I. Alchymie a chemie, alchymisté v Čechách – kámen mudrců, transmutace, elixír mládí a podvody

l. Achymie a chemie, alchymisté v Čechách – kámen mudrců, transmutace, elixír mládí a podvody

Alchymie měla počátky v Egyptě, Mezopotámii, Indii a Číně, ale pak došlo k úpadku. Arabové přenesli alchymii do Evropy, kde dala základ chemii. Alchymisté znali výrobu kovů a slitin – zlato, stříbro, měď, rtuť, cín, olovo, bronz, mosaz, železo a patrně zinek. Znali slitiny a sloučeniny antimonu. Z Číny pochází výroba papíru, porcelánu, střelného prachu. Alchymisté používali destilaci, sublimaci, amalgamování, kyselinu sírovou, dusičnou, solnou, lučavkou a lučavkou královskou rozpouštěli kovy. Marně se snažili vyrobit kámen mudrců, přeměnit kovy ve zlato a vyrobit elixír mládí. Uměli to ale předstírat.

William Fettes Douglas (19. stol.) – Alchymista

Čínská alchymie zanikla asi ve 12. století n.l. V Číně byla objevena výroba papíru (roku 102 nebo 105 n.l.), střelného prachu, porcelánu, také hedvábí. Z Číny pochází návod na výrobu kyseliny dusičné už r. 863 n.l., v Evropě až roku 1295. Evropští alchymisté potřebovali dobrou intuici jak manipulovat s důvěřivými a bohatými vládci a rychlé nohy pro útěk. Někteří se nevyhnuli zatčení a popravě – třeba Ceatano r. 1713.

 

Christian Wilhelm Krohneman to dotáhl s podvody až na titul barona, zachovalo se po něm několik stříbrných a dvě zlaté medaile údajně vyrobené z transmutované (tzv. fixované) rtuti a pak už jen posměšné dvojverší z 1686 pod šibenicí, které lze volně přeložit: „Podváděl jsem dlouze, krátce, jak rtuť fixovat – pro změnu teď na oprátce sám jsem fixován.“

Jindy alchymisté končili část života ve vězení, kde mohli pokračovat v bádání. Jako třeba vynálezce porcelánu Johan Fridrich Böttger (1709 v laboratoři Drážďanech vyrobil za použití kaolínu bílý porcelán, který byl podle místa jeho patentování a výroby zvaný míšeňský.) Slovutní alchymisté – podvodníci byli z pochopitelných důvodů přímo světoběžníky.

U nás známý alchymista Edward Kelly byl jako podvodník v Anglii potrestán uříznutím uší. Bylo to něco jako mezinárodní označení dnešním Interpolem. Seriozní zdroj [2] uvádí, že podle legendy Kellymu za podvod uřízli (jedno) ucho. V dnešní digitální době tedy můžeme říci, že počet uší alchymisty Kellyho byl 1 nebo 0. Číselně lze vyjádřit i činnost Kellyho pro Viléma z Rožmberka- za tři roky ho přišel na 300 000 zlatých. K stáru si získal přízeň vdovy z města Mostu, kde i zemřel. Také Arthur Dee, syn alchymisty Johna Dee, byl placen dobře v Moskvě, kam se dostal r. 1621 severní cestou (objevenou před tím Angličany) přes Archangelsk. V Kremlu žil materiálně zabezpečen a navíc s 1114 rublů ročně až do roku 1633.  

Ženy, které pomáhaly v alchymii

Jiní měli v životě štěstí a zřejmě tu pravou pomocnici, jak podává zprávu Mikuláš Flamel (1330-1418 v Paříži) v díle Livre des Figures:

„Bylo to 17. ledna, jedno pondělí kolem poledne, v mém domě za přítomnosti Perrenelly, roku obnovení lidského pokolení 1382, kdy vykonal jsem projekci na merkura a proměnil jsem ho přibližně půl libry v čisté stříbro, lepší než ono dolované. A potom učinil jsem totéž s kamenem červeným na stejnou jakost merkura, též za přítomnosti Perrenelly ve stejném domě, 25. dubna, kolem 5. hodin z večera a transmutoval jsem pravdivě a přibližně stejně čistého zlata lepšího určitě než zlato obecné, jemnějšího a ohebnějšího. Mohu to říci vpravdě. Dokonal jsem toto třikráte s pomocí Perrenelly, která věci rozuměla stejně dobře jako já.“

Je známo o Flamelovi, že dotoval charitativní ústavy obrovskými obnosy. Zdá se, že jeho moudrá žena rozuměla i tomu, jak včas zmizet, když prý vyrobil Kámen mudrců – klíč k prodloužení života. Pověst vypráví:

„… že odjel se svou chotí Perrenellou na jakýsi čarovný ostrov, aby žil neomezený čas dále…“

Existuje jeho závěť datovaná roku 1402 a smrt jeho je odhadována na rok 1413 nebo 1418. A legendy ho nechaly žít snad ještě sto let dál.

