo
Tě neslyší; každému jsi tak blízko a nikdo Tě nevidí; každému se
dáváš poznati a nikdo nezná Tvé jméno...Zvrácení utíkají od Tebe
a říkají, že Tě nemohou nalézti; obrací se k Tobě zády a praví, že
Ty se jim nechceš ukázat; zacpali si uši a říkají, že neslyší Tvůj
hlas.
Hans Denck (17)
Mezi katolickými mystiky čtrnáctého a patnáctého století a
kvakry sedmnáctého století zeje velká časová mezera, která byla
v náboženském ohledu znetvořena válkami o náboženské vyznání
a pronásledováním. Ale tato mezera byla překlenuta řadou mužů,
které Rufus Jones v jedinečně přístupném anglickém díle o jejich
běhu života a učení nazval duchovními reformátory. Denck,
Franck, Castellic, Weigel, Everard, Cambridští - Platonikové - přes
masové vraždy a šílenství apoštolská posloupnost nebyla
přerušena. Pravdy obsažené v Theologie Deutsch - v oné knize,
kterou údajně Luther tak mocně miloval a z níž, soudíc podle jeho
životní dráhy, se tak málo naučil, - byly znovu vysloveny Angličany
během anglické občanské války a Cromvellovy diktatury. Mystická
tradice, dále nesená reformátory protestantismu, do určité míry
vešla do náboženské atmosféry doby, když Jiří Fox zažil své první
velké zjevení a dověděl se z bezprostřední zkušenosti: .....že
každý muž byl osvícen Božským Světlem Kristovým, a viděl jsem
je všemi prosvítati; a že v ně věřící z odsouzení a do Světla života
šli, a stali se jeho dětmi; a že ti, kteří je nenáviděli a na ně nevěřili,
Světlem byli odsouzeni, přestože se neznali ke Kristu. To jsem
viděl v jasných zjeveních Světla, bez pomoci kteréhokoliv člověka.
Tehdy jsem také nevěděl, kde bych o něm (o Světle) něco mohl
nalézti ve svatých Písmech, avšak dodatečně jsem o tom tam
našel psáno.
Z deníku Jiřího Foxe (18)
Učení o vnitřním světle bylo jasněji formulováno ve spisech
druhé generace kvakrů. "Jest něco", psal William Penn," co je
nám bližší než Písmo svaté a to je Slovo v srdci, z kteréhožto
Slova povstala svatá Písma." (19) O něco později pokoušel se
Robert Barclay vysvětliti bezprostřední poznání tat tvam asi řečí
augustiniánské theologie, která musela být samozřejmě
dalekosáhle rozšířena a přizpůsobena, aby se shodovala se
skutečnostmi. Člověk, tvrdí ve svých slavných thesích, jest padlou
bytostí, dobrého neschopnou, dokud se nespojí s Božským
Světlem. Toto Božské Světlo jest Kristus v lidské duši a je tak
universální jako semeno hříchu. Ospravedlnění budou ti, kdo se
neprotiví vnitřnímu Světlu a tak umožňují nové zrození svatosti v
sobě samých.
Jediné též nepotřebuje vejít do duše, protože je nyní v ní,
ale nepoznáno.
Theologia Deutsch (20)
Rozjímáme-li o desetitisících věcech v jejich jednotě,
vrátíme se k původu a pobýváme tam, kde jsme odevždy byli.
Sen T sen.
Protože nevíme kým jsme, protože netušíme, že království
Boží je v nás samých, chováme se hloupě, bláznovsky a mnohdy
zločinně, jak je charakteristické pro člověka. Budeme spaseni,
osvobozeni a osvíceni poznáním dosud neznámého, už v nás
existujícího dobra, návratem ke svému věčnému prazákladu a
přebýváním tam, kde jsme vždycky byli, aniž jsme o tom věděli.
Platon rozvíjí stejné myšlenky, když praví ve své Republice, že
"ctnost moudrosti více než všechny ostatní obsahuje Božský
prvek, který je trvalý." A v Theistetai se zmiňuje o bodu, který
praktikové duchovního náboženství tak často zdůrazňují, že totiž
můžeme Boha poznat jen tehdy, když se mu připodobníme - a
státi se podobným Bohu znamená ztotožniti se s Božským
prvkem, který je ve skutečnosti naší pravou podstatou, i když my
raději, hlavně vlivem z vlastní vůle zvolené nevědomosti, tuto
skutečnost ponecháváme mimo své vědomí.
Jste na cestě k pravdě, která jest, vnímati Boha Bohem,
Světlo Světlem.
Philo.