Všechno jako nahoře uvedení podvodníci a ještě něco navíc stihl Alessandro Cagliostro (1743-1725). Jeho krásná manželka Lorenza Feliciani mu přinášela mnoho štěstí (felicità!), ale úsloví „v nouzi poznáš přítele“ si vykládala aktivně a svými půvaby financovala cesty a vytvářela v novém prostředí potřebné známosti. Cagliostro se vydával za léčitele, používal Kámen mudrců a hlavně záloh peněz na něj. Narodil se v Palermu a nezadal by si s mafiány, kteří mizejí s privatizovanými konty – byl v Římě, Paříži, Haagu, Londýně, Santiagu de Compostela ve Španělsku, na Maltě, ve Varšavě, Sankt Petěrburgu a jeho cesta se uzavírá v Římě, kde byl odsouzen k smrti a ve vězení údajně zardoušen. Jeho manželka byla zavřena do kláštera. Cagliostrovu kariéru nastartovalo setkání s propuštěným řeckým otrokem, který za dobré služby dostal od svého umírajícího arabského pána svobodu a odnesl si znalosti alchymie.

G. Casanova, portrét z roku 1760 od A. R. Mengse

Giacomo Casanova Přímo románové příběhy prožil a sepsal Giacomo Casanova (narozen 1715 v Benátkách – zemřel 1798 v Duchcově), pracoval jako knihovník na konci svého života asi 13 let u hraběte z Waldsteina (psáno též Valdštejn). Ve svých slavných Pamětech vzpomíná na markýzu Jeanne d’Urfé (1705-1775), bohatou, krásnou šlechtičnu, která byla znalkyní alchymie. Casanova měl bezmeznou důvěru zvláště v otázce jejího omlazování. Casanova s ní udržoval trvale vztah, později písemný, a neméně trvale rozhazoval její peníze – stárnoucí markýza byla okouzlena jeho půvabem a rozsáhlými znalostmi magických rituálů. Vlastnila i kus tehdy vzácné platiny (nalezené v Americe v Kolumbii) a marně se jí pokoušela roztavit, takže jí přisuzovala větší cenu než zlatu. Měla nejen dlouhý rodokmen – Jeanne de La Rochefoucourt de Lascaris, markýza d´Ufré et Langeac – ale i bohatou alchymistickou knihovnu, která je nyní v Národní knihovně v Paříži a částečně ve Vídni.

 

Z četných erotických dobrodružství popisovaných v Casanovových „Pamětech“ se zmíním jen o tom, jak hledal poklad z Noemovy archy, který měl být v Itálii na selském dvoře v Caseně. Jako médium pro nalezení pokladu využil sedlákovu panenskou dceru Javottu, se kterou prováděl vzájemné erotické koupele a masáže, zprvu pod dohledem rodičů. Těžko dnes rozlišit, co si Casanova vymyslel, co prožil a co si z toho pak ke stáru ještě pamatoval. Všichni znalci jeho životopisu svorně tvrdí, že dokázal mimořádně zapůsobit na lidi ve svém okolí, zvláště na ženy.

Casanovovi je přisuzována role zakladatele národní loterie, kde občané ochotně odváděli poplatky pro státní finance. Zpátky k alchymii – Casanova byl údajně seznámen se spisem „Pojednání o filosofickém kameni“, který byl překladem latinské práce Michaela Sendivogia (jindy psán jako Sengiwoj), který provedl transmutaci pro Rudolfa II. Waldsteinská knihovna z Duchova se dostala po pozemkové reformě do Mnichova Hradiště a obsahuje velké množství alchymistických spisů, včetně několika hebrejských věnovaných kabale.

Casanovu lze považovat za zakladatele vědecké sci-fi u nás. Napsal mnohasvazkový román Icosameron, jehož celý název měl asi pět nebo šest řádků. Byl to rozvláčně psaný literární propadák o cestě do hlubin země, objednalo si ho jen 136 předplatitelů a část nákladu je dosud v zámecké knihovně. V hlubinách země mají prý věčné slunce, které nikdy nezapadá, což byl snad odraz bájných Hyperborejců a jejich severských bílých nocí, o nichž se Řekové doslechli. K vyslání do hlubin země využil Casanova legendární vodní vír Malström u břehů Norska, který později literárně zpracoval i Jules Verne. Do hlubin země cestovali hrdinové v olověné bedně – životně důležité zásoby tekutin rozdělil autor rozumně – šest lahví vody a šest lahví pálenky. Casanova fantazií předběhl notně dobu – popisuje stroj na výrobu elektřiny třením a dále zařízení, které se dnes nazývá telegraf, automobil, televize nebo letadlo. Jako příznivec alchymie nezapomněl ani na otravný plyn. Na Járu Cimrmana zůstal pro více než sto letech později už jen vynález CD (Cimrmanův Disk). Byl to ovšem krok dopředu ale i stranou. Cimrman si patrně vzal k srdci poučení z toho, jak se Casanova rozptyloval se ženami, a v jeho divadle ženy nehrají vůbec.