Philo byl zastáncem helenistického tajného náboženství,
které, jak ukázal profesor Goodenough, povstalo mezi Židy v
disspoře mezi rokem 200 po Kr. a 100 po Kr. Tím, že nově vyložil
Pentateuch pojmy metafyzického systému, který pocházel od
Platona, novopythagorejců a stoiků, změnil Philo dokonale
transcendentního a téměř antropomorfně-osobního Boha Starého
Zákona na imanentně-transcendentního, všechno obsahujícího
Ducha věčné filosofie. Ale dokonce se strany ortodoxních znalců
Písma a farizeů onoho osudného století, které zažilo zároveň s
rozšířením Philova učení první začátky křesťanství a zboření
Jerusalema; dokonce ze strany strážců Zákona slyšíme významné
mystické projevy. Hiller, velký rabín, jehož učení o pokoře a lásce
k Bohu a k lidem se čte jako dřívější hrubší verze kázání z
evangelií, měl říci při shromáždění ve dvoře chrámovém tato
slova: "Jsem-li Já zde (Jehova mluví ústy svého proroka), jsou tu
všichni. Nejsem-li tu, nikdo tu není."
Milovaný je všechno ve všem; pouze milující Je zastírá.
Milovaný je všechno, co žije, milující je mrtvá věc.
Džalal al-din Rumi.
V duši je síla, jíž se čas a maso nedotýká, která vychází z
Ducha, v Duchu zůstává, sama je duchovní. V této síle je Bůh,stále svěží, stále kvetoucí ve veškeré radosti a cti svého pravého
Já...Mnohdy jsem nazval tuto sílu - chýší Ducha, mnohdy Světlem
Ducha, mnohdy jiskřičkou. Nyní však pravím, ...že je vznešenější
než všechno to, a výše než nebe nad zemí. Proto ji nyní nazývám
ušlechtilejším způsobem...Je prostá všech jmen a všech
tvarů...tak zcela prostá a jednoduchá, jako je Bůh jediný a jednoduchý,
že na ni nemůžeme vůbec pohlédnouti.
Eckhart (21)
Hrubé formulace některých pouček věčné filozofie lze
nalézti v myšlenkových soustavách necivilizovaných a tak zvaných
"primitivních" národů země. Na příklad u kmene Maori každá
lidská bytost je považována za směs čtyř prvků - z Božského,
věčného principu, zvaného toiora, z já, které při smrti zmizí, ze
stínu Ducha (neboli duše), který přečká smrt; a konečně z těla.
Mezi indiány Oglala se jmenuje Božský prvek sican, a ten se
považuje za totožný s tou nebo s Božskou podstatou světa. Jiné
prvky já jsou nagi čili osobnost, a nija neboli žijící duše. Po smrti
se sican znovu spojí s Božským prazákladem všech věcí, nagi
zůstává naživu v říši duchů psychických projevů a nija zmizí ve
hmotném vesmíru.
U žádné z "primitivních" společností dvacátého století
nemůžeme vylučovat možnost, že by nebyla ovlivněna nějakou
vyšší kulturou. Následkem toho by bylo neoprávněné činiti z
přítomnosti závěry o minulosti. Protože mnozí divoši mají
monotheistickou filosofii, a ten monotheismus mnohdy je typu "to
jsi Ty", nesmíme z toho bez dalšího vyvozovat, že také neolitický a
paleolitický člověk měl stejné názory.
Spolehlivější a svou povahou věrohodnější jsou závěry z
toho co víme ze své fysiologie a psychologie. Víme, že lidský duch
je všeho schopen, od bláznovství až po kvantovou teorii, od Mein
Kampf a sadismu až po svatost Filipa z Neri, od metafysiky až po
křížovky, od mocenské politiky až po Missa solemnis. Víme též, že
lidský duch je nějakým způsobem spojen s lidským rozumem a už
máme dosti vážných důvodů k názoru, že nenastaly žádné změny
ve velikosti ve stavbě lidského mozku během několika tisíciletí.
Zdá se, že z toho můžeme vyvodit, že se lidský duch vyžíval ve
vzdálené minulosti právě tak různorodě jako za našich časů.
Je však jisté, že mnohé, co dnes podniká mnohý duch, ve
vzdálené minulosti se vůbec nedělalo. O tom máme řadu zřejmých
důkazů. Určité myšlenky jsou prakticky myslitelné jen pomocí vjemů
vhodné řeči v rámci vhodné klasifikační soustavy. Kde nejsou po ruce vhodné nástroje, sporné myšlenky se ani nevyjádří, ani
nevymyslí. K tomu přistupuje ještě něco jiného. Ne vždycky je k
dispozici popud k vývoji nástrojů určitých kategorií myšlení.