V minulém dílu jsem sepsal kus alchymie starověku, ale našel jsem další velmi zajímavé údaje z počátků alchymie v knize Vladimíra Karpenka: Alchymie, dcera omylu. Já jsem označován místním diskutérem za encyklopedistu, což má – nevím proč – nádech téměř úchylky. Mnoho největších pisatelů starověku a středověku se snažilo být encyklopedisty. Za nejstarší alchymistický zachovaný rukopis z 2. nebo 3. stol. př.n.l. je někdy považováno dílo čínského Wej Po-janga, kde je popsána příprava pilulky nesmrtelnosti. Už v tomto spisu je základ obrazného vyjadřování alchymie: Bílý tygr, Šedý drak, třepetavý Šarlatový pták prolétá pět barev a podobně. Zkrátka se nám sděluje, že autor má návod, ale k vlastní výrobě potřebujeme vykladače těchto jinotajů a experimentátora – nesmrtelnost není zkrátka pro všechny. Trestem smrti se o tom mohli přesvědčit v Číně sami alchymisté, kteří porušili zákaz soukromého ražení mincí nebo výroby falešného zlata. Tento zákaz vydal r. 144 př.n.l. císař Ting kvůli tomu, že v oběhu bylo mnoho falešného zlata. Jak se tehdy falšovalo zlato, to lze jen tušit. Přeměna rtuti na zlato přestalo být podvodem až roku 1941, kdy působením neutronů byly provedeny jaderné reakce:

¹⁹⁸₈₀Hg +¹₀n ——— ¹⁹⁸₇₉Au + ¹₁p  nebo ¹⁹⁹₈₀Hg +¹₀n ———- ¹⁹⁹₇₉Au + ¹₁p.

Obdobná přeměna bizmutu na zlato byla provedena na urychlovači v Berkeley roku 1980. Náklady na pokus činily 10 000 dolarů, zisk ve zlatě jednu stomiliardtinu dolaru. Tudy asi cesta nevede. Všechno zlato, vytěžené za celou historii lidstva, váží přes 200 000 tun. Hrana z něho vytvořené krychle by nepřesáhla 22 m. Vešla by se tedy pod oblouk pařížské Eiffelovy věže.

Nálepky penězokazectví se alchymie nezbavila celé věky. Isaac Newton (4. ledna 1643 – 31. března 1727 podle gregoriánského kalendáře, který Anglie tehdy ještě nepřijala), byl královským mincmistrem (od 1699) a osobně se kvůli této funkci účastnil poprav penězokazců.

Sir Isaac Newton, portrét z roku 1702 od G. Knellera

Newtonovy poznámky o alchymii představují 650 000 slov, to je více, než napsal o fyzice, kde byl jeho největší přínos. Rukopis Clavis (= Klíč) z r. 1675 popisuje i pokus o výrobu zlata. Začíná výrobou antimonu z jeho nejběžnější rudy stibnitu (Sb₂S₃) a ze železa. Antimon pak tavil se stříbrem, slitinu amalgamoval rtutí, po několika operacích vznikla látka, která rozpouštěla zlato (nejspíš na principu amalgamování, ve rtuti se zlato rozpouští dobře). V tomto roztoku mělo zlato „naběhnout“ – to je narůstat. Šlo o filosofický Merkur (rtuť), který měl být semenem zlata. Je to stará alchymistická představa, že uměle vyrobené zlato umožní namnožit další zlato. Rtutí se nerozumí jen rtuť, ale obecně tavenina kovů. Z kapalné rtuti o vysoké hustotě se odvozovaly další kovy, které nebyly tak dokonalé, byly jakoby znečištěné. Převedení do původního stavu filosofické rtuti mělo umožnit jejich přeměnu na cenné kovy, hlavně zlato. Zlato mělo vznikat z této rtuti fixací se sírou, zlato je pak odolné proti ohni a nemění se.

 

Podle zápisů svého asistenta Newton trávil v alchymistické laboratoři zpravidla šest týdnů na jaře a šest týdnů na podzim. Pracoval velmi cílevědomě a „usiloval o cosi mimo dosah lidského umění a podnikání“. Při práci v laboratoři se patrně Newton přiotrávil antimonem a v době 1693-1699 jeho aktivita psaní spisů poklesla.

Dnes se dozvíme i u nás, že tento myslitel, jehož fyzikální zákony napomohly materializmu a v matematice, se přel o prvenství s G. W. Leibnitzem o infinitezimální počet, většinu svých spisů věnoval náboženské mystice. U alchymie Newton mluvil o fermentujících silách a živých duchovních substancích jakožto o transformačních činidlech. Podle Newtona kovy rostou a hnijí. „Putrefactio“ (tlení, hnití) je podle něj rozhodující fází procesu, vytvoří se chaotická beztvará materie, z níž je možno vyrobit nové substance. Tato teorie není ve sporu s Newtonovým korpuskulárním pohledem na svět (také světlo chápal jako Newton jako korpuskulární, jeho soupeř Huygens jako vlnové a nakonec měli oba pravdu vzhledem k dnešní vlnově-korpuskulární teorii světla), není ve sporu s vitalistickou teorií alchymistů ani s Biblí. Newton předpokládal, že trvalým střídáním chaosu a nového stvoření vznikají nové světy a nové látky podle Božího předurčení.

O mimořádných duševních schopnostech, píli a logickém myšlení nelze u Newtona pochybovat – byl finančně zajištěný, mohl nerušeně studovat spisy tehdejší vědy v Cambridge, byl uctívaným prezidentem Royal Society. Jeho tápání v alchymii ukazuje, jak obrovský krok dopředu udělala chemie za těch zhruba 300 let až k dnešní biochemii a molekulární genetice. Podobně velký rozvoj nastal ve fyzice a jejích aplikacích – až po dnešní mikroelektroniku a nanovlákna. Na druhé straně si netroufám odhadnout, kolik středoškoláků v době své maturity by si s Newtonem rozumělo v matematice, i když se infinitezimální počet učili ve škole.  

Alchymie a hutnictví

Na našem území mělo hutnictví (těžba a zpracování zlata v povodí Otavy) a kovářství tradici už od dob Keltů (zhruba 500 př.n.l. – 50 př.n.l.), 13.-14. stol.n.l. těžba stříbra v Jihlavě a Kutné Hoře, zlata a stříbra v Bánské Štiavnici a Bánské Bystrici. Od 13. století je známá česká báňská škola, nakloněná šachta, vytěžená hornina se smýkala v kožených vacích vytahovaných vrátkem nebo žentourem, jindy vodním kolem. Vodou byly poháněly i mlýny na drcení horniny. U Cínovce se těžil cín, doklady této těžby jsou patrné dosud. Za Václava II se vytěžilo 100 centů (snad se myslí metráků) stříbra ročně. V Kutné Hoře se roku 1300 razí pražský groš, po staletí zvláště ve střední Evropě hledaná měna, která byla zárukou ryzosti. Byla to „nekonvertibilní“ měna, nikdo ji nechtěl měnit za jinou. Středověk používal převážně stříbrné mince. Zlaté mince byly odedávna falšovány a znehodnocovány, nejjednodušší bylo oškrabávání okrajů zlatých minci a následné roztavení zlatého prachu.

Roku 1300 byl rovněž vydán Hornický řád (Ius regale montanorum), který se stal vzorem hornického práva mnoha zemí. Kutná Hora v té době (asi až do husitských válek) byla druhé nejdůležitější město v Čechách a patrně i druhé největší.

V 16. století převzal stříbrnou tradici neuvěřitelně rychle rostoucí Jáchymov, který se dopracoval až na 20 000 obyvatel a byl na čas druhým největším městem u nás. První tolary byly raženy (vybíjeny) ve sklepních prostorách hradu Freudenstein nad Jáchymovem. Mince byly označované podle místa původu Thal, Joachimsthalergulden, Thaler, Tolar. Minci vděčí za své jméno i dnešní dolar. Do roku 1528, kdy končí období mincování hrabat Šliků, se zde razilo 3 250 000 tolarů a 22 000 000 pražských grošů. V nové mincovně se razily mince od roku 1536 za Ferdinanda I. a později až do roku 1671.

Georgius Agricola (1494-1555), latinsky podle Georg Pawer = Bauer, sedlák – Agricola znamená zemědělec), lékař, humanista, báňský odborník. Studoval teologii, filosofii a medicínu v Sasku, v Itálii spolupracoval na vydání Galénových a Hippokratových spisů. Od roku 1527 působil jako městský lékař v Jáchymově. Zde vytvořil hornické a metalurgické spisy Bermannus sive de re metallica dialogus (Horník čili dialog o zpracování kovů), De natura fossilium libri X (Deset knih o povaze fosilií), De re metallica libri XII (Dvanáct knih o zpracování kovů), které položily základ vědeckého hornictví a hutnictví. Podnikl pravděpodobně studijní cesty do Slezska a na Moravu. Agricola byl městským lékařem v Chemnitz, radním, starostou a diplomatem.