Během dlouhých období historie a prehistorie, lidé, ačkoliv toho
byli dokonale schopni, neměli vůbec chuti zabývati se problémy,
které u jejich potomků vzbuzovaly vrcholný zájem. Chybí nám například
podklady pro to, že lidský duch mezi třináctým a dvanáctým
stoletím prodělal nějakou vývojovou změnu, která by se dala srovnat
s podobnou změnou fysické struktury koňské nohy
pozorované během snad mnohem delšího rozpětí geologického
času. Lidé věnovali svou pozornost brzy jedněm, brzy druhým
aspektům skutečnosti. Výsledkem toho bylo, kromě jiného, že se
rozvinuly přírodní vědy. Naše postřehy a náš rozum se řídí
převážně vůlí. Pozorujeme věci a přemýšlíme o věcech, které
chceme vidět nebo jimž chceme porozumět. Kde je vůle, tam je
také cesta k porozumění. Možnosti lidského ducha jsou téměř
neomezeně velké. Cokoliv chceme počíti, ať už chceme
dosáhnouti spojivého poznání Boha nebo chceme sestrojiti
samočinný plamenomet - můžeme to učiniti, avšak vždy za předpokladu,
že naše vůle je dostatečně silná a vytrvalá. Následkem
toho zůstávají neobjeveny i prostředky, jak o těch věcech jasně a
plně myslet, - a to nejen prehistorické doby, nýbrž až do začátku
moderní éry.
Nedostatek vhodné slovní zásoby a dostačujícího rámce,
jako nedostatek nějakého silného a vytrvalého přání, aby se
vynalezly žádoucí nástroje myšlení, - to jsou dva dostačující
důvody, proč tak mnohé z téměř nekonečných možností lidského
ducha, zůstávají tak dlouho nevyužity. Jiný na své úrovni právě tak
naléhavý důvod je, že ve světě velká část nejoriginálnějších a
nejplodnějších myšlenek pochází od lidí s méněcennou stavbou
těla a s vlastnostmi ducha skrz naskrz nepraktickými. Protože
tomu tak je a protože hodnota čistého myšlení ať už analytického
nebo integrujícího, všude vždycky více nebo méně byla uznávána,
snažila se a snaží se každá lidská společnost o to, aby myslitelé
do určité míry zůstali ušetřeni od obvyklého napětí sociálního
života. Poustevna, klášter, kolegium, akademie a výzkumná
laboratoř, almužnická miska, nadace, patronát nebo příděl berních
peněz - to jsou hlavní prostředky, kterých používají pracující, aby
chránili ony vzácné ptáky, nazíravé lidi náboženských,
filozofických, uměleckých směrů nebo vědeckých směrů. V
mnohých primitivních společnostech je život tvrdý a neskýtá
přebytečného bohatství. Nazíravý domorodec je bezbranný a musí
se podrobiti boji o život a o společenské postavení. Většinou
umírá v mladých letech nebo je příliš zaneprázdněn udržováním
holého života, než aby mohl věnovat pozornost něčemu jinému.
Je-li tomu tak, pak převládne filozofie ztvrdlého extravertního
muže činu.
Všechno to vrhá něco světla - ovšem slabého a jen následky
rozdmychaného - na problém věčnosti věčné filosofie. V Indii se
nepovažovala svatá Písma za zjevení učiněné v určitém
historickém okamžiku, nýbrž za věčná evangelia, která trvají od
věků do věků, ačkoliv byla stejně stará s některým člověkem nebo
s nějakou jinou, tělem opatřenou nebo nehmotnou, rozumem
obdařenou bytostí. Aristoteles zaujímá podobné hledisko.
Považuje základní náboženské pravdy za věčné pravdy a
nerozborné. Byly vzestupy a poklesy, periody (doslova "Cesty
kolem dokola") neboli cykly pokroku a ústupu; ale velké
skutečnosti o Bohu jako původci vesmíru, který se podílí na jeho
Božství, byly vždycky známy. Co si máme ponechati z těchto
starých podání ve světle znalostí předhistorického člověka, (a co
víme, omezujeme se na pár opracovaných kamenů a několik
maleb, kreseb a soch) jakož i s ohledem na to, co můžeme
usouditi z jiných, lépe dokumentovaných oblastí vědění? Podle
mého vlastního názoru tyto nauky měly být pravdivé. My víme, že
rození nazíraví lidé (mystici) se objevovali v průběhu dějin jak v
oblasti analytického, tak integrálního myšlení pravidelně a v
netušeném počtu. Proto je možno zastávati názor, že se
vyskytovaly psané historie. Je jisto, že mnozí z těchto lidí zemřeli
mladí, a že nemohli využít svého nadání. Ale několik málo jich
přece jen zůstalo na živu. V tomto smyslu je nejvýš významné, že
se mezi mnohými primitivy současnosti setkáváme s dvěma
rozličnými druhy myšlenkové soustavy - s exoterickými pro
nefilozofující dav a s esoterickými pro několik málo zasvěcených
(tento druh myšlení je často mnohamonotheistický, s vírou v
jediného Boha nikoliv jen mocného, ale také moudrého a
dobrého). Není důvodu k domněnce, že by byly okolnosti vůči
předhistorickému člověku tvrdší než vůči divochu přítomnosti.