V systematice minerálů vychází Agricola z pěti druhů látek: terrae (zeminy), lapides (kameny), metalla (rudy), succi concreti (pevné směsi) a mista (směsi). K alchymii se Agricola stavěl skepticky, ale starověkou alchymii neodmítal. Upozorňoval, že teorie sedmi kovů nevyhovuje, znal ještě bizmut. Odmítal teorii alchymistů o rtuti a síře. Kovy podle něj vznikají v nitru země pod velkým tlakem, tavenina na povrchu ztuhne. Další spisy: De mensurio et ponderibus (o antických mírách – míry v té době nebyly ještě unifikovány), De precio metallorum et monetis – porovnání ceny kovů a mincí, což vede k merkantilismu.  

Alkohol v alchymii

Všechny látky známé alchymistům asi nestihneme, vybral jsem věčné téma – alkohol. Historie alkoholu – to je přímo detektivka hodná alchymie, než se z Číny propracujeme k osvědčené slivovici. Alkoholem se myslí většinou ethanol CH₃CH₂OH má teplotu varu 78,3°C, ale destilací vzniká azeotreopní směs s 96% alkoholu s teplotou varu 78,15°C, jednoduchou destilací nelze tedy připravit bezvodý líh. Další označení jsou vinný líh, Spiritus, Spiritus vini, Aqua ardens (hořlavá voda), Aqua vitae. Původ slova alkohol se odvozuje od arabského al-kuhl, což byl původně přírodní stibnit Sb₂S₃, pro kovově černo-šedou barvu rozetřený v tuku používaný k líčení očí v Egyptě. Název kuhl byl přenesen na všechny jemné práškové substance, později se takto označovaly jemné a esenciální substance. Pozdější latinské sloveso alcoolizare znamenalo přeměnu na nejjemnější prášek. Až Paracelsus použil termín alcool vini k označení ethtanolu.

Číňané dokázali vyrobit destilací alkohol (až 80%) – záznam je z roku 670 n.l., Arabové znají výrobu alkoholu destilací v 9. století. Ale už Aristoteles v díle Meterologica popisuje destilaci slané vody na sladkou a píše o „vznětlivých vinných výparech“ – což může být jedině 45% a více procentní alkohol. V Evropě měl být alkohol znám od 1150 (J. R. Forbes). O výrobě alkoholu píše i Albert Veliký (asi 1200-1280) – není ale jisté, jestli to jako vsuvku nepřidali pozdější přepisovatelé textu.

Ale výroba takřka absolutního alkoholu se připisuje Raymundovi Lullovi (asi 1235-1315) – prováděl destilaci vína s nehašeným vápnem, jenže není jisté, jestli se vápno nedávalo až na konec. Raymund Lully sestrojil „myšlenkový stroj“, který se skládal z otáčivých kruhů, jejichž výseče se daly vzájemně přiřazovat, aby z toho plynuly správné závěry. Pomocí tohoto stroje chtěl obrátit nevěřící v době křížových výprav na křesťanskou víru. Cestoval do Afriky se svým strojem a mohamedány jako misionář nepřesvědčil – podle legendy byl ukamenován.

Nepochybný návod na přípravu alkoholu uvádí Taddeo Alderotti jinak Thaddeus Florentinus – asi vyráběl alkohol dobrý, dožil se vysokého věku (1223-1305). A to ještě u alkoholu máme štěstí, že jeho název je vcelku jednoznačný. Mnohé sloučeniny známé alchymistům mají z důvodů utajení více názvů a značek. Nebo, což je snad ještě horší, jeden název označuje různé látky. Tím jsme se konečně dostali k výrobě slivovice postupem „patláma, patláma“.

Alkohol měli „pod kontrolou“ i takoví velikáni jako Johann Wolfgang von Goethe (1749-1832). Jeho životopisci uvádí, že pro osobní spotřebu objednával ročně asi 1600 lahví vína od téhož dodavatele z Francie. Další víno se objednávalo pro hosty. Jeho syn August už kontrolu nad pitím neudržel a zemřel o 2 roky dřív, než jeho otec.  

Alchymie za Rudolfa II.

Koruna Rudolfa II. z r. 1602, autor snímku: D. Monniaux, licence CC BY-SA 3.0

Doba Rudolfa II. vůbec nebyla pro české země idylická – počáteční náboženská nesnášenlivost Rudolfa pomohla prý rozdmýchat třicetiletou válku, nakonec ale byl nucen roku 1609 vydat Majestát – náboženské svobody českým stavům. České stavy třicetiletou válku v roce 1618 opravdu vyvolaly.

 

Před tím nastal rozkvět židovské komunity v Praze, příliv protestantských učenců (astronom Tycho de Brahe, alchymisté John Dee a Edward Kelly zhruba v době 1583-1593), Kepler formuluje své zákony pohybu planet a živí se v podstatě astrologickými horoskopy.

Roku 1608 byl náš stát ohrožen možností trvalého odtržení Moravy, která připadla stejně jako uherské a rakouské království Rudolfovu bratru Matyášovi.

A ještě tu je podzim 1594, kdy Petr Vok z Rožmberka byl jako protestant překvapivě jmenován velitelem českého stavovského vojska proti Turkům.

Vok měl pověst zdatného sukničkáře a pijáka, nicméně jako vojenský velitel se vyznamenal a nejspíše zachránil před tureckou záplavou Slovensko. Katolická šlechta krátkozrace neposkytla proti turecké hrozbě potřebnou pomoc, ani finanční, Petr Vok musel financovat mnoho ze svého a spoléhat se na své jihočeské poddané. Hotovost se měla skládat z každého 10. muže z panství a každého 8. muže z měst, ale jak bylo zvykem české hotovosti ve středověku, scházela se pomalu. Petr Vok vzal z nouze do vojska i zločince, které nechal propustit. Turci měli asi trojnásobnou přesilu a po pádu pevnosti Ráb už neočekávali odpor. Překvapivý útok české hotovosti u Komárna, pevnosti zásadního významu, skončil šťastným vítězstvím.

Podle literárních zpracování (Mařánek, Bonhartová) se měl protiútok odehrát v noci a hlavním cílem nezvladatelných propuštěných vězňů byl prý početný harém. Vojáci se museli před tím na Moravě krotit, přestupky Vok trestal smrtí. Ukáznění janičáři čekali v tureckých službách na příkaz k zapojení do boje, který v nastalém zmatku nedostali. Boj v noci byl ve středověku takřka neznámý. Serióznější zdroje praví, že Turci podcenili průzkum, byli decimovaní podzimními plískanicemi a povodněmi, ve vyrabovaných Uhrách bylo pro 100 000 armádu těžké zajistit zásobování potravinami, které se díky úplavici ve vojsku stejně moc neudržely. Jestli byly křesťanské útroby odolnější, desinfikované vínem a snad i slivovicí, to se už nedozvíme.

Tradice palírenství vizovické značky R. Jelínek sahá do 2. pol. 16. století. Jak už bylo mnohokrát napsáno, slavný britský astronom sir W. Herschel (1738-1822) – mimo jiné objevitel Uranu 1781, měl patrně kořeny v moravském rodu Jelínků, který emigroval v době pobělohorské. Do alchymie se zapojil nepřímo, objevil výrobu sirnatanu sodného (= thiosíran sodný Na₂S₂O₃), který se od roku 1839 používá jako hlavní součást ustalovače ve fotografii.  

Jan Amos Komenský

Jan Amos Komenský, portrét od Václava Hollara z roku 1652

Jan Amos Komenský (1592-1670) se zabýval i díly pansofickými (vševědnými), to se týkalo i přírodních věd – fyziky (Disquisitiones de caloris et frigoris natura) a byl i příznivcem alchymie jako vědy. Jako učitel národů má už místo v pedagogickém nebi zajištěné, a tak ho snad nepoškodí a možná spíše zlidští několik poznámek z jeho četných životopisů.

 

Byl to tak trochu pilný lajdák – v Uhrách slíbil napsat učebnici, stejně jako ve Švédsku a snad i v Holandsku, ale slibům nedostál, pracoval usilovně na jiných dílech, než na oficiální zakázce. V polském Lešně mu shořel r. 1656 nenahraditelný mnohosvazkový Česko-latinský slovník, na kterém pracoval prakticky celý život. Předcházelo tomu ovšem to, že asi před třemi roky za bojů Poláků s protestantskými Švédy vyšel jako vyjednavač před brány a nechal je vojsku otevřít. Mohl se prokázat nejvyššími známostmi, byl kdysi vychovatelem švédské královny Kristýny a znal osobně kancléře Oxenstiernu. Když katolíci po létech Lešno dobyli zpět, nezapomněli na tuto z jejich hlediska zradu a město vypálili.