Když však je možný v současných společnostech divochů onen
monotheismus, který rozenému mystiku připadá zcela přirozený,
přestože ostatní příslušníci uznávají člověka činu typu
přizpůsobeného polytheistické filosofii, pak mohly stejně běžně
existovat podobné esoterní nauky v předhistorických společnostech.
Esoterní nauky nové doby mohly být zajisté odvozeny od
vyšších kultur. Avšak nejvýznamnější skutečností zůstává, že i
když jsou takto odvozeny, přesto pro určité členy primitivních
společností měly takovou důležitost a jevily se tak cennými, že si
je pečlivě uchovali. Viděli jsme, že mnohé myšlenky jsou
nemyslitelné, nemají-li k dispozici vhodnou slovní zásobu a vhodný rámec. Ale základní myšlenky věčné filozofie lze vyjádřit
velmi prostou slovní zásobou, a zážitky, k nimž se tyto myšlenky
vztahují, mohou a musí být bezprostřední a probíhají nezávisle na
jakékoliv sebeumělejší zásobě slov. Zvláštních zjevení a teofanií
(Zjevení Božích) bylo dopřáno zcela malým dětem, které byly jimi
v budoucnu trvale a hluboce ovlivněny. Není potom třeba
pochybnosti o tom, že co se přihodilo lidem s malou slovní
zásobou nyní, mohlo se státi i ve vzdálené minulosti. V moderním
světě (jak nám mezi jinými vyprávěli Vaughan, Reherne a
Wordsworth) má dítě tendenci vyrůstati ze svého bezprostředního
vnímání jediného prazákladu věci. Neboť zvyk analytického
myšlení působí neblaze na nazírání integrálního myšlení jak na
stupni "psychickém" tak i duchovním. Psychické předsudky mohou
být a často jsou největší překážkou na cestě pravého duchovního
nazírání. Dnes (a podle všeho i v nejvzdálenější minulosti) je v
primitivních společnostech velký zájem o psychické myšlení a
rozšířeno nadání k němu. Ale jen málokteří jedinci se propracují
psychickými zážitky k čistě duchovním - právě tak jako v
moderních průmyslových kulturách málokdo pronikne vládnoucím
zaměstnáním se hmotou a převládajícími zvyklostmi analytického
myšlení k bezprostřednímu vnímání duchovního prazákladu věcí.
To jsou ve vší krátkosti důvody, proč mohou býti pravdivá
historická podání východního i našeho vlastního klasického
starověku. Je zajímavé si všimnout, že aspoň jeden vynikající
současný etnolog souhlasí s Aristotelem a s učením Vedanty.
"Ortodoxní etnologie", píše dr. Paul Radin v díle Primitive Man as
Philosopher, "nebyla ničím jiným než nadšený a nekritický pokus
použíti Darwinovu vývojovou nauku při skutečnostech sociálních
zkušeností." A k tomu dodává, že "se v etnologii nedosáhne
pokroku, dokud se učenci nezbaví jednou pro vždycky myšlenky,
že všechno má svou historii; až uznají, že určité myšlenky a pojmy
jsou pro člověka jako sociální bytost tak elementární, jako
specifické filosofické reakce pro něj jako biologickou bytost. Mezi
těmito elementárními pojmy jest podle dr. Radina monotheismus.
Takovým monotheismem často nemusí být nic víc, než poznání,
že existuje jediná temná, Bohu podobná moc, která řídí svět. Ale
mohl by být také etický a duchovní.
Následkem své historické mánie a věšteckých utopií mělo
devatenácté století sklon k tomu, aby slepotou dokonce ranilo i
nejbystřejší myslitele o bezčasových duchovních skutečnostech.
Shledáme např., jak H. T. Green píše o mystickém spojení jako by
to byl vývojový pochod, a ne, jak se zdá ze všech známek, stav,
který je schopen člověk si vždycky přivoditi. "Zvířecí organismus,
který má historii v čase, stává se postupně nositelem věčně
dokonalého vědomí, sám o sobě nemůže mít historii, kromě
historie postupu, jímž se zvířecí organismus stává jeho nositelem".
Ve skutečnosti však existuje právě historický vývoj jen v oblasti
periferijního vědění. Bez proběhnutí dlouhých časových úseků a
bez navršení techniky a zkušeností může existovat jen nedokonalé
podání hmotného světa. Ale přímá vnímání "věčně dokonalého
vědomí", prazákladu hmotného světa, jest čas od času
uskutečňovaná možnost - uskutečněná lidskou bytostí téměř na
každém stupni svého osobního vývoje od dětství až do nejvyššího
stáří, v každém období lidských dějin.
1. 1. 1959
2024 ©