Ani s výchovou královny Kristýny se Komenskému zrovna nedařilo. Na počátku ho jako asi sedmnáctiletá způsobně přivítala dobrou latinou, kterou se naučila z jeho učebnice. Později byla známa tím, že dala za pravdu tomu, kdo s ní mluvil poslední. To vedlo k odchodu Komenského ze Švédska, když tam nedokázal překonat nespravedlivou popravu českého důstojníka, kterého křivě obvinili. Královna Kristýna dala na samém konci třicetileté války – doslova v jejích posledních dnech a hodinách po dobytí Pražského hradu – odvést cenné sbírky Rudolfa II. včetně Ďáblovy bible. Četné exponáty v muzeu ve švédské Uppsale a také ve Vídni pochází z těchto sbírek. Královna Kristýna se nikdy nevdala, konvergovala ke katolické víře a prožila konec svého dlouhého života ve Vatikánu. Kdo ví, jak by se Evropa vyvíjela, kdyby tehdy jako formální hlava protestantských vojsk nechala umělecké zájmy stranou a pomohla obsadit evropské trůny svými četnými dětmi. Této role se drželi Habsburkové a jejich princezny.

Statečný boj jezuitských studentů a jejich učitelů na barikádách Karlova mostu zachránil pravobřežní Prahu a knihovnu v Klementinu. Po německé okupaci za druhé světové války se unikátní archív Karlovy Univerzity z Prahy ztratil. Mám před sebou dvě knihy o alchymii, kde se to středověkými zdroji z německy mluvících zemí jen hemží, a my srovnatelné zdroje nemáme. Nicméně přiznejme, že Univerzita Karlova byla vždy trochu německá a Ch. Doppler (1803-1853) zde objevil zákon, který ještě dnes napomáhá zkoumání vesmíru ze spekter pohybujících se hvězd.

Komenský v exilu organizoval a povzbuzoval boj pobělohorských emigrantů proti vlastní zemi, na což se lze dívat různě – nepochybně to ale prodlužovalo agonii války ve střední Evropě. Bylo otázkou cti snad postupně desetitisíců mladých českých mužů a šlechticů v exilu bojovat za věc protestantů. Komenský byl zklamán tím, že po dobytí části Prahy roku 1648 nebyli vítáni jako osvoboditelé. Češi si vítání osvoboditelů užili jen v roce 1945, i když jsme byli „osvobozeni“ vícekrát. Rusové byli před tím vítáni ještě v Paříži, kterou dobyli na konci napoleonských válek. Krátce si tam odpočinuli, chovali se vzorně, prostí Francouzi nebyli jejich nepřátelé. Pak za zpěvu lidových písní vyrazili pěšky domů. Zbědované české země však potřebovaly po třicetileté válce jediné- mír. Komenského pedagogické geny přetrvaly až do nynějších dob – naše televize odvysílala reportáž o učitelce v USA vyznamenané, myslím v Kalifornii, jejímž předkem z přímého přes 300 let starého kolena byl Komenský.  

Tadeáš Hájek z Hájku

Zatím jsme tu neměli ani jednoho opravdu českého alchymistu. Tadeáš Hájek z Hájku (1525-1600) byl český astronom, matematik a osobní lékař císaře Rudolfa II, renesanční přírodovědec a také alchymista. Byl přímo ředitelem alchymistických laboratoří a často musel čelit podvodníkům. Nesměle se mluví o tom, že i on sám provedl transmutaci. Sám Hájek se držel české pivní tradice učeným pojednáním O pivu (De cerveceria), které vyšlo v roce 1554 a Hájek v něm dospěl k jedné z prvních teorií oxidace. Kromě jiné vědecké činnosti přeložil do češtiny několikasetstránkový herbář, který se zasloužil o rozvoj lékařství v našich zemích.  

Rabin Löw

Jehuda Löw ben Becalel (1520-1609), teolog a kabalista, znalec tajemných židovských věd – v Praze napsal většinu svých vysoce ceněných náboženských a pedagogických spisů. Vyznal se i v matematice, astronomii a astrologii, řídil v Praze vysokou talmudskou školu, znal se s Tycho de Brahem a Johanem Keplerem, sám císař Rudolf II. ho navštívil v jeho domě. Klidný život v židovské čtvrti je přičítán moudrému rabínovi. Praha v té době byla patrně třetí největší židovskou komunitou v Evropě, největší byl Amsterdam. Rabín jako soudce vyžadoval nestrannost a přísnost. Podle něho musel být soudce zcela nezávislý. Prosazoval vzdělání u všech dětí.

Rabi Jehuda Löw tvoří Golema, kresba Mikoláše Alše

Jeho jméno je uváděno do souvislosti s Golemem – hliněným umělým člověkem, kterého všemocný rabín dokázal oživovat zázračnou formulí, a ten mu pak musel sloužit; golem znamená hebrejsky sluha. Pověst o Golemovi vznikla ve skutečnosti až později v Haliči a byla přenesena zpět do časů rudolfínské Prahy. Oživení uměle vytvořeného člověka bylo jedním z cílů alchymie. Golema prý rabín stvořil na ochranu židovské čtvrti před pogromem – v rudolfínské době spíše pouličním násilím. V literárních zpracováních Golem chrání svou milou – židovskou dívku, pomáhá jí s prádlem v domácnosti, duševně nijak neční, ale je obětavý. O jeho konci a zániku zpívají Voskovec a Werich: „Jsou dvě verze, z kterých uvádíme jenom dvě. Je tu ovšem ještě veze třetí…“ Takže nevíme, jestli se hliněný obr opravdu vodou rozmočil. Tajuplná půda Židovské synagogy neměla být podle legendy otevřena. Při nedávné opravě střechy se zbytky Golema nenašly, spíše očekávaný holubí trus.  

 

Sendivogius

Alchymista Sendivogius demonstruje úspěšnou transmutaci kovu ve zlato za přítomnosti krále Zikmunda III., namaloval Jan Matejko v roce 1867

Sendivogius (Sendivoj, Sendzimir nebo Sendziwój, 1566-1636) – alchymista, diplomat a přírodovědec. Byl původem Polák a dobře doplňuje rudolfínskou mnohonárodní učenou společnost. Prožil úspěšný život, byl vzdělaný i v Cambridge, zasloužil se o rozvoj zpracování kovů ve Slezsku. Roku 1598 byl jmenován císařským radou Rudolfa II. Pracoval i pro polského krále Zikmunda III. jako jeho tajný sekretář. Podle nepodložené legendy od skotského alchymisty Alexandra Setona, kterému pomohl z vězení v Drážďanech roku 1603, získal kámen mudrců, sám ho ale vyrobit neuměl. Roku 1604 v císařově přítomnosti provedl údajně transmutaci a přeměnil stříbrnou minci na čisté zlato. Ale roku 1605 byl už na dvoře vévody Fridricha I, kde proti němu intrikoval Müllenfels – ten se ještě roku 1603 těšil přízni Rudolfa II., kterého si získal demonstrací své neprůstřelnosti, za což dostal šlechtický titul. Neprůstřelnost mu nepomohla – roku 1606 byl na příkaz Fridricha I. popraven za zločin proti státu.

 

Sendivogius pracoval na alchymistických pokusech v letech 1609-1616 v Polsku, kde spoluzaložil hospodářsky úspěšný závod na zpracování kovů. V letech 1619-1624 dohlížel na slezské olověné doly císaře Ferdinanda II.

Sendivogius napsal spisy „Nové chymické světlo“ a „Traktát o síře“. Tvrdil, že z ledku, salmiaku a sody lze vyrobit univerzální rozpouštědlo (tehdy zvané alkahest). Toto rozpouštědlo mělo mít schopnost rozkládat látky na základní součásti, což mělo napomoci k výrobě Kamene mudrců. Byl ceněným spisovatelem, jeho díla studoval Newton. Korespondoval s Glauberem, Crollem a dalšími alchymisty. Dochovaly se i jeho dopisy Rosenkruciánské společnosti.  

Goethe, Johann Wolfgang von

Johann Wolfgang Goethe (1749-1832) byl nejen osvícenec, básník a právník, ale i přírodovědec ovlivněný alchymií a kabalou. Faustovská tématika ho provázela od r. 1790 po celý život. Zabýval se geologií, mineralogií, anatomií (objevil lidskou mezičelistní kost – premaxila). Během své nemoci 1768-1769 četl alchymistické spisy, přítelkyní rodiny byla neteř podvodného alchymisty Johanna Hectora von Klettenberga (byl sťat r. 1720). Vyléčení Goethovy choroby bylo přičítáno tajnému alchymistickému léku rodinného lékaře J. F. Metze.

Johann Wolfgang von Goethe, portrét od J. K. Stielera z roku 1828

Goethe četl spisy Paracelsa a Basilia Valentina, byl příznivcem hermetismu. Vlastní alchymistické experimenty byly neúspěšné, snažil se o získání „vzdušné soli“. Hledání Kámene mudrců chápal filosoficky jako vztahy mezi člověkem, kosmem a Bohem. Snažil se o jednotu materie a ducha, sledoval protiklady těla a ducha, muže a ženy, aktivity a pasivity. Hledal jakousi prarostlinu, ze které lze odvodit všechny rostliny. Tyto myšlenky nebyly příznivě přijaty, stejně jako jeho teorie barev, kterou odporoval Newtonovi. Barvy měly vznikat teprve při kontaktu světla s látkou, nejvyšší dokonalost představovala červená. Všem horninám přisuzoval vznik vycházející z usazenin v oceánu. Goethe se alchymistickou tématikou zabýval v alegorické „Pohádce“, kde navázal na četbu knihy „Chymické svatby Christiana Rosenkreutze“. Alchymistické téma se objevuje i ve Faustovi (výroba homunkula – umělého organismu s lidskými vlastnostmi